Zlato Mince

Český vliv na středověkou literaturu polskou.

Český vliv na středověkou literaturu polskou


Otázka lidového zpěvu v kostele je v české náboženské reformaci silně v popředí a jest naprosto domácího původu. Právě teprve v Čechách se stala duchovní píseň lidová složkou reformačního programu a dostoupila svého nejvlastnějšího významu ideového, jenž pak vyrostl na hodnotu světovou. Nestalo se tak z důvodů národnostních, alespoň nikoli v první řadě, nýbrž především z důvodů náboženských. Duchovní píseň v jazyce lidu znamenala tu uvolnění a osvobození od privilegií kleru, laicisaci a demokratisaci církevních řádů, zakotvení reformační ideje v lidovém kolektivu a jeho aktivní účast na celém hnutí, konečně pak i znárodnění liturgie a všeho církevního života. Píseň lidová byla nejmohutnějším výrazem celého hnutí a nesmírně účinným prostředkem propagačním. Sloužila výchově, organisaci a kázni, konfesijní pevnosti jednotlivých skupin a stran, vytyčovala program politický a změnila se i v strašnou zbraň válečnou, aniž při tom pozbývala svého duchovního charakteru. Ani ve své umělecké hodnotě neklesala reformační píseň v primitivnost, naopak znamenala nové stadium tvorby ve své složce slovesné i hudební. Právě ve svých počátcích byla píseň husitské reformace, podobojí i táborské, na plné výši umělecké tvorby a na úrovni tehdejší poesie i hudby umělé. Nebyla ani nyní ještě anonymním výtvorem lidovým, nýbrž výtvorem vzdělaných vůdců a nadaných hlav. V textech povahy dogmatické neuchránila se arciť středověké scholastičnosti, ale hudební hodnota nápěvů v dokonalé struktuře a účinném výrazu byla i tu vysoká. V hudební složce dosáhlo se přímo vyvrcholení celého tohoto typu, které potom mocně působilo na všechny okolní národy. Tuto sílu a intensitu mohlo duchovnímu zpěvu lidovému dáti právě jen hnutí reformační. Co dříve bylo jen těžce probojovanou a pouze trpěnou výjimkou, stalo se nyní právem a pravidlem. Na toto místo povznesl zpěv lidu při bohoslužbě Jan Hus v kapli Betlémské. Pochopil vniternou, mystickou cenu zpěvu jako nejlepší modlitby a tušil jednotící moc a morální hodnoty čistého umění. Vše další vycházelo tu z tohoto jeho podnětu a příkladu. Husova tradice, opřená i o jeho vlastní tvorbu písní, provázela českou lidovou píseň reformační až do jejího nejposlednějšího doznívání. Pěstění nového zpěvu v novém duchu bylo na dále společným dílem všech reformačních směrů i stran a rozrostlo se za dobu 15. a 16. století ve výstavbu obrovitých rozměrů, první toho druhu ve světové kultuře. Došlo tu zajisté k vnitřnímu procesu vývojovému, neboť česká reformační píseň byla po tu dobu stále životná a neustrnula v útvary neměnitelné, naopak zesilovala ještě více své nejvlastnější intence, zejména onu obecnost a skutečnou lidovost, která pak u Českých bratří vydala své květy nejkrásnější. Vedlo to arciť také k stálému rozšiřování tvorby, nyní i do vrstev lidových, s čímž se nutně dostavovala i určitá nivelisace umělecké hodnoty písně.

