Česká literatura na světovém fóru: Oblast německá.
Česká literatura na světovém fóru: Oblast německá.
Německo bylo vždy — ne teprve od té doby, kdy má přes 80 milionů obyvatelů
— zemí velké spotřeby. Platí to i po stránce kulturní. Jako říše evropského
středu přijímalo ze západu i východu se stejnou ochotou duchovní plody jako
technické vymoženosti a hospodářské výrobky, a se stejnou velkomyslností
dávalo jako přijímalo. Právě v Německu vznikl pojem světové literatury jako
všeobecného výběru nejvýznačnějších děl všech literatur v překladech. Do
žádného jiného jazyka se nepřekládalo a nepřekládá více a soustavněji než do
němčiny. Němečtí básníci romantičtí i klasičtí byli v tom nejživějším příkladem.
Goethovo přebásnění Kytice z Královédvorského rukopisu je příznačné nejen pro něho
a jeho osobnost, která se otvírala malým národům, když se u nich setkal se svéráznými projevy povahy,
ale i pro celý národ, jehož genius je v tomto básníku ztělesněn. Tento národ se stává prostředníkem
ve výměně kulturních statků mezi mnoha menšími národy. Ani Angličané, ani Francouzi, ani Rusové
neotevřeli české tvorbě tak širokou cestu do světa jako Němci. Podle pravdy to musíme přiznat.
Není to ještě tak dávno, co česká díla byla překládána do cizích řečí nikoli z originálu, nýbrž z německého
překladu. Světové řeči jsou pro malé národy branami do světa.
Která jména českého duchovního světa byla známa německému vzdělanci před světovou válkou?
Není tu místo na to, abychom zacházeli daleko do historie. V české minulosti jsou dvě historická jména, která zdomácněla u všech kulturních národů: Hus a Komenský. Bez toho, co se stalo roku 1415 na koncilu kostnickém, není myslitelný rok 1517, v němž Luther přibil svých 95 thesí na vrata zámeckého kostela ve Wittenberce. Zřídka kdy byla v dějinách souvislost duchovních převratů tak zřejmá jako u těchto událostí, nikdy nebyl vliv českého hnutí na vývoj německého národa tak otřesný a zápalný jako vliv husitství na Německo. (Vždyť Luther sám prohlásil: „My všichni jsme husité.“). Nikdy v následujících stoletích nezažila německá duše ani přibližně takový náraz z Čech. Také pedagogická setba Komenského — nemluvíme-li již o bezprostřednějším vlivu jeho myšlení filosofického a náboženského — padá v Německu na úrodnou půdu a vzchází v nepřehledném množství květů, arci nikoli hned, nýbrž vlastně až v době moderní. Národní původ hluboko zabírajícího vlivu Komenského nebývá ovšem znám; v Německu běžné latinisované jméno Comenius zakrývá češství humanistického reformátora stejně, jako Husův nacionalismus zakaluje v očích Němců jeho náboženské mučednictví.
Nechceme-li však zacházeti tak daleko do minulosti, ale pozdržeti se spíše v době českých buditelů, je vše ostatní zastíněno Goethem. Pro něho je setkání s českým národem a jeho básnickou i badatelskou prací setkáním se Slovanstvem vůbec, setkáním s východem Evropy. Nejen Kytice, nejen náladově malebná báseň Předvečer sv. Jana Nepomuckého a jiné básně, které vznikly za jeho pobytu v západočeských lázních, nýbrž také — a jistě v míře mnohem větší — jeho zájem o české dějiny, jeho vztahy ke Kašparovi ze Šternberka, prvnímu předsedovi Českého musea, jeho styk s Dobrovským, jeho znalost Purkyně, to vše se u Goetha shrnuje v celek, který dosvědčuje, jak bohatým a výstižným zážitkem se může genius zmocnit cizí země. Goethe čte Palackým redigovaný Časopis českého musea a kriticky jej posuzuje. Utvrzuje Šternberka v úmyslu uspořádat v Praze sjezd přírodozpytců. Shledává, že „Čechy jsou přes svou blízkost od ostatního sousedního Německa tak příkře oddělené“, ale z mnoha důvodů tak zajímavé, že pokládá za žádoucí, „aby se jednou severně a západně vzdělaní Němci hromadně přesvědčili o tom, co je znamenitého na východě a čím to, že to právě tam existuje. Stěží si troufám říci, jak podivně si představuje Čechy a císařské dědičné země vzdělaný německý protestant“.
