Alchymie v Čechách před Bílou horou.
Alchymie v Čechách před Bílou horou.
Alchymické předpoklady úspěšné permutace čili přeměny obyčejných kovů
v drahocenné zlato nebyly výplodem bujné fantasie lehkověrných snílků,
nýbrž vyvěraly z nauk tehdy všeobecně platných a vědecky uznávaných.
Alchymisté nalézali opodstatnění své tajemné laboratorní práce v Aristotelovi,
jenž byl středověkému učenému světu autoritou. Podle nauky
Aristotelovy vznikla všechna hmotná těla z prahmoty, jejíž rozdílné
vlastnosti byly podmíněny čtyřmi živly: vodou, ohněm, zemí a povětřím.
Rozmanitost hmotného vidu těch kterých těl byla způsobena nerovným
složením živlů čili elementů ve hmotě. Nebylo tudíž v podstatě rozdílu na př. mezi kovem a sklem,
neboť odlišnost hmoty byla jen zdánlivá.
Dalším článkem alchymické víry byl názor Platonův, podle něhož každá hmota měla duši. Oduševnělá původní hmotná pralátka byla důležitým činitelem ve spletité alchymické teorii. Každá hmota měla uprostřed svého hmotného obalu duši, která působením ohně na materii unikala v podobě dýmu nebo páry.
Vedle těchto základních teorií, Aristotelovy tetrasomiální či čtyřživlové a Platonovy animální či oduševněné, ovládala mozky alchymistů víra v tvoření a vzrůst nerostů, z nichž časem vznikaly kyzy a z těch pak konečně kovy. Různost vidu jednotlivých kovů, vařících se v tajemných hlubinách zemských, byla působena vlivem planet. V lůně zemském působením živlů tvořily se kovy, tudíž i zlato. Proto se snažil alchymista zvládnouti ve své laboratoři živly a pomocí ohně, jenž měl nahraditi teplo vnitrozemské, napodobiti přírodu, jež dávala růsti kovům ve svém nitru.
Přirozeně, že mu šlo o kov nejvzácnější — zlato. Proto „strojil“ nejdokonalejší a nejušlechtilejší hmotu, zvanou „kámen mudrců“ neboli „kámen filosofský“. Tato vysněná materie či také „pátá bytnost“ měla bytí složena z naprosto čistých Aristotelových živlů a oduševněna Platonovou vnitřní silou. Kamenem mudrckým snažil se oduševniti a tak zdokonaliti hmoty jiné, hlavně jím nasytiti očištěné obyčejné kovy, které se tím měly přeměniti ve zlato neb aspoň ve stříbro. Proto také bývají čeští alchymisté zváni „čistnáři“.
Obsahem spletité laboratorní práce alchymistovy bylo úsilí o rozklad nějaké látky v její živly, které se pak alchymista pokoušel znovu složiti v kámen mudrcký. Ježto časem bylo zřejmo, že nelze pojmy Aristotelových elementů bráti doslovně, podložili alchymisté živlům látky chemické: vodě rtuť, zemi zlato, ohni síru a povětří sůl amoniackou, připravovanou z moči. Ve svém hlubokém náboženském cítění věřili, že Bůh, z jehož rukou vzešel vesmír, může svět též měniti a může si proto i někoho vyvoliti, aby provedl některé změny, které může jinak jedině příroda vytvořiti.
Obyčejně postupoval alchymista v „chymické“ komoře tak, že roztavil hmotu, aby ji snáze pak mohl „oduševniti“, což se mělo státi „uměním hermetickým“ či alchymickým. Nešlo mu tedy jen o pálení a žíhání různých materií, o ty nesčetné kalcinace, sublimace a destilace, nýbrž šlo mu hlavně o to, aby těmito chemickými operacemi dosáhl základních elementů, aniž při tom porušil duchovní podstatu materie vzaté v pokus.
Dlužno zdůrazniti, že tehdejší věda a přírodovědecké názory nepochybovaly o možnosti vzájemné změny hmoty a tím byli alchymisté jen utvrzováni ve víře v přípravu kamene mudrckého. Ale nebyl to jen tento zázračný kámen, po němž se alchymisté pachtili, nýbrž alchymie si dávala úkoly, které byly rozhodně nad její síly, jako na př. vytvoření umělého člověka neboli „homunkula“ a j. Lepších úspěchů docílila přípravou životních vod, třebaže i tu své naděje přepjala. V alchymických laboratořích připravené „aquae vitae“ sice neprodlužovaly lidský život do nekonečna, ale k upevnění lidského zdraví přispěly, aspoň v některých případech.
