Český vliv na středověkou literaturu polskou.
Český vliv na středověkou literaturu polskou
Písemnictví in vulgari slavonico se vyvinulo u Poláků mnohem později než
na sousedním území českém. Kulturní proud církevněslovanský, který dal
mohutné podněty národnímu a jazykovému uvědomění českých zemí, dolehl
sice českým přičiněním také do Polska, ale v této zemi, vzdálené byzantskému
vlivu a plně náležící k severozápadnímu úvodí, vliv cyrilometodějství se projevil
mnohem slaběji a prchavěji. Ani velmocenský rozmach, jejž prožil
český stát a česká gotická kultura za posledních Přemyslovců a za vlády Lucemburské,
nemá obdobu ve vývoji souvěkého Polska. „Slezsko tíhlo úplně k Čechám“,
praví nejlepsí znalec starého polského písemnictví, patriarcha dnešní polské filologie, Aleksander
Brückner, „a rychle rostoucí Praha, absorbující za Lucemburků — a hlavně za Karla IV. —
všecko, co kultura západní poskytovala, stala se nedostižným vzorem Krakovu.“ Vzepětí šlechty
a duchovenstva a rozkvět vysokého učení, vyznačující čtrnácté století v Čechách, se teprve v dvou
následujících stoletích povlovně přenáší do království polského.
Obrození cyrilometodějské myšlenky, započaté v českém státě za posledních Přemyslovců a zvláště příznačné pro vládu Karlovu, přálo vývoji literatury v jazyce domácím. Opřena jsouc o heslo „vzácen jest Bohu Čech jako latiník“, zmocňovala se tato literatura postupně všech kulturních úkolů až k průbojným pokusům o národní bohoslužbu, vyvrcholujícím v době husitské. Právě na sklonek třináctého století připadá vzestup české kulturní expanse do polských zemí a počínaje panováním Karlovým až přes dobu husitskou je tam český vliv nejpodmanivější. Zajisté není náhodou, že se teprv koncem čtrnáctého století rozproudila a v dalším století postupně sílila polská literatura v jazyce národním. České literatuře zůstává podle slov Brücknerových zásluha, že podstatně usnadnila první kroky své mladší sestře polské. Ale i když české slovesné umění mocně podnítilo vývoj polské tvorby v jazyce domácím, má přece polština proti češtině v středověkém písemnictví nepoměrně skromnější poslání. Přenechává četné funkce latině, zejména duchovní próza psaná polštinou má dlouho za jediný účel zpřístupnění duchovních tekstů kruhům latiny neznalým, lidu (typický příklad jsou Hnězdenská kázání) a ženám (Floriánský žaltář, Modlitewnik Nawojki, Modlitewnik siostry Konstancji a p.).
Český vliv není omezen jen na díla psaná polsky, nýbrž doléhá i na polskou produkci latinskou. Je příznačné, že slavica v latinských rukopisech polského původu mají zhusta jazykové zabarvení české, nikoli polské; to je zjev původu starodávného, neboť čeština ještě před vznikem písemnictví v jazyce polském působila na vybranou řeč polských vyšších vrstev, zvláště ve Slezsku. Ba v polské vědě byly vysloveny dohady, že se tato kulturní polština začala tvořit již začátkem našeho tisíciletí a že převzala jisté hláskoslovné vlastnosti češtiny, zejména rozlišování esových a ešových souhlásek. Vzpomeneme-li si, že se v slezskopolských dialektech soumezných s českými zachovaly, pravděpodobně českým vlivem, obě řady sykavek, můžeme modifikovat uvedenou domněnku v tom smyslu, že se právě tento slezský dialektický rys udržel a zevšeobecněl v kulturní polštině. Takové generalisaci přál jednak český vzor, jednak se tu uplatňovalo vedoucí postavení Slezska v středověkém vzdělání polském. Ve jménu tohoto česky orientovaného požadavku ortoepického se staropolský pravopis uchyloval od českého: zavedl již v třináctém století zvláštní spřežku, odlišující ž od z. V hláskoslovných bohemismech polskolatinských dokumentů z 12. — 13. století a nejstarší latinské kroniky Polska, psané Gallem Anonymem, se zrcadlí právě český sklon kulturní polštiny předliterární. Na začátku doby gotické jde t. zv. Bogufałova kronika v české jazykové příchylnosti tak daleko, že ve své dobově fantastické etymologii jména polského kmene Kašubi (podle autorova psaní: Casshubi) nesahá k polštině, nýbrž k českému slovu huba. V latinských verších na náhrobku ze 14. století se věhlasný polský panovník Boleslav nejmenuje po polsku Chrobry, nýbrž po česku Chrabrý (vlastně Chabri). Polští písaři patnáctého století vkládají do svých latinských rukopisů glosy smíšeného rázu českopolského, ba i česká přísloví (na př.: „Bez peněz na trh, bez soli domov“, „Zaječieho skoku, marmurového oleje, zvonového zvuku dobuď — budeš zdráv“). O české vzory a předlohy se úzkostlivě opírají, jak upozornil posledně V. Flajšhans, řídké památky polskolatinské lexikografie, a v latinskočeských spisech lékařských a v rostlinářích polští zpracovatelé ponechali české názvosloví téměř beze změn.
