Zlato Mince

Češi a války turecké.

Češi a války turecké.


Třebaže se od počátku století 15. vracela o Uhrách honosná charakteristika, že jsou štítem Evropy, a třebas později, od roku 1526, byly rozličné její varianty spojovány i se jmény Habsburků, vládnoucích nad zeměmi uherskými, rakouskými i českými, měla obrana Evropy proti Turkům hned od počátku silné zabarvení české, silnější, než bývali ochotni přímo přiznati jak Maďaři, tak Habsburkové. Zato si toho byli záhy vědomi Češi sami, a to tím spíše, že viděli, jak jejich těžké oběti krve i peněz nedocházejí spravedlivého uznání. Již na samém konci 16. století slyšíme charakteristický stesk Václava Vratislava z Mitrovic, podnícený vlastními zkušenostmi z cesty do Cařihradu: „Království předtím nejslavnější (uherské) násilí trpí, národové okolní velikým strachem chřadnou, a my, nebozí Čechové, mnoho jsme bíd a neřestí skrze války v Uhřích těchto časů pocítili, nesčíslná summa peněz ven ze země vynesena, nesčíslný počet znamenitých lidí a našich milých přátel Čechů v Uhřích zůstalo a pobito jest, takže ta uherská země již nikterak za to nestojí.“ Krátce potom Mikuláš Dačický ve svých pamětech, vytýkaje při roku 1606, co stála poslední čtrnáctiletá válka turecká na lidech i na penězích, „zvláště Čechuom“, neváhal připojiti rázný závěr: „Země uherská jest krchov Evropy.“ Výroky ty měly již svou obdobu předtím, roku 1585, u Daniele Adama z Veleslavína, jenž se zjevným hrotem proti Habsburkům vzpomínal dob, kdy čeští králové, nemusíce se obtěžovati břemenem správy nebo obrany cizích království, vládli jen v českém království jako panovníci nejbohatší, nejslavnější a nejmocnější: „Jakož i teď nedávno moudří a milovníci vlasti své rozjímati o tom počali a podnes v pochybnosti zůstává: také-li království uherské za to stojí, co jsou Čechové pro ochranu jeho peněz z své země vydali.“ A tento, českými zkušenostmi s Habsburky ospravedlněný egoistický tón se ozval i po stu letech u Balbína, když zdůrazňoval, „že od časův Ferdinanda I., nerci-li Vladislava II., na obranu Uher z Čech tolik peněz se sebralo i dalo, že za ně možno by bylo koupiti kterékoli království.“ Em. Tonner v poznámkách ke svému překladu Pavla Stránského „Respublica Bojema“, uváděje tyto citáty z Veleslavína i Balbína, neopominul přímo svůj výklad zahrotiti proti domýšlivé chvastavosti maďarské, jež, vynášejíc vlastní zásluhy v zápase proti Turkům, ráda zapomínala zásluh cizích, zvláště českých, ač Maďaři sami „často skoro více přispívali k tomu, aby se Turci do Uher dostali a tam se udrželi, než aby byli vypuzeni“.

Spojitost mezi Čechami a válkami tureckými měla již své předzvěsti hned od roku 1362, kdy Turci dobytím Drinopole zaujali pevné místo na Balkáně. Právě tehdy Benátčané znovu užili v Archipelagu pomoci horníků z Kutné Hory, a to ne již, jako dříve, k vlastnímu dolování drahých kovů, nýbrž k účelům válečným, k pracím zákopnickým proti povstalcům na Krétě, a nebylo to zajisté naposledy; avšak v další době většího významu na Balkáně nabyli proti Turkům čeští žoldnéři, zvláště když vstupem Lucemburkovce Zikmunda se stal boj proti Turkům základním motivem, jenž, třebas častěji musil ustoupiti jiným, okamžitě naléhavějším otázkám politickým, přece se důsledně vracel, dodávaje Zikmundově politice rázu opravdu evropského. Jaké místo v jeho plánech zaujímalo „passagium transmarinum“ (cesta za moře), je nejlépe patrno z jeho posledních dnů ve Znojmě roku 1437, kdy, jsa již více mrtev nežli živ, přece stále doufal, že nezemře, dokud nevykoná tažení do Svaté země.

