Český unionism.
Český unionism.
Na Moravě poblíž města Uherského Hradiště, v kraji obývaném rázovitým
lidem, leží Velehrad, malá vesnice, od roku 1205 sídlo cisterciáckého opatství,
zrušeného za Josefa II. v roce 1784, s velkolepým poutním chrámem bohatě a
skvěle vyzdobeným, nyní spravovaným jesuity.
Místo to stalo se v posledních třiceti letech proslulé také tím, že se tam konalo sedm mezinárodních unionistických kongresů.
Jméno své Veligrad - Velehrad, značící tolik co veliký hrad, zdědila tato ves po hradu z doby velkomoravské, který ležel nedaleko odtud při řece Moravě, ale zanikl již někdy počátkem 11. století. S tímto hradem bylo též patrně spojeno sídlo arcibiskupa sv. Metoděje († 885), s metropolitním kostelem, v němž byl podle jedné legendární zprávy pohřben ve zdi za oltářem Panny Marie.
Tradice, spojující cisterciácký klášter velehradský s tímto místem Metodějova působiště a odpočinku po smrti, datuje se teprve od polovice 14. věku, nicméně bohaté archeologické nálezy v okolí Velehradu za posledního desetiletí, jmenovitě kolekce předmětů umělecké industrie byzantského původu z 9. a 10. století, která se tu našla, dodávají ji značnou pravděpodobnost.
Kult sv. Metoděje a jeho mladšího bratra Konstantina - Cyrila, nerozlučně s ním spjatého jak rodem z řecké Soluně, tak i životními a posmrtnými osudy, našel ve velehradském klášteře své středisko v západní církvi, ale teprve v druhé polovici 19. století, když se zde slavila tisíciletá jubilea jejich příchodu z Cařihradu na Moravu za knížete Rostislava (863) a jejich smrti, Cyrila 869, a Metoděje 885, za účasti všech slovanských národů, stal se Velehrad, tehdy pouhá vesnická fara, kolébkou českého unionismu, který bychom mohli definovat jako organisované úsilí přispět modlitbou, studiem sporných otázek a podporou misijních akcí k obnovení církevní jednoty ve smyslu katolickém, jmenovitě mezi národy slovanskými, při čemž společná jejich úcta k sv. Cyrilu a Metoději a k jejich dílu náboženskému i kulturnímu slouží za prostředníka.
Mocnou vzpruhu dodal tomuto hnutí roku 1880 svou encyklikou Grande munus papež Lev XIII., nařídiv, aby se slavil svátek obou soluňských bratří v celé katolické církvi, a svěřiv jejich nebeské ochraně křesťanství na celém východě, zvláště slovanském. Zprvu šlo jen o čiře náboženské úkony, bez snahy o přímou akci. Za tím účelem byl založen jedním z nejhorlivějších šiřitelů těchto ideí, Antonínem Cyrilem Stojanem, který byl později v letech 1921 — 23 arcibiskupem olomouckým, spolek zvaný Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje. Vlastní myšlenka apoštolátu nebyla jeho: přijal ji od slovinské „Bratovščiny“, zřízené již padesát let před tím za stejným cílem, konat modlitby za sjednocení církevně odloučených Slovanů s římským katolicismem. Stojan však vybudoval Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje v organisaci mnohem širších zájmů, která měla na zřeteli i praktické uskutečňování unijní ideje, vydávala svůj časopis pro její propagaci, velmi dobře redigovaný Msgrem Fr. Jemelkou, sbírala příspěvky na slovanské misie; po státních změnách, způsobených světovou válkou, obrátila pozornost k Čechům a Slovákům, žijícím v zahraničí, starajíc se o jejich duchovní správu v rodném jazyce a konečně zřídila Papežský misijní ústav na Velehradě. V roce 1924 Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje se schválením sv. Stolice upravil své stanovy tak, že se stal mezinárodním náboženským spolkem pro šíření zájmu o otázku sjednocení a ujal se jmenovitě v Jugoslávii, a pak mezi Čechy v Americe. Vědecké úkoly při řešení unijního problému, hlavně pokud se týká Slovanů, byly svěřeny od roku 1910 Akademii Velehradské, rovněž Stojanem založené, která vydávala a posud vydává v latinské řeči svá „Acta“ (do roku 1937 vyšlo 13 svazků) a svá „Opera“ (svazků 17).