Ale na druhé straně znamenala česká reformace i pro umělou hudbu v našich zemích vzestup a splňování nejvyšších uměleckých úkolů doby. Takovým velikým uměleckým činem, i zde prvním toho rázu v západním světě křesťanském, bylo počeštění latinské liturgie u pražské církve podobojí již ve dvacátých letech 15. století, které se pak po dočasném zániku znovu objevilo v době jagelonské. Bylo k tomu po stránce jazykové i hudební zapotřebí velikého tvůrčího úsilí, tím vyšší pak byl ideový dosah tohoto znárodnění liturgie jako průlomu do staletých, zdánlivě nerozborných řádů církve latinské. Při tom však v církvi podobojí, která se jediná nevzdávala určité tradičnosti, vznikaly nadále i liturgické písně latinské, arciť také zvláště hudebně počeštěné, a také české duchovní zpěvy byly překládány do latiny. Již zde byla podmínkou zdaru také výkonná schopnost tohoto umění zpěvu v jeho formách gregoriánského chorálu, které tu v podstatě byly zachovány. Umělý zpěv vyústil tu však záhy i k vyspělejším útvarům tehdejšího zpěvu vícehlasého, polyfonního, v němž došlo i k naší vlastní tvorbě skladatelské, kmenově individualisované právě tímto jejím písňovým podkladem. Ani mezinárodní humanismus nestačil u nás na to, aby potlačil tento náš domácí tón, naopak spojoval se s ním do výtvorů svérázného zabarvení. Strana táborská arciť starou církevní liturgii vyloučila docela a neměla tudíž ani liturgického zpěvu v jeho vlastní podobě, nýbrž jen písňový zpěv lidový. Po jejím zániku obnovil se tento typ u Českých bratří, kteří z počáteční zásadní prostoty dostoupili plné umělecké úrovně v dokonalé jednohlasé písni duchovní.

Rozsáhlá tvorba a horlivé pěstění duchovního zpěvu vedlo také k sestavování zpěvníků, kancionálů, graduálů a jiných knih zpěvů duchovních a bohoslužebných. Prvotní zpěvníky rukopisné, z nichž zvlášť významné jsou oba kancionály Jistebnické, starší český a pozdější latinský, byly od zavedení knihtisku ke sklonku 15. století nahrazovány tištěnými, které teprve přispěly nejen k rozsáhlému rozšíření a ustálení tohoto pokladu, nýbrž i k jeho rozmnožování. Vyvinula se tak celá samostatná literatura kancionálová, jediná v tehdejší Evropě. Velikou horlivost rozvinuli tu utrakvisté, daleko více však vynikli Čeští bratři vydavatelskou organisací i kázní a přísným výběrem z ohromného materiálu. Ani katolíci nemohli zůstaň mimo tento strhující proud, jenže ovšem podléhali jeho síle a převaze, přestávajíce vlastně jen na napodobování. Ale ani výroba rukopisných zpěvníků s nástupem knihtisku nezanikla, nýbrž udržovala se dále v pořizováni zpěvních knih pro společný výkon chrámových sborů laických, t. zv. literátských bratrstev, která obstarávala nyní veškeren liturgický zpěv v kostele, namnoze i umělý zpěv vícehlasý, a v písních zpívaných celou obcí vedla s kůru jejich správné provádění. I to byl typický český zjev, který neměl analogie nikde jinde, ani ne v německém Meistergesangu. Byl velikou hodnotou tehdejší české hudební kultury, i když nebyl u nás všeobecný, poněvadž sbory literátské zřizovala původně jen církev podobojí, kdežto Čeští bratři pěstili jen prostý jednohlasý zpěv obce a teprve později mívali zvláště na Moravě také sbory cvičenějších zpěváků. Za to však se literátské kůry v době protireformace proměnily na katolické a udržely se až do josefinského osvícenství. Pořizování kancionálu pro tento sbor k jeho společnému výkonu, tudíž ve velkém formátu a písmem zdaleka čitelným, bývalo hlavní starostí každého bratrstva a předmětem závodění v nádherné výpravě zároveň i malířské.

