České právo za hranicemi Čech.
Dvůr Rudolfův: Sbírky na Pražském hradě.
Za císaře Rudolfa II. se stala Praha po druhé zase od dob Karla IV. trvalým
sídlem římského císaře a politickým střediskem i uměleckým ohniskem,
v němž zejména sever a jih Evropy si podávaly ruce. Bylo to v době, kdy
uvnitř země i v tehdejším mezinárodním prostoru přiostřovaly se sice politické
i náboženské zápasy, věštící katastrofální události o několik desítiletí
pozdější, kdy zavládl však v našich zemích i poměrný hospodářský blahobyt
vyšších a středních vrstev spojený s podporou a pěstováním všelikých
umění... Obojí tvořilo předpoklady k rozkvětu přechodné epochy, v níž se
renesance končí a počíná nevykvašený dosud styl barokní. Ruch umělecký, který se tu tehdy
rozvinul, pozbývá namnoze lokálního rázu a stává se mezinárodním. Rudolf sám nebyl umělec, ale
dovedl kolem sebe vedle vyslanců, dvořanů a dobrodruhů shromážditi řadu umělců zvučných jmen,
Italů, Nizozemců i Němců, které nečítáme sice v této přechodné době k představitelům vrcholného
evropského umění, které však ani při jejich epigonství a manýrismu nelze nikterak podceňovati. Tím
spíše, že někteří z nich, zejména v oboru drobného umění, rozvíjejí činnost, jakou se může vykázati
málokterá jiná doba. Připoutání jich k pražskému dvoru souvisí pak z největší části s velkorysou
panovníkovou činností sběratelskou, kterou jeho záliba, zatížená do značné míry chorobou, navazuje
na obdobné zjevy dob předchozích.
V antických chrámech a středověkých chrámových pokladnicích, kde se hromadily umělecké předměty i přírodní a národopisné kuriosity, jimž vedle drahocennosti přikládána byla pověrčivě také kouzelná lékařská moc, má renesance předchůdce svých komor uměleckých děl a divů (Kunst- und Wunderkammern), jaké vznikaly na dvorech panovníků i knížat od druhé polovice 14. století. Italie rozvíjí dále tyto vzory, kdežto země na severu od Alp položené sledují spíše tradici gotickou. Rozdíl mezi starším a novým typem je hlavně v tom, že panovnické a knížecí sbírky jsou čistě soukromé a málo přístupné. V čele tohoto nového sběratelského hnutí je francouzský královský rod Valois a z něho opět nejvýraznějším zástupcem Jan de Berry, u něhož na samám počátku cinquecenta uplatňuje se již vedle středověké radosti ze sebraného materiálu i jeho oceňování umělecké. O něco mladší sbírky vévod burgundských přešly částečně sňatkem na Maxmiliána I., který je z valné části zastavil, a odtud spolu se zbytky sbírek Bedřicha III. do majetku chudé poměrně linie Habsburků rakouských, která teprve po získání bohatých finančních zdrojů zemí koruny České mohla rozvinout jak rozsáhlou uměleckou činnost stavební, tak i soustavnější sběratelství. Ferdinand I. zakládá rodinnou pokladnici vídeňskou a syn jeho Ferdinand Tyrolský, český místokrál, shromažduje v letech 1548 až 1567 v jižním křídle Pražského hradu svoje vlastní sbírky, jež se později stanou základem světoznámé sbírky ambrasské. Založením a obsahem jsou jim tehdy na severu příbuzny sbírky vévodů bavorských Alberta a Viléma v Mnichově a kurfiřtů saských v Drážďanech, zatím co na italské půdě rostou postupně rozsáhlé sbírky papežské v Římě a vévodů medicejských ve Florencii.
Rudolf II., který od roku 1583 až do své smrti roku 1612 sídlí nepřetržitě na Pražském hradě, dává rozšířiti svými vlašskými architekty nejen jeho jižní křídlo, obrácené k městu, nýbrž nově zbudovati i řadu místností a veliké sály v severní části směrem ke královské zahradě, aby v nich mohl uložiti své rozsáhlé sbírky umělecké i exotické. Dvůr jeho čítal hned od počátku daleko větší počet stálých umělců nežli dvory jeho předchůdců. V dochovaném seznamu dvorských osob z roku 1600 jsou uvedeni jeho dvorští malíři Bartoloměj Spranger z Antverp, Dětřich Raffensteiner, Švýcar Josef Heinz, Hans von Aachen, Peter Stevens, výrobce matematických přístrojů Erasmus Habermehl, zlatník Hans Vermayen, rytec Jiljí Sadeler, vynikající řezáči a brusiči drahých kamenů Octavio a Ambrosio Miseroniové, Mathias Kraetsch a Kašpar Lehmann, jenž první přikročil podle vlastního, císařem patentovaného způsobu k broušení českého skla. Již před tím byl dvorním umělcem Rudolfovým podivuhodný malíř Giuseppe Arcimboldi a známý renesanční medailér Antonio Abondi. Odjinud pak víme, že ve službách jeho byl i krajinář Roelant Savery, miniaturisté Jiří a Jakub Hoefnaglové, malíři Jan a Pavel Vredemanové de Vries, Matyáš Gundelach, Jeremiáš Günther, Daniel Fröschl, Jan Rottenhammer, Krištof Schwarz, sochaři Giovanni de Monte, Adrian de Vries a zlatotepec Paul de Vianen.
Pod správou dovedných dvorních antikvářů Jakuba a Octavia Strady rostly sbírky Rudolfovy utěšeně z darů, jichž se nositeli římské a české koruny hojně dostávalo, z prací dvorských umělců a hlavně z nákupů, při nichž se nešetřilo penězi. Obrazy i plastiky slavných mistrů, drahokamy, předměty drobného umění, vědecké instrumenty i různé zvláštnosti kupovali zvláštní vyslanci a agenti císařovi za hranicemi, zejména v Italii, Francii a Nizozemsku. Ihned s počátku nakupuje pro císařské sbírky dvorní malíř Arcimboldi různé starožitnosti a exotické přírodniny z majetku augšpurských rodin Fuggerů a Welserů, hrabě Ferd. Šlik římské a řecké antikvity, vyslanec hr. Khevenhüller dostává za úkol nakoupiti řadu slavných obrazových děl vlašského původu a hr. z Fürstenberka získává vzácného oltáře Ensisheimského. Jiní dvorní umělci Rudolfovy družiny přejímají v Besançonu zakoupenou sbírku kardinála Granvelly, jež obsahuje množství obrazových děl různých mistrů secesita, soch, kamejí a jiných