Zikmund se sice již roku 1420 stal králem českým, ale česká otázka církevní dlouho vážně křížila jeho plány turecké. Teprve po bitvě u Lipan se zdálo, že nastalá harmonie mezi císařem a Čechy bude i těmto plánům na prospěch, zvláště tím, že se umožnilo užiti proti Turkům uvolněných v Čechách zbytků rot polních. Vítězství 24. června 1437 blíže Smedereva, při němž se nám již kromě vůdčího jména Slováka Pankráce ze Sv. Mikuláše ozve i několik jiných českých jmen, zvláště Jana Jiskry z Brandýsa, bylo v té příčině dobrým ukazatelem. Tehdy snad po prvé viděla Praha ve svých ulicích spolu s osobami čtyř zajatých pašů i odznaky turecké. Smrt Zikmundova, která nastala brzy potom, nerušila nově vznícené naděje v účinnější českou účast na zápase s Turky, neboť jeho zeť, Habsburkovec Albrecht II., který byl jako jeho tchán také králem římským, spojil pod svou vládou se zeměmi rakouskými i království české a uherské. Třebaže to byla stále ještě jen unie personální, za níž bylo mezi jeho zeměmi jen málo užších styků, přece již bylo možno doufati, že za většího ustálení poměrů i v Albrechtových zemích mimouherských nabude větší váhy a důrazu myšlenka obrany proti Turkům, jejichž útočná vlna se již dotýkala linie dunajské.

Než politická skutečnost s rychlým úmrtím Albrechtovým i s prudkými spory i boji plašila tyto iluse, a nebýti vojenské zdatnosti Jana Hunyada, jenž od druhé poloviny let čtyřicátých ve většině Uher za interregna zastával místo královo, byla by tehdy expanse turecká nepochybně dosáhla i v samých Uhrách znamenitých výsledků. Jak při tom byla Hunyadovi vhod pomoc českého žoldnéřstva, jak Hunyad spojením české vozové taktiky a její dělostřelby s útočnou uherskou taktikou obrněné jízdy dovedl úspěšně čeliti Turkům, jejich rytířské jízdě spahijské i jejich znamenité pěchotě janičárské, uznávali i pozorovatelé cizí. Jestliže se nové české vojenství tak prospěšně uplatňovalo v boji proti Turkům, třeba pouze ve své formě žoldnéřské, která tu zatím jen částečně mohla padati na váhu, není divu, že mnozí uvažovali, jak by teprve bylo, kdyby král Jiřík Uhrám pomohl se vší sjednocenou českou mocí vojenskou. Aby se však tyto velké možnosti staly opravdovou politickou realitou, byly by se musily splniti různé předpoklady kompromisu mezi politikou papežskou a Jiříkovou. K tomu však nedošlo včas ani v Římě, ani na královském dvoře Hunyadova syna Matyáše, jenž svými ctižádostivými plány, vycházejícími vstříc tužbám kuriálním, zaváděl uherskou politiku na západ, místo aby hleděl soustřediti vojenskou moc Uher i Čech proti Turkům. I potom, když mu konec české války vynesl s titulem krále i většinu území státu českého, byla jeho ctižádost zaměřena stále vžitou již směrnicí západní na újmu životních zájmů Uher i všeho západního křesťanstva.

A co bylo promeškáno za něho, nebylo napraveno ani za následujících po něm slabošských Jagellovců, ani za energičtějšího již režimu habsburského. Výhody nové situace, jež za Jagellovců znovu spojovala země uherské s českými a jež pak v zápětí, hned od roku 1526, spolu s vládou habsburskou sdružila v této unii i všechny habsburské země alpské, byly opět neomluvitelně mařeny nezkrotným egoismem politických representantů uherských, dbajících více zájmů osobních a stranických nežli celkových; v tom pak s nimi občasně závodil i habsburský absolutismus, nedbaje, že zarputilým lpěním na svých plánech politických i církevních jen jitří novou oposici uherskou a že tak podlamuje vlastní základ společného postupu proti Turkům i udržuje, ne-li ještě rozšiřuje jejich mocenskou sféru v Uhrách. Žádné apologie, ať již sebe sofističtěji chtěly nebo chtějí Uhry nebo Habsburky obhájiti a jejich vinu ukázati v mírnějším, smířlivějším světle, nestačí k jejich ospravedlnění. Tak se také stalo, že i stálé veliké oběti sousedních pomocníků, v první řadě zemí českých, měly více méně jen význam konservační, zadržujíce na západě i na severu Uher rozpínavou tureckou vlnu, jež od roku 1541 měla již ve vlastním pašalíku budínském pevné a trvalé východisko.