Nejde však jen o vliv jazykový. Mezi prameny polskolatinských kronik (zejména kroniky Bogufałovy, slezské kroniky principum Poloniae a kroniky Długoszovy) mají prameny české významné místo. Z Čech do Polska, zvláště v patnáctém století na krakovskou universitu, se dostaly četné latinské rukopisy a čeští vzdělanci v Polsku měli v tamním latinském písemnictví vydatnou účast. Přicházelo jich do Polska nejvíc počátkem patnáctého století. Mnoho bylo Čechů mezi prvními profesory krakovské university, založené na rozhraní 14. a 15. století, a husitské bouře vrhly do sousedního slovanského státu jednak propagandisty nového učení, jednak protihusitskou emigraci. Z českých učenců té doby, zapsaných do dějin polské kultury, jsou známi Jan Štěkna, autor četných latinských kázání a náboženských úvah, Mořic Rvačka a Štěpán Páleč, polemikové proti husitství, a vynikající theologický spisovatel-mnich Jeronym Pražský.
Významným přínosem českolatinských spisů do polské ideologie byla hesla slovanské vzájemnosti a obranného protiněmeckého nacionalismu. Již do konce třináctého století náleží t. zv. list královny Kunhuty kněžně třebnické, jenž proti nadržování německému duchovenstvu klade požadavek slovanské orientace. Na začátku následujícího století latinská píseň českého původu De quodam advocato Cracoviensi Alberto popuzuje Poláky proti Němcům, kteří „semper volunt primi esse et nulli prorsus subesse“. A asi o sto let později je polský čtenář poučen mnichem Jeronymem Pražským o slovanské sounáležitosti Bohemie, Polonie, Ungarie, Bosnie, Bulgarie, Russie, Serbie, Albanie, Dalmacie a Charvacie; spojuje prý tyto země „bohemorum lingua“. Pro Poláky z této propagandy plynula these „Polonis et Bohemis unam esse linguam“ a nároky na kulturní poslání národního jazyka, opřené o český vzor.
Tyto nároky znamenaly zdravé zápolení s latinou i s němčinou, která proti českým poměrům zasahovala pronikavěji do polské duchovní kultury, zejména do písemnictví. Kdežto u Čechů se nesetkáváme s rukopisy, ve kterých se prolínají teksty v mateřštině a němčině, jsou u Poláků, zvláště u Slezanů, takové doklady dvojjazyčnosti na začátku dosti běžné. Floriánský žaltář klade vedle sebe znění latinské, polské a německé. Nejstarší záznamy polských modliteb následuji po traktátu latinském a po modlitbách německých. Dva nejstarši zápisy polských světských písní sousedí v manuálech Mikuláše z Kozlí a Kristiana z Gory s písněmi německými a s latinou. Ani jedna staročeská legenda neukazuje na předlohu německou, ale jediný doklad veršované hagiografie polské, úryvek legendy o sv. Alexiovi, se blíží versi německé. V Polsku se jeví i vydatnější úloha německých duchovních i zřetelnější stopy německého vlivu na pravopis. Tomuto hrozivému německému přívalu, jak doznává polská literární historie, dobře čelila Bohemorum lingua. Její blízkost k polštině a these o společném jazyce Čechů a Poláků umožňovaly a usnadňovaly jednak pronikání spisovné češtiny a českého písemnictví do vzdělané společnosti polské, jednak vědomé plodné křížení obou jazykových útvarů, pojímaných jako různotvary jednoho jazyka, a konečně pokusy o vlastní, čistě polskou variantu spisovného jazyka.
Vedle českých básnických tekstů, dovážených do Polska, čtených tam v originálu a někdy jen v Polsku dochovaných, známe české básně, opisované Poláky s bezděčnými polonismy (na př. opis veršovaných a prozaických modliteb českých v kodexu krakovské universitní knihovny, který citují Krček a Bidlo), české skladby, napolovic přepsané, napolovic přeložené (na př. píseň o sv. Dorotě), a konečně čím dál, tím ryzejší překlady z češtiny do polštiny. Čeština polské recense („gmatwanina dwuiezykowa“) nepřestávala na adaptaci českých děl, nýbrž uplatňovala se někdy i v básnických dílech původních (cantilena inhonesta v rukopisu Mikuláše z Kozlí). Rovněž česká básnická forma, poněkud přizpůsobená požadavkům polštiny, zachovávala se nejenom v překladech, nýbrž byla vzorem i pro původní skladby polské (ať je domněnka Nehringova o českém pramenu staropolské legendy o sv. Alexiovi správná nebo ne, ale básnická, zvláště veršová forma této legendy je, jak právem dovozuje Hrabák, přímým pokračováním epické formy české). Ba lze říci, že všecky metrické a strofické různotvary v polském básnictví patnáctého století mají (až na řídké ohlasy domácích forem folklorních) pramen v bohaté zásobě české.