Chceme-li odlišit český unionism od podobných snah u jiných národů, najdeme jeho typické znaky právě v cyrilometodějství, k němuž se hlásí jako ke svému inspiračnímu zdroji. Teprve v 19. století se ukázalo s rozvojem slavistiky dílo sv. Cyrila a Metoděje (a to jak dílo jazykově-slovesné, tak nábožensko-politické) v docela novém světle, hlavně průzkumem nových, dříve neznámých pramenů. Rovněž význam tradic cyrilometodějských, dříve v českých dějinách podceňovaný, je náležitě hodnocen teprve asi v posledních dvaceti letech. O tyto nové vědecké poznatky se opíralo i české hnutí za sjednocením.
Je přirozené, že největší důraz se kladl na to, jaký byl poměr sv. Cyrila a Metoděje, rodem, vychováním i církevním příslušenstvím Řeků, ke katolickému západu právě v dobách, kdy protivy mezi oběma sesterskými církvemi se zásahem cařihradského patriarchy Fotia krajně přiostřily. Zřetelná svědectví dějinná o oddanosti obou bratří římskému papeži a vůbec o jejich příchylnosti k západnímu obřadu, do něhož s dovolením Říma zavedli slovanskou bohoslužebnou řeč, zjev docela ojedinělý v západní církvi, dávala možnost vidět v nich ideální ztělesnění snah o obnovu církevní jednoty, jaká byla před rozkolem, ve smyslu katolickém. Nejpodivuhodnější doklad o vědomém, kladném, teologicky zdůvodněném poměru sv. Cyrila a Metoděje k Římu se zachoval v tak zvaných slovanských scholiích k 28. kanonu chalcedonského koncilu, uváděných od té doby, co vešly v širší známost (1918),v každé větší katolické dogmatice. Jsou to dvě nevelké stati, objevené roku 1897 ve dvou rukopisech slovanského překladu byzantského kodexu církevního práva (nomokanonu) ze 16. a 17. století, psaných v nejproslulejších střediscích tehdejšího ruského pravoslaví, v trojicko-sergievské lavře u Moskvy a v klášteře na Solovkách v Bílém moři, které se polemicky obracejí proti předchozí poznámce, kde se popírá primát římského papeže, a dokazují jeho původ z ustanovení božího přesně teologicky formulovanými důkazy z Písma a z historie. Není si možno vysvětlit, proč nauka tak vysloveně katolická se traduje v ruské příručce kanonického práva v době, kdy tu všeobecně vládla nauka o Moskvě jako třetím Římu, jinak než tím, že je to odkaz doby cyrilometodějské, ať již přímý, či nepřímý, jak o tom svědčí ostatně i starobylost jazyka, nedotčená v tomto pozdním přepise.