Pro český živel měla tato obrana význam, že jí bylo nejen podstatnou měrou odvráceno turecké nebezpečí od Moravy, nýbrž že tak před ním byla chráněna i hlavní složka uherského panství habsburského, Slovensko, složka, která znamenitě rozšiřovala českou národní i kulturní základnu, třebaže státní rozdělení mezi státem českým a uherským i za těchto, velmi těsných souvislostí trvalo dále, takže Slovák neměl v zemích českých práva obyvatelského, jak to platilo i v Uhrách v případě opačném o příslušnících státu českého. Tento státoprávní zřetel ovšem působil, že vláda společného panovníka v obou státech ještě neznamenala ústavně ani prakticky splynutí obou území, což mělo důležité následky pro jejich obranu. České země byly až do roku 1627 povinny hájiti jen hranic vlastního státu, nejsouce vázány k tažením za tyto hranice, a jejich pomoc k obraně Uher, vojenská i finanční, i když vycházela ze zájmu o vlastní bezpečí, byla dobrovolná. Bylo sice při tom pochopitelno, že se její povolení i plnění neobešlo bez námitek i odporu stavů jednotlivých zemí korunních, které opět přes ústavní celistvost koruny české měly v jejím rámci značně samostatné postavení autonomní; bylo by však nesprávné tuto neochotu a liknavost zdůrazňovati, protože nakonec, tak nebo onak, ke skutečné pomoci zemí českých přece vždy docházelo, a pomoc ta byla položkou, bez níž obrana Uher nebyla myslitelná. Tato česká pomoc byla tím významnější, že stavové uherští jevili k obraně vlastního území státního ochotu ještě menší, chtějíce toto těžké břímě svaliti jen na krále samého. Toto stanovisko bylo již v době Ferdinandově se strany sedmihradské charakteristicky formulováno těmito slovy: „To však žádají, aby je Vaše Milost chránila, avšak ne na jejich náklad, protože praví, že se proto Vaší Milosti poddali, aby je ona bránila a chránila.“ Jinak ani k prokázané pomoci cizí nebývala maďarská ješitnost uznalá, nerada snášejíc přítomnost cizích žoldnéřů v zemi a leckdy se s pohrdavou chvastavostí nad ně povznášejíc, jako když se roku 1526 před bitvou u Moháče tvrdilo, že k zahnání Turků postačí jen prsteny od Uhrů nošené.

Jestliže se zřetel k tureckému nebezpečí projevoval různě v zemích českých již v době, kdy ještě nebezpečí toto bylo poměrně vzdálené, ať při volbách Albrechta Rakouského roku 1438 a Ferdinanda I. roku 1526 nebò při příležitostných povolováních hotovosti zemské (jako roku 1456 nebo zvláště roku 1526 k Moháči), tím spíše a ochotněji k vydatné pomoci docházelo, když se nebezpečí to již vážně přiblížilo k hranicím státu českého. I když Rezkova čísla hotovostí zemských z roku 1529 i 1532 značně zredukujeme (z Čech prý roku 1529 bylo 40.000 pěchoty a 20.000 jízdy, z Moravy 25.000 pěchoty a 16.000 jízdy, takže prý z celé české koruny bylo vojska skoro dvakrát více nežli oněch 70.000 vojáků, jež měl tehdy Ferdinand z Říše, ze Španěl atd.) — přece to bylo vždy několik desítek tisíc vojska korunního, které se na moravské hranice sebralo, aby se Turkům postavilo. Slova Ferdinandova z roku 1530 stavům ze zemí alpských, že loni byla Vídeň zachráněna ne od nich, nýbrž pomocí Čechů a jeho vlastním přičiněním, měla o Češích platnost i pro všechnu budoucnost. Pokud šlo o vlastní obranu Vídně roku 1529, měli i zde vynikající účast čeští žoldnéři, jichž, nehledíc k jiným, porůznu rozptýleným, bylo ve skupině Arnošta z Brandenštejna na 3000; z českých jmen při tom vzpomínaných zvláště nás zaujme osobnost i odjinud známého hejtmana Petra Peřiny z Maličína, jejž mezi jinými při té příležitosti svými verši oslavil Hans Sachs. Bohužel, ani tehdy, ani jindy nebylo veliké sebrané moci proti Turkům použito, jak by se hodilo, jednak pro odpor účastníků tažení, hledících se omeziti jen na akci obrannou, jednak však i pro povážlivé nedostatky vrchního velení, které nestačilo na veliký ofensivní úkol.