Takový byl stav alchymie v 15. a 16. století nejen v západní Evropě, ale i v Německu a u nás. Učený svět v těchto zemích věřil ideji permutační a stará alchymie vábila k sobě neodolatelnou silou výkvět toho kterého národa. Všude věřili ve společný základ světa, rozčleněného v život nerostný, rostlinný a živočišný. Alchymie byla součástí tehdejších přírodovědeckých názorů a byla tím, čím jest nám dnes exaktní věda chemická. Alchymista řešil otázku podstaty hmoty, neboť svými pokusy se snažil zjistiti, z čeho jest hmota složena, kde a jaké jsou její základní prvky. Znal rozmanité skupiny hmot vyššího a nižšího řádu.
Tedy i alchymií účastnil se Čech spolu s nejpřednějšími národy světa tehdejší práce vědecké a také tu přispěl svou hřivnou k rozvoji lidské kultury. Jeho přínos v tomto směru nebyl nepatrný.
Země české byly zvláště ve věku 16. a v první čtvrtině věku 17. pravým rájem alchymistů. Tehdy dosáhla česká alchymie svého kulminačního bodu. Praha stávala se posvátnou Mekkou všem vážným alchymistům, kteří se hodlali ve „filosofském umění“ zdokonaliti. Bohužel sem zaměřovali své kroky i prohnaní podvodníci, jimž alchymie byla jen pláštíkem k hamižnému obohacení. Ti hlavně přispěli k tomu, že pozdější doba se dívala na všechny alchymisty jako na šejdíře. Proto třeba v tomto směru svědomitě rozlišovati ty, kteří věřili neochvějně v soustavu určitých teoretických předpokladů o složení a proměně hmoty, a ty, kteří byli nesvědomitými „pokladači“, žijícími z podvodů a šalebných praktik.
Tajemná alchymie nacházela v Čechách své ctitele a přívržence ve všech vrstvách společenských. Mocného svého ochránce nalezla v osobě učeného císaře německého, krále českého a uherského Rudolfa II., jenž byl jejím horlivým pěstitelem. „Německý Hermes Trismegistos“, jak byl císař svými současníky nazýván, nešetřil prostředků ve snaze rozřešiti vědeckou záhadu kamene mudrckého a elixíru života.
Tehdy Praha udávala do značné míry ráz vzdělanosti evropské a k alchymické akademii na Hradčanech se upíraly zraky celého vzdělaného světa. Ředitelem na svou dobu moderně vypravené císařské alchymické laboratoře byl sám slavný Tadeáš Hájek z Hájku (1525 — 1600), ozdoba české vědy 16. století.
Praha ve svých zdech hostila celou řadu vynikajících alchymických vědeckých pracovníků, z nichž nutno zvláště jmenovati slavného lékaře Michaela Mayera (1569 — 1622), dále lékaře Martina Ruhlanda (1532 — 1602) a jeho syna, téhož jména (1569 — 1601), pařížského lékaře Mikuláše Barnauda, jenž po dobu svého pobytu v Praze bydlil u protomedika království Českého Tadeáše Hájka z Hájku.
Ti všichni přišli do Prahy, aby zde seznali postup vědecké alchymické práce, s níž pak seznámili ve svých spisech celou Evropu. Tak Mayer napsal několik vysoce ceněných a často překládaných alchymických spisů, z nichž dlužno zvláště jmenovati „Themis aurea“, „Tripus aureus“, „Atalanta fugiens, h. e. Emblemata nova de Secretis Naturae chymica“ a j. Tyto spisy vydal ve Frankfurtě r. 1618 po svém odchodu z Prahy, kde byl tělesným lékařem císaře Rudolfa II. Z péra Ruhlanda staršího vyšel spis „Lexicon alchymiae“ a Ruhland mladší jest autor díla „Propugnaculum chimiatriae“. Také tato obě díla se těšila veliké oblibě vědecky pracujících alchymistů. Rovněž Mikuláš Barnaudus napsal několik alchymických spisů a traktátů, z nichž většina vyšla v Leydenu v době 1599 — 1601. Z těch jsou nejdůležitější „Triga chemica“ a „Quadriga aurifica“, jakož i „Processus aliquot chemici“, v kterémžto posledním spise popisuje pokusy, které shlédl za svého pobytu v Praze.