Čechy zřejmě vyvolávají v Goethovi představu slovanského světa, představu východu, ač je znal jen jako součást císařského Rakouska a do Prahy se nikdy nedostal. Právě němečtí básníci tuší již vzestup slovanských národů, zatím co němečtí politikové nemohou ještě odtrhnout oči od západu, protože jsou zcela podmaněni dramatickou revolucí ve Francii a zjevem Napoleonovým. Češi jsou z těchto slovanských národů nejbližší. Není ničím zvláštním, že Ebert a Meissner čerpají látku z raných českých dějin. To lze vykládati i zálibou romantických básníků lokálního zabarvení v historických motivech. Zato je jistě velmi významné, že Brentano píše román o založení Prahy, že Grillparzer skládá drama o štěstí a konci Přemysla Otakara, že Stifter korunuje své životní dílo knihou Witiko, neboť jde vesměs o spisovatele vynikající. Posílil snad Goethův zájem o Čechy stejný zájem i v nich a vedl jejich fantasii k těmto látkám? Česká badatelská práce a její literární plody jsou předpokladem těchto děl.
Jednu pozoruhodnou věc je při tom nutno zdůraznit: vědecké bádání a vědecké pojetí působí ve sféře básnické jen zřídka tak silně jako na příklad Královédvorský rukopis. Nesejde na tom, je-li pravý či nepravý. Mytický svět, který vytváří, podněcuje básnickou formou a silou fantasie právě fantasii živěji než sebe vřelejší a vzletnější líčení exaktní. V případě Goethově vnucuje se podezření, že falsum mělo na sympatie tohoto nesmrtelného větší vliv než mnoho vážných studií.
Od let, v nichž Goethe žil a v nichž jeho příklad zářil široko daleko, zůstal už styk mezi českou a německou literaturou trvalý. I vrcholná díla české vědy, na příklad jedna redakce Palackého Dějin národa českého, byla psána po německu, neboť jejich autoři myslili již předem i na čtenáře za národní hranicí. Ale básník, který právě jazykem nejen myslí, nýbrž i cítí, se nemůže obejíti bez mateřštiny jako učenec a je odkázán na překladatele. Počínaje Kollárem nalezli téměř všichni význační čeští básníci německé tlumočníky. Je dnes těžko posoudit, proč se jejich dílům nedostalo v druhé polovině devatenáctého století u německého obecenstva náležité pozornosti. Snad je to tím, že překladatelé byli spíš nadšení přátelé české literatury než dobří umělci. Překlad Máchova Máje, pořízený Alfredem Waldauem, se čte jako výsledek marného úsilí ušlechtilého diletanta. (Výstižného přebásnění se dočkalo toto věčné epos lásky teprve v době nedávné.) Je jisté, že překladatelské umění oné doby potřebovalo vůbec osvěžení, jehož se mu později v Německu dostalo zásluhou školy Stefana George.