Avšak v každém případě bylo z české účasti na zápasu proti Turkům v celé době předbělohorské patrno, že české vojenství, třebas již v 16. století nezaujímalo tak vynikajícího místa, jako ve století předcházejícím, přece stále podržovalo značný význam, jak v defensivě svými hotovostmi, jejichž vojenská hodnota přece jen byla vyšší, než jak ji líčily současné posměšky, tak v ofensivě, dodávajíc jí schopnými a zdatnými silami dobrý lidský materiál stejně v žoldnéřstvu vlastním, jako mezi hejtmany, ovšem spíše na místech podřízených nežli vůdčích. Lze si snadno vysvětliti, proč se česká autokritika, srovnávajíc chatrnější přítomnost se slavnou minulostí 15. věku, klonila k podceňujícím výtkám, „jako by se — podle slov Pavla Stránského v Tonnerově překladě — národ český již ani nehodil k vojenství a jako by ani sousedé se nepotřebovali báti moci vlasti jeho“. Stránský sám arci hned správně dodává (a jeho slova lze uvésti zvláště k vyvážení příliš přísného odsouzení nového českého pokolení po stránce vojenské z roku 1593 od Zikmunda Chotka z Chockova, jenž ovšem sám celou svou osobností mohl sloužiti za opravný doklad své vlastní kritiky): „Přes to vše občas procítala a v útroby mládeže české se vracela udatnost po předcích zděděná, a co při posilách válečných, mnohokráte do Uher vysílaných, znalci pozorovali, vojín náš nepříteli tvář ukazoval, nikoli záda, a když se naskytla příležitost, srdnatě se s ním potýkal.“ A k osobní české statečnosti, mezi jejímiž slavnými představiteli na tureckých bojištích uvádí Stránský zvláště Petra Rašína z Riesenburka, Viléma Trčku z Lipého a Albrechta Pětipeského z Chýše a Egerberka, přistupovaly na české straně i jiné okolnosti, pro Habsburky v bojích proti Turkům neocenitelné: slavná tradice českého puškařství se přenesla i do století 16. a Habsburkové nejen užívali osvědčené pomoci zkušených českých výrobců děl, prachu střelného i jiných vojenských potřeb, nýbrž si je přímo od českých měst z jejich bohatých zásob vypůjčovali, zvláště děla a munici, takže české země i po stránce technicko-vojenské byly pro ně vždy pohotovou zásobárnou. Pokud pak šlo o osobní moment žoldnéřský, ani v 16. století nelze vedle Uher přehlédnouti Polska, kde i tehdy pokračovaly české vojenské tradice z vojen s Řádem německým z 15. století a kde v bojích s Tatary bylo druhé bojiště, na němž se proti islámu česká vojenská zdatnost uplatňovala. I to, co dnes víme o české účasti ve válce třicetileté, ukazuje na lichost legendy o naprostém úpadku české bojovnosti a statečnosti v předvečer Bílé hory.

Než, i když náležitě oceňujeme význam přímé účasti českého vojáka v tureckých válkách doby předbělohorské, nebude mu na újmu spravedlivé konstatování, že přes to ještě větší význam nežli čeští vojáci sami měly pro Habsburky české síly finanční, jejich váha byla tím těžší, uvážíme-li, že tehdy ještě více než v době novější české země předčily stejně svým bohatstvím, jako lidnatostí země alpské i zbytek Uher, jenž patřil Habsburkům a jenž mohl na válku s Turky přispívati sotva jednou sedminou toho, co na ni odváděly země české, jestliže tak svou poplatností byla již tehdy česká koruna základem velmocenského postavení německé větve habsburské, o jejím poměru k Turkům to platilo ještě více. Česká koruna sice roku 1490, po volbě Vladislava Jagellovce za krále uherského po smrti Matyáše Korvína, měla zaplatiti Uhrám za vrácení českých zemí vedlejších 400.000 dukátů, smluvených roku 1478, avšak historik Kalousek správně poznamenal, že „dobrovolné válečné pomoci poskytované z koruny české do Uher proti Turkům, brzo převážily několikrát těch 400.000 dukátů . . .“

