Čeští světci v cizině barokní.
Čeští světci v cizině barokní.
Protireformace, pronikající na půdu našich zemí, už při prvých svých
krocích dobře pochopila, jaký význam může míti pro ni kult starých českých
světců jako pojítko jejího vlastního duchového života s životem české doby
románské a gotické a jako doklad autochtonnosti katolicismu v české oblasti,
a jala se proto tento kult horlivě pěstovati. Jednou z prvních divadelních her
školských, které provedly jesuitské školy pražské, a první jesuitskou hrou
v jazyku českém vůbec byla hra o sv. Václavu, provedená 12. října 1567,
jejímž autorem byl Mikuláš Salius. I svůj ústav, kde byli vychováváni mladí
čeští šlechtici a mladá česká inteligence, nazvali jesuité seminářem svatováclavským. Také jinak hleděli,
kde jen to bylo možno, užívati při svých akcích jména svátého Václava, které jim otevíralo přístup
do myslí širší veřejnosti české. — Se svátým Václavem dočkala se obnovení své slávy světecké
a svého kultu i sv. Ludmila, jejíž příběhy životní rozličně se splétaly ve starých podáních legendických
s historií tohoto patrona země české. Také svátý Vojtěch objevuje se opět výrazněji v českém duchovém
životě, pokud byl dotčen protireformačním úsilím předbělohorským. A v letech osmdesátých
16. věku se pokouší protireformace u nás probuditi k novému životu i kult svátého Prokopa, jehož
ostatky přeneseny ze zpustlého kláštera sázavského na Hradčany ke Všem svátým, aby tak znovu byly
přiblíženy pozornosti širších vrstev lidových, aspoň v městech pražských.
Protireformace předbělohorská však dobře chápala i to, jak může působiti na vzrůst kultu českých světců jí v českých zemích propagovaného příklad ciziny, uctívající tyto zjevy našich starších náboženských dějin, a starala se proto také, aby jejich známost byla rozšířena po všech krajích západoevropských, které mohl obrozený katolicismus potridentský považovati za svoji duchovou oblast. Vnějškově jí po této stránce napomáhal značně císařský dvůr, který od let šedesátých 16. věku vždy častěji pobýval v Praze, až zde konečně v letech sedmdesátých zakotvil pevně, a v jehož životě se kult domácích českých světců uplatňoval až na podiv (nejmladší syn císaře Maxmiliána byl nazván po českém národním patronu Václav). Vnitřně podporovalo ji literární dílo českého resp. českých zemí se dotýkajícího humanismu, který v pracích, jako byla známá Historia Bohemica Aenease Sylvia Piccolominiho nebo Historia regni Bohemiae Jana Dubravia šířil známost českých světců — v tom opět zejména sv. Václava — po zemích sousedních i vzdálenějších (z Dubravia vzdělal na př. Francois de Belleforest povídku De la haine des princes de Boeme Wenceslas et Boleslas). Ale i sami naši domácí průkopníci protireformace konali, seč byli, aby západoevropská katolická inteligence se seznámila co nejvíce s českými světci a jejich legendickými příběhy. Mikuláš Salius, o kterém byla již zmínka, zpracoval historii svatováclavskou i historii jiných českých světců do známé veliké sbírky legendických tradic středověkých Vitae sanctorum kolínského kartuziána Vavřince Suria, která připravovala cestu pozdějšímu velikému podniku belgických Bollandistů. Probošt u sv. Víta Jiří Berthold Pontanus z Breitenbergu pokusil se oslaviti českého světce v očích širší veřejnosti katolické svou Bohemia pia a svými latinskými hymny, Josef Mayer napsal k témuž účelu Vita sancti Venceslai, neznámým prostřednictvím dostal se životopis sv. Václava do Galesiniova vydání Martyrologia římského, vydaného za Řehoře XIII., a pak do nového vydání téhož Martyrologia, jež pořídil Cesar Baronius atd.