Také v Čechách, kde se tradice cyrilometodějské i se slovanskou bohoslužbou udržovaly ještě v 10. a 11. století, toto povědomí o bytostné jednotě církve východní i západní přes obřadové i zvykové rozdíly bylo do té míry živé, že vedlo k čilému styku s kyjevskou Rusí, kam pronikala spolu s kultem národních světců slovesná produkce česká, psaná v literárním jazyce církevně slovanském, zanechavši stopy své působnosti i v Polsku, a odkud zase do země Václavovy byly přeneseny ostatky ruských prvomučedníků, sv. Borise a Glěba, vložené na oltář v slovanském klášteře sázavském od latinského biskupa v roce 1095. Třebaže následujícího roku slovanští benediktini byli ze Sázavy vypuzeni a nahrazeni latinskými, nezanikla jejich památka: jejich zakladatel a první slovanský opat Prokop byl již v roce 1204 kanonisován od římského papeže Innocence III. Když pak císař Karel IV. založil roku 1347 v Praze se svolením papeže Klimenta VI. klášter Emausy se slovanskou bohoslužbou, svěřiv jej benediktinům povolaným z Charvátska, aby, jak tvrdil v své žádosti ke kurii, snáze mohl čeliti jistým sektám, bouřícím se proti církevní latině, mezi patrony chrámu uvedl též sázavského opata Prokopa a evangeliář (domnělý autograf tohoto světce, psaný písmem cyrilským), jako vzácnou památku naň, daroval mnichům: ti k němu později, v roce 1395, přivázali mešní pontifikál, psaný hlaholicí, užívanou v Emausích po způsobu charvátském, a tento kodex, vyzdobený drahokamy a zlatem dostal se pak podivnými osudy oklikou přes Cařihrad roku 1574 do remešské katedrály, kde naň, jako na proslulý Texte du Sacre, přisahali při korunovaci francouzští králové. Že si Karel IV. při budování Emaus byl dobře vědom významu slovanské liturgie pro unijní myšlenku, svědčí jeho list srbskému králi Štěpánu Dušanu z 19. února 1355, v němž ho srdečně zve k sjednocení s katolickou církví poukazem na společný vznešený jazyk slovanský, užívaný v bohoslužbě se svolením papežským.
Zdá se, že tradice cyrilometodějské měly jistý vliv i na vytvoření ideologie husitské, hlavně pokud jde o bohoslužbu v řeči lidové, neboť na sněmu basilejském se čeští utrakvisté přímo odvolávali na koncese udělené papežem sv. Cyrilu a Metodějovi, poukazujíce na původ českého křesťanství od těchto Řeků, přišlých z Byzance. Proto čeští husité se snažili o těsnější spojení s pravoslavnou církví ruskou v Polsku a Litvě, kam se vypravil za tím účelem již Mistr Jeronym Pražský, a později též s církví cařihradskou. Snad i v tom možno shledávali vliv tradičního českého cyrilometodějství, že strana podobojí usilovala o smírné vyřešení svých rozporů s církví katolickou a s papežstvím.
Zájem o unijní otázku byl u představitelů českého katolicismu, oslabeného reformací, probuzen teprve akcí jesuitů na slovanském východě v druhé polovici 16. století. Na radu Mantovana P. Antonína Possevina (1534 — 1611), vynikajícího znatele evropského východu, který ve službách kurie se s diplomatickým posláním vypravil do Švédska (1578) a pak na Rus (1581), na dvůr cara Ivana Hrozného, jejž vylíčil ve svém proslulém spise Moscovia (1586), zřízeny byly v Praze a v Olomouci papežské semináře pro výchovu kněží ze zemí severských a z Ruska. Je zjištěna celá řada odchovanců pražské a olomoucké koleje, zvláště z řad basiliánů, kteří pak působili na východě. O sto let později dochází k zřízení jesuitské misie v Moskvě, na níž hlavní účast mají členové české provincie, vystřídaní na čas od kněží světských. Iniciativu tu měla rakouská vláda, tehdy spřátelená s Rusy, která vymohla pro katolíky ve službách carských to, co už dávno bylo poskytnuto protestantům, aby mohli mít v moskevském předměstí svůj kostel a své kněze. V letech 1685 až 1689 byli v čele této misie, spojené se školou, dva čeští jesuité, P. Jiří David a P. Tobiáš Tichavský; z nich zejména poslední měl velký vliv na ruskou inteligenci, se kterou se stýkal, a dvě význačné osobnosti z kruhů duchovenských, jáhen Petr Artěmjev († 1700) a pozdější první rektor moskevské akademie Palladij Rogovskij († 1702), získaní jím pro katolicism, odpykali tuto „zradu na pravoslaví“ svým životem. Této české misii, o níž prozatím máme jen skoupé zprávy, byl učiněn konec vinou diplomatických zápletek mezi Vídní a carem Petrem Velikým, 17. dubna 1719 definitivním vypuzením jesuitů z Ruska. (Podrobněji je o ní pojednáno v tomto díle v článku zvláštním.)