Jak byla hodnocena tato poplatní možnost zemí českých a mezi nimi opět v první řadě Čech samých, nejlépe ukazuje memorandum zemského hejtmana štýrského Hanse Ungnada z roku 1541. Návrh v něm obsažený je jistou obdobou pozdějšího decennálního recesu z roku 1748, tím, jak se v něm pomýšlelo na to, jak je poměrně snadno, bez zvláštního zatížení poplatníků, rozvrhnouti roční berni tří milionů zlatých na země české i tak zvané dolnorakouské (obojí Rakousy, Štyrsko, Korutany, Krajinu a Gorici), i v tom, jak navrhoval povolování berně hned na tři léta napřed. Ungnad odhadoval počet vsí v Čechách samých na 35.000 a stejný počet vsí přičítal jak českým zemím vedlejším, tak zemím rakouským, takže již tím by na Čechy samé připadala jedna třetina válečné berně: při průměru 20 zlatých na jednu ves by se sehnalo 2,100.000 zlatých, a zbývající milion by se vybral od ostatních stavů. Při tom Ungnad, vycházeje z nebezpečí, které zvláště ohrožovalo jeho zemi štýrskou, málo dbal státoprávních překážek, které jeho návrhu stály v cestě nejen v státě českém, nýbrž i v Tyrolsku, jež, jsouc ve své odlehlosti méně vystaveno nebezpečí tureckému, také méně dbalo solidarity s ostatními zeměmi habsburskými. Přál si, shoduje se v tom s obecným smýšlením ve Štyrsku i v druhých zemích, stejně s ním od Turků ohrožených, aby se na společném sněmu všech zemí Ferdinandových kromě o berni jednalo zároveň i o společné defensi místo obvyklých hotovostí zemských, aby pro všecky země byl vydán společný policejní řád proti přepychu atd. a aby byla zavedena společná mince. To byly počiny, jež vedly již dále, než čeští stavové — a o ty tu šlo především — byli ochotni povoliti, ať v příčině zásadní o společných sněmech nebo v jejích důsledcích praktických o společných řádech, vytvořujících již věcně z držav habsburských v lecčems území jednotné.

Zdálo se sice, že dosažená dohoda na generálním sněmu českém v Praze roku 1542 je již jakýmsi průlomem v české oposici, ale úspěch ten byl jen formální, a ve skutečnosti zůstala i dále platnou zásada, vždy znovu od Čechů zdůrazňovaná, že nikoli společné sněmy, nýbrž jednotlivé sněmy zemské povolují králi berně i vojsko. Konkretněji právě tehdy vyznačené možnosti berní vysvětlují, proč král i stavové ostatních zemí musili nakonec Čechům povolovati. Z preliminované sumy 1,146.000 zlatých necelá jedna třetina (371.000 zl.) měla připadnouti na země rakouské, na české země vedlejší o něco více, 400.000 zl.; na Slezsko 200.000, na Moravu 150.000 a na Lužice 50.000, takže berně z Čech samých měla obnášeti plnou skoro třetinu zbývající (375.000 zl.). Tomu odpovídaly i úměrné počty vojska pěšího i jízdného, jež za tu berni mělo býti najato, při čemž zaslouží pozornosti, že u zemí českých — a z nich zase u Čech zvláště — převládali podle starých tradic pěší nad jízdou (z 11.300 jízdných a 12.800 pěších z české koruny připadalo na Čechy 3.000 jezdců a 6.000 pěších), kdežto u zemí rakouských byl poměr opačný (4.000 jezdců, 2.000 pěších a 1.000 plavců dunajských). Poměr jednotlivých zemí korunních při tom k Čechám samým byl takový: u Moravy 6 : 15, u Slezska, tehdy ovšem ještě celého 8 : 15 a u Lužic 2:15.

Při jiných příležitostech vidíme čísla poněkud jiná, u Moravy o něco větší a u Slezska o něco menší: celkem však bylo by možno předbělohorský berňový poměr v koruně české vystihnouti tak, že Slezsko a Morava obyčejně platily „tolik nebo o něco více než Čechy a obě Lužice dohromady“ (Placht). Nebylo to na základě nějaké stálé proporce, nýbrž záleželo při tom na důrazu, s jakým se stavové jednotlivých zemí bránili proti předlohám panovníkovým. To platilo i o proporci zemí korunních k zemím rakouským. Možno-li zde od roku 1542 přibližně určiti poměr zemí českých i rakouských jako 64 : 36, v letech 1552 — 64 se poměr ten pro české země ještě zhoršil (67.5 : 32.5), až na počátku 17. století se zase přiblížil k poměru z let padesátých a šedesátých.