Na úsilí předbělohorské protireformace o pozvednutí kultu českých světců uvnitř zemí českých i za jejich hranicemi navázala vítězná prorireformace pobělohorská. Čím více se však v jejich řadách uplatňoval vlastní český živel, česká kněžská inteligence, nahrazující pozvolna cizí živly, jež byly povolány v nedostatku jiných sil k misionářské činnosti v prvých letech převratu, tím více se prohlubovala motivace tohoto kultu ve smyslu národním. Byl-li kult českých světců uvnitř českých zemí pro předbělohorskou protireformaci především, jak řečeno, jakýmsi doporučením pro ni samu, měl po roce 1620 význam jako most, napomáhající udržeti kontinuitu historického vědomí národního a spojující pokolení, jež byla od svých předků oddělena prudkou přeměnou věcí u nás v druhém desítiletí 17. věku, aspoň se vzdálenějšími pokoleními české gotiky. A stejně se mění smysl propagace českých světců a jejich kultu za hranicemi naší národní oblasti: čeští světci se stávají svědky české duchovní síly v minulosti, kteří mají ukazovati, že národ, zbavený bolestnými událostmi v prvé polovici 17. věku valné části svých kulturních i hmotných statků, nebýval jen pasivním účastníkem duchového života evropského západu, udržovati jej ve vážnosti a v úctě konfesijně spřízněné ciziny a buditi důvěru v jeho budoucnost. Že i v tomto případě se ovšem jejich význam vracel zase do vlastního prostředí českého, síle jeho mravní a kulturní sebevědomí, netřeba vykládati.
Skoro symbolickým aktem pro úsilí naší pobělohorské protireformace o uznání a rozšíření kultu českých světců v současném katolickém světě bylo obnovení starého oltáře sv. Václava, zřízeného kdysi v době Karla IV. ve velechrámu svatopetrském v Římě, ke kterému došlo za Urbana VIII. r. 1630: na jednom z nejposvátnějších míst katolického Západu měl svátý kníže dílem, připomínajícím zároveň důrazně nejslavnější údobí české minulosti, býti zástupcem českého jména. Oltář u sv. Petra nebyl však zdaleka jediným úspěchem, kterého dosáhly snahy o posílení úcty svatováclavské v soudobé katolické veřejnosti se strany české. Česká šlechta, která si dovedla získati v prvých třech desítiletích vlády císaře Leopolda I. velmi významný vliv na dvoře tohoto panovníka, podrobuje dvorské prostředí do jisté míry i kultu svého národního světce: Leopold I. dává svému prvorozenému synovi vedle jména Ferdinand, odkazujícího po zvyku k jeho dědu, jméno Václav, 1670 zakročuje prostřednictvím kardinála protektora Germaniae Fridricha Hessenského u papeže Klementa X., aby platnost svátku sv. Václava byla rozšířena pro celou církev (čemuž papež vyhověl 26. července 1670 ustanovením, aby se svátek sv. Václava slavil jako podvojný ad libitum, i v breviáři římském bylo světce vzpomínáno ke dni 28. září), oblíbený dvorní kazatel jeho Abraham a Sancta Clara slaví ve svém známém kázání sv. Václava dokonce přímo jako patrona celé říše mladší větve habsburské, „Austriae non solum ventosae sed etiam victoriosae“ — atd. I šíření úcty svatováclavské v ostatních zemích mladší větve domu habsburského, jehož svědectvím je na př. kostel, založený r. 1660 v uherské Šoproni, mělo patrně svůj původ v dvorském prostředí vídeňském. Vedle šlechty byl to pak přirozeně i český klerus, který si získal zásluhy o kult svatováclavský v cizině v době barokní. Jmenovitě vlivem českých jesuitů a jejich styků s cizími provinciemi řádovými proniká svátý Václav jako oblíbené téma nejprve do školských her tohoto řádu vůbec, později i do soudobé dramatiky evropské, do jejíhož repertoáru zapsalo se v 18. věku zvláštním oratoriem Itala Salvatore Ign. Pinta II santo Abele di Boemia (vyd. v Brně 1762). Ale i duchovenstvo světské — arcibiskup Matouš Ferd. Zoubek z Bilen- berku, biskup Tomáš Pěšina z Čechorodu a j. — konalo po této stránce zřejmě svoji povinnost k českému národnímu patronu. Pro rozšíření úcty k němu v době barokní je charakteristické, jak se stává sv. Václav u theologů této doby běžným vzorem určitých ctností, jež bylo možno doložiti ze starších legendických vypsání jeho života. I sv. Alfons z Liguori na př. vzpomíná ve svých spisech jeho příkladu jako ctitele Nejsvětější svátosti oltářní.