V 19. století byl to mimo jiné též kollárovský romantism slovanský, orientovaný k Rusku jakožto opoře menších národů slovanských v jejich zápase o politickou samostatnost, který udržoval i v kruzích církevních myšlenku na potřebu sblížení na poli náboženském. Při tom hlavním pojítkem byl všem Slovanům společný kult sv. Cyrila a Metoděje, jejichž působností jsou poznamenány počátky křesťanství, tehdy ještě nerozděleného, u všech kmenů slovanských.
Tato stručná dějinná retrospektiva, která předvádí jistá fakta, aniž snad myslí na jejich příčinnou souvislost, chce jen poukázat na zvláštní ráz české náboženské i politické minulosti, od svých počátků stále odkazované k tomu, aby se vyrovnávala s problémem východní církve. Vznikem státu Čechů a Slováků, jehož nejvýchodnější část zabírala i území dvou řecko-katolických diecésí rusínských, prešovské a mukačevské, s výbojnou menšinou pravoslavnou, byl český katolicism, zproštěný bývalé rakouské kurately, přímo nucen věnovat zvýšenou pozornost otázce sjednocení v její historické i aktuální podobě. Proto není divu, že hnutí unijní nabylo jak šíře, tak i zřízením stolic pro východní teologii a slovanskou liturgii na katolických teologických fakultách též pevnějšího vědeckého vedení.
Velehrad ovšem zůstal střediskem a symbolem jako dřív. První tři předválečné unijní sjezdy, roku 1907, 1909 a 1911, sledované nevraživě rakouskou byrokracií, která se přes účast vysoké hierarchie (předsedou na všech třech sjezdech byl lvovský metropolita hrabě Andrej Šeptyćkyj) lekala chiméry panslavismu, měly přece jen víc ráz soukromých porad, třebaže se tu sešli vynikající pracovníci téměř všech slovanských národů, nevyjímajíc ani pravoslavné Rusy, zastoupené A. Malcevem a B. Goekenem, s Francouzi (A. Gratieux, M. Jugie, S. Salaville, M. d’Herbigny, Pl. de Meester), Italy (A. Palmieri, N. Franco), Rumuny (Bas. Suciu) a Němci (A. Straub). Čtyři velké sjezdy velehradské po válce, roku 1924, 1927, 1932 a 1936, nehledíc k dvěma menším schůzkám v roce 1921 a 1922, a sjezdu v Praze v jubilejním roce svatováclavském (1929), měly již oficiálnější ráz a byly konány za přímého souhlasu Říma a pod silným vlivem papežského Orientálního institutu, jehož profesoři početně a rádi dojížděli na Velehrad. Vědecké i praktické výsledky těchto unijních porad jsou shrnuty v podrobných zprávách sjezdových (Acta Conventus Velehradensis, t. I-VII). Jednací řečí byla vždy až na skrovné výjimky latina, v níž byly přednášeny všechny referáty i debaty. Vedle latiny od počátku se připouštěla, jmenovitě na sjezdech předválečných, též ruština, jakožto řeč největšího národa orthodoxního, jehož církev stála v popředí unijního zájmu.
Sjezdy velehradské mívaly obyčejně též ráz náboženské manifestace, spojené se slavnostními obřady v ritu východním, večerními meditacemi o unijních tématech, zpěvnými produkcemi, výstavami, na konec s theoforickým průvodem, k němuž připutoval okolní lid ve svých malebných krojích. Vše působilo tak mocným dojmem, že byla řada vynikajících pracovníků, kteří pravidelně dojížděli na Velehrad. Ovzduší přátelství a volnosti na neutrální půdě oblasti české, kde každý měl volnost náboženského projevu, bylo jistě neocenitelné pro irenické, smírné vyřešení rozporů, o jaké velehradské sjezdy vždy se snažily.