Čeští stavové se již v době jagellovské za osobní unie s Uhrami báli, aby českých berní nebylo používáno k účelům jiným, než k jakým byly povolovány. A obavy ty se ještě zvýšily za Habsburků, kdy hned roku 1527 se setkáváme s důraznou stavovskou oposicí proti vývozu peněz ze země. Jestliže to v prvních dvaceti letech vlády Ferdinandovy zčásti souviselo i s liknavou nedbalostí při odvádění berní, rokem 1547 s královým vítězstvím nad odbojem stavovským nastal obrat na prospěch moci královské, která odtud vystupovala s větším sebevědomím a důrazem i v bernictví a postupně žádala také nové, vyšší daně. Posměšný Ferdinandův název „Bernibrandus“ nabýval tu pravého významu, a jak při vší nespokojenosti stavů (mezi nimiž, mezi stavy vyššími a městy, právě o berních byly tuhé spory) vysoké berně, ať již v té či oné formě, se vžívaly, dobře svědčí kronikářská poznámka Dačického při smrti Ferdinanda I., jak kromě různic a nesnází jiných „berně se ukládaly prvé nebejvalé, potom v Čechách zobyčejené“.

Vítězství z roku 1547 vyneslo králi nejen veliké trvalé berňové zatížení měst stálou dávkou nápojovou, věčným posudným, nýbrž i rozsáhlé konfiskace, jimiž se mu dostalo v moc neméně nežli 758 svobodných zboží, nehledíc ke statkům zapsaným a církevním, jichž bylo přes 400. Opatrné hospodaření s touto územní massou zjednávalo české komoře nadlouho znamenité důchody, z nichž však veliká většina byla opět pohlcována zahraniční politikou habsburskou, především ovšem válkou s Turky a spory sedmihradskými, které si zvláště v letech 1593 — 1606 vyžádaly nových těžkých obětí. Náklad na žoldnéře v Uhrách hrozivě stoupal. Kdežto roku 1542 obnášel 1,325.000 zlatých, na konci vlády Ferdinanda I. činil již 1,610.000 zlatých. Úměrně s tím rostly i výlohy na uherské pevnosti, kde suma 600.000 zlatých z roku 1549 vzrostla roku 1572 na 1,400.000 zl. a roku 1580 na 1,500.000 zl. Na posádky v báňských městech slovenských na počátku dotčené 14leté války platily Čechy a Morava ročně 300.000 zl., kdežto Slezsko přispívalo na udržování hranic hornouherských, jež samo ročně stálo 367.000 zl. Roku 1606 bylo třeba na uherské pevnosti skoro 3 milionů a celková obrana ročně tehdy přicházela na 6 milionů. Protože pak řádný důchod z doby Ferdinandovy obnášel jen asi 1 milion a výnos berní také tolik, je patrno, jaké musilo býti berňové zvýšení, aby se jen přiblížilo k výši dotčených obrovských nákladů, jejichž značnou část bylo ovšem třeba krýti půjčkami, jež ovšem splácením úroků i dluhů samých nově zatěžovaly poddané a zvyšovaly jejich berně. Tak Čechy, jež za 14leté války platily ročně přes 590.000 zl., v posledních letech před Bílou horou, za míru, musily na mimořádných berních povolovati skoro 1 milion, tedy i se zeměmi vedlejšími 2 miliony, celkem více než třikrát tolik než na konci vlády Ferdinanda I.

Kdybychom měli všecky ty obnosy, jež ze zemí českých nenávratně plynuly do Uher, přepočítati úměrně s jejich věcnou hodnotou na naši měnu (je to obtížné zvláště proto, že hodnota peněz průběhem dob silně kolísala), došli bychom k závratným sumám, jimiž český stát platil své bezpečí i jednotnost proti Turkům a jež mohly býti ve svém rozsahu i ve své trvalosti značně redukovány, kdyby bývalo bylo u Habsburků i u stavů uherských více smyslu pro historickou odpovědnost. Takto za viny i omyly cizí odnášely nezasloužený trest české země na nenahraditelnou újmu svých nejživotnějších zájmů, hříšně zanedbávaných. A v tom se přirozeně pokračovalo i v době pobělohorské, za níž ještě větší závislost politických stavů na moci králově nedovolovala, aby se Čechám po spoustách války třicetileté dostalo náležitého oddechu.