Tak vyspělá a mohutná kulturní sféra nemohla zůstati osamocena, bez přímého vlivu na sousední i vzdálenější svět, třebas pro katolické oblasti byla kacířská. Platil i tu zákon, že vyšší kultura je vždy silnější a šíří se nezadržitelně na všechny strany, při čemž padají jakékoliv závory předsudků a nepřízně, ano i hotového nepřátelství a konfliktů. Nebylo isolováno ani samo české hnutí reformační ve své celkové náboženské podstatě, nýbrž pronikalo k okolním národům i přes jejich naprosto protičeské politické postavení. V Německu zajisté ještě po celé 15. století vše české bylo pokládáno za kacířské a naopak, ačkoliv zde bývalo pod „husitství“ zahrnováno i leccos, co nepocházelo z Čech. Po celé 15. století slyšíme v Německu o kazatelích, kteří byli upalováni pro své husitství, a to nejen v krajích s Čechami sousedících, nýbrž i v severním a západním Německu, ano i ve Švýcařích. K českému husitství se tu arciť připínalo i valdenství, které odtud bralo posilu a naděje. Husité ostatně i sami prováděli v Německu propagandu svého náboženského programu, a zbytky husitství udržely se tu, ač nepatrné, až do doby Lutherovy. Ani Němci v Čechách, zejména v Praze, nezůstali husitstvím nedotčeni, třebas ve svém celku a vedoucích vrstvách zvláště universitních se českým snahám nesmiřitelně protivili. Snad tu měla právě duchovní píseň důležitou úlohu. Není vyloučena domněnka, že možná sám Jeroným Pražský skládal pro Němce duchovní písně a byl by tak vlastním zakladatelem pravé, t. j. reformační německé lidové písně duchovní, která potom v 15. století již opravdu byla pod vlivem husitským. Jistější zprávy v té věci máme o Petrovi z Drážďan (vlastním jménem Faul- fisch), jenž působil na pražské universitě, r. 1409 s ostatními německými mistry z Prahy odešel, ale později se zase vrátil a přiklonil se zcela k husitství. Sami němečtí historikové pokládají jej za prvního Němce, který hleděl německou lidovou píseň uvésti do kostelů a byl v tom podporován duchovními i laiky. V Praze měli ostatně němečtí stoupenci husitství přikázán svůj vlastní kostel již od let 20. 15. století. K všeobecnému zavedení německého zpěvu lidového do kostelů tehdy ještě v Německu ovšem nedošlo, ale lidové písně pronikaly tam do kostela přece a stále silněji, dokonce i k obřadu mešnímu, jak se stalo nejdříve ve Zvěříně r. 1492. Český příklad tu měl všude nezadržitelnou odezvu a vliv již dlouho před Lutherem.

Pronikání duchovní písně do Německa po českém způsobu již před německou reformací, tedy ještě za největšího náboženského i národnostního antagonismu, je zjev historicky vlastně mnohem pozoruhodnější nežli potom za Lutherovy reformace samotné, kdy tomuto kulturnímu proudu náboženské sblížení Němců s Čechy otevřelo bránu dokořán. Luther rozpoznal záhy význam lidového zpěvu pro svoji národní církev německou a přes některé počáteční kompromisy dospěl r. 1526 k úplně německé mešní liturgii (Deutsche Messe), v níž mezi překlady ze zpěvů liturgie latinské jsou již umístěny lidové zpěvy celé obce. V tom ovšem Luther sledoval instinktivně vzor český, ať již té chvíle český duchovní zpěv a českou liturgii znal z přímého názoru či nikoliv. Za prvních styků Lutherových s českými utrakvisty i Bratřími v letech 1522 a dalších, kdy běželo výhradně o věci dogmatické a organisační, o duchovním zpěvu samotném se nemluvilo. Luther tehdy neznal valně ani dosavadní německé duchovní písně a stěžoval si na jejich nedostatek. Jako ctitel a milovník hudby byl v první době spíše přívržencem umělého zpěvu vícehlasého, ale rostoucí pochopení pro zpěv veškeré obce přivedlo jej k zpěvu jednohlasému, čímž byl zahájen vývoj vlastního evangelického chorálu. Mnohé písně, snad celkem třicet sedm, skládal Luther sám na texty nové nebo přeložené a upravené z latinských, místy i s vlastními nápěvy, při čemž mu ovšem byl nápomocen „zpěvní mistr“ Konrád Rupff a kantor Joh. Walther. A právě z těchto předloh latinských Luther již do svých prvních, ještě malých zpěvníčků, jako jest jeho „Erstes geistliches Gesangbüchlein“ nebo t. zv. „Enchiridion“ erfurtské a wittemberské (z let 1524 a 1529), převedl také píseň „Jesus Christus unser Heiland“ jakožto překlad latinské písně „Jesus Christus nostra salus“, připisované tradičně Husovi, jak ji i Luther označil nadepsáním „Das Lied des Sct. Johannes Hus, gebesserť“. Luther ji arci v textu přepracoval a rozšířil a také nápěv jest od nejstaršího tvaru odlišný, takže původ Lutherovy písně z české předlohy bývá německými badateli popírán. Tradice Husova autorství byla však u této písně všeobecná, přijímali ji i Čeští bratři a dokonce i němečtí katolíci, když píseň byla převzata do velkého katolického kancionálu v Německu r. 1567 výslovně jako píseň Husova, ale „v učení o svátosti oltářní nezávadná“. Ale tato naše latinská píseň z konce 14. století je ve skutečnosti základem veliké skupiny písní českých, německých i polských, které všechny vzešly z jejích obměn, mezi nimi také píseň připisovaná Husovi. Podobných základních typů, které svými kořeny sahají daleko nazpět do starých latinských hymnů raného středověku, byl větší počet, a česká tvorba mívala na nich účastenství tak podstatné, že tím získávala převahy i v dalekých končinách.

