Zlato Mince

Češti osvětoví pracovnici v Bulharsku.

Češti osvětoví pracovnici v Bulharsku.


Do kulturních dějin žádného státu a národa nezasáhli čeští osvětoví pracovníci tak hluboko, jako právě do kulturních dějin státu a národa bulharského.

Ačkoliv kulturní styky obou národů sahají do devátého století, se ztrátou politické samostatnosti obou národů tyto styky usínají a probouzejí se teprve téměř po tisíci letech od doby, kdy sv. Cyril a Metoděj přinášejí k nám křesťanskou kulturu ve srozumitelném jazyce slovanském. A tak v devatenáctém století, zejména po politickém osvobození Bulharů, přicházejí do Bulharska čeští kulturní pracovníci, aby položili základ k výstavbě celé kulturní soustavy dnešního Bulharska.

Bulharský národ za své politické a kulturní obrození a osvobození plně vděčí slovanské idei, vyrostlé z národního hnutí, které, jako dědictví velké revoluce francouzské, se stalo hlavním ústrojným principem politického života Evropy v devatenáctém století.

Slovanská idea, jejímiž apoštoly byli u nás Dobrovský, Šafařík a Kollár, měla v našich zemích zcela jiné podmínky vývoje než v Rusku, kde se stala již za Petra Velikého nástrojem vládní moci k realisaci jejích snah — totiž postupu na Balkán a přístupu k otevřenému moři. Naše pochopení a hlásání slovanské ideje bylo zcela v duchu nesvobodného národa, který poznával a konečně poznal svou slavnou minulost i společný původ slovanský, a který proto chtěl někdejší celoevropské pacifistické snažení krále Jiřího Poděbradského plně uplatniti ve svazu národů slovanských s úplnou svobodou, rovností a vzájemností.

Nás, když K. Havlíček správně ukázal na hegemonické snahy Ruska, tím více začal zajímati osud jižních Slovanů již proto, že tu byl též společný zájem, totiž osvobození z cizího jha.

Je velmi zajímavé, že obrozenecké hnutí národa bulharského, který pětistyletou politickou porobou byl téměř úplně zničen a zapomenut, takže jej teprve P. J. Šafařík objevil ostatnímu světu, počíná téměř současně s obrozeneckým hnutím naším. Buditelé jeho, ať již to byl otec Paisij, J. Iv. Venelin, V. E. Aprilov, Sofronij a j., poukazovali nejen na příbuznost obou národů, nýbrž i na současnou kulturní výši našeho národa a na možnost jejího využití zcela ve smyslu našeho všeslovanského snažení. Stejně jako političtí vůdcové probouzejícího se národa bulharského byli si vědomi, že mohou dosáhnouti svého cíle pouze pomocí Ruska, tak vůdcové jeho obrození kulturního počali si bráti vzory k své práci z našeho kulturního života. Když pak k tomuto více méně nepřímému působení přistupuje v letech padesátých a šedesátých praktické poznání naší kultury tím, že převážná většina příští bulharské inteligence, které potom po politickém osvobození byla dána do rukou správa mladého státu, přichází do našich škol v Praze, Táboře, Písku, Hradci Králové, Brně a jinde, byl dán i praktický základ snahám budovatelů kulturní slovanské vzájemnosti.

Ačkoliv tedy buditelé bulharského národa mají na mysli nejdříve kulturní obrodu národa a prvé zápasy byly svedeny o bulharský jazyk a bulharskou knihu, a potom teprve pomýšlejí na zřízení samostatné církve bulharské a konečně na svobodu politickou, bylo nejdříve dosaženo samostatnosti církevní (1872) a brzy po ní samostatnosti politické (1878) a bulharský národ měl převzíti řízení vlastního státu, aniž byl k tomu duševně zcela připraven. Právě tehdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nastává v Bulharsku kulturně průkopnická činnost naší, vesměs mladé inteligence. Ptáme-li se, jak naši lidé do Bulharska přicházeli, a proč to byli právě oni, kteří s takovým zápalem a úsilím pomáhali novému slovanskému státu ve všech oborech státní správy k vybudování celého kulturního života národa, jenž se sice mohl opříti o slavnou minulost, ale neměl dostatek intelektuálů, kteří by lid, jenž po staletí zachoval si svůj jazyk a náboženství, přivedli na kulturní výši ostatních evropských národů, již plně mohli využíti pokroků vědy a techniky, vidíme, že to byla jednak ideová podstata všeslovanství, která vedla naše pracovníky do Bulharska v touze pomoci bratru Slovanu a postaviti ho na kulturní výši evropskou, jednak vnitřní poměry politické u nás, plné nesvobody a persekuce, které lidem smýšlení svobodomyslného dělaly život doma těžký. Proto ona spontánní radost z osvobození slovanského národa, s nímž měli jsme tolik podobného. Naši lidé přicházeli buď sami, neb pozváni přímo bulharskou vládou, která věříc nezištné slovanské idei, nespatřovala v povolávání Čechů a v jejich práci politické nebezpečí.