Snaha sjednocovat nejen národy, ale všechny lidi dobré vůle v zájmu křesťanské pravdy, je vlastní a také v cizině uznávanou podstatou českého unionismu.
Josef Vašica
Místo to stalo se v posledních třiceti letech proslulé také tím, že se tam konalo sedm mezinárodních unionistických kongresů.
Jméno své Veligrad - Velehrad, značící tolik co veliký hrad, zdědila tato ves po hradu z doby velkomoravské, který ležel nedaleko odtud při řece Moravě, ale zanikl již někdy počátkem 11. století. S tímto hradem bylo též patrně spojeno sídlo arcibiskupa sv. Metoděje († 885), s metropolitním kostelem, v němž byl podle jedné legendární zprávy pohřben ve zdi za oltářem Panny Marie.
Tradice, spojující cisterciácký klášter velehradský s tímto místem Metodějova působiště a odpočinku po smrti, datuje se teprve od polovice 14. věku, nicméně bohaté archeologické nálezy v okolí Velehradu za posledního desetiletí, jmenovitě kolekce předmětů umělecké industrie byzantského původu z 9. a 10. století, která se tu našla, dodávají ji značnou pravděpodobnost.
Kult sv. Metoděje a jeho mladšího bratra Konstantina - Cyrila, nerozlučně s ním spjatého jak rodem z řecké Soluně, tak i životními a posmrtnými osudy, našel ve velehradském klášteře své středisko v západní církvi, ale teprve v druhé polovici 19. století, když se zde slavila tisíciletá jubilea jejich příchodu z Cařihradu na Moravu za knížete Rostislava (863) a jejich smrti, Cyrila 869, a Metoděje 885, za účasti všech slovanských národů, stal se Velehrad, tehdy pouhá vesnická fara, kolébkou českého unionismu, který bychom mohli definovat jako organisované úsilí přispět modlitbou, studiem sporných otázek a podporou misijních akcí k obnovení církevní jednoty ve smyslu katolickém, jmenovitě mezi národy slovanskými, při čemž společná jejich úcta k sv. Cyrilu a Metoději a k jejich dílu náboženskému i kulturnímu slouží za prostředníka.
Mocnou vzpruhu dodal tomuto hnutí roku 1880 svou encyklikou Grande munus papež Lev XIII., nařídiv, aby se slavil svátek obou soluňských bratří v celé katolické církvi, a svěřiv jejich nebeské ochraně křesťanství na celém východě, zvláště slovanském. Zprvu šlo jen o čiře náboženské úkony, bez snahy o přímou akci. Za tím účelem byl založen jedním z nejhorlivějších šiřitelů těchto ideí, Antonínem Cyrilem Stojanem, který byl později v letech 1921 — 23 arcibiskupem olomouckým, spolek zvaný Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje. Vlastní myšlenka apoštolátu nebyla jeho: přijal ji od slovinské „Bratovščiny“, zřízené již padesát let před tím za stejným cílem, konat modlitby za sjednocení církevně odloučených Slovanů s římským katolicismem. Stojan však vybudoval Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje v organisaci mnohem širších zájmů, která měla na zřeteli i praktické uskutečňování unijní ideje, vydávala svůj časopis pro její propagaci, velmi dobře redigovaný Msgrem Fr. Jemelkou, sbírala příspěvky na slovanské misie; po státních změnách, způsobených světovou válkou, obrátila pozornost k Čechům a Slovákům, žijícím v zahraničí, starajíc se o jejich duchovní správu v rodném jazyce a konečně zřídila Papežský misijní ústav na Velehradě. V roce 1924 Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje se schválením sv. Stolice upravil své stanovy tak, že se stal mezinárodním náboženským spolkem pro šíření zájmu o otázku sjednocení a ujal se jmenovitě v Jugoslávii, a pak mezi Čechy v Americe. Vědecké úkoly při řešení unijního problému, hlavně pokud se týká Slovanů, byly svěřeny od roku 1910 Akademii Velehradské, rovněž Stojanem založené, která vydávala a posud vydává v latinské řeči svá „Acta“ (do roku 1937 vyšlo 13 svazků) a svá „Opera“ (svazků 17).