Také dvorní hvězdář Tyge Brahe se zaměstnával alchymií a snažil se v laboratoři připraviti elixír života. Jest známo, že jeho „perlová tinktura“ byla oblíbeným lékem císaře Rudolfa II., zvláště v době „morního povětří“. Zajisté i sláva tohoto léku pronikla za hranice Čech. Tyge Brahe chtěl postaviti v Praze nejen největší evropskou hvězdárnu, ale též největší alchymickou laboratoř v Evropě; ředitelem těchto ústavů měl býti jeho syn Jiří. Tento velkolepý plán ovšem ztroskotal smrtí velikého Dána.
Po vzoru císařově se pokoušeli o objevení kamene mudrckého četní čeští velmoži a zaměstnávali ve svých laboratořích mnoho alchymistů. Tak bylo by jmenovati nejbohatšího českého pána Viléma z Rožmberka, dále Jana Zbyňka Zajíce z Hazmburka, Jakuba Krčína z Jelčan, Korálka z Těšína, Václava Vřesovského z Vřesovic a Doubravské Hory a j.
Rovněž v laboratořích těchto českých šlechticů byly objeveny mnohé důležité chemické pochody, s nimiž pak alchymisté, ať již dobrovolně odešli či byli propuštěni, seznamovali cizinu. Mnozí z nich těšili se zvučnému jménu, ale převážnou většinou byli to podvodníci, jimž předstírané alchymické znalosti byly po nějakou dobu zdrojem výživy.
Ze známějších zlatodějů uvádíme anglického alchymistu Johna Deea, jenž pracoval v laboratoři císařské a později přešel do služeb rožmberských. Pověst o jeho alchymických znalostech donesla se až do Ruska, kde mu bylo nabídnuto místo carského chymika. Ale Dee místa nepřijal a poslal carovi svého syna, jenž s otcem pracoval ve službách císaře Rudolfa II. Arthur Dee napsal v Moskvě alchymický spis „Fasciculum chimicum abstrussae hermeticae scientiae ingressum, progressum et coronidem explicans“.
Mnoha vydání v cizině se dočkal proslulý alchymický traktát známého zlatoděje císaře Rudolfa II. Eduarda Kelleye „De lapide philosophorum“, jejž Angličan sepsal pro svého císařského mecenáše.
Proslulým alchymistou té doby, známým po celé téměř Evropě, byl Michal Sendivoj, psaný obyčejně Sendivogius, jenž nejprve pracoval pro bohatého pražského měšťana Korálka z Těšína a byl pak přijat do služeb císařských. Také nějaký čas hledal kámen mudrcký na dvoře vévody virtemberského Bedřicha, odkud se zase vrátil do služeb císaře Ferdinanda II., jenž mu povolil roční výslužné a dokonce ho obdařil statkem Německé Kravaře. Sendivoj napsal několik spisů, vesměs latinsky, které byly často překládány. Z těch je uvésti na prvém místě proslulé tehdy dílo „De lapide philosophorum tractatus duodecim e naturae fonte et manuali experimentia deprompti“, dále traktát „De sulphure“ a jiné.
Nejvýraznějším představitelem české alchymie 16. věku jest Bavor Rodovský mladší z Hustiřan a na Neznášově (1526 — asi 1600), jenž zanechal po sobě obsáhlou odbornou literární pozůstalost, jež jasně dokazuje vyspělost české alchymie v 16. věku. Ježto však jde o rukopisy psané česky, které nenalezly ohlasu v cizině, nelze se v rámci tohoto pojednání o nich zmiňovati.
Velikého rozšíření nejen u nás, ale i v cizině dosáhla „hořčičná voda“, již připravoval ve své laboratoři jesuitský alchymista Jakub Hořčický, latinsky Sinapius (1575 — 1622) destilací některých léčivých bylin. Když pak se mu podařilo vyléčiti z těžké nemoci samého císaře Rudolfa II., byl vděčným panovníkem povýšen do stavu šlechtického s přídomkem z Tepence. Jeho léčivé vody, balsámy a elixíry byly prodávány ve všech jesuitských kollejích celé Evropy.
Není bez zajímavosti, že i slavný reformátor lékařství a chemie Theofrastus Bombastus Paracelsus z Hohenheimu navštívil před čtyřmi stoletími Moravu, kdež se zdržoval v Moravském Krumlově, aby svými alchymickými léky léčil některé urozené osoby moravské šlechty.
Důkazem vysoké úrovně české alchymie v 16. věku jest vyslání známého alchymisty Leonharda Thurneyssera z Thurnu do Čech, aby zde jednak nahlédl do tajů hornických a hutnických, jednak aby získal alchymické předpisy, o jejichž dokonalosti byly po celé Evropě pěny chvalozpěvy. Na cestu do Čech se vypravil Thurneysser k příkazu arcivévody Ferdinanda Tyrolského.
