Zlato Mince

Český přinos do zemědělství a zemědělského průmyslu.

Český přinos do zemědělství a zemědělského průmyslu.


Vysoká úroveň výroby zemědělské, kterou se vyznačovaly naše země již odedávna, a která se zřetelně projevila ve vrcholné době lucemburské a pak znovu ve stoletích po válkách husitských, utrpěla sice obecným úpadkem po katastrofě bělohorské, ale nebyla jím stržena nadobro.

Když se v osmnáctém století počíná o problémech zemědělských přemýšlet s novou soustavností, a když se k úspěšnému řešení stále více počíná užívat výsledků rychle se rozvíjejících věd přírodních, jsou naše země zase leckdy v popředí nového ruchu. Totéž platí o různých druzích zemědělského průmyslu, které se osamostatňují nebo vznikají ve století devatenáctém.

Jednou z nejdůležitějších otázek zemědělských je náhrada živin v půdě. A tu je zajímavo, že pravnuk Jana Amose Komenského Jablonski na poč. 19. stol. byl jedním z prvních badatelů v Německu, který pochopil a hájil minerální nauku ženevského badatele Saussura, to jest mínění, že rostlina potřebuje k životu látky minerální a nikoli humusové, jak se dotud učilo. Ovšem, že teprve Liebig v r. 1840 s tímto učením na celé čáře prorazil a tím dal popud k rozsáhlé industrii hnojařské. Těší nás, že i v tomto oboru náleží rodáku z oblasti našich zemí jedno z předních míst. Byl to cestovatel a proslulý botanik Tadeáš Hänke, nar. 1761 v Chřibské v Čechách a zemřelý r. 1817 v Buxacaxci u Cochabamby v Bolivii, který na svých cestách v Chile první ocenil veliké množství uloženého tam „caliche“ a poukázal na jeho význam pro výrobu chilského ledku. Bylo to r. 1794, kdy Hänke zaslal větší množství surového ledku do Londýna, jeho význam a hodnotu konstatoval plně teprve po 16 letech anglický biochemik Humphry Davy, jenž již tenkráte mu věštil velikou budoucnost pro výrobu výbušných látek a pro zvýšení výnosu kulturních rostlin, která se pak skutečně skvěle dostavila. Tak tedy český rodák Tadeáš Hänke svým objevem chilského ledku vyvolal celou novou epochu v náhradě dusíku rostlinám kulturním.

Druhou hlavní minerální živinou rostlin je kyselina fosforečná. Uvádí se, že podnícen Liebigovým učením, Fleming r. 1841 první rozkládal kosti a koprolity a po něm r. 1843 Lawes, jenž počal s rozkladem fosfátů kyselinou sírovou na superfosfát.

Prof. Stoklasa uvedl, že již před tím v letech třicátých se vyráběl takto superfosfát u nás na Zbraslavi v továrně Richtrově. Je to však omyl, ježto Richter vyráběl sice z kostí spodium a vyráběl i kyselinu sírovou, ale nemáme dokladů, že by byl touto kyselinou rozkládal kosti nebo spodium na superfosfát. Také Max Speter v časopise „Superphosphat“ roč. 1934 č. 11 — 12 polemisuje s prof. Stoklasou, že nikoli Richter, nýbrž brněnský profesor Gotthold Escher v Brně r. 1835 objevil výrobu superfosfátu, tedy asi 6 let před Liebigem.

Další fosforečné hnojivo je t. zv. Thomasova moučka, vznikající jako odpadek při výrobě železa z fosforečných rud. I to byl v podstatě vynález který vzešel z oblasti naší, neboť profesor české techniky v Praze K. V. Zenger vynalezl r. 1872 zásaditou metodu výroby oceli. Prakticky sám ovšem tohoto objevu nevyužil, nýbrž teprve po něm Thomas a Gilchrist aplikovali ji v praxi v letech 1878—79.

První rolnické továrny na výrobu strojených hnojiv byly postaveny zásluhou Fr. Horského v Kolíně a Pečkách r. 1871.

I v zemědělském strojnictví mají rodáci z našich zemí zajištěno trvalé jméno. Prvým známým vynálezcem secího stroje u nás je českobudějovický občan Josef Wunderlich, jenž za sestrojení válcového secího stroje dostal od císaře Josefa II. odměnou 100 dukátů. Nejvíce však proslavilo ve světě své vynálezce ruchadlo, sestrojené r. 1827 rolníkem a kovářem, bratranci Veverkovými, v Rybitví u Pardubic. Hlavním vynálezcem ruchadla jest František Veverka (nar. r. 1799 v Rybitví, zemřelý r. 1849 v Břehu), rolník, který zlepšil i jiné druhy hospodářského nářadí. Podle jeho návodu sestrojil kovář Václav Veverka (*1790 v Rybitví, † 1849 v Bukovině u Pardubic) pluh, který půdu dokonale obracel a kypřil (ruchal) a který dostal jméno ruchadlo. To se velmi rychle rozšířilo v Čechách i v cizině. V Německu již v roce úmrtí Veverkova r. 1849 začal ruchadla jako první vyrábět továrník Eckert v Berlíně, který prý jich do roku 1880, čili asi za 30 let, vyrobil celý milion.