Mimo archaistický začátek duchovní písně Bogarodzica dziewica, jenž ukazuje ještě k českému dědictví církevněslovanskému, nemá polská literatura básnické památky, které bychom byli oprávněni klást před sklonek čtrnáctého století. Z nejstarších lyrických skladeb polských značná většina úzkostlivě reprodukuje nebo obměňuje známé české předlohy. Z duchovní lyriky kolem námětu vzkříšení sem náleží: 1. Bog wszemogący wstał z martwych żądający (Bóh všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí); 2. z třetí sloky téže české písně pochází jiná polská skladba, Chrvstus z martwych wstał je, ludu przykład dał je (Jesu Kriste, vstal si, nám na příklad dal si); 3. Wesoły nam dzień nastal, gdy Pan Chrystus zwyciężyl (Veselý den nám nastal, v ňemž stvořitel zvítězil) ; 4. O krzyżu, bądź pozdrowiona, nasza nadzieja jedyna (O kříži, zdráv buď, naděje jedinká); 5. Jezusa Judasz przedał za pieniądze nędzne (česká skladba Umučenie našeho Pána milostného od verše: Ježíšě Jidáš prodal za peniezě nuzné); 6. Witaj, miły Jezu Kryste, Tys syn z prawej dziewki czystej (čes. skladba Vítej, milý Spasitelu od veršů: Vítaj milý Jesu Kriste, jakž sě počal z dievky čisté). Z cyklu vánočního mají doložený český pramen skladby: 1. Stałać się rzecz wielmi dziwna, panna syna porodzila (Stalať sě jest věc divná, panna syna porodila); 2. Zdrow bądż, krolu angielski, k nam na swiat w ciele przyszly — píseň, skoro doslovně opakující český vzor (Zdráv buď, králi anjelský, k nám na svět v těle přišlý), třebaže nejnovější polská antologie bezdůvodně popírá její český původ. Prosba k sv. Duchu, Dusze święty, zawitaj k nam, souvisí s českou modlitbou Zavítaj k nám, svatý Duše. Ze skladeb mariánských jsou přepisem předloh českých: 1. Nasze nadziejo przemiła, Tyś wszystka niebieska siła (známé české Vzývání panny Marie od veršů Našě naděje přěmilá, tys nebeská všěcka síla) a 2. Zdrowa bgdž naš\vi?tsza krolewno (Zdráva najsvětšie králevno); k českému vzoru ukazuje i 3. Zdrowaś, gwiazdo morská, boża matko swięta (Zdráva, mořská hvězdo, božie matko svatá). Staročeské Vzývání sv. Doroty (Doroto, panno čistá, tvój hod ctí cierkev svatá) bylo povrchně zpolštěno: Doroteo, cna dziewko czysta, ciebie czci cyrkiew święta ... Ale v některých případech lze myslit na český původ, i když česká předloha není dochována. Ovšem je tu zapotřebí velké opatrnosti, neboť ani lexikální, gramatické a hláskoslovné bohemismy, ani metrika a strofika, navazující na vzor český, ani rýmy, kotvící ve výslovnosti české, nikoli polské (na př. biskupi — pol. skąpi, čes. skupí), ba ani jednotlivé tekstové shody s českými památkami se nemohou jednoznačně považovat za důkaz českého původu té neb oné polské skladby, neboť užívání slov, tvarů, veršových staveb, citátů a klišé, převzatých vesměs z české zásoby, bylo běžné v staropolském písemnictví také mimo překlady a ohlasy českých děl.
Neoddělovali jsme tu od sebe veršované modlitby zpěvné a pouze odříkávané. V české vědě sice Zd. Nejedlý právem zdůraznil závažnost tohoto rozlišování, ale je provedeno jen zcela provisorně a vyžaduje si v lecčems revise; v dějinách starého básnictví polského nebylo s ním téměř započato a všechny duchovní skladby v řeči vázané bývají nepřesně spojovány označením „pieśń religijna“. Na množení, šíření a popularisaci skutečných duchovních písní se jistě účinně zúčastnilo nejen v Čechách, ale i v Polsku husitské hnutí a již předtím národně uvědomělý reformní proud v českém duchovenstvu. Nejedlý zvláště vyzdvihuje pro Polsko činnost Čecha Štěkny, kaplana královny Jadwigy. Také agitační skladby husitských Čech zapůsobily i na Poláky: slezskopolským ohlasem české protizikmundovské písně o boji u Hory 1421 je skladba nedávno objevena Dielsem, Słyszeli smy nowiną, a oslavná báseň Andřeje Gałky o Wiklefovi plně zapadá svou ideologií, citovou náplní a veršovou stavbou do okruhu českých skladeb husitských.
V rámci lyriky světské je zpolštěním českého říkání (Ach, kak velmi bolí, když trdlem hlavu holí . . .) čtyřverší Ach, miły Boże, toć boli, kiedy chłop kijem glowę goli . . .; R. Ganszynec snesl důvody pro český původ veršovaného dopisu milostného (dodejme, že rým „cizie strany — Polany“ polská redakce pochopitelně nahradila ve výčtu cizích zemí rýmem po zvukové stránce chudším „strony — Morawy“); St. Dobrzycki našel pramen rozsáhlé staropolské skladby Nářky umírajícího (Ach! Moj smętku, ma żalości) v české básni O rozdělení dušě s tělem (Ach! mój smutku, má žalosti). Z polských skladeb mnemonických tkví v české tradici kalendářní veršíky, t. zv. Cisiojan. Badatelé spravedlivě zdůrazňují, že cesta, kterou prošla pod českým vedením poesie polská průběhem patnáctého století, je mnohem delší, těžší a směrodatnější nežli cesta, která od této poesie vede k dokonalému dílu Rejovu.