Poněkud méně zvučné odezvy než jménu sv. Václava se dostalo v cizině v době barokní oběma světeckým postavám, zastupujícím klerus našeho staršího středověku, sv. Vojtěchovi a sv. Prokopovi. Sv. Vojtěch nepředstavoval tak výrazně jméno české, jsa zároveň patronem polským a uherským, a smysl světeckého symbolu sv. Prokopa jakožto obránce domácího živlu proti cizím vetřelcům v zemi už v době Karla IV. bránil, aby tento zjev nabyl širší úcty v tehdejším světě katolickém, třebaže Karel IV. sám o to, jak se zdá, dosti usiloval. Přes to však i kult svatovojtěšský a kult svatoprokopský pronikají v 17. a poč. 18. století do širších okruhů západoevropského světa. Kult svatovojtěšský zesiluje zejména na půdě uherské, jež byla v druhé polovině 17. století vyrvána z rukou tureckých, a vůbec v protireformačních Uhrách, kde jeho jménem označen mimo jiné i r. 1616 v Trnavě P. Pazmánym založený konvikt a seminář, jedno z hlavních středisek rekatolisačního úsilí v zemi. Kultu sv. Prokopa, který koncem 16. století zasáhl až do Portugalska, dostává se podpory hlavně v hagiografické literatuře řádu benediktinského, který považoval tohoto světce za svoji ozdobu. Svědčí o tom Martyrologium sanctorum ordinis s. Benedicti Nic. H. Ménarda, S. Benedictus illustratus Ben. Jac. van Haeften, Menologium benedictinum Gabr. Bucelini, Mabillonova Acta sanctorum ordinis s. Benedicti, Heiliges Benediktinerjahr Fr. Mezgera a j. — a také veliká sbírka belgických jesuitů Bollandistů Acta sanctorum, kam opatřeny zásluhou vlasteneckých kněží Societatis Jesu u nás i životopisy a legendy ostatních našich patronů či blahoslavených.
Leč snahám lidí rázu Balbínova, Pešinova, Crugeriova a ostatních národních horlivců našeho baroku jako by nepostačovaly k oslavení českého jména v očích současného katolického světa postavy starých, církví již uznaných světců. Roku 1679 podnikli provinciál řádu minoritského u sv. Jakuba v Praze, františkáni u P. Marie Sněžné a klárisky z kláštera na Františku, podporováni řádem křižovníků s červenou hvězdou a opatřeni přímluvou císaře Leopolda I, kroky, aby byla beatifikována blahoslavená Anežka Přemyslovna, jedna z nejkrásnějších postav české gotiky 13. věku, přítelkyně sv. Kláry a představitelka františkánského spiritualismu na české půdě, o jejíž blahořečení marně usilovalo kdysi 14. století u nás. Ještě živější úsilí rozvíjí česká protireformační inteligence kněžská o beatifikaci a později o kanonisaci generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna Jana z Pomuku, 20. března 1393 na rozkaz Václava IV. umučeného a utopeného — či vlastně (pod vlivem kroniky Hájkovy, která v bezradnosti nad dvěma zápisy o smrti tohoto světce si vypomohla prostě tím, že vedle něho vytvořila ještě jednoho mučedníka, umučeného pro zpovědní tajemství) z omylu zrozeného dvojence Jana z Nepomuku. Už od let čtyřicátých 17. věku se objevovaly pokusy o jeho oslavu, jež navazovaly na starší literaturu předbělohorskou (Puntana), v životopisných sepsáních Jiřího Plachého, Ignáce Dlouhoveského z Dlouhé vsi a Bohuslava Balbína. V letech sedmdesátých tohoto století dochází k prvním oficiálním pokusům o jeho beatifikaci, jež obnoveny později počátkem století následujícího. A na prahu třetí dekády 18. věku — jak se zdá, pod přímým i nepřímým tlakem rostoucí oposice české šlechty, která v odporu k Vídni chtěla tomu, aby království i národ, nepřízní dvora odstrkovaný, zastkvěl se co možná v bohaté slávě — podniknut nový pokus, který skončil úspěchem: 31. května 1721 prohlášen Jan z Nepomuku blahoslaveným, 19. března 1729 za velikých slavností svatým. Kult tohoto nového světce se rozšířil v království českém tak, že zastínil i tak hluboko vkořeněný u nás kult, jako byla úcta svatováclavská. V zahraničí nabyl pak takového rozsahu jako žádný jiný kult českého světce. Podporován