V řadě kulturních pracovníků, jichž jádro tvoří gymnasiální učitelé-profesoři, nejsou jen muži, nýbrž i ženy. Není dosud přesně zjištěno, kdo byl první Čech, který působil v Bulharsku, jen tolik je jisté, že někteří působili v Bulharsku na školách ještě před osvobozením, a to z politických důvodů i pod cizím jménem. První byl patrně učitel Majsner, vypověděný v r. 1840 z Rakouska, jenž pod jménem Milovanovič asi v letech padesátých vyučoval v Šumenu. Další byli v Šumenu učitelé Mach a Žebnička, kteří zde působili již před rokem 1866, jsouce pozváni I. H. Simeonovem, který před tím v Praze vystudoval agronomii. Byli to učitelé dobří, neboť „ . . . vystudovali polytechniku, byli vzdělaní, a to ne všelijak, jako my, bulharští učitelé“. Tak píše T. Ikonomov a pokračuje: „znali matematiku a přírodopis dosti dobře pro naši školu, takže za jeden, dva roky, když si osvojili bulharský jazyk, mohli býti velmi dobrými učiteli v Šumenu. Od počátku jsem to říkal esnafům a doporučoval jsem přijímání Čechů na školu.“

Prvou ženou byla rovněž učitelka Josefa Jirásková-Chytevová, která se vydala do Bulharska roku 1866 a později působila v Karlovu, Kaloferu a po osvobození i v jiných městech Bulharska, v jehož službách zestárla.

Po osvobození Bulharska byli do země naši učitelé zváni ponejvíce na doporučení těch Bulharů, kteří nabyli svého vzdělání u nás, znali naše cítění k bulharskému národu, výši naší kultury i kvalitu našich lidí. A tak jedni přišli na pozvání zmíněného již T. Ikonomova, jiní na pozvání Vasila Atanasova, M. Drinova, Grujeva, Veličkova a celé řady dalších.

Na prvém místě ještě v roce 1878 padla volba na nejzasloužilejšího ze všech, doktora Konstantina Jirečka, pozdějšího historiografa národa bulharského, jenž přichází do Bulharska na podzim roku 1879 — protože přijal místo sekretáře v ministerstvu školství v domnění, že bude se moci dostatečně věnovati práci vědecké. Avšak organisační činnost školská zabrala mu všechen čas, zejména když 29. IV. 1881 byl jmenován správcem min. školství a 1. VII. t. r. ministrem. Do doby Jirečkovy nebylo vůbec jednotného bulharského školství, školního řádu a školních programů. Škol byl nedostatek; nedostatek byl i učitelů a tím tíže se pociťovalo, že nebylo učitelského ústavu. Teprve Jireček vydává „Nařízení o pedagogických školách v Bulharsku“, „Prozatímní řád učitelských škol v knížectví bulharském“, „Program učitelských ústavů v knížectví bulharském“ a dále instrukce výročních zkoušek, zavádí nové předměty, stanoví programy reálek a gymnasií. Vůbec se stará o zřizování a zařizování nových škol, odpovídajících též hygienickým požadavkům své doby. Jeho zásluhou byla zřízena školní rada, která měla dávati ministerstvu školství svá dobrá zdání o „úpravě národního vzdělání vůbec“. Po pádu kabinetu sám se stal presidentem této školní rady. Dobře si byl vědom potřeby university, zvláště právnické fakulty, tak žádoucí k úpravě právního řádu bulharského. Nehledě k vědeckým Jirečkovým studiím, které jsou probrány ve zvláštní stati tohoto sborníku, zasáhl Jireček činně do všech složek počínajícího kulturního života bulharského. Jeho zásluhou ožívá ještě v roce 1881 staré „Knižovno družestvo“, základ příští Akademie nauk; zasahuje do správy Národního musea a knihovny, když byl roku 1880 jmenován jejím správcem a roku 1883 jejím ředitelem. Přesto, že mnoho z jeho plánů zůstalo neuskutečněno, to, co udělal, stalo se osnovou celého příštího školství bulharského. V roce 1884 opustil Jireček Bulharsko, uznáván jako zakladatel národní osvěty bulharské.