Ještě jednou pak zavítal alchymista Thurneysser do našich zemí, ale již ve službách braniborského kurfiřta Jana Jiřího, kdež zastával místo dvorního lékaře a dvorního alchymisty. V Čechách zkoumal obsah minerálních zřídel v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních.
Za Rudolfa II. hlavně vlivem alchymických teorií vyrojila se řada návodů, jak možno v Krkonoších i v jiných českých horách hledati ryzí zlato. Tajné této činnosti se účastnili především cizinci, kteří hlavně z Vlach do Čech dojížděli a zde s rozmanitými dobrodružstvími podnikali cesty.
V Praze r. 1572 vyšel německy spis znamenitého holandského alchymisty Isaaca Joh. Hollanda „Liber de minerali lapide et vera metamorphosi metallorum“, jenž doznal velikého rozšíření hlavně v krajinách německých.
Veliké pozornosti za hranicemi státu se těšil alchymický spis „Viridarium chymicum figuris cupro incisis adornatum et poeticis picturis illustratum“, jehož autorem byl Daniel Stolcius de Stolcenberg Bohemus. Spis vyšel r. 1624 ve Frankfurtě.
Stolciovi se po bok staví důstojně moravský alchymista a lékař Václav Lavín z Ottenfelsu, jenž byl tělesným lékařem pánů Viléma i Petra Voka z Rožmberka. Napsal traktát „De coelo terrestri“, jenž vyšel r. 1612 v Marburku. Také spisu tohoto alchymisty bylo hojně v praksi užíváno, zvláště v cizině. S rozvojem alchymie na počátku 17. století vyrostlo zvláštní „bratrstvo růžového kříže“, které se v letech 1614 — 18 uvedlo ve známost několika spisy, v nichž měla též úlohu alchymie. Poněvadž se pak v nich mluvilo o dělání zlata, vzbuzen byl o ně zájem širokých vrstev vzdělanců. Asi po r. 1604 sdružovali se členové bratrstva, zvaní „rosenkreuzerové“ či „rosikruciáni“, v tak zvaných akademiích, které existovaly ku př. v Amsterodamu, Haagu, Hamburku, Kodani, Mantui, Londýně, Benátkách a j. Členové těchto akademií neb sdružení vedle jiných disciplin pěstovali přírodní vědy a zvláště chemii. První styk Čech s bratrstvem Růže a Kříže datuje se od dob Rudolfa II., jenž se obklopoval alchymisty, učenci a umělci z celého světa, z nichž mnozí náleželi k zmíněnému bratrstvu.
V řadách členů rosikruciánů setkáváme se s Tadeášem Hájkem z Hájku, známým nám již Michaelem Mayerem, osobním lékařem císaře Rudolfa II. Gerhardem Dornem, Adamem Huberem z Ryzmpachu a j. Příznivci bratrstva byli též slavný lékař Petr Ondřej Matthioli, známý lékař Jan Jesenský z Jeseného, vynikající moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína atd. Se zásadami a cíli bratrstva hleděl se seznámiti i Jan Amos Komenský. Z toho je patrno, že prostřednictvím bratrstva, které pěstovalo též alchymii, byly udržovány vřelé styky našeho národa se vzdělanou cizinou. Není sporu o tom, že také pomocí tohoto spojení čerpala cizina z bohatých zdrojů českých alchymických znalostí a že i tak česká alchymie přispěla k rozšíření chemických vědomostí v ostatní Evropě.
Do Čech hojně přicházející alchymisté mohli se v české laboratoři přiučiti mnohému a užitečnému, neboť český alchymista, soudě podle zachovaných spisů z doby 15., 16. a 17. století, stál opravdu na výši doby. V různých knihách „dystillačních“, jádrech a knížkách prubířských setkáváme se s pracemi blíže neznámých alchymistů; jen prostičké české jméno bez jakéhokoli bližšího označení udává nám autora toho kterého chemického neb technického předpisu. Ti neznámí podávají nám více méně podařené předpisy, jak připravovati „skoštovaná a dokonalá líkařství“, jakož i rozmanité „vody života“. Není sporu o tom, že alchymisté zkoumajíce ve svých laboratořích nejrůznější materie získali značné vědomosti v mineralogii, chemii i v botanice. „Strojíce“ svá přemistrná a předivná díla musili si vyráběti potřebné skleněné nádobí, připravovati různé druhy tmelů atd. Při laboratorní práci pak přicházeli na mnohé objevy, které přišly k dobru nejen nám, ale celému kulturnímu světu. Objevili mnohé chemické sloučeniny a různé materie obecné důležitosti. Ač se tedy jim nezdařila přeměna obecného kovu ve zlato, mají přece určité zásluhy, neboť v laboratoři bystřil se duch pro rozbor přírodnin a tím se připravovala pomalu, ale jistě, cesta k další etapě vývoje chemie.