Nad tehdejší průměr vyniká překladatel Vrchlického Friedrich Adler a právě Vrchlický také dovedl, jediný ze všech českých básníků, soustředit na sebe před koncem předešlého století pozornost německých čtenářů. Ale nenalezl o mnoho více než pozornost a úctu. Nejen úpadek jazykové kultury a prostřednost překladů, nýbrž celý politický vývoj v Německu a Rakousku-Uhersku způsobil, že zájem o českou literaturu byl ochromen. Nechybělo pokusů, aby se to změnilo. Kdykoliv byly podniknuty českým nakladatelstvím, jak tomu bylo na př. u Ottovy Slavische Romanbibliothek, která obsáhla cenná prosaická díla Jiráskova, Zeyerova a jiných, ztroskotaly tyto pokusy na zaujatosti proti všem knihám v německé řeči, které vyšly mimo německé hranice. (Tímto předsudkem trpěla i nakladatelství vídeňská.) A tak byla tehdy česká tvorba básnická representována v Německu vskutku jen několika málo svazečky, které došly přijetí v rozšířené a laciné Reclamově Universalbibliothek; byly to Boženy Němcové Babička, Nerudovy Malostranské povídky, Vrchlického Básně a prosaické črty Barevné střepy. Byl to výběr příliš skrovný, ale — to budiž přiznáno — charakteristický a ne právě špatný. Časopis Aus fremden Zungen uveřejnil tehdy (ještě před válkou) překlady z prosy Zeyerovy, Svobodovy a Šlejharovy, ale ohlas těchto prací a jiných jim podobných nepřekročil úzký okruh specialistů. Ze všeho se udržely a šíře působily jen svazečky Reclamovy. Věcnou znalost české literární historie čerpali němečtí odborníci z díla Jakubcova a Novákova (vyšlo v Lipsku 1908), které ještě dnes koná ve všech německých knihovnách znamenité služby.
Před válkou také vydal Emil Saudek svůj překlad Březinových Rukou. Dojem, kterým Březina působil v literárních kruzích říšsko-německých, byl silný. Hymnický pathos českého básníka, který se objevil skoro současně s Verhaerenem, se harmonicky přimykal na jedné straně k pantheismu Johannesa Schlafa a na druhé straně k vznešenému esteticismu Stefana George, ale z těžké hudby dlouhých Březinových veršů zaznívala čtenářům ještě zvláštní, východní, slovanská melodie. Když pak o několik let později přibyly k tomu překlady z Březiny, brzo potom mistrovský překlad Bezruče a pak i celé lyrické antologie, byli v Německu překvapeni bohatostí české lyriky. Ba byli ochotni věřit, jsouce k tomu sváděni také úspěchy Smetanových oper a Dvořákovy komorní hudby i jeho symfonií, že český národ hledá svůj literární výraz především v lyrice. Družina nových překladatelů ovládala umění jazyka, zatím omlazené a zjemnělé, již jinak než jejich předchůdci v minulém století.
Zvlášť plodná byla léta, následující bezprostředně po světové válce. Není také divu, neboť byla velmi příznivá politická konstelace a s ní zřejmě přibývalo zájmu o literaturu, přicházející z nového politického prostředí. Na německých universitách vznikaly lektoráty češtiny, německá divadla hledala české dramatiky. Nalezla je v Čapkovi a Langrovi. Německé operní scény připravily Janáčkovi takové úspěchy, jakých se nedožil ani ve vlasti. Avšak Češi náhle přestali být národem lyriků. Četla se politická díla českých státníků. Zejména zjev Masarykův působil na vzdělané Němce neobyčejně přitažlivě. Viděli v Masarykovi filosofa a zakladatele státu v platonském smyslu slova a sledovali s napětím jeho projevy. Na konec ovšem shledali, že mu skutečnost nedovolila, aby své ideály v politice realisoval. První dva svazky jeho díla Rusko a Evropa, napsané, jak známo, původně německy a nejdříve v Německu vydané, jsou dávno rozebrány; němečtí slavisté čekají na vydání dílu třetího, dosud neuveřejněného. Hovory s T. G. Masarykem, vydané již v Říši Kamilem Hoffmannem, dosáhly vysokého nákladu, třebaže německý tisk nic neřekl o svém stanovisku k zjasněné životní zkušenosti Masarykově. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka se vynořily jako satyrská hra, a smích, který rozpoutávaly, se brzy rozšířil do mnoha evropských zemí. Romány Karla Čapka dosahovaly vysokých nákladů a ještě vyšších jeho cestopisy, jeho Dášenka a jeho Zahradníkův rok. Vančura, Olbracht, Šrámek, Čep nacházeli pro svá díla zaujaté čtenáře. Česká literatura začala vůbec v Německu zakořeňovati šíře než kdy předtím a vnukala stále více představu národa s bohatou tradicí, ale národa moderního a aktivního.