Chceme-li odlišit český unionism od podobných snah u jiných národů, najdeme jeho typické znaky právě v cyrilometodějství, k němuž se hlásí jako ke svému inspiračnímu zdroji. Teprve v 19. století se ukázalo s rozvojem slavistiky dílo sv. Cyrila a Metoděje (a to jak dílo jazykově-slovesné, tak nábožensko-politické) v docela novém světle, hlavně průzkumem nových, dříve neznámých pramenů. Rovněž význam tradic cyrilometodějských, dříve v českých dějinách podceňovaný, je náležitě hodnocen teprve asi v posledních dvaceti letech. O tyto nové vědecké poznatky se opíralo i české hnutí za sjednocením.
Je přirozené, že největší důraz se kladl na to, jaký byl poměr sv. Cyrila a Metoděje, rodem, vychováním i církevním příslušenstvím Řeků, ke katolickému západu právě v dobách, kdy protivy mezi oběma sesterskými církvemi se zásahem cařihradského patriarchy Fotia krajně přiostřily. Zřetelná svědectví dějinná o oddanosti obou bratří římskému papeži a vůbec o jejich příchylnosti k západnímu obřadu, do něhož s dovolením Říma zavedli slovanskou bohoslužebnou řeč, zjev docela ojedinělý v západní církvi, dávala možnost vidět v nich ideální ztělesnění snah o obnovu církevní jednoty, jaká byla před rozkolem, ve smyslu katolickém. Nejpodivuhodnější doklad o vědomém, kladném, teologicky zdůvodněném poměru sv. Cyrila a Metoděje k Římu se zachoval v tak zvaných slovanských scholiích k 28. kanonu chalcedonského koncilu, uváděných od té doby, co vešly v širší známost (1918),v každé větší katolické dogmatice. Jsou to dvě nevelké stati, objevené roku 1897 ve dvou rukopisech slovanského překladu byzantského kodexu církevního práva (nomokanonu) ze 16. a 17. století, psaných v nejproslulejších střediscích tehdejšího ruského pravoslaví, v trojicko-sergievské lavře u Moskvy a v klášteře na Solovkách v Bílém moři, které se polemicky obracejí proti předchozí poznámce, kde se popírá primát římského papeže, a dokazují jeho původ z ustanovení božího přesně teologicky formulovanými důkazy z Písma a z historie. Není si možno vysvětlit, proč nauka tak vysloveně katolická se traduje v ruské příručce kanonického práva v době, kdy tu všeobecně vládla nauka o Moskvě jako třetím Římu, jinak než tím, že je to odkaz doby cyrilometodějské, ať již přímý, či nepřímý, jak o tom svědčí ostatně i starobylost jazyka, nedotčená v tomto pozdním přepise.