Dalším článkem alchymické víry byl názor Platonův, podle něhož každá hmota měla duši. Oduševnělá původní hmotná pralátka byla důležitým činitelem ve spletité alchymické teorii. Každá hmota měla uprostřed svého hmotného obalu duši, která působením ohně na materii unikala v podobě dýmu nebo páry.
Vedle těchto základních teorií, Aristotelovy tetrasomiální či čtyřživlové a Platonovy animální či oduševněné, ovládala mozky alchymistů víra v tvoření a vzrůst nerostů, z nichž časem vznikaly kyzy a z těch pak konečně kovy. Různost vidu jednotlivých kovů, vařících se v tajemných hlubinách zemských, byla působena vlivem planet. V lůně zemském působením živlů tvořily se kovy, tudíž i zlato. Proto se snažil alchymista zvládnouti ve své laboratoři živly a pomocí ohně, jenž měl nahraditi teplo vnitrozemské, napodobiti přírodu, jež dávala růsti kovům ve svém nitru.
Přirozeně, že mu šlo o kov nejvzácnější — zlato. Proto „strojil“ nejdokonalejší a nejušlechtilejší hmotu, zvanou „kámen mudrců“ neboli „kámen filosofský“. Tato vysněná materie či také „pátá bytnost“ měla bytí složena z naprosto čistých Aristotelových živlů a oduševněna Platonovou vnitřní silou. Kamenem mudrckým snažil se oduševniti a tak zdokonaliti hmoty jiné, hlavně jím nasytiti očištěné obyčejné kovy, které se tím měly přeměniti ve zlato neb aspoň ve stříbro. Proto také bývají čeští alchymisté zváni „čistnáři“.
Obsahem spletité laboratorní práce alchymistovy bylo úsilí o rozklad nějaké látky v její živly, které se pak alchymista pokoušel znovu složiti v kámen mudrcký. Ježto časem bylo zřejmo, že nelze pojmy Aristotelových elementů bráti doslovně, podložili alchymisté živlům látky chemické: vodě rtuť, zemi zlato, ohni síru a povětří sůl amoniackou, připravovanou z moči. Ve svém hlubokém náboženském cítění věřili, že Bůh, z jehož rukou vzešel vesmír, může svět též měniti a může si proto i někoho vyvoliti, aby provedl některé změny, které může jinak jedině příroda vytvořiti.
Obyčejně postupoval alchymista v „chymické“ komoře tak, že roztavil hmotu, aby ji snáze pak mohl „oduševniti“, což se mělo státi „uměním hermetickým“ či alchymickým. Nešlo mu tedy jen o pálení a žíhání různých materií, o ty nesčetné kalcinace, sublimace a destilace, nýbrž šlo mu hlavně o to, aby těmito chemickými operacemi dosáhl základních elementů, aniž při tom porušil duchovní podstatu materie vzaté v pokus.
Dlužno zdůrazniti, že tehdejší věda a přírodovědecké názory nepochybovaly o možnosti vzájemné změny hmoty a tím byli alchymisté jen utvrzováni ve víře v přípravu kamene mudrckého. Ale nebyl to jen tento zázračný kámen, po němž se alchymisté pachtili, nýbrž alchymie si dávala úkoly, které byly rozhodně nad její síly, jako na př. vytvoření umělého člověka neboli „homunkula“ a j. Lepších úspěchů docílila přípravou životních vod, třebaže i tu své naděje přepjala. V alchymických laboratořích připravené „aquae vitae“ sice neprodlužovaly lidský život do nekonečna, ale k upevnění lidského zdraví přispěly, aspoň v některých případech.
Takový byl stav alchymie v 15. a 16. století nejen v západní Evropě, ale i v Německu a u nás. Učený svět v těchto zemích věřil ideji permutační a stará alchymie vábila k sobě neodolatelnou silou výkvět toho kterého národa. Všude věřili ve společný základ světa, rozčleněného v život nerostný, rostlinný a živočišný. Alchymie byla součástí tehdejších přírodovědeckých názorů a byla tím, čím jest nám dnes exaktní věda chemická. Alchymista řešil otázku podstaty hmoty, neboť svými pokusy se snažil zjistiti, z čeho jest hmota složena, kde a jaké jsou její základní prvky. Znal rozmanité skupiny hmot vyššího a nižšího řádu.