Nastala však i přímá spojitost mezi Lutherem a českou duchovní písní, kterou zprostředkoval německý stoupenec Českých bratří v Čechách, bývalý slezský mnich Michal Weisse (též Weiss), správce německé bratrské obce v Lanškrouně, jakožto autor německého bratrského kancionálu, vydaného v Mladé Boleslavi r. 1531. Kancionál vznikl z příkazu a pod dozorem starších Jednoty a měl dáti vhodné písně vyznavačům německým, které měli Bratří hlavně v Lanškrouně a Fulneku. Weisse použil k tomu domácího kancionálu staršího a českého bratrského, jak praví sám v předmluvě: „. . . ewer alt sampt der behmischen brüder Cancional vor mich genommen“, převedl písně

do němčiny („inn deutsche reym gebrachť“) a podložil nápěvům „slabiky, slova i věty tak, aby se pod svým přiděleným tónem dobře mohly zpívati“. Nejistota je tu jen v onom blíže neurčeném „starém našem kancionálu“, jinak je postup Weissův jasný. V příslušné literatuře o této věci, kterou zahájil svými pracemi německý literární historik a bibliograf Rud. Wolkan, stal se právě tento Weissův starší pramen sporným a dosud není objasněn. Wolkan však nad to hleděl tendenčně stlačiti co nejvíce Weissovu závislost na českých bratrských kancionálech, které do té doby byly vydány již tři, r. 1501, 1505 a 1519, z nichž však obě poslednější vydání jsou dnes ztracena. Weisse byl Lutherovi osobně znám, pobyl u něho několikráte ve Wittemberku, soukromě i jako člen oficiálních poselstev Českých bratří k hlavě reformace německé. Luther sám, jak se dnes již nesporně přiznává, převzal do svého kancionálu z r. 1545 od Weisse nejméně jedenáct písní.

Kancionál Weissův pronikl však do Německa i přímo, byl zde ještě v letech 30. znovu vydán v Ulmu dokonce dvakráte, některé jeho písně byly vydávány i jednotlivě. Vysvětlíme si to arciť i tím, že Weisse smýšlením byl spíše luterán než Český bratr a také do jiných tiskových publikací bratrských v Německu vnášel věroučné hledisko luteránské, čemuž pak Bratří musili čeliti v opravených vydáních. Stalo se tak potom i s Weissovým kancionálem, jejž Bratří po jeho smrti právě i pro Německo nahradili novým větším vydáním v Norimberce r. 1544. Redigoval jej bratr Jan Roh (Horn), jenž krátce před tím byl i pořadatelem velkého českého bratrského kancionálu, vydaného v Praze r. 1541. I tento nový německý kancionál vycházel pak v dalších vydáních rychle za sebou, nežli došlo k největšímu německému vydání bratrských písní v kancionálu z r. 1566, který jest již protějškem slavného bratrského kancionálu Šamotulského 1561. Do konce 16. století byl vydán ještě osmkrát a několikrát ještě i v 17. století až do dob války třicetileté. Již tato bibliografie edicí bratrských písní v Německu ukazuje, jak mohutný to byl proud a jaké oblibě se těšily bratrské zpěvníky ve světě luteránském. Zároveň však celá sta těchto písní přecházela do kancionálů protestantských, bezprostředně nebo v různých obměnách textů i nápěvů. Konstatují to všichni němečtí badatelé v tomto oboru, literární i hudební, ba shledávají až dvoutřetinovou převahu písní bratrského původu v četných evangelických zpěvnících 16. století. Stačí otevříti kteroukoliv německou vědeckou sbírku duchovních písní, udávající jejich prameny a zastoupení v kancionálech, na př. Wackernaglovu nebo Zahnovu, abychom se o tom přesvědčili. Wackernagel sám uvádí ve své obrovské sbírce písňových textů duchovních v samostatné skupině na dvě stě písní bratrských, v tom 154 Weissových a 27 Rohových atd., a to jsou jen písně ze tří vydání bratrských německých zpěvníků 1531, 1544 a 1566.