Jen málo dat se nám dochovalo o prvních krocích polského duchovního dramatu, avšak vlivy české zřejmě zasahovaly i tu. J. Polívka upozorňuje na rozvrh dramaticky uspořádané oslavy narození Páně, psaný česky a nalezený v latinskopolském rukopise krakovském, a přední znalec staropolského divadla St. Windakiewicz soudí, že staročeské velikonoční hry byly napodobeny v Polsku a že se nám pozdější zpracování tohoto napodobení dochovalo v polské hře o vzkříšení z r. 1578.
Polské básnictví před koncem čtrnáctého století je zastoupeno jedině prvními slokami Bogarodzicy, polská próza jen zlomky svatokřížskými. Krásné prózy v polském jazyce ani patnáctý věk vlastně téměř nezná. Vedle bible v jazyce českém, rozšířené v Polsku, vyskytla se tu i snaha o zpolštění českého tekstu, ba vlastně, jak podotýkají badatelé od Dobrovského až do Polívky, pouhá polská transkripce české bible. Otrocky závisí na českých předlohách také staropolské překlady žalmů. Nejstarší pokus, žaltář floriánský, určený pro knihovnu královny Jadwigy, vznikl koncem čtrnáctého století na českém území, v blízkosti českopolského národopisného rozhraní, v Kladsku, v klášteře, který založil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Hojnými bohemismy prozrazují svůj český vzor denní modlitby v polských rukopisech patnáctého století a ve vratislavském prvotisku z r. 1475. Při tom Pozdravení andělské vykazuje archaističtější českou předlohu proti dochovaným českým tekstům modlitby. Sborník modliteb, jenž byl psán koncem patnáctého století pro jakousi Nawojku, je buď překladem neznámé české sbírky modliteb, jak dovozuje monografický rozbor Krčkův, anebo polskou kompilací rozličných pramenů, jen zčásti českých, jak soudí Brückner. O něco mladší sborník Modlitewnik siostry Konstancji, mimo konec připsaný jinou rukou, tak oplývá bohemismy, že česká předloha je velmi pravděpodobná. Převodem z češtiny je i nejstarší dochovaná regula polská, Regula třetího zákona sv. Františka. Zlomek Vidění sv. Brigity z druhé polovice patnáctého věku se zdá rovněž lpěti na vzoru českém. Staropolský překlad české redakce Vidění Tundalova se zachoval jen v přepisu běloruském. Poměr, v kterém jsou k českým památkám hubené zbytky apokryfické literatury staropolské a zlomek legendy o sv. Blažeji, jenž jediný zastupuje v polském literárním dědictví patnáctého věku prozaické životy svátých, teprv čeká na podrobný výzkum.
V nečetném souboru staropolských prozaických památek, který jsme v tomto letmém přehledu vlastně téměř vyčerpali, zaujímají zvláštní místo dvě nejarchaističtější památky polské prózy: 1. zlomky svatokřížské, náčrtky polských kázání z rozhraní třináctého a čtrnáctého věku, a 2. rovněž kázání, dochovaná v hnězdenském rukopise, jen o málo starším než floriánský žaltář. Vzory obou těchto památek polského kazatelského umění nejsou zatím zjištěny; zajímavý je postřeh Brücknerův o ojedinělých shodách svatokřížských zlomků s latinskými kázáními Martina Opavského, vynikajícího českého spisovatele z třetí čtvrti třináctého století. Obě uvedené polské památky jsou prosty českého jazykového nátěru, i když se svatokřížské zlomky svým pravopisem blíží českým památkám, psaným koncem třináctého století na přechodu od jednoduchého k pravopisu spřežkovému. Avšak v polskolatinských kazatelských rukopisech z patnáctého století mají polské glosy, které se vkládaly jako návod pro ústní převod kázání do řeči národní, mnoho jazykových prvků českých. Pravděpodobně se mluvené slovo, určené pro lid, původně vyhýbalo cizotám, ale v patnáctém století se vrstva česká v polštině tak vzmohla a tak tam zdomácněla, že z jazyka vyšších kruhů začala pronikat i do řeči obecné.
V první polovici století šestnáctého zobecněly ještě silněji české složky v polštině. České publikace si nalézaly pěkný odbyt v Polsku, ba někdy autoři je přímo věnovali polským mecenášům. Leccos z prvních polských tisků je podle polského odborného posudku „polsko-českou míchaninou“. I jazykový i literární přínos český (povídky, knihy pobožné) zlidověl v Polsku. Šířilo jej tam tiskařství jak české, tak polské. Česká literatura určovala také okruh překladů polských a poskytovala polskému překladateli buď hotové předlohy (na př., jak dovozuje Polívka, román o Apolloniovi, králi Tyrském), anebo aspoň vítané pomůcky vedle latinských originálů (na př. český překlad dialogu Palinura s Charonem, k němuž, jak ukazuje St. Vrtel-Wierczyński, vydatně přihlížel polský zpracovatel, „otec polské poesie světské“, Biernat z Lublina). Avšak souběžně s tímto šířením a zlidověním českých prvků v polské slovesnosti šestnáctého století nastává rychlé osamostatnění jejich vrcholných vůdčích projevů. Vyspělá jazyková kultura české gotiky, vštěpená spisovné polštině, vzpružila její vývoj a splynula s ní již v tvorbě Mikuláše Reje (1505—69) v organický celek. Zatím co v Čechách hutná gotická poesie odumřela, aniž dobové kulturně-politické poměry dovolily za ni rovnocennou náhradu, polské prvotiny, které tato stará a bohatá literatura podle výrazu Brücknerova mateřsky vypěstovala, vyústily za sociálních podmínek neskonale příznivějších podivuhodně rychle ve veledíla Jana Kochanowského (1530—84). Opravdovým pokračováním slovesného umění české gotiky je vlastně právě velkolepá polská poesie renesanční. A s mohutněním polské literatury začíná na sklonku šestnáctého století zpětné působivé pronikání polské knihy k Čechům.