I poslední stadium válek tureckých, jež konečně na konci 17. století vedlo k ovládnutí celých Uher, uložilo zemím českým znovu velikou daň krve i peněz, jejíž pravou míru zatím, za nehotového stavu badání monografického, daleko ještě zůstávajícího za naším poznáním doby předbělohorské, můžeme jen tušiti, zvláště na základě Pekařových studií o českých katastrech. Chtěli bychom býti lépe informováni jak o české účasti na novém, stálém již vojsku habsburském, tak o české poplatnosti. V první stránce zatím nelze jíti mnohem dále za povšechná naznačení, jak početní sílu českých vojáků odhadoval dříve Tomek a nyní ji odhaduje Fr. Kurfürst: praví-li Tomek, že ve vojscích, jež za Leopolda I. bojovala v Uhrách i na Rýně, byla „dobrá třetina vojínů českých a moravských“ a uvádí-li naproti tomu Kurfürst, že roku 1684 bylo ze zemí českých žádáno 8.000 rekrutů a z alpských 4.000, takže prý s připočtením podílu slovenského dodávali tehdy Čechoslováci císařskému vojsku „nejméně tři čtvrtiny celého počtu“, zdá se odhad Tomkův býti příliš nízký, ale Kurfürstův naopak poněkud vysoký, při tom však přece dobovým poměrům bližší. Zdá se, že se tu vrací obdoba berního poměru předbělohorského, přibližně 2/3 k 1/3, ukazuje i poznámka Pekařova, že roku 1684 3.917 rekrutů jenom z Čech činilo 32.6% z celkové sumy 12.000 rekrutů; ovšem po jistém kolísání od roku 1706 Čechy odváděly ročně 6.528 rekrutů, na deset berních osedlostí po jednom rekrutovi (v letech 1734 — 46 však již přes 9.600 ročně). Počítáme-li, že v Čechách po válce třicetileté nebyl celý jeden milion obyvatel i že voják se tehdy odváděl na celý život (dobrovolně naverbovaný na 8 až 14 let), uznáme závěr Pekařův, že císařské vojenství pohlcovalo u nás v 17. až 18. století poměrně daleko více pracovních sil, než naše armáda dnes (Pekař praví: „několikrát tolik“).

Po Bílé hoře bylo vlastní berní vojenskou t. zv. ordinarium militare, vlastní to daň poddanská, vedle níž však již od roku 1685 stálou rubrikou rozpočtovou bylo i extraordinarium militare, panský to podíl na dani vojenské. V letech 1685 — 97 z celkové pomoci 1.17 mil. zl. od českého sněmu povolované, platili poddaní jeden milion a vrchnosti pouze zbývajících 170.000 zl. Pekař přímo nazývá tuto poddanskou daň krutou, ježto v zemi, která se dotud neprobrala z hrozných spoust války třicetileté a v níž podle toho byl výnos poddanské půdy velmi nízký (od let 1680 — 1750 se do počátku 20. století zvýšil o 164%), převyšovala se svými ostatními příplatky značně selské zdanění před válkou světovou. Proti 18 milionům české daně pozemkové spolu s daní domovní činilo v letech před válkou světovou jen poddanské ordinarium militare přes 11 milionů korun. A to vše za poměrů, na něž si nepřestávaly sněmy stěžovati, při veliké láci plodin zemědělských, při nedostatku pracovních sil i při nedostatku peněz „k vypsání nemožném“! Při tom jako dříve v době pobělohorské bylo nutno i tehdy pomáhati při splácení úroků a dluhů královských, které stavové na sebe brali. Na Moravě k tomu přistupovaly, jako kdysi za bouří bočkajovských na počátku 17. věku, ohromné škody hmotné, působené vpády uherských rebelů spolu s Tatary a Turky. Čím dále pak, tím bylo hůře, zvláště když války turecké ani po dobytí celých Uher za Karla VI. nepřestávaly. Daň vojenská v letech 1706 — 14 dosahovala 3½ mil.zl.; dalších letech sice poněkud klesla (2.2 — 2.8 mil. zl.), ale roku 1735 — 40 se již zase žádalo 3 — 3.15 mil. zl. Není divu, že v tomto hrozném tanci čísel české poplatnosti připadala i zlá doba Leopolda I. jako zlaté časy.