Vliv české duchovní písně bratrské byl v Německu daleko větší nežli písní našich utrakvistů, třebas byli konfesijně luteranismu příbuznější. Je to viděti z toho, že instituce literátských bratrstev se do Německa vůbec nerozšířila. Z Čech za to přicházela i německá písňová tvorba čistě luteránská, která se rozvinula zvláště v Jáchymově v dobách jeho hornického rozkvětu, kde působili horliví skladatelé písní Joh. Mathesius, žák a přítel Lutherův, spolu s kantorem Nik. Hermannem.

Objevuje se arciť přirozeně i pohyb zpětný, to jest přejímání písní zejména Lutherových, Sperátových a j. do českých kancionálů nejen novoutrakvistických, ale i bratrských, tu ovšem zpravidla ve zvláštních oddělených skupinách.

Půdě německé vděčí i naše pobělohorská náboženská emigrace v první řadě za to, že mohla zde celkem nerušeně pokračovati ve své ediční činnosti všeho druhu, také i v oboru kancionálů, jejichž exulantská vydání byla právě v Německu nejhojnější a protáhla se hluboko do 18. století. Po četných vydáních kancionálů, na př. od Václava Kleycha a jiných, tištěných v Žitavě, Budišíně, Lubně, Lipsku a pod., došlo r. 1753 i k prvnímu českému vydání kancionálu českobratrského v Berlíně, jež zde pak bylo tiskem obnoveno ještě r. 1850. Byly to jen staré sympatie a úcta k české písňové kultuře, že se v Německu nebránilo této činnosti, ačkoliv jinak konfesijní rozdíly a odstíny bývaly přes to příčinou různých potíží. Zračí se to i ve vyjednáváních bratrských vystěhovalců o přijetí v německých a podobně též v polských obcích, a to již za první emigrace po válce šmalkaldské v polovici ló. století. Bratří tu vždy kladli velkou váhu na svůj duchovní zpěv, bývali však nuceni podrobovati své písně věroučnému přezkoumání zvláště v nauce o svátosti oltářní. S úplným zničením své domácí církve počali však Bratří v cizině pozbývati i své konfesijní samostatnosti a podléhali víc a více okolnímu luteránství; naše protestantská emigrace novoutrakvistická splynula ovšem tím rychleji se souhlasným náboženským prostředím. Jazykově byly i exulantské kancionály české, ale pronikal do nich duch a pak i přímý umělecký vliv německý, zejména hudební, neboť pozdní kancionály odkazují již naveskrz k nápěvům písní německých. Množí se však i textové překlady z němčiny, jak činil již i Komenský větší měrou nežli se dělo kdy dříve. Tvůrčí síla česká zanikla, protože již neměla zdrojů ve svém vlastním náboženském i národním životě.

V době německé reformace dostalo se také Polsko do oblasti jejího vlivu. Protestantství rozšířilo se tu značně již v první polovici 16. století hlavně mezi šlechtou, a také kalvínské učení mělo tu své přivržence především v Litvě. Nejsilnějším vyznáním nekatolickým stali se však v Polsku Čeští bratří, kteří sem přišli ve větším počtu již za svého prvního vyhnanství. Záhy se tu upevnili i organisačně, zakládali své sbory a školy, jichž tu pak měli na čtyřicet, s hlavními středisky v Lešně a Kožmińku, a rozvinuli tu i činnost literární. Zejména svůj duchovní zpěv pěstovali Bratří právě v Polsku co nejpečlivěji. Směli jej konati ve svém jazyce a český duchovní zpěv šířil se nyní v Polsku poznovu a tím živěji, že jej přejímali jako součást liturgie polští stoupenci bratrského vyznání, kterých stále přibývalo. Docházelo brzo i k překladům písní do polštiny, které vyvrcholily překladem celého českého kancionálu. Zpracoval jej a polskému králi Zikmundu Augustovi věnoval Walentyn z Brzozowa, vytiskl pak českobratrský knihtiskař Alex. Aujezdecký r. 1554 v Královci. Je to týž Aujezdecký nebo i Plzeňský, v jehož tiskárně v poznaňských Šamotulech na panství Lukáše hraběte z Górki vytištěn byl český bratrský kancionál Šamotulský r. 1561 — událost v dějinách české, ale vlastně i polské duchovní písně velmi význačná. Polský bratrský kancionál vyšel pak ještě mnohokráte v 16. i 17. století a ještě i v 18. století byl vydán dvakrát, v Gdansku a v Královci. Smutně zajímavá je také zpráva zachovaná v archivu Jednoty, podle níž při požáru v polském městečku Ostrowcy shořel také „kancionál nový polský téměř dodělaný“. Za druhého exilu po Bílé hoře přišli Čeští bratři do Polska v době nejprudší katolické reakce, a jenom neobmezená moc šlechty a vlivy ze sousedního Pruska byly jim tam na čas záštitou, nežli potom katastrofa v Lešně, kterou tragicky prožil i Komenský, učinila konec bratrské odnoži polské v její samostatné organisaci.