Také v Čechách, kde se tradice cyrilometodějské i se slovanskou bohoslužbou udržovaly ještě v 10. a 11. století, toto povědomí o bytostné jednotě církve východní i západní přes obřadové i zvykové rozdíly bylo do té míry živé, že vedlo k čilému styku s kyjevskou Rusí, kam pronikala spolu s kultem národních světců slovesná produkce česká, psaná v literárním jazyce církevně slovanském, zanechavši stopy své působnosti i v Polsku, a odkud zase do země Václavovy byly přeneseny ostatky ruských prvomučedníků, sv. Borise a Glěba, vložené na oltář v slovanském klášteře sázavském od latinského biskupa v roce 1095. Třebaže následujícího roku slovanští benediktini byli ze Sázavy vypuzeni a nahrazeni latinskými, nezanikla jejich památka: jejich zakladatel a první slovanský opat Prokop byl již v roce 1204 kanonisován od římského papeže Innocence III. Když pak císař Karel IV. založil roku 1347 v Praze se svolením papeže Klimenta VI. klášter Emausy se slovanskou bohoslužbou, svěřiv jej benediktinům povolaným z Charvátska, aby, jak tvrdil v své žádosti ke kurii, snáze mohl čeliti jistým sektám, bouřícím se proti církevní latině, mezi patrony chrámu uvedl též sázavského opata Prokopa a evangeliář (domnělý autograf tohoto světce, psaný písmem cyrilským), jako vzácnou památku naň, daroval mnichům: ti k němu později, v roce 1395, přivázali mešní pontifikál, psaný hlaholicí, užívanou v Emausích po způsobu charvátském, a tento kodex, vyzdobený drahokamy a zlatem dostal se pak podivnými osudy oklikou přes Cařihrad roku 1574 do remešské katedrály, kde naň, jako na proslulý Texte du Sacre, přisahali při korunovaci francouzští králové. Že si Karel IV. při budování Emaus byl dobře vědom významu slovanské liturgie pro unijní myšlenku, svědčí jeho list srbskému králi Štěpánu Dušanu z 19. února 1355, v němž ho srdečně zve k sjednocení s katolickou církví poukazem na společný vznešený jazyk slovanský, užívaný v bohoslužbě se svolením papežským.
Zdá se, že tradice cyrilometodějské měly jistý vliv i na vytvoření ideologie husitské, hlavně pokud jde o bohoslužbu v řeči lidové, neboť na sněmu basilejském se čeští utrakvisté přímo odvolávali na koncese udělené papežem sv. Cyrilu a Metodějovi, poukazujíce na původ českého křesťanství od těchto Řeků, přišlých z Byzance. Proto čeští husité se snažili o těsnější spojení s pravoslavnou církví ruskou v Polsku a Litvě, kam se vypravil za tím účelem již Mistr Jeronym Pražský, a později též s církví cařihradskou. Snad i v tom možno shledávali vliv tradičního českého cyrilometodějství, že strana podobojí usilovala o smírné vyřešení svých rozporů s církví katolickou a s papežstvím.
Zájem o unijní otázku byl u představitelů českého katolicismu, oslabeného reformací, probuzen teprve akcí jesuitů na slovanském východě v druhé polovici 16. století. Na radu Mantovana P. Antonína Possevina (1534 — 1611), vynikajícího znatele evropského východu, který ve službách kurie se s diplomatickým posláním vypravil do Švédska (1578) a pak na Rus (1581), na dvůr cara Ivana Hrozného, jejž vylíčil ve svém proslulém spise Moscovia (1586), zřízeny byly v Praze a v Olomouci papežské semináře pro výchovu kněží ze zemí severských a z Ruska. Je zjištěna celá řada odchovanců pražské a olomoucké koleje, zvláště z řad basiliánů, kteří pak působili na východě. O sto let později dochází k zřízení jesuitské misie v Moskvě, na níž hlavní účast mají členové české provincie, vystřídaní na čas od kněží světských. Iniciativu tu měla rakouská vláda, tehdy spřátelená s Rusy, která vymohla pro katolíky ve službách carských to, co už dávno bylo poskytnuto protestantům, aby mohli mít v moskevském předměstí svůj kostel a své kněze. V letech 1685 až 1689 byli v čele této misie, spojené se školou, dva čeští jesuité, P. Jiří David a P. Tobiáš Tichavský; z nich zejména poslední měl velký vliv na ruskou inteligenci, se kterou se stýkal, a dvě význačné osobnosti z kruhů duchovenských, jáhen Petr Artěmjev († 1700) a pozdější první rektor moskevské akademie Palladij Rogovskij († 1702), získaní jím pro katolicism, odpykali tuto „zradu na pravoslaví“ svým životem. Této české misii, o níž prozatím máme jen skoupé zprávy, byl učiněn konec vinou diplomatických zápletek mezi Vídní a carem Petrem Velikým, 17. dubna 1719 definitivním vypuzením jesuitů z Ruska. (Podrobněji je o ní pojednáno v tomto díle v článku zvláštním.)