Tedy i alchymií účastnil se Čech spolu s nejpřednějšími národy světa tehdejší práce vědecké a také tu přispěl svou hřivnou k rozvoji lidské kultury. Jeho přínos v tomto směru nebyl nepatrný.
Země české byly zvláště ve věku 16. a v první čtvrtině věku 17. pravým rájem alchymistů. Tehdy dosáhla česká alchymie svého kulminačního bodu. Praha stávala se posvátnou Mekkou všem vážným alchymistům, kteří se hodlali ve „filosofském umění“ zdokonaliti. Bohužel sem zaměřovali své kroky i prohnaní podvodníci, jimž alchymie byla jen pláštíkem k hamižnému obohacení. Ti hlavně přispěli k tomu, že pozdější doba se dívala na všechny alchymisty jako na šejdíře. Proto třeba v tomto směru svědomitě rozlišovati ty, kteří věřili neochvějně v soustavu určitých teoretických předpokladů o složení a proměně hmoty, a ty, kteří byli nesvědomitými „pokladači“, žijícími z podvodů a šalebných praktik.
Tajemná alchymie nacházela v Čechách své ctitele a přívržence ve všech vrstvách společenských. Mocného svého ochránce nalezla v osobě učeného císaře německého, krále českého a uherského Rudolfa II., jenž byl jejím horlivým pěstitelem. „Německý Hermes Trismegistos“, jak byl císař svými současníky nazýván, nešetřil prostředků ve snaze rozřešiti vědeckou záhadu kamene mudrckého a elixíru života.
Tehdy Praha udávala do značné míry ráz vzdělanosti evropské a k alchymické akademii na Hradčanech se upíraly zraky celého vzdělaného světa. Ředitelem na svou dobu moderně vypravené císařské alchymické laboratoře byl sám slavný Tadeáš Hájek z Hájku (1525 — 1600), ozdoba české vědy 16. století.
Praha ve svých zdech hostila celou řadu vynikajících alchymických vědeckých pracovníků, z nichž nutno zvláště jmenovati slavného lékaře Michaela Mayera (1569 — 1622), dále lékaře Martina Ruhlanda (1532 — 1602) a jeho syna, téhož jména (1569 — 1601), pařížského lékaře Mikuláše Barnauda, jenž po dobu svého pobytu v Praze bydlil u protomedika království Českého Tadeáše Hájka z Hájku.
Ti všichni přišli do Prahy, aby zde seznali postup vědecké alchymické práce, s níž pak seznámili ve svých spisech celou Evropu. Tak Mayer napsal několik vysoce ceněných a často překládaných alchymických spisů, z nichž dlužno zvláště jmenovati „Themis aurea“, „Tripus aureus“, „Atalanta fugiens, h. e. Emblemata nova de Secretis Naturae chymica“ a j. Tyto spisy vydal ve Frankfurtě r. 1618 po svém odchodu z Prahy, kde byl tělesným lékařem císaře Rudolfa II. Z péra Ruhlanda staršího vyšel spis „Lexicon alchymiae“ a Ruhland mladší jest autor díla „Propugnaculum chimiatriae“. Také tato obě díla se těšila veliké oblibě vědecky pracujících alchymistů. Rovněž Mikuláš Barnaudus napsal několik alchymických spisů a traktátů, z nichž většina vyšla v Leydenu v době 1599 — 1601. Z těch jsou nejdůležitější „Triga chemica“ a „Quadriga aurifica“, jakož i „Processus aliquot chemici“, v kterémžto posledním spise popisuje pokusy, které shlédl za svého pobytu v Praze.
Také dvorní hvězdář Tyge Brahe se zaměstnával alchymií a snažil se v laboratoři připraviti elixír života. Jest známo, že jeho „perlová tinktura“ byla oblíbeným lékem císaře Rudolfa II., zvláště v době „morního povětří“. Zajisté i sláva tohoto léku pronikla za hranice Čech. Tyge Brahe chtěl postaviti v Praze nejen největší evropskou hvězdárnu, ale též největší alchymickou laboratoř v Evropě; ředitelem těchto ústavů měl býti jeho syn Jiří. Tento velkolepý plán ovšem ztroskotal smrtí velikého Dána.