Všude tam, kam naše písňová kultura pronikala, objevil se její silný vliv i po stránce vnitřní, přímý vliv umělecký ve směru básnicky-literárním i hudebním. S naší písní přicházely docela nové podněty, nové vyhraněné typy a dokonalé vzory, jimiž se pak řídila i vlastní tvorba těchto prostředí. Dějiny literatury i hudby v Německu a v Polsku měly by míti samostatné kapitoly o tomto období a oblasti vlivů československých, jako naopak zase u nás tyto vědní obory by se měly důkladněji obírati touto naší posicí v cizině. V Německu to badatelé literární i hudební již zpravidla přiznávají, aspoň celkově, my sami však tu nemáme bohužel ještě ani základních přípravných prací k podrobným studiím srovnávacím, neboť jsme ještě neprovedli prozkoumání a soupis našeho domácího materiálu po stránce slovesné i hudební. Naše literární historie zatím jen povšechně konstatuje, že česká duchovní píseň reformační velmi osvěžila produkci těchto písní zvláště v evangelickém Německu, v hudbě pak víme či spíše jen tušíme, že se tento náš vliv rozvinul nejen v celé další písňové tvorbě těchto národů, nýbrž přestoupil tam i do vyšší sféry hudby umělé, dosáhl tu významu určitého typu a prostředku slohového i hodnoty výrazové, kdež se povznesl až do tvorby největších mistrů.

Již na evangelický chorál samotný působila česká duchovní píseň i svými čistě hudebními stránkami, tak zejména svojí rytmickou živostí, která tu souvisela s pokročilejším zlidověním starých církevních zpěvů a delší vývojovou tradicí, rozhodně také svou dokonalejší prosodickou, metrickou a zčásti i přízvukovou shodou mezi slovem a nápěvem, vůbec pak vyšší hudební formací a svéráznější organisací nápěvových celků. Jako samotná idea zpěvu, tak i toto její řešení bylo tu prostě pro chorál evangelický anticipováno již v české reformaci, jejíž tradice v té době trvala již více než sto let. Sám typ jednohlasého zpěvu obce, třebas řízeného vícehlasým zpěvem kůrovým, pronikal i u Luthera teprve postupně ke konečné své převaze. Souvisí s tím i posunutí hlavního melodického hlasu, t. zv. cantu firmu v mnohohlasých zpracováních písní z někdejší polohy tenorové do svrchního hlasu diskantu (sopránu), v němž mohl býti lidem bezpečně sledován. Tento způsob připravoval pak i v Německu příchod monodického zpěvu na harmonickém podkladě, jak se v umělé hudbě počal vyvíjeti v Italii, u nás však byl již dávno znám zejména ve zpěvu kůrů literátských. Rytmický vzruch starší písně duchovní, u nás zvláště táborské, ustupoval potom všude právě vlivem společného zpěvu chrámového přednesu melodie v tónech stejných hodnot časových (t. zv. cantus planus), který je zde vlastně již hudební deformací. Proto také dnešní horlitelé pro restituci evangelického chorálu v jeho ryzí podobě hlásají návrat k jeho nejstarším typům, jež s našeho hlediska jsou českým vzorům nejbližší.