V 19. století byl to mimo jiné též kollárovský romantism slovanský, orientovaný k Rusku jakožto opoře menších národů slovanských v jejich zápase o politickou samostatnost, který udržoval i v kruzích církevních myšlenku na potřebu sblížení na poli náboženském. Při tom hlavním pojítkem byl všem Slovanům společný kult sv. Cyrila a Metoděje, jejichž působností jsou poznamenány počátky křesťanství, tehdy ještě nerozděleného, u všech kmenů slovanských.
Tato stručná dějinná retrospektiva, která předvádí jistá fakta, aniž snad myslí na jejich příčinnou souvislost, chce jen poukázat na zvláštní ráz české náboženské i politické minulosti, od svých počátků stále odkazované k tomu, aby se vyrovnávala s problémem východní církve. Vznikem státu Čechů a Slováků, jehož nejvýchodnější část zabírala i území dvou řecko-katolických diecésí rusínských, prešovské a mukačevské, s výbojnou menšinou pravoslavnou, byl český katolicism, zproštěný bývalé rakouské kurately, přímo nucen věnovat zvýšenou pozornost otázce sjednocení v její historické i aktuální podobě. Proto není divu, že hnutí unijní nabylo jak šíře, tak i zřízením stolic pro východní teologii a slovanskou liturgii na katolických teologických fakultách též pevnějšího vědeckého vedení.
Velehrad ovšem zůstal střediskem a symbolem jako dřív. První tři předválečné unijní sjezdy, roku 1907, 1909 a 1911, sledované nevraživě rakouskou byrokracií, která se přes účast vysoké hierarchie (předsedou na všech třech sjezdech byl lvovský metropolita hrabě Andrej Šeptyćkyj) lekala chiméry panslavismu, měly přece jen víc ráz soukromých porad, třebaže se tu sešli vynikající pracovníci téměř všech slovanských národů, nevyjímajíc ani pravoslavné Rusy, zastoupené A. Malcevem a B. Goekenem, s Francouzi (A. Gratieux, M. Jugie, S. Salaville, M. d’Herbigny, Pl. de Meester), Italy (A. Palmieri, N. Franco), Rumuny (Bas. Suciu) a Němci (A. Straub). Čtyři velké sjezdy velehradské po válce, roku 1924, 1927, 1932 a 1936, nehledíc k dvěma menším schůzkám v roce 1921 a 1922, a sjezdu v Praze v jubilejním roce svatováclavském (1929), měly již oficiálnější ráz a byly konány za přímého souhlasu Říma a pod silným vlivem papežského Orientálního institutu, jehož profesoři početně a rádi dojížděli na Velehrad. Vědecké i praktické výsledky těchto unijních porad jsou shrnuty v podrobných zprávách sjezdových (Acta Conventus Velehradensis, t. I-VII). Jednací řečí byla vždy až na skrovné výjimky latina, v níž byly přednášeny všechny referáty i debaty. Vedle latiny od počátku se připouštěla, jmenovitě na sjezdech předválečných, též ruština, jakožto řeč největšího národa orthodoxního, jehož církev stála v popředí unijního zájmu.
Sjezdy velehradské mívaly obyčejně též ráz náboženské manifestace, spojené se slavnostními obřady v ritu východním, večerními meditacemi o unijních tématech, zpěvnými produkcemi, výstavami, na konec s theoforickým průvodem, k němuž připutoval okolní lid ve svých malebných krojích. Vše působilo tak mocným dojmem, že byla řada vynikajících pracovníků, kteří pravidelně dojížděli na Velehrad. Ovzduší přátelství a volnosti na neutrální půdě oblasti české, kde každý měl volnost náboženského projevu, bylo jistě neocenitelné pro irenické, smírné vyřešení rozporů, o jaké velehradské sjezdy vždy se snažily.
Snaha sjednocovat nejen národy, ale všechny lidi dobré vůle v zájmu křesťanské pravdy, je vlastní a také v cizině uznávanou podstatou českého unionismu.
Josef Vašica