Po vzoru císařově se pokoušeli o objevení kamene mudrckého četní čeští velmoži a zaměstnávali ve svých laboratořích mnoho alchymistů. Tak bylo by jmenovati nejbohatšího českého pána Viléma z Rožmberka, dále Jana Zbyňka Zajíce z Hazmburka, Jakuba Krčína z Jelčan, Korálka z Těšína, Václava Vřesovského z Vřesovic a Doubravské Hory a j.
Rovněž v laboratořích těchto českých šlechticů byly objeveny mnohé důležité chemické pochody, s nimiž pak alchymisté, ať již dobrovolně odešli či byli propuštěni, seznamovali cizinu. Mnozí z nich těšili se zvučnému jménu, ale převážnou většinou byli to podvodníci, jimž předstírané alchymické znalosti byly po nějakou dobu zdrojem výživy.
Ze známějších zlatodějů uvádíme anglického alchymistu Johna Deea, jenž pracoval v laboratoři císařské a později přešel do služeb rožmberských. Pověst o jeho alchymických znalostech donesla se až do Ruska, kde mu bylo nabídnuto místo carského chymika. Ale Dee místa nepřijal a poslal carovi svého syna, jenž s otcem pracoval ve službách císaře Rudolfa II. Arthur Dee napsal v Moskvě alchymický spis „Fasciculum chimicum abstrussae hermeticae scientiae ingressum, progressum et coronidem explicans“.
Mnoha vydání v cizině se dočkal proslulý alchymický traktát známého zlatoděje císaře Rudolfa II. Eduarda Kelleye „De lapide philosophorum“, jejž Angličan sepsal pro svého císařského mecenáše.
Proslulým alchymistou té doby, známým po celé téměř Evropě, byl Michal Sendivoj, psaný obyčejně Sendivogius, jenž nejprve pracoval pro bohatého pražského měšťana Korálka z Těšína a byl pak přijat do služeb císařských. Také nějaký čas hledal kámen mudrcký na dvoře vévody virtemberského Bedřicha, odkud se zase vrátil do služeb císaře Ferdinanda II., jenž mu povolil roční výslužné a dokonce ho obdařil statkem Německé Kravaře. Sendivoj napsal několik spisů, vesměs latinsky, které byly často překládány. Z těch je uvésti na prvém místě proslulé tehdy dílo „De lapide philosophorum tractatus duodecim e naturae fonte et manuali experimentia deprompti“, dále traktát „De sulphure“ a jiné.
Nejvýraznějším představitelem české alchymie 16. věku jest Bavor Rodovský mladší z Hustiřan a na Neznášově (1526 — asi 1600), jenž zanechal po sobě obsáhlou odbornou literární pozůstalost, jež jasně dokazuje vyspělost české alchymie v 16. věku. Ježto však jde o rukopisy psané česky, které nenalezly ohlasu v cizině, nelze se v rámci tohoto pojednání o nich zmiňovati.
Velikého rozšíření nejen u nás, ale i v cizině dosáhla „hořčičná voda“, již připravoval ve své laboratoři jesuitský alchymista Jakub Hořčický, latinsky Sinapius (1575 — 1622) destilací některých léčivých bylin. Když pak se mu podařilo vyléčiti z těžké nemoci samého císaře Rudolfa II., byl vděčným panovníkem povýšen do stavu šlechtického s přídomkem z Tepence. Jeho léčivé vody, balsámy a elixíry byly prodávány ve všech jesuitských kollejích celé Evropy.
Není bez zajímavosti, že i slavný reformátor lékařství a chemie Theofrastus Bombastus Paracelsus z Hohenheimu navštívil před čtyřmi stoletími Moravu, kdež se zdržoval v Moravském Krumlově, aby svými alchymickými léky léčil některé urozené osoby moravské šlechty.
Důkazem vysoké úrovně české alchymie v 16. věku jest vyslání známého alchymisty Leonharda Thurneyssera z Thurnu do Čech, aby zde jednak nahlédl do tajů hornických a hutnických, jednak aby získal alchymické předpisy, o jejichž dokonalosti byly po celé Evropě pěny chvalozpěvy. Na cestu do Čech se vypravil Thurneysser k příkazu arcivévody Ferdinanda Tyrolského.
Ještě jednou pak zavítal alchymista Thurneysser do našich zemí, ale již ve službách braniborského kurfiřta Jana Jiřího, kdež zastával místo dvorního lékaře a dvorního alchymisty. V Čechách zkoumal obsah minerálních zřídel v Teplicích, Karlových Varech a Františkových Lázních.