Ruchadlo Veverků znamená významnou etapu ve vývoji obdělávání půdy u nás a v celé střední Evropě, a má tudíž vyhrazeno trvalé a čestné místo nejen v našem českém rolničení, ale i v historii zpracování půdy a ve světové zemědělské historii vůbec.

I v jiných hospodářských oborech naše země vynikly. Reformy, které hlásal velký zemědělec německý Schubart von Kleefeld, hlavně pokud jde o pěstování pícnin a jetelovin, byly již před ním v Čechách zaváděny. Německý dějepisec Fraas píše uznale o panství hraběte Sweerta v Lysé n. Labem, které už v polovině 18. stol. sloužilo za vzor hospodaření, pěstujíc jetel a vojtěšku. Schubart sám vynikl jen podporou české šlechty.

Veliký hospodář, ředitel opočenského panství, Jan Mehler vykonal již v letech 1773 — 74 studijní cestu do Anglie a do Nizozemí a popsal střídavé hospodářství. Svou knihu o tom vydal r. 1796, o dva roky dříve před známým dílem Alb. Thaera „Einleitung zur Kenntnis der englischen Landwirtschaft“. Mehler patřil mezi nejpřednější zemědělské pracovníky na sklonku 18. století. Vydal 8 publikací, z nichž buďtež aspoň uvedeny: „Die Landwirtschaft des Königreiches Böhmen nach Grundsätzen und Erfahrungen abgehandelt“ (4 Bde, Prag— Dresden 1795 — 98); „Behandlung der Getreidearten mit ander nützlichen, den Acker nicht erschöpfenden, sondern verbessernden Feldfrüchten“ (Prag — Dresden 1801); „Erste Sammlung der böhmischen Ackergeräte oder theoretisch-praktische Beschreibung der in dem Königreiche Böhmen üblichen Pflüge etc.“ (Prag 1774).

Do r. 1800 velká část českých panství hospodařila již v zlepšené hospodářské soustavě; brzy po roku 1800 zavedla některá z nich (na př. Libochovice) i střídavé hospodářství. Bylo to v době, kdy A. Thaer teprve začínal v Německu toto hospodářství velkoryse propagovati.

Krise v zemědělství po r. 1820 zdůraznila nutnost a důležitost zemědělských věd ekonomických. V Německu r. 1826 vystupuje Thünen se svým světovým dílem „Isolovaný stát“, v němž dokazuje především zákon relativity hosp. soustav. České zemědělství mělo profesora zemědělské spravovědy, hraběte E. Michnu, který v téže době se zabýval také tímto důležitým problémem. Své poznatky, velmi souběžné s vědeckými výsledky Thünenovými, uložil hr. Michna r. 1824 ve své práci „Landwirtschaftliche Verwaltungskunde“.

Země bývalého Československa zaujímají významné místo v dějinách zemědělského školství a vyučování. Čechy jsou kolébkou nejstarších zemědělských škol v Evropě, zvláště pokud se týče odborné přípravy zemědělského úřednictva pro velká panství a později i odborného vzdělání a praktického výcviku selské mládeže.

Archiválně je ověřeno trvání zemědělské školy klášterní v Břevnově u Prahy, kde od r. 1728 byli připravováni úředníci pro klášterní statky. Na pražské universitě došlo r. 1766 ke zřízení stolice ekonomie a státních věd, r. 1776 ke zřízení stolice polního hospodářství, kteráž s malou přestávkou trvala na universitě do r. 1812, načež byla připojena k pražské technice. Přednášel zde MUDr. J. J. Antonín Schönbauer, který náležel mezi nejpokročilejší zemědělské učence v 18. století v celé Evropě.

Památnou událostí bylo zřízení první rolnické školy v Čechách r. 1790, kterou založil Jan Ferd. rytíř ze Schönfeldu na svém statku Trnové u Zbraslavě. Správcem této školy se stal publicista Ant. Reim, který vydal známý spis „Historie von der Landwirtschaft“ a „Kronik und Geschichten von der Landwirtschaft“. V současné odborné literatuře, zvláště zahraniční, jest Trnová uváděna a je dávána za příklad originálního a účinného kulturního podniku.