Při tomto soustavném ožebračování koruny české „nesčíslnými již a neobsažitelnými daněmi“ zajímá nás opět otázka proporce zemí českých a rakouských. Roku 1655 sice byl na prešpurské konferenci, jež byla novým pokusem o společné sjezdy zástupců všech zemí habsburských, ujednán nový klíč, podle něhož české země, tehdy již zmenšené o obě Lužice, měly platiti na vojenskou kontribuci 10 dílů a rakouské bez Tyrol 8 dílů, a z toho Čechy samy 3/6 , Slezsko 2/6 a Morava 1/6. Již však v letech 1679 — 83 se vrací známý poměr 65.28 : 34.72 a později za Karla VI. v letech 1716 — 39 připadalo dokonce na české země 75˙8%. Dolní Rakousy tehdy platily 11.5%, Horní Rakousy 5.6, Štýrsko 4.3, Korutany 1.7 a Kraňsko 0.9; kromě toho na Tyroly s Goricí a na ostatní země neuherské připadalo jen 1/15 obnosu z pěti dotčených zemí alpských, na všecky pak země uherské jen ½ kontribuce zemí českých.

Česká služebnost cizím v podstatě zájmům nemohla být ostřeji a tragičtěji osvětlena než těmito čísly, jimž v zemích českých zcela odpovídala smutná skutečnost. I je pochopitelno, že právě na počátku nových bojů s Turky, které opět byly podstatným podnětem této české mizerie hospodářské, Pěšina roku 1663, kdy Morava opět byla vystavena vpádům uherským a kdy již i samy Čechy byly jimi ohroženy, vydal svou výmluvnou výzvu k světu křesťanskému k novému společnému zápasu proti tomuto nebezpečí, „Ucalegon Germaniae, Italiae et Poloniae, Hungaria, flamma belli Turcici ardens“. V tomto pokračování starší české literární tradice o Turcích, v níž roku 1594 bylo Kocínovo i Veleslavínovo vzdělání německého spisu Lowenklauova „Kronika nová o národu tureckém“ významným článkem a k níž patřil současně s ním dokončený Budovcův „Antialkoran“, byla již obsažena tucha nových běd, valících se na české země, proti nimž chtěl vlastenecký Pěšina svým způsobem přispěti k postavení obranné hráze. Pěšina sám se toho již nedočkal (zemřel 1680), jak byl roku 1683 podniknut poslední mohutný nápor turecký na západ, obležení Vídně, a jak potom přece jen došlo k jistému splnění jeho snů o mohutné křesťanské koalici proti Turkům, při čemž, jako jindy, nemohla ovšem chyběti ani znamenitá účast česká.

Pěšina se sám nedočkal ani toho, jak znovu se špatně při tom osvědčila uznalost habsburská k Čechům za jejich veliké služby a oběti. Případ Kašpara Zdeňka Kaplíře ze Sulevic, jehož veliké zásluhy o obranu Vídně roku 1683 byly nesporné, byl pro poměr Habsburků a rakouské společnosti k Čechům symbolický. Jako ohromná česká poplatnost zůstávala u obou těchto činitelů, naprosto nedoceněna, tak bylo i s českou statečností, která se právě v případu vídeňském mohla osvědčiti nejen v regimentech, účastných na obraně habsburské kapitály, nýbrž v tomto případě i způsobem opravdu vůdčím, zdatně závodícím s představitelem rakouského Němectva, s Arnoštem Rüdigerem ze Starhemberga. Kaplíř, vnuk Kašpara, popraveného roku 1621, jejž roku 1631 nacházíme v Čechách mezi Thurnovými dragouny, který však již od roku 1634 byl trvale členem vojska císařského, přese všecky služby, potom Habsburkům prokázané, zůstal jim přece Čechem v tom nenávistném smyslu, jak se již odedávna vžil proti kacířským Čechům na jejich dvoře a jak se i přenesl i na celé vídeňské prostředí. V případě Kaplířově se spojila obojí tradice, vídeňská, rakouská nepřízeň k češství i habsburská podezřívavá nedůvěra, která, i když jemu nemohla svého uznání odepříti docela, učinila to polovičatě a neupřímně, zůstávajíc daleka toho, aby byla práva velikosti jeho zásluhy. Habsburkové i Rakušani zůstali v té věci důsledni a k nim se připojovali i Maďaři, stejně zneuznávajíce veliké, nepopiratelné zásluhy Čechů i Slováků o obranu střední i západní Evropy proti Turkům a jitříce tím jen proti sobě u nich oprávněné sebevědomí.
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.