Český podíl v polském básnictví nepřestával na písemných památkách, nýbrž, jak nejdůrazněji dovozuje F. Kolessa, české země, zejména Morava, byly důležitým střediskem, z něhož — zvláště přes Slezsko — proudila do Polska písňová tradice folklorní.
Obrození cyrilometodějské myšlenky, započaté v českém státě za posledních Přemyslovců a zvláště příznačné pro vládu Karlovu, přálo vývoji literatury v jazyce domácím. Opřena jsouc o heslo „vzácen jest Bohu Čech jako latiník“, zmocňovala se tato literatura postupně všech kulturních úkolů až k průbojným pokusům o národní bohoslužbu, vyvrcholujícím v době husitské. Právě na sklonek třináctého století připadá vzestup české kulturní expanse do polských zemí a počínaje panováním Karlovým až přes dobu husitskou je tam český vliv nejpodmanivější. Zajisté není náhodou, že se teprv koncem čtrnáctého století rozproudila a v dalším století postupně sílila polská literatura v jazyce národním. České literatuře zůstává podle slov Brücknerových zásluha, že podstatně usnadnila první kroky své mladší sestře polské. Ale i když české slovesné umění mocně podnítilo vývoj polské tvorby v jazyce domácím, má přece polština proti češtině v středověkém písemnictví nepoměrně skromnější poslání. Přenechává četné funkce latině, zejména duchovní próza psaná polštinou má dlouho za jediný účel zpřístupnění duchovních tekstů kruhům latiny neznalým, lidu (typický příklad jsou Hnězdenská kázání) a ženám (Floriánský žaltář, Modlitewnik Nawojki, Modlitewnik siostry Konstancji a p.).
Český vliv není omezen jen na díla psaná polsky, nýbrž doléhá i na polskou produkci latinskou. Je příznačné, že slavica v latinských rukopisech polského původu mají zhusta jazykové zabarvení české, nikoli polské; to je zjev původu starodávného, neboť čeština ještě před vznikem písemnictví v jazyce polském působila na vybranou řeč polských vyšších vrstev, zvláště ve Slezsku. Ba v polské vědě byly vysloveny dohady, že se tato kulturní polština začala tvořit již začátkem našeho tisíciletí a že převzala jisté hláskoslovné vlastnosti češtiny, zejména rozlišování esových a ešových souhlásek. Vzpomeneme-li si, že se v slezskopolských dialektech soumezných s českými zachovaly, pravděpodobně českým vlivem, obě řady sykavek, můžeme modifikovat uvedenou domněnku v tom smyslu, že se právě tento slezský dialektický rys udržel a zevšeobecněl v kulturní polštině. Takové generalisaci přál jednak český vzor, jednak se tu uplatňovalo vedoucí postavení Slezska v středověkém vzdělání polském. Ve jménu tohoto česky orientovaného požadavku ortoepického se staropolský pravopis uchyloval od českého: zavedl již v třináctém století zvláštní spřežku, odlišující ž od z. V hláskoslovných bohemismech polskolatinských dokumentů z 12. — 13. století a nejstarší latinské kroniky Polska, psané Gallem Anonymem, se zrcadlí právě český sklon kulturní polštiny předliterární. Na začátku doby gotické jde t. zv. Bogufałova kronika v české jazykové příchylnosti tak daleko, že ve své dobově fantastické etymologii jména polského kmene Kašubi (podle autorova psaní: Casshubi) nesahá k polštině, nýbrž k českému slovu huba. V latinských verších na náhrobku ze 14. století se věhlasný polský panovník Boleslav nejmenuje po polsku Chrobry, nýbrž po česku Chrabrý (vlastně Chabri). Polští písaři patnáctého století vkládají do svých latinských rukopisů glosy smíšeného rázu českopolského, ba i česká přísloví (na př.: „Bez peněz na trh, bez soli domov“, „Zaječieho skoku, marmurového oleje, zvonového zvuku dobuď — budeš zdráv“). O české vzory a předlohy se úzkostlivě opírají, jak upozornil posledně V. Flajšhans, řídké památky polskolatinské lexikografie, a v latinskočeských spisech lékařských a v rostlinářích polští zpracovatelé ponechali české názvosloví téměř beze změn.
Nejde však jen o vliv jazykový. Mezi prameny polskolatinských kronik (zejména kroniky Bogufałovy, slezské kroniky principum Poloniae a kroniky Długoszovy) mají prameny české významné místo. Z Čech do Polska, zvláště v patnáctém století na krakovskou universitu, se dostaly četné latinské rukopisy a čeští vzdělanci v Polsku měli v tamním latinském písemnictví vydatnou účast. Přicházelo jich do Polska nejvíc počátkem patnáctého století. Mnoho bylo Čechů mezi prvními profesory krakovské university, založené na rozhraní 14. a 15. století, a husitské bouře vrhly do sousedního slovanského státu jednak propagandisty nového učení, jednak protihusitskou emigraci. Z českých učenců té doby, zapsaných do dějin polské kultury, jsou známi Jan Štěkna, autor četných latinských kázání a náboženských úvah, Mořic Rvačka a Štěpán Páleč, polemikové proti husitství, a vynikající theologický spisovatel-mnich Jeronym Pražský.