Za Rudolfa II. hlavně vlivem alchymických teorií vyrojila se řada návodů, jak možno v Krkonoších i v jiných českých horách hledati ryzí zlato. Tajné této činnosti se účastnili především cizinci, kteří hlavně z Vlach do Čech dojížděli a zde s rozmanitými dobrodružstvími podnikali cesty.
V Praze r. 1572 vyšel německy spis znamenitého holandského alchymisty Isaaca Joh. Hollanda „Liber de minerali lapide et vera metamorphosi metallorum“, jenž doznal velikého rozšíření hlavně v krajinách německých.
Veliké pozornosti za hranicemi státu se těšil alchymický spis „Viridarium chymicum figuris cupro incisis adornatum et poeticis picturis illustratum“, jehož autorem byl Daniel Stolcius de Stolcenberg Bohemus. Spis vyšel r. 1624 ve Frankfurtě.
Stolciovi se po bok staví důstojně moravský alchymista a lékař Václav Lavín z Ottenfelsu, jenž byl tělesným lékařem pánů Viléma i Petra Voka z Rožmberka. Napsal traktát „De coelo terrestri“, jenž vyšel r. 1612 v Marburku. Také spisu tohoto alchymisty bylo hojně v praksi užíváno, zvláště v cizině. S rozvojem alchymie na počátku 17. století vyrostlo zvláštní „bratrstvo růžového kříže“, které se v letech 1614 — 18 uvedlo ve známost několika spisy, v nichž měla též úlohu alchymie. Poněvadž se pak v nich mluvilo o dělání zlata, vzbuzen byl o ně zájem širokých vrstev vzdělanců. Asi po r. 1604 sdružovali se členové bratrstva, zvaní „rosenkreuzerové“ či „rosikruciáni“, v tak zvaných akademiích, které existovaly ku př. v Amsterodamu, Haagu, Hamburku, Kodani, Mantui, Londýně, Benátkách a j. Členové těchto akademií neb sdružení vedle jiných disciplin pěstovali přírodní vědy a zvláště chemii. První styk Čech s bratrstvem Růže a Kříže datuje se od dob Rudolfa II., jenž se obklopoval alchymisty, učenci a umělci z celého světa, z nichž mnozí náleželi k zmíněnému bratrstvu.
V řadách členů rosikruciánů setkáváme se s Tadeášem Hájkem z Hájku, známým nám již Michaelem Mayerem, osobním lékařem císaře Rudolfa II. Gerhardem Dornem, Adamem Huberem z Ryzmpachu a j. Příznivci bratrstva byli též slavný lékař Petr Ondřej Matthioli, známý lékař Jan Jesenský z Jeseného, vynikající moravský šlechtic Karel starší ze Žerotína atd. Se zásadami a cíli bratrstva hleděl se seznámiti i Jan Amos Komenský. Z toho je patrno, že prostřednictvím bratrstva, které pěstovalo též alchymii, byly udržovány vřelé styky našeho národa se vzdělanou cizinou. Není sporu o tom, že také pomocí tohoto spojení čerpala cizina z bohatých zdrojů českých alchymických znalostí a že i tak česká alchymie přispěla k rozšíření chemických vědomostí v ostatní Evropě.
Do Čech hojně přicházející alchymisté mohli se v české laboratoři přiučiti mnohému a užitečnému, neboť český alchymista, soudě podle zachovaných spisů z doby 15., 16. a 17. století, stál opravdu na výši doby. V různých knihách „dystillačních“, jádrech a knížkách prubířských setkáváme se s pracemi blíže neznámých alchymistů; jen prostičké české jméno bez jakéhokoli bližšího označení udává nám autora toho kterého chemického neb technického předpisu. Ti neznámí podávají nám více méně podařené předpisy, jak připravovati „skoštovaná a dokonalá líkařství“, jakož i rozmanité „vody života“. Není sporu o tom, že alchymisté zkoumajíce ve svých laboratořích nejrůznější materie získali značné vědomosti v mineralogii, chemii i v botanice. „Strojíce“ svá přemistrná a předivná díla musili si vyráběti potřebné skleněné nádobí, připravovati různé druhy tmelů atd. Při laboratorní práci pak přicházeli na mnohé objevy, které přišly k dobru nejen nám, ale celému kulturnímu světu. Objevili mnohé chemické sloučeniny a různé materie obecné důležitosti. Ač se tedy jim nezdařila přeměna obecného kovu ve zlato, mají přece určité zásluhy, neboť v laboratoři bystřil se duch pro rozbor přírodnin a tím se připravovala pomalu, ale jistě, cesta k další etapě vývoje chemie.