jsa zmíněným právě pozadím politickým a především ovšem horlivou propagandou některých církevních řádů (jesuitů, ale i piaristů, dominikánů a j.), zasáhl netoliko sousední kraje, jako byly Bavory, alpské země domu rakouského, Uhry (na dnešním Slovensku je v trnavské části arcidiecése ostřihomské 30 kostelů sv. Jana, v diecési Nitranské 15, Spišské 7, Bansko-Bystrické 11, Rožňavské 7, Košické 14 atd.), ale i vzdálenější úkrají, jež s Čechami byla v nějakém styku: Italii, kde v roce svatořečení Janova i později byla vydána celá literatura o něm (Galuzzi, Passi, Gius. Antonio della Purificazione, Don Gabriel Maria da Valenzuola a j.), Belgii, kde dodnes víží se k jeho osobě některé liturgické obřady (v Brugách i jinde), Francii, Holandsko, Španělsko atd. Ba až do krajů zámořských pronikla s neobyčejnou intensitou úcta k tomuto světci, jehož sochy jsou rozesety nad vodami nejen u nás, ale po celé katolické Evropě. Jesuita Florián Bahr ze Slezska vzdělal jeho životopis v jazyce čínském, a v latinské Americe je jeho jméno vedle pražského Jezulátka (jehož kult, původem rovněž z doby barokní, byl podporován spíše, tuším, španělským původem zázračné sošky) nejzvučnějším jménem, které tam zalchlo z Čech. Už 1727 vytištěn v Mexiku první životopis jeho, za kterým následovaly pak početné další literární výtvory prózou i veršem, oslavy výtvarné, kostely, kaple atd. Sv. Jan se stal patronem mexické university, dvě obce i jeden ostrůvek v zálivu kalifornském po něm pojmenovány, a v jižní Americe nacházíme i v zapadlých osadách typické sochy tohoto českého světce. Pokud česká protireformace v kultu národních svátých hledala v duchu své doby oslavu národního jména českého, lze opravdu říci, že v kultu svatojanském dosáhla vrcholu svých snah.
Protireformace předbělohorská však dobře chápala i to, jak může působiti na vzrůst kultu českých světců jí v českých zemích propagovaného příklad ciziny, uctívající tyto zjevy našich starších náboženských dějin, a starala se proto také, aby jejich známost byla rozšířena po všech krajích západoevropských, které mohl obrozený katolicismus potridentský považovati za svoji duchovou oblast. Vnějškově jí po této stránce napomáhal značně císařský dvůr, který od let šedesátých 16. věku vždy častěji pobýval v Praze, až zde konečně v letech sedmdesátých zakotvil pevně, a v jehož životě se kult domácích českých světců uplatňoval až na podiv (nejmladší syn císaře Maxmiliána byl nazván po českém národním patronu Václav). Vnitřně podporovalo ji literární dílo českého resp. českých zemí se dotýkajícího humanismu, který v pracích, jako byla známá Historia Bohemica Aenease Sylvia Piccolominiho nebo Historia regni Bohemiae Jana Dubravia šířil známost českých světců — v tom opět zejména sv. Václava — po zemích sousedních i vzdálenějších (z Dubravia vzdělal na př. Francois de Belleforest povídku De la haine des princes de Boeme Wenceslas et Boleslas). Ale i sami naši domácí průkopníci protireformace konali, seč byli, aby západoevropská katolická inteligence se seznámila co nejvíce s českými světci a jejich legendickými příběhy. Mikuláš Salius, o kterém byla již zmínka, zpracoval historii svatováclavskou i historii jiných českých světců do známé veliké sbírky legendických tradic středověkých Vitae sanctorum kolínského kartuziána Vavřince Suria, která připravovala cestu pozdějšímu velikému podniku belgických Bollandistů. Probošt u sv. Víta Jiří Berthold Pontanus z Breitenbergu pokusil se oslaviti českého světce v očích širší veřejnosti katolické svou Bohemia pia a svými latinskými hymny, Josef Mayer napsal k témuž účelu Vita sancti Venceslai, neznámým prostřednictvím dostal se životopis sv. Václava do Galesiniova vydání Martyrologia římského, vydaného za Řehoře XIII., a pak do nového vydání téhož Martyrologia, jež pořídil Cesar Baronius atd.