Hospodyňské školství u nás je nejstarší v Evropě a sloužilo mnoha jiným zemím za vzor. Prvá selská hospodyňská škola byla založena r. 1884 v Kroměříži na Moravě a brzy potom následovaly podobné školy ve Stěžerách i jinde.

U nás byla také založena jedna z prvých výzkumných stanic zemědělských (prvá v Anglii, druhá r. 1851 v Möckern v Německu a třetí c. k. hospodářsko-vlastenecké společnosti v Praze). — V Praze byl vydáván od r. 1811 také první hospodářský časopis ve střední Evropě „Oekonomische Neuigkeiten“.

I náš zemědělský průmysl se může pochlubiti, že byl v mnohém vzorem cizině. Hned na počátku 19. století upoutává pozornost veliký reformátor našeho pivovarství Frant. Ondřej Poupě (narozen 1753 v Českém Šternberku, zemř. 1805 v Brně). Byl sládkem na několika místech v Čechách, naposled ve Slaném a pak v Brně a všude zanechal zřejmé stopy svého působení, získav si svými novotami velmi zvučného jména. Napsal znamenité dílo „Die Kunst des Bierbrauens, physisch-chemisch-oekonomisch beschrieben“, které vydal r. 1794 v Praze (tři díly, druhé vydání 1820 — 21); ve Slaném vydal „Sladovnický katechismus“ v jazyku německém a později jej vydal r. 1801 v Brně česky. Tam se těšil již takovému věhlasu, že sládci ze všech okolních zemí vysílali k němu své syny, aby je vzdělal theoreticky i prakticky v pivovarství. Postavil pivovarství, do té doby ovládané nesoustavnou empirií, na základ vědecky promyšlený, zavedl do sladařské prakse teploměr, do vaření piva pivní váhu a zreformoval práci ve spilce i v ležáckém sklepě.

Soustavné vědecké základy českého pivovarství a kvasného průmyslu vůbec položil Karel Napoleon Balling. Narodil se 21. dubna 1805 v Gabrielčině Huti na Žatecku, zemřel v Praze 17. března 1868. V letech 1835 — 1868 byl profesorem chemie na polytechnickém ústavě v Praze. Svými badatelskými pracemi v chemii kvasné vynikl v celé Evropě. Upravil vědecké i technické základy výroby sladu, piva, lihu, droždí, vína a octa, vytvořil nauku o sacharometrii a zavedl do prakse užívání sacharometru (sestrojil r. 1835 svůj první sacharometr, jenž se záhy ujal i v cizině). Ballingův stěžejní čtyřsvazkový spis „Die Gährungschemie“ byl v krátké době vydán ve třech vydáních a byl používán po celé Evropě. Balling se zasloužil i o technický vývoj českého cukrovarství a železářství. Patřil k největším kvasným technikům své doby.

Pravým českým zemědělským průmyslem je cukrovarství. Cukrovarská zařízení, vyšlá z českých strojíren a čeští cukrovarští technikové jsou známi po celém světě. Je to výsledek dlouhé práce a dlouhé tradice. Již před 150 lety roku 1787 byla na Zbraslavi u Prahy zřízena rafinerie koloniálního, třtinového cukru a roku 1811 zřídil hrabě Canal ve své botanické zahradě v Praze pokusný cukrovárek na výrobu cukru z řepy. Po roce 1830 vznikají v českých zemích cukrovary na výrobu řepného cukru a v druhé polovici 19. století uplatňují se již naši cukrovarníci se zdarem v práci na zvelebení cukrovarské výroby. Svou práci budují na vědeckém základě, využívajíce znalostí chemie a aplikujíce poznatky ze strojnictví. Tak se stalo, že téměř všecky důležité vynálezy ve výrobě cukru vznikly v druhé polovici 19. století v českých zemích. Zásluhou Florentina Julia Roberta a jeho syna, majitelů cukrovaru v Židlochovicích na Moravě, došlo k vynálezu vyluhování řepných řízků difusí. Roku 1864 rozřešil Julius Robert problém definitivně a jeho vynález se rychle šířil pod jménem Robertovy difuse. V kampani 1867 se jí užívalo již v 27 cukrovarech a když český cukrovarník Goller sestrojil vhodné nože na řezání řepných řízků, pronikla rychle i do řepných cukrovarů v cizině. Čištění šťáv vápnem, neboli t. zv. saturaci, vyzkoušel po prvé roku 1863 inženýr Hugo Jelínek (nar. v Lokti 1835, zemř. v Praze 1901) v cukrovaru Bedřicha Freye ve Vysočanech u Prahy. Hanuš Karlík (nar. v Rokycanech 1850, zemř. v Nymburce 1927) zavedl roku 1886 zjednodušený způsob saturace podle vlastního vynálezu, kterým se docilovalo zvlášť čisté šťávy a který vytlačil ze surováren spodium (Karlíkova trojnásobná saturace). Vedle těchto vynálezů průkopnických vyšlo z českých zemí ještě mnoho různých jiných zlepšení ve výrobě cukru. Lze uvést Daňkův a Marešův ceďák, Čížkovy kalolisy, Karlíkův lavér saturačního plynu a Mikovo hasidlo. Vakuová stanice byla zlepšena zavedením Rillieux-Lexova trojčlenu, Karlíkovým-Czapikovského způsobem zpracování syrobů a Hodkovým lapačem šťáv. Naši cukrovarníci zasloužili se v rafinování cukru zejména o zavedení odbarvovacího uhlí na místě spodia.