Významným přínosem českolatinských spisů do polské ideologie byla hesla slovanské vzájemnosti a obranného protiněmeckého nacionalismu. Již do konce třináctého století náleží t. zv. list královny Kunhuty kněžně třebnické, jenž proti nadržování německému duchovenstvu klade požadavek slovanské orientace. Na začátku následujícího století latinská píseň českého původu De quodam advocato Cracoviensi Alberto popuzuje Poláky proti Němcům, kteří „semper volunt primi esse et nulli prorsus subesse“. A asi o sto let později je polský čtenář poučen mnichem Jeronymem Pražským o slovanské sounáležitosti Bohemie, Polonie, Ungarie, Bosnie, Bulgarie, Russie, Serbie, Albanie, Dalmacie a Charvacie; spojuje prý tyto země „bohemorum lingua“. Pro Poláky z této propagandy plynula these „Polonis et Bohemis unam esse linguam“ a nároky na kulturní poslání národního jazyka, opřené o český vzor.
Tyto nároky znamenaly zdravé zápolení s latinou i s němčinou, která proti českým poměrům zasahovala pronikavěji do polské duchovní kultury, zejména do písemnictví. Kdežto u Čechů se nesetkáváme s rukopisy, ve kterých se prolínají teksty v mateřštině a němčině, jsou u Poláků, zvláště u Slezanů, takové doklady dvojjazyčnosti na začátku dosti běžné. Floriánský žaltář klade vedle sebe znění latinské, polské a německé. Nejstarší záznamy polských modliteb následuji po traktátu latinském a po modlitbách německých. Dva nejstarši zápisy polských světských písní sousedí v manuálech Mikuláše z Kozlí a Kristiana z Gory s písněmi německými a s latinou. Ani jedna staročeská legenda neukazuje na předlohu německou, ale jediný doklad veršované hagiografie polské, úryvek legendy o sv. Alexiovi, se blíží versi německé. V Polsku se jeví i vydatnější úloha německých duchovních i zřetelnější stopy německého vlivu na pravopis. Tomuto hrozivému německému přívalu, jak doznává polská literární historie, dobře čelila Bohemorum lingua. Její blízkost k polštině a these o společném jazyce Čechů a Poláků umožňovaly a usnadňovaly jednak pronikání spisovné češtiny a českého písemnictví do vzdělané společnosti polské, jednak vědomé plodné křížení obou jazykových útvarů, pojímaných jako různotvary jednoho jazyka, a konečně pokusy o vlastní, čistě polskou variantu spisovného jazyka.
Vedle českých básnických tekstů, dovážených do Polska, čtených tam v originálu a někdy jen v Polsku dochovaných, známe české básně, opisované Poláky s bezděčnými polonismy (na př. opis veršovaných a prozaických modliteb českých v kodexu krakovské universitní knihovny, který citují Krček a Bidlo), české skladby, napolovic přepsané, napolovic přeložené (na př. píseň o sv. Dorotě), a konečně čím dál, tím ryzejší překlady z češtiny do polštiny. Čeština polské recense („gmatwanina dwuiezykowa“) nepřestávala na adaptaci českých děl, nýbrž uplatňovala se někdy i v básnických dílech původních (cantilena inhonesta v rukopisu Mikuláše z Kozlí). Rovněž česká básnická forma, poněkud přizpůsobená požadavkům polštiny, zachovávala se nejenom v překladech, nýbrž byla vzorem i pro původní skladby polské (ať je domněnka Nehringova o českém pramenu staropolské legendy o sv. Alexiovi správná nebo ne, ale básnická, zvláště veršová forma této legendy je, jak právem dovozuje Hrabák, přímým pokračováním epické formy české). Ba lze říci, že všecky metrické a strofické různotvary v polském básnictví patnáctého století mají (až na řídké ohlasy domácích forem folklorních) pramen v bohaté zásobě české.