Na úsilí předbělohorské protireformace o pozvednutí kultu českých světců uvnitř zemí českých i za jejich hranicemi navázala vítězná prorireformace pobělohorská. Čím více se však v jejich řadách uplatňoval vlastní český živel, česká kněžská inteligence, nahrazující pozvolna cizí živly, jež byly povolány v nedostatku jiných sil k misionářské činnosti v prvých letech převratu, tím více se prohlubovala motivace tohoto kultu ve smyslu národním. Byl-li kult českých světců uvnitř českých zemí pro předbělohorskou protireformaci především, jak řečeno, jakýmsi doporučením pro ni samu, měl po roce 1620 význam jako most, napomáhající udržeti kontinuitu historického vědomí národního a spojující pokolení, jež byla od svých předků oddělena prudkou přeměnou věcí u nás v druhém desítiletí 17. věku, aspoň se vzdálenějšími pokoleními české gotiky. A stejně se mění smysl propagace českých světců a jejich kultu za hranicemi naší národní oblasti: čeští světci se stávají svědky české duchovní síly v minulosti, kteří mají ukazovati, že národ, zbavený bolestnými událostmi v prvé polovici 17. věku valné části svých kulturních i hmotných statků, nebýval jen pasivním účastníkem duchového života evropského západu, udržovati jej ve vážnosti a v úctě konfesijně spřízněné ciziny a buditi důvěru v jeho budoucnost. Že i v tomto případě se ovšem jejich význam vracel zase do vlastního prostředí českého, síle jeho mravní a kulturní sebevědomí, netřeba vykládati.
Skoro symbolickým aktem pro úsilí naší pobělohorské protireformace o uznání a rozšíření kultu českých světců v současném katolickém světě bylo obnovení starého oltáře sv. Václava, zřízeného kdysi v době Karla IV. ve velechrámu svatopetrském v Římě, ke kterému došlo za Urbana VIII. r. 1630: na jednom z nejposvátnějších míst katolického Západu měl svátý kníže dílem, připomínajícím zároveň důrazně nejslavnější údobí české minulosti, býti zástupcem českého jména. Oltář u sv. Petra nebyl však zdaleka jediným úspěchem, kterého dosáhly snahy o posílení úcty svatováclavské v soudobé katolické veřejnosti se strany české. Česká šlechta, která si dovedla získati v prvých třech desítiletích vlády císaře Leopolda I. velmi významný vliv na dvoře tohoto panovníka, podrobuje dvorské prostředí do jisté míry i kultu svého národního světce: Leopold I. dává svému prvorozenému synovi vedle jména Ferdinand, odkazujícího po zvyku k jeho dědu, jméno Václav, 1670 zakročuje prostřednictvím kardinála protektora Germaniae Fridricha Hessenského u papeže Klementa X., aby platnost svátku sv. Václava byla rozšířena pro celou církev (čemuž papež vyhověl 26. července 1670 ustanovením, aby se svátek sv. Václava slavil jako podvojný ad libitum, i v breviáři římském bylo světce vzpomínáno ke dni 28. září), oblíbený dvorní kazatel jeho Abraham a Sancta Clara slaví ve svém známém kázání sv. Václava dokonce přímo jako patrona celé říše mladší