Cukrovarnická manipulace byla v našich zemích soustavně sledována již od roku 1859, kdy byla na Zbraslavi zřízena výzkumná stanice cukrovarnická. V roce 1871 byla sice přeložena do Vídně, ale r. 1896 zásluhou dra K. Preise, profesora české techniky v Praze, byla při pražské technice zřízena znovu výzkumná stanice cukrovarnická, z níž pak v roce 1923 vznikl výzkumný ústav čs. průmyslu cukrovarnického, jenž zaujímá čelné místo mezi obdobnými světovými ústavy.

Na vyspělosti našeho cukrovarnictví mají velký podíl zdejší strojírny, které svých zkušeností využily i k mnohým dodávkám do zahraničí. Zařídily cukrovary nejen na různých místech všech zemí evropských, nýbrž i v zámoří. V těchto cukrovarech byli s počátku vesměs zaměstnáni naši cukrovarníci, ovšem zpravidla jen potud, než tamní příslušníky vyučili v cukrovarnické praksi. Velké zdejší továrny na stroje mají v mnohých státech zastupitelské kanceláře hlavně pro obor cukrovarský. Z pracovníků v tomto oboru vynikl Ing. Richard Lehký v Buenos Aires, který zařídil stroji zdejší výroby mnoho cukrovarů v Jižní Americe, holandské Indii, na Kubě, Javě a j. Také ty z našich firem, které vyrábějí přesné kontrolní přístroje, mají dobrou pověst v zahraničí; jako příklad uvádíme Fričovy polarimetry.

Zakladatelem výroby obilného pekařského droždí se stal Ad. Ig. Mautner (nar. 1801 ve Smiřicích, zemř. ve Vídni r. 1889). Byl majitelem pivovaru svatomareckého u Vídně a získal první cenu, vypsanou za vynález přípravy pekařských kvasnic vídeňskými pekaři. Za své zásluhy byl povýšen do rytířského stavu s přídomkem „z Markhofu“. Mautnerův závod řídil Gabriel Čečetka, nar. r. 1833 v Kostelci n. Orlicí, který se později usadil v Praze a věnoval se zdokonalování zymotechnických závodů v celé Evropě.

Lesnictví na území našeho státu bylo vždy proslulé a vydalo mnoho talentů, jejichž práci pak napodobovala cizina. C. W. von Bülow (Deutsche Wälder, Berlin) prohlásil r. 1834 české hospodářství lesnické za nejpravidelnější a nejpokročilejší v celém Rakousku.

Tak školkování sazenic ve školkách bylo u nás po prvé zavedeno a dále pak prohloubeno; Hackerův školkovací stroj si proklestil cestu do celého světa. Kopečková sadba, vynalezená Bohutínským na Dobříši a potom Bohutínského probírky smrkových porostů jsou všude v cizině známy a prováděny.

Vysoké školství lesnické jsme dostali sice teprve po převratu, ale již r. 1768 byl zřízen v Liptovském Hrádku na Slovensku zvláštní běh pro výchovu personálu lesnické služby a asi r. 1780 von Ehrenwert založil prvou lesnickou školu mistrovskou na panství hraběte Rottenhahna v Blatné u Chomutova.

Ale i v oboru lesního průmyslu byly u nás učiněny některé důležité vynálezy. Tak Dr. A. Prinze již r. 1864 v Batkově továrně v Libni vyluhoval dřevo louhem sodným za tlaku 5 — 15 atmosfér. Helbig v Ústí n. L. v letech sedmdesátých zjistil, že žíravý louh lze nahraditi roztokem sirníku sodného a r. 1870 O. Kellner v papírně krumlovské vynalezl výrobu celulosy pomocí dvojsiřičitanu sodného.

Suchá destilace dřeva v pecích vznikla r. 1806 na panství hr. Hugo Salma v Blansku, kde chemici Dr. Reichenbach a po něm Mader učinili několik vynálezů, jak zužitkovati vedlejší produkty suché destilace dřeva.

Václav Vilikovský
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.