Režimem nacionálně socialistickým nastal obrat. Aniž se zcela uzavírá, usiluje přece o soběstačnost i na poli literárním. Knihy, naplněné liberálním, kosmopolitickým duchem, jsou pro něj nežádoucí. Dává přednost takovým knihám a vůbec takovému umění, které je důrazně národní a vědomě tendenční a které staví zařaděnost v národním společenství nad individualismus a heroickou disciplinu nad požitky ze života. Z českých historiků vynesl nad jiné Josefa Pekaře. Úspěch, s kterým se setkalo jeho representativní a významné dílo mistrovské o Valdštejnovi, otvírá nové výhledy. Jsem také jist, že leckterý román z českého života venkovského by byl v Říši vítán.
Karel Dvořák
Která jména českého duchovního světa byla známa německému vzdělanci před světovou válkou?
Není tu místo na to, abychom zacházeli daleko do historie. V české minulosti jsou dvě historická jména, která zdomácněla u všech kulturních národů: Hus a Komenský. Bez toho, co se stalo roku 1415 na koncilu kostnickém, není myslitelný rok 1517, v němž Luther přibil svých 95 thesí na vrata zámeckého kostela ve Wittenberce. Zřídka kdy byla v dějinách souvislost duchovních převratů tak zřejmá jako u těchto událostí, nikdy nebyl vliv českého hnutí na vývoj německého národa tak otřesný a zápalný jako vliv husitství na Německo. (Vždyť Luther sám prohlásil: „My všichni jsme husité.“). Nikdy v následujících stoletích nezažila německá duše ani přibližně takový náraz z Čech. Také pedagogická setba Komenského — nemluvíme-li již o bezprostřednějším vlivu jeho myšlení filosofického a náboženského — padá v Německu na úrodnou půdu a vzchází v nepřehledném množství květů, arci nikoli hned, nýbrž vlastně až v době moderní. Národní původ hluboko zabírajícího vlivu Komenského nebývá ovšem znám; v Německu běžné latinisované jméno Comenius zakrývá češství humanistického reformátora stejně, jako Husův nacionalismus zakaluje v očích Němců jeho náboženské mučednictví.
Nechceme-li však zacházeti tak daleko do minulosti, ale pozdržeti se spíše v době českých buditelů, je vše ostatní zastíněno Goethem. Pro něho je setkání s českým národem a jeho básnickou i badatelskou prací setkáním se Slovanstvem vůbec, setkáním s východem Evropy. Nejen Kytice, nejen náladově malebná báseň Předvečer sv. Jana Nepomuckého a jiné básně, které vznikly za jeho pobytu v západočeských lázních, nýbrž také — a jistě v míře mnohem větší — jeho zájem o české dějiny, jeho vztahy ke Kašparovi ze Šternberka, prvnímu předsedovi Českého musea, jeho styk s Dobrovským, jeho znalost Purkyně, to vše se u Goetha shrnuje v celek, který dosvědčuje, jak bohatým a výstižným zážitkem se může genius zmocnit cizí země. Goethe čte Palackým redigovaný Časopis českého musea a kriticky jej posuzuje. Utvrzuje Šternberka v úmyslu uspořádat v Praze sjezd přírodozpytců. Shledává, že „Čechy jsou přes svou blízkost od ostatního sousedního Německa tak příkře oddělené“, ale z mnoha důvodů tak zajímavé, že pokládá za žádoucí, „aby se jednou severně a západně vzdělaní Němci hromadně přesvědčili o tom, co je znamenitého na východě a čím to, že to právě tam existuje. Stěží si troufám říci, jak podivně si představuje Čechy a císařské dědičné země vzdělaný německý protestant“.