větve habsburské, „Austriae non solum ventosae sed etiam victoriosae“ — atd. I šíření úcty svatováclavské v ostatních zemích mladší větve domu habsburského, jehož svědectvím je na př. kostel, založený r. 1660 v uherské Šoproni, mělo patrně svůj původ v dvorském prostředí vídeňském. Vedle šlechty byl to pak přirozeně i český klerus, který si získal zásluhy o kult svatováclavský v cizině v době barokní. Jmenovitě vlivem českých jesuitů a jejich styků s cizími provinciemi řádovými proniká svátý Václav jako oblíbené téma nejprve do školských her tohoto řádu vůbec, později i do soudobé dramatiky evropské, do jejíhož repertoáru zapsalo se v 18. věku zvláštním oratoriem Itala Salvatore Ign. Pinta II santo Abele di Boemia (vyd. v Brně 1762). Ale i duchovenstvo světské — arcibiskup Matouš Ferd. Zoubek z Bilen- berku, biskup Tomáš Pěšina z Čechorodu a j. — konalo po této stránce zřejmě svoji povinnost k českému národnímu patronu. Pro rozšíření úcty k němu v době barokní je charakteristické, jak se stává sv. Václav u theologů této doby běžným vzorem určitých ctností, jež bylo možno doložiti ze starších legendických vypsání jeho života. I sv. Alfons z Liguori na př. vzpomíná ve svých spisech jeho příkladu jako ctitele Nejsvětější svátosti oltářní.
Poněkud méně zvučné odezvy než jménu sv. Václava se dostalo v cizině v době barokní oběma světeckým postavám, zastupujícím klerus našeho staršího středověku, sv. Vojtěchovi a sv. Prokopovi. Sv. Vojtěch nepředstavoval tak výrazně jméno české, jsa zároveň patronem polským a uherským, a smysl světeckého symbolu sv. Prokopa jakožto obránce domácího živlu proti cizím vetřelcům v zemi už v době Karla IV. bránil, aby tento zjev nabyl širší úcty v tehdejším světě katolickém, třebaže Karel IV. sám o to, jak se zdá, dosti usiloval. Přes to však i kult svatovojtěšský a kult svatoprokopský pronikají v 17. a poč. 18. století do širších okruhů západoevropského světa. Kult svatovojtěšský zesiluje zejména na půdě uherské, jež byla v druhé polovině 17. století vyrvána z rukou tureckých, a vůbec v protireformačních Uhrách, kde jeho jménem označen mimo jiné i r. 1616 v Trnavě P. Pazmánym založený konvikt a seminář, jedno z hlavních středisek rekatolisačního úsilí v zemi. Kultu sv. Prokopa, který koncem 16. století zasáhl až do Portugalska, dostává se podpory hlavně v hagiografické literatuře řádu benediktinského, který považoval tohoto světce za svoji ozdobu. Svědčí o tom Martyrologium sanctorum ordinis s. Benedicti Nic. H. Ménarda, S. Benedictus illustratus Ben. Jac. van Haeften, Menologium benedictinum Gabr. Bucelini, Mabillonova Acta sanctorum ordinis s. Benedicti, Heiliges Benediktinerjahr Fr. Mezgera a j. — a také veliká sbírka belgických jesuitů Bollandistů Acta sanctorum, kam opatřeny zásluhou vlasteneckých kněží Societatis Jesu u nás i životopisy a legendy ostatních našich patronů či blahoslavených.