Současně s Jirečkem, nebo krátce po něm přišla řada dalších pracovníků do Bulharska, aby působila na poli národní kultury. Nejprve byli to ti, kteří byli členy „Bulharské sedjanky“, založené roku 1880 v Praze, jako V. Šak, Jan Mrkvička a Karel Lukáš z jejího výboru a dále Hermenegild Škorpil, Josef Voráček, Jan Kadlec, Karel Škorpil, Antonín Šourek, Jan Hejret, Václav Dobruský, F. V. Splítek, Jan Heyduk, K. Stránský, Ant. Špulák, Jan Brožka, Kruis, J. Marek, V. Maršálek, V. Emler, T. Monín, Jan Čermák, Oto Hořejší, Jan Trávnický, Jaroslav Věšín, Josef Pitra, Fr. Šourková, Marie Langová, J.Wiesner, J. Cibulka, V. Truneček a celá řada dalších. Vedle těchto profesorů universitních a středoškolských přišla do Bulharska řada učitelů odborných: agronomů, zahradníků a lesníků, jako Hynek Burian, Václav Stříbrný st., D.Vinický, Julius Milde a František Chytil. Ti všichni mají základní význam v bulharském školství, neboť stáli u jeho kolébky, zakládajíce a řídíce nové školy a vychovávajíce pro mladý stát tolik potřebnou inteligenci za podmínek, které odpovídaly stavu zrodu. Bylo málo ústavů a učitelstva, nebylo ani učebnic a učebných pomůcek. Učilo se podle učebnic českých i z vlastních poznámek, překládaly se české učebnice a konečně sepisovali naši učitelé prvé učebnice bulharské. Někteří z nich zůstávali kratší či delší dobu pouze na dráze učitelské, druzí zakládali a zřizovali nové instituce kulturní a vědecké, státní a veřejné. Tak Václav Dobruský, povolaný 1880 do Plovdiva, stává se v letech 1892 — 1910 ředitelem Národního musea jako tehdy již známý archeolog. Bratří Hermenegild a Karel Škorpilové mimo to, že prošli řadu ústavů, na nichž vychovali tolik bulharské inteligence, stávají se největšími archeology bulharskými evropského významu, zakladateli několika archeologických a přírodopisných museí a zejména známého musea ve Varně.

Hynek Burian a Václav Stříbrný zakládají společně proslulou hospodářskou školu v Sadové u Plovdiva, zavádějí nové plodiny a činí pokusy podle nových systémů hospodářských. Při tom Stříbrný studuje a sbírá materiál k základním dílům o květeně bulharské. (Na př. Velenovský „Flora Bulgarica“ a j.) Julius Milde stává se zakladatelem a správcem lesnické školy v Čamkoriji u Samokova.

Týž význam, jako má pro celé bulharské školství dr. K. Jireček, má pro bulharské umění Jan Mrkvička (nar. 1856). Mrkvička byl v r. 1881 povolán do Plovdiva jako učitel kreslení. Projevil zde nejen činnost uměleckou, převáděje na plátna zvyky a život národa bulharského, nýbrž i činnost organisační. R. 1896 byly jeho snahy o samostatnou uměleckou školu korunovány úspěchem a byl jmenován ředitelem nově zřízené kreslířské školy v Sofii. V roce 1921 byla tato „Umělecko-průmyslová škola“ změněna v „Uměleckou akademii“ a Mrkvička zůstal i nadále jejím profesorem. Po čtyřicetileté činnosti umělecké a organisační opouští Mrkvička „Uměleckou akademii“ jako uznávaný a vyznamenaný zakladatel folkloru a krajinářství bulharského. Mrkvička přivádí další učitele i umělce: Jar. Věšína, který po stránce umělecké nabývá většího významu a stává se malířem vojenským. Oba organisovali a účastnili se výstav domácích a cizích a uměním seznamovali svět s Bulharskem.