Čechy zřejmě vyvolávají v Goethovi představu slovanského světa, představu východu, ač je znal jen jako součást císařského Rakouska a do Prahy se nikdy nedostal. Právě němečtí básníci tuší již vzestup slovanských národů, zatím co němečtí politikové nemohou ještě odtrhnout oči od západu, protože jsou zcela podmaněni dramatickou revolucí ve Francii a zjevem Napoleonovým. Češi jsou z těchto slovanských národů nejbližší. Není ničím zvláštním, že Ebert a Meissner čerpají látku z raných českých dějin. To lze vykládati i zálibou romantických básníků lokálního zabarvení v historických motivech. Zato je jistě velmi významné, že Brentano píše román o založení Prahy, že Grillparzer skládá drama o štěstí a konci Přemysla Otakara, že Stifter korunuje své životní dílo knihou Witiko, neboť jde vesměs o spisovatele vynikající. Posílil snad Goethův zájem o Čechy stejný zájem i v nich a vedl jejich fantasii k těmto látkám? Česká badatelská práce a její literární plody jsou předpokladem těchto děl.
Jednu pozoruhodnou věc je při tom nutno zdůraznit: vědecké bádání a vědecké pojetí působí ve sféře básnické jen zřídka tak silně jako na příklad Královédvorský rukopis. Nesejde na tom, je-li pravý či nepravý. Mytický svět, který vytváří, podněcuje básnickou formou a silou fantasie právě fantasii živěji než sebe vřelejší a vzletnější líčení exaktní. V případě Goethově vnucuje se podezření, že falsum mělo na sympatie tohoto nesmrtelného větší vliv než mnoho vážných studií.
Od let, v nichž Goethe žil a v nichž jeho příklad zářil široko daleko, zůstal už styk mezi českou a německou literaturou trvalý. I vrcholná díla české vědy, na příklad jedna redakce Palackého Dějin národa českého, byla psána po německu, neboť jejich autoři myslili již předem i na čtenáře za národní hranicí. Ale básník, který právě jazykem nejen myslí, nýbrž i cítí, se nemůže obejíti bez mateřštiny jako učenec a je odkázán na překladatele. Počínaje Kollárem nalezli téměř všichni význační čeští básníci německé tlumočníky. Je dnes těžko posoudit, proč se jejich dílům nedostalo v druhé polovině devatenáctého století u německého obecenstva náležité pozornosti. Snad je to tím, že překladatelé byli spíš nadšení přátelé české literatury než dobří umělci. Překlad Máchova Máje, pořízený Alfredem Waldauem, se čte jako výsledek marného úsilí ušlechtilého diletanta. (Výstižného přebásnění se dočkalo toto věčné epos lásky teprve v době nedávné.) Je jisté, že překladatelské umění oné doby potřebovalo vůbec osvěžení, jehož se mu později v Německu dostalo zásluhou školy Stefana George.
Nad tehdejší průměr vyniká překladatel Vrchlického Friedrich Adler a právě Vrchlický také dovedl, jediný ze všech českých básníků, soustředit na sebe před koncem předešlého století pozornost německých čtenářů. Ale nenalezl o mnoho více než pozornost a úctu. Nejen úpadek jazykové kultury a prostřednost překladů, nýbrž celý politický vývoj v Německu a Rakousku-Uhersku způsobil, že zájem o českou literaturu byl ochromen. Nechybělo pokusů, aby se to změnilo. Kdykoliv byly podniknuty českým nakladatelstvím, jak tomu bylo na př. u Ottovy Slavische Romanbibliothek, která obsáhla cenná prosaická díla Jiráskova, Zeyerova a jiných, ztroskotaly tyto pokusy na zaujatosti proti všem knihám v německé řeči, které vyšly mimo německé hranice. (Tímto předsudkem trpěla i nakladatelství vídeňská.) A tak byla tehdy česká tvorba básnická representována v Německu vskutku jen několika málo svazečky, které došly přijetí v rozšířené a laciné Reclamově Universalbibliothek; byly to Boženy Němcové Babička, Nerudovy Malostranské povídky, Vrchlického Básně a prosaické črty Barevné střepy. Byl to výběr příliš skrovný, ale — to budiž přiznáno — charakteristický a ne právě špatný. Časopis Aus fremden Zungen uveřejnil tehdy (ještě před válkou) překlady z prosy Zeyerovy, Svobodovy a Šlejharovy, ale ohlas těchto prací a jiných jim podobných nepřekročil úzký okruh specialistů. Ze všeho se udržely a šíře působily jen svazečky Reclamovy. Věcnou znalost české literární historie čerpali němečtí odborníci z díla Jakubcova a Novákova (vyšlo v Lipsku 1908), které ještě dnes koná ve všech německých knihovnách znamenité služby.