Leč snahám lidí rázu Balbínova, Pešinova, Crugeriova a ostatních národních horlivců našeho baroku jako by nepostačovaly k oslavení českého jména v očích současného katolického světa postavy starých, církví již uznaných světců. Roku 1679 podnikli provinciál řádu minoritského u sv. Jakuba v Praze, františkáni u P. Marie Sněžné a klárisky z kláštera na Františku, podporováni řádem křižovníků s červenou hvězdou a opatřeni přímluvou císaře Leopolda I, kroky, aby byla beatifikována blahoslavená Anežka Přemyslovna, jedna z nejkrásnějších postav české gotiky 13. věku, přítelkyně sv. Kláry a představitelka františkánského spiritualismu na české půdě, o jejíž blahořečení marně usilovalo kdysi 14. století u nás. Ještě živější úsilí rozvíjí česká protireformační inteligence kněžská o beatifikaci a později o kanonisaci generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna Jana z Pomuku, 20. března 1393 na rozkaz Václava IV. umučeného a utopeného — či vlastně (pod vlivem kroniky Hájkovy, která v bezradnosti nad dvěma zápisy o smrti tohoto světce si vypomohla prostě tím, že vedle něho vytvořila ještě jednoho mučedníka, umučeného pro zpovědní tajemství) z omylu zrozeného dvojence Jana z Nepomuku. Už od let čtyřicátých 17. věku se objevovaly pokusy o jeho oslavu, jež navazovaly na starší literaturu předbělohorskou (Puntana), v životopisných sepsáních Jiřího Plachého, Ignáce Dlouhoveského z Dlouhé vsi a Bohuslava Balbína. V letech sedmdesátých tohoto století dochází k prvním oficiálním pokusům o jeho beatifikaci, jež obnoveny později počátkem století následujícího. A na prahu třetí dekády 18. věku — jak se zdá, pod přímým i nepřímým tlakem rostoucí oposice české šlechty, která v odporu k Vídni chtěla tomu, aby království i národ, nepřízní dvora odstrkovaný, zastkvěl se co možná v bohaté slávě — podniknut nový pokus, který skončil úspěchem: 31. května 1721 prohlášen Jan z Nepomuku blahoslaveným, 19. března 1729 za velikých slavností svatým. Kult tohoto nového světce se rozšířil v království českém tak, že zastínil i tak hluboko vkořeněný u nás kult, jako byla úcta svatováclavská. V zahraničí nabyl pak takového rozsahu jako žádný jiný kult českého světce. Podporován jsa zmíněným právě pozadím politickým a především ovšem horlivou propagandou některých církevních řádů (jesuitů, ale i piaristů, dominikánů a j.), zasáhl netoliko sousední kraje, jako byly Bavory, alpské země domu rakouského, Uhry (na dnešním Slovensku je v trnavské části arcidiecése ostřihomské 30 kostelů sv. Jana, v diecési Nitranské 15, Spišské 7, Bansko-Bystrické 11, Rožňavské 7, Košické 14 atd.), ale i vzdálenější úkrají, jež s Čechami byla v nějakém styku: Italii, kde v roce svatořečení Janova i později byla vydána celá literatura o něm (Galuzzi, Passi, Gius. Antonio della Purificazione, Don Gabriel Maria da Valenzuola a j.), Belgii, kde dodnes víží se k jeho osobě některé liturgické obřady (v Brugách i jinde), Francii, Holandsko, Španělsko atd. Ba až do krajů zámořských pronikla s neobyčejnou intensitou úcta k tomuto světci, jehož sochy jsou rozesety nad vodami nejen u nás, ale po celé katolické Evropě. Jesuita Florián Bahr ze Slezska vzdělal jeho životopis v jazyce čínském, a v latinské Americe je jeho jméno vedle pražského Jezulátka (jehož kult, původem rovněž z doby barokní, byl podporován spíše, tuším, španělským původem zázračné sošky) nejzvučnějším jménem, které tam zalchlo z Čech. Už 1727 vytištěn v Mexiku první životopis jeho, za kterým následovaly pak početné další literární výtvory prózou i veršem, oslavy výtvarné, kostely, kaple atd. Sv. Jan se stal patronem mexické university, dvě obce i jeden ostrůvek v zálivu kalifornském po něm pojmenovány, a v jižní Americe nacházíme i v zapadlých osadách typické sochy tohoto českého světce. Pokud česká protireformace v kultu národních svátých hledala v duchu své doby oslavu národního jména českého, lze opravdu říci, že v kultu svatojanském dosáhla vrcholu svých snah.