Mimo archaistický začátek duchovní písně Bogarodzica dziewica, jenž ukazuje ještě k českému dědictví církevněslovanskému, nemá polská literatura básnické památky, které bychom byli oprávněni klást před sklonek čtrnáctého století. Z nejstarších lyrických skladeb polských značná většina úzkostlivě reprodukuje nebo obměňuje známé české předlohy. Z duchovní lyriky kolem námětu vzkříšení sem náleží: 1. Bog wszemogący wstał z martwych żądający (Bóh všemohúcí vstal z mrtvých žádúcí); 2. z třetí sloky téže české písně pochází jiná polská skladba, Chrvstus z martwych wstał je, ludu przykład dał je (Jesu Kriste, vstal si, nám na příklad dal si); 3. Wesoły nam dzień nastal, gdy Pan Chrystus zwyciężyl (Veselý den nám nastal, v ňemž stvořitel zvítězil) ; 4. O krzyżu, bądź pozdrowiona, nasza nadzieja jedyna (O kříži, zdráv buď, naděje jedinká); 5. Jezusa Judasz przedał za pieniądze nędzne (česká skladba Umučenie našeho Pána milostného od verše: Ježíšě Jidáš prodal za peniezě nuzné); 6. Witaj, miły Jezu Kryste, Tys syn z prawej dziewki czystej (čes. skladba Vítej, milý Spasitelu od veršů: Vítaj milý Jesu Kriste, jakž sě počal z dievky čisté). Z cyklu vánočního mají doložený český pramen skladby: 1. Stałać się rzecz wielmi dziwna, panna syna porodzila (Stalať sě jest věc divná, panna syna porodila); 2. Zdrow bądż, krolu angielski, k nam na swiat w ciele przyszly — píseň, skoro doslovně opakující český vzor (Zdráv buď, králi anjelský, k nám na svět v těle přišlý), třebaže nejnovější polská antologie bezdůvodně popírá její český původ. Prosba k sv. Duchu, Dusze święty, zawitaj k nam, souvisí s českou modlitbou Zavítaj k nám, svatý Duše. Ze skladeb mariánských jsou přepisem předloh českých: 1. Nasze nadziejo przemiła, Tyś wszystka niebieska siła (známé české Vzývání panny Marie od veršů Našě naděje přěmilá, tys nebeská všěcka síla) a 2. Zdrowa bgdž naš\vi?tsza krolewno (Zdráva najsvětšie králevno); k českému vzoru ukazuje i 3. Zdrowaś, gwiazdo morská, boża matko swięta (Zdráva, mořská hvězdo, božie matko svatá). Staročeské Vzývání sv. Doroty (Doroto, panno čistá, tvój hod ctí cierkev svatá) bylo povrchně zpolštěno: Doroteo, cna dziewko czysta, ciebie czci cyrkiew święta ... Ale v některých případech lze myslit na český původ, i když česká předloha není dochována. Ovšem je tu zapotřebí velké opatrnosti, neboť ani lexikální, gramatické a hláskoslovné bohemismy, ani metrika a strofika, navazující na vzor český, ani rýmy, kotvící ve výslovnosti české, nikoli polské (na př. biskupi — pol. skąpi, čes. skupí), ba ani jednotlivé tekstové shody s českými památkami se nemohou jednoznačně považovat za důkaz českého původu té neb oné polské skladby, neboť užívání slov, tvarů, veršových staveb, citátů a klišé, převzatých vesměs z české zásoby, bylo běžné v staropolském písemnictví také mimo překlady a ohlasy českých děl.
Neoddělovali jsme tu od sebe veršované modlitby zpěvné a pouze odříkávané. V české vědě sice Zd. Nejedlý právem zdůraznil závažnost tohoto rozlišování, ale je provedeno jen zcela provisorně a vyžaduje si v lecčems revise; v dějinách starého básnictví polského nebylo s ním téměř započato a všechny duchovní skladby v řeči vázané bývají nepřesně spojovány označením „pieśń religijna“. Na množení, šíření a popularisaci skutečných duchovních písní se jistě účinně zúčastnilo nejen v Čechách, ale i v Polsku husitské hnutí a již předtím národně uvědomělý reformní proud v českém duchovenstvu. Nejedlý zvláště vyzdvihuje pro Polsko činnost Čecha Štěkny, kaplana královny Jadwigy. Také agitační skladby husitských Čech zapůsobily i na Poláky: slezskopolským ohlasem české protizikmundovské písně o boji u Hory 1421 je skladba nedávno objevena Dielsem, Słyszeli smy nowiną, a oslavná báseň Andřeje Gałky o Wiklefovi plně zapadá svou ideologií, citovou náplní a veršovou stavbou do okruhu českých skladeb husitských.
V rámci lyriky světské je zpolštěním českého říkání (Ach, kak velmi bolí, když trdlem hlavu holí . . .) čtyřverší Ach, miły Boże, toć boli, kiedy chłop kijem glowę goli . . .; R. Ganszynec snesl důvody pro český původ veršovaného dopisu milostného (dodejme, že rým „cizie strany — Polany“ polská redakce pochopitelně nahradila ve výčtu cizích zemí rýmem po zvukové stránce chudším „strony — Morawy“); St. Dobrzycki našel pramen rozsáhlé staropolské skladby Nářky umírajícího (Ach! Moj smętku, ma żalości) v české básni O rozdělení dušě s tělem (Ach! mój smutku, má žalosti). Z polských skladeb mnemonických tkví v české tradici kalendářní veršíky, t. zv. Cisiojan. Badatelé spravedlivě zdůrazňují, že cesta, kterou prošla pod českým vedením poesie polská průběhem patnáctého století, je mnohem delší, těžší a směrodatnější nežli cesta, která od této poesie vede k dokonalému dílu Rejovu.
Jen málo dat se nám dochovalo o prvních krocích polského duchovního dramatu, avšak vlivy české zřejmě zasahovaly i tu. J. Polívka upozorňuje na rozvrh dramaticky uspořádané oslavy narození Páně, psaný česky a nalezený v latinskopolském rukopise krakovském, a přední znalec staropolského divadla St. Windakiewicz soudí, že staročeské velikonoční hry byly napodobeny v Polsku a že se nám pozdější zpracování tohoto napodobení dochovalo v polské hře o vzkříšení z r. 1578.