Před válkou také vydal Emil Saudek svůj překlad Březinových Rukou. Dojem, kterým Březina působil v literárních kruzích říšsko-německých, byl silný. Hymnický pathos českého básníka, který se objevil skoro současně s Verhaerenem, se harmonicky přimykal na jedné straně k pantheismu Johannesa Schlafa a na druhé straně k vznešenému esteticismu Stefana George, ale z těžké hudby dlouhých Březinových veršů zaznívala čtenářům ještě zvláštní, východní, slovanská melodie. Když pak o několik let později přibyly k tomu překlady z Březiny, brzo potom mistrovský překlad Bezruče a pak i celé lyrické antologie, byli v Německu překvapeni bohatostí české lyriky. Ba byli ochotni věřit, jsouce k tomu sváděni také úspěchy Smetanových oper a Dvořákovy komorní hudby i jeho symfonií, že český národ hledá svůj literární výraz především v lyrice. Družina nových překladatelů ovládala umění jazyka, zatím omlazené a zjemnělé, již jinak než jejich předchůdci v minulém století.
Zvlášť plodná byla léta, následující bezprostředně po světové válce. Není také divu, neboť byla velmi příznivá politická konstelace a s ní zřejmě přibývalo zájmu o literaturu, přicházející z nového politického prostředí. Na německých universitách vznikaly lektoráty češtiny, německá divadla hledala české dramatiky. Nalezla je v Čapkovi a Langrovi. Německé operní scény připravily Janáčkovi takové úspěchy, jakých se nedožil ani ve vlasti. Avšak Češi náhle přestali být národem lyriků. Četla se politická díla českých státníků. Zejména zjev Masarykův působil na vzdělané Němce neobyčejně přitažlivě. Viděli v Masarykovi filosofa a zakladatele státu v platonském smyslu slova a sledovali s napětím jeho projevy. Na konec ovšem shledali, že mu skutečnost nedovolila, aby své ideály v politice realisoval. První dva svazky jeho díla Rusko a Evropa, napsané, jak známo, původně německy a nejdříve v Německu vydané, jsou dávno rozebrány; němečtí slavisté čekají na vydání dílu třetího, dosud neuveřejněného. Hovory s T. G. Masarykem, vydané již v Říši Kamilem Hoffmannem, dosáhly vysokého nákladu, třebaže německý tisk nic neřekl o svém stanovisku k zjasněné životní zkušenosti Masarykově. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka se vynořily jako satyrská hra, a smích, který rozpoutávaly, se brzy rozšířil do mnoha evropských zemí. Romány Karla Čapka dosahovaly vysokých nákladů a ještě vyšších jeho cestopisy, jeho Dášenka a jeho Zahradníkův rok. Vančura, Olbracht, Šrámek, Čep nacházeli pro svá díla zaujaté čtenáře. Česká literatura začala vůbec v Německu zakořeňovati šíře než kdy předtím a vnukala stále více představu národa s bohatou tradicí, ale národa moderního a aktivního.
Režimem nacionálně socialistickým nastal obrat. Aniž se zcela uzavírá, usiluje přece o soběstačnost i na poli literárním. Knihy, naplněné liberálním, kosmopolitickým duchem, jsou pro něj nežádoucí. Dává přednost takovým knihám a vůbec takovému umění, které je důrazně národní a vědomě tendenční a které staví zařaděnost v národním společenství nad individualismus a heroickou disciplinu nad požitky ze života. Z českých historiků vynesl nad jiné Josefa Pekaře. Úspěch, s kterým se setkalo jeho representativní a významné dílo mistrovské o Valdštejnovi, otvírá nové výhledy. Jsem také jist, že leckterý román z českého života venkovského by byl v Říši vítán.
Karel Dvořák