Právě tento nejlidovější typ jednohlasého chorálu s harmonickým průvodem, který nad to v evangelické církvi víc a více přejímaly varhany, měl se státi také v umělé hudbě německé činitelem největší důležitosti. Ani nejumělejší jeho úprava kontrapunktická ve zpěvu vícehlasém, jenž se také u nás utěšeně rozvíjel, neporušila onu primární výrazovou a ideovou hodnotu duchovní písně, jak ji u nás rozpoznal a pěstil již Jan Hus. Doprovázené chorály ve své vlastní podobě, na textech i nápěvech převzatých ze zpěvníků, počínají se objevovati i v umělých skladbách vyššího řádu jako vložky svým charakterem od ostatního proudu odlišné, stupňovaně lyrické, reflexivní a meditativní, myšlené i tu jako projev zbožného zanícení celého kolektiva. Tento vývoj zakládal se stále na nejvlastnější idei reformace české i lutherské, odehrál se pak celý na půdě protestantského Německa, poněvadž u nás pobělohorská rekatolisace a vlivy italského hudebního baroka přerušily tuto vnitřní vývojovou linii.

Vkládání chorálů do skladeb hudby duchovní započalo se nejprve v komposici pašijí. Dělo se tak již v 16. století, kdy se do pašijí ještě čtených přidávaly písně, které mohla zpívati celá obec, jak je tomu na př. v pašijích Lutherova současníka Joh. Walthra. Zařadoval je pak do svých pašijových skladeb v 17. století i Heinr. Schütz, zpravidla na konci, vždy na texty zpěvníků, avšak i na vlastní melodie. Písně od Mart. Luthera umístil v pašijích po prvé Joh. Sebastiani v Královci, zde již v podobě nikoli sborové, nýbrž jako sólový zpěv s doprovodem nástrojů, ale vždy tak, že je mohl zároveň zpívati celý kostel. Třeba tu poznamenati, že tato díla se vždy prováděla v chrámech jako hudba takřka liturgická, ne snad v nějakých síních koncertních, jakých ještě dlouho nebylo. Zatím pronikl chorál také do jiných skladebných útvarů, zejména do kantát, často i v koncertním zpracování pro několik hlasů sólových, jak je skládal již Schütz a z Čech rodilý Andreas Hammerschmied, H. G. Telemann a jiní. V té době počíná také variační zpracovávání chorálu i v komposici sborové, zároveň pak se zahajuje rozsáhlé používání chorálových nápěvů ve skladbě varhanní. Tóny chorálu byly tu zárukou německého národního tónu, jenž tím nejlépe odolával přílišné převaze italské hudby té doby. Byla to arciť stále hudba čistě církevní, v duchu přísně evangelickém, kterému se nevzpíral ani veliký mistr Georg Friedr. Haendl. Již v mládí se přiblížil liturgické oblasti žalmové ve svých slavných Anthemech a nebyl tomuto duchu vzdálen ani ve svých oratoriích, zvláště v jejich mohutných sborech, třebas tu i jazykem textu stojí více na půdě anglické a vůbec typ oratorní osvobodil jak od italské opery, tak od vztahů k hudbě chrámové.

V největší čistotě evangelického pojetí a národního charakteru a také ve svém nejryzejším tvaru zaznívá lidový chorál německý v dílech mistra všech mistrů Joh. Seb. Bacha, v jeho pašijích, kantátách, motetech a chorálových fantasiích varhanních. Zde všude jest chorál i ve svých původních nápěvech nejen thematickým stavivem hudebním, ale také hlavním nástrojem náboženského vyjádření, a jeho umístění i v největších skladbách na vrcholových místech, v plném rozvinutí jeho poetických i hudebních hodnot působí dnes i v koncertní síni dojmem úchvatným. Ani lidová pospolitost chorálového zpěvu není tu popřena, neboť Bach sám hleděl k tomu, aby tyto písně v jeho skladbách mohl při chrámovém provozování zpívati také lid. Je to nejvyšší idealizace, jaké mohl doznati tento prostý výkvět lidové kultury a staletých tradic náboženského života. Smíme-li pak říci, že i zde u Bacha jest v těchto tónech spolu obsažen podíl českého ducha a tvůrčí síly, nemůžeme jistě o světovém ideovém i uměleckém dosahu české duchovní písně reformační vysloviti nic většího a krásnějšího.
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.