Je zcela přirozené, že kromě ostatních kulturních oborů byli naši kulturní pracovníci zastoupeni i v hudbě, a to jako učitelé hudby a zpěvu, zvláště však jako kapelníci. Také ti pracují jako průkopníci. Sbírají národní písně, sestavují učebnice zpěvu pro všechny druhy škol, skládají opery, pochody a j. Byli to K. Machaň, V. Nováček, K. Jermář, Al. Macák, V. Kaucký, Fr. Kubíček, Fr. Štros, B. Gregora, Vitovský, F. Teyner, Fr. Svoboda, Jos. Nevšímal, Jindř. Spousta, Švestka, Mazánek, J. Wiesner, Cibulka, Koch. Prvým zástupcem české hudby v Bulharsku byl voj. kapelník Václav Chochola.

Kromě těchto osvětových pracovníků, kteří stáli přímo ve státních službách a jichž prací byla osvětová činnost, působilo v Bulharsku i mnoho jiných, kteří, pracujíce v jiných oborech, z vlastní iniciativy působili i kulturně, jako na př. ing. Jiří Prošek, Antonín Pelc a Svoboda, a to ještě před osvobozením Bulharska. Škola v Jablkovu (Haskovsko) ještě dlouho po osvobození se jmenovala „Prošekovo učiliště“.

Důležitá byla činnost téměř všech jmenovaných ve veřejném kulturním životě bulharském vůbec, zejména v hlavním městě Sofii, kde je nacházíme jako zakladatele různých kulturních spolků. Tak „Slovanská beseda“ měla roku 1880 při svém vzniku celkem 150 členů, z nichž bylo pouze 74 Bulharů a z ostatních 25 Čechů, 20 Rusů, několik Poláků, Chorvatů a Srbů. Duší „Slovanské besedy“, spolku, jehož úkolem bylo pěstovat slovanskou vzájemnost, ale z něhož vycházely všechny kulturní podněty hlavního města, a vlastním jeho zakladatelem byl Slovák Samo J. Zachej, profesor, který byl nucen utéci jako uvědomělý Slovák před maďarskou persekucí a přišel roku 1880 do Sofie, kde se stal obchodníkem, avšak za to tím více se zde věnoval osvětové činnosti. Spoluzakladateli a stálými členy výboru „Slovanské besedy“ byli Jiří Prošek, Bohdan Prošek, ing. Havrda, Harcer, Brožka a jejími členy téměř všichni kulturní pracovníci v Sofii. S. J. Zachej zakládá i bulharský lovecký spolek „Lovec“, jehož byl dlouholetým předsedou. Slovanská beseda, z níž vyrostla bulharská filharmonie a Národní divadlo, jehož prvním ředitelem byl v letech 1906 — 10 Čech Josef Šmaha, byla i jinak kulturním střediskem hlavního města a tím přirozeně i celého Bulharska.

Byli tu i pracovníci na poli právním: dr. Thurn-Taxis, hlavní prokuror v Plovdivě, dr. Chytil, dr. Jan Petržilka, dr. A. Bernkopf, dr. Svoboda, dr. Mráček a dokonce i člen parlamentu N. Majer. Dále inženýři, architekti, na př. Havrda, Dlouhý, Ježek ml. i st., Trnka, a zejména V. Kolár, jehož stavby jsou markantními zjevy v Sofii (královský palác, ministerstvo vojenství, vojenská škola, parlament, vojenský klub a hotel Bulgarie). I plány moderní Sofie, vyšlé z kanceláře městských inženýrů, byly prací bratří Prošků a ostatních městských inženýrů českých. Čeští chemici a lékárníci byli dalšími pracovníky, jejichž činností se rozvíjel civilisační a kulturní život Bulharska.

Čech byl i zakladatel vrcholné organisace tělocvičné „Junak“, syn dvorního fotografa J. Bureše, Josef Bureš, jehož bratr doktor Jan Bureš byl organisátorem a je dosud ředitelem carských musejních přírodovědeckých sbírek. Nemalým činitelem v bulharském kulturním životě byly tiskárny, z nichž první v Sofii zřídili bratří Proškové.

Všichni tito a celá řada dalších pracovníků, průmyslníků, živnostníků, řemeslníků a obchodníků, přičinili se nejvyšší měrou o to, že vychovali bulharskému národu generace učitelů, úředníků, vědeckých pracovníků a odborných sil, takže se mohl bulharský národ postaviti po bok ostatním národům slovanským a státi se tak platným členem celé kulturní Evropy.

Bedřich Dušek
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.