Polské básnictví před koncem čtrnáctého století je zastoupeno jedině prvními slokami Bogarodzicy, polská próza jen zlomky svatokřížskými. Krásné prózy v polském jazyce ani patnáctý věk vlastně téměř nezná. Vedle bible v jazyce českém, rozšířené v Polsku, vyskytla se tu i snaha o zpolštění českého tekstu, ba vlastně, jak podotýkají badatelé od Dobrovského až do Polívky, pouhá polská transkripce české bible. Otrocky závisí na českých předlohách také staropolské překlady žalmů. Nejstarší pokus, žaltář floriánský, určený pro knihovnu královny Jadwigy, vznikl koncem čtrnáctého století na českém území, v blízkosti českopolského národopisného rozhraní, v Kladsku, v klášteře, který založil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Hojnými bohemismy prozrazují svůj český vzor denní modlitby v polských rukopisech patnáctého století a ve vratislavském prvotisku z r. 1475. Při tom Pozdravení andělské vykazuje archaističtější českou předlohu proti dochovaným českým tekstům modlitby. Sborník modliteb, jenž byl psán koncem patnáctého století pro jakousi Nawojku, je buď překladem neznámé české sbírky modliteb, jak dovozuje monografický rozbor Krčkův, anebo polskou kompilací rozličných pramenů, jen zčásti českých, jak soudí Brückner. O něco mladší sborník Modlitewnik siostry Konstancji, mimo konec připsaný jinou rukou, tak oplývá bohemismy, že česká předloha je velmi pravděpodobná. Převodem z češtiny je i nejstarší dochovaná regula polská, Regula třetího zákona sv. Františka. Zlomek Vidění sv. Brigity z druhé polovice patnáctého věku se zdá rovněž lpěti na vzoru českém. Staropolský překlad české redakce Vidění Tundalova se zachoval jen v přepisu běloruském. Poměr, v kterém jsou k českým památkám hubené zbytky apokryfické literatury staropolské a zlomek legendy o sv. Blažeji, jenž jediný zastupuje v polském literárním dědictví patnáctého věku prozaické životy svátých, teprv čeká na podrobný výzkum.
V nečetném souboru staropolských prozaických památek, který jsme v tomto letmém přehledu vlastně téměř vyčerpali, zaujímají zvláštní místo dvě nejarchaističtější památky polské prózy: 1. zlomky svatokřížské, náčrtky polských kázání z rozhraní třináctého a čtrnáctého věku, a 2. rovněž kázání, dochovaná v hnězdenském rukopise, jen o málo starším než floriánský žaltář. Vzory obou těchto památek polského kazatelského umění nejsou zatím zjištěny; zajímavý je postřeh Brücknerův o ojedinělých shodách svatokřížských zlomků s latinskými kázáními Martina Opavského, vynikajícího českého spisovatele z třetí čtvrti třináctého století. Obě uvedené polské památky jsou prosty českého jazykového nátěru, i když se svatokřížské zlomky svým pravopisem blíží českým památkám, psaným koncem třináctého století na přechodu od jednoduchého k pravopisu spřežkovému. Avšak v polskolatinských kazatelských rukopisech z patnáctého století mají polské glosy, které se vkládaly jako návod pro ústní převod kázání do řeči národní, mnoho jazykových prvků českých. Pravděpodobně se mluvené slovo, určené pro lid, původně vyhýbalo cizotám, ale v patnáctém století se vrstva česká v polštině tak vzmohla a tak tam zdomácněla, že z jazyka vyšších kruhů začala pronikat i do řeči obecné.
V první polovici století šestnáctého zobecněly ještě silněji české složky v polštině. České publikace si nalézaly pěkný odbyt v Polsku, ba někdy autoři je přímo věnovali polským mecenášům. Leccos z prvních polských tisků je podle polského odborného posudku „polsko-českou míchaninou“. I jazykový i literární přínos český (povídky, knihy pobožné) zlidověl v Polsku. Šířilo jej tam tiskařství jak české, tak polské. Česká literatura určovala také okruh překladů polských a poskytovala polskému překladateli buď hotové předlohy (na př., jak dovozuje Polívka, román o Apolloniovi, králi Tyrském), anebo aspoň vítané pomůcky vedle latinských originálů (na př. český překlad dialogu Palinura s Charonem, k němuž, jak ukazuje St. Vrtel-Wierczyński, vydatně přihlížel polský zpracovatel, „otec polské poesie světské“, Biernat z Lublina). Avšak souběžně s tímto šířením a zlidověním českých prvků v polské slovesnosti šestnáctého století nastává rychlé osamostatnění jejich vrcholných vůdčích projevů. Vyspělá jazyková kultura české gotiky, vštěpená spisovné polštině, vzpružila její vývoj a splynula s ní již v tvorbě Mikuláše Reje (1505—69) v organický celek. Zatím co v Čechách hutná gotická poesie odumřela, aniž dobové kulturně-politické poměry dovolily za ni rovnocennou náhradu, polské prvotiny, které tato stará a bohatá literatura podle výrazu Brücknerova mateřsky vypěstovala, vyústily za sociálních podmínek neskonale příznivějších podivuhodně rychle ve veledíla Jana Kochanowského (1530—84). Opravdovým pokračováním slovesného umění české gotiky je vlastně právě velkolepá polská poesie renesanční. A s mohutněním polské literatury začíná na sklonku šestnáctého století zpětné působivé pronikání polské knihy k Čechům.
Český podíl v polském básnictví nepřestával na písemných památkách, nýbrž, jak nejdůrazněji dovozuje F. Kolessa, české země, zejména Morava, byly důležitým střediskem, z něhož — zvláště přes Slezsko — proudila do Polska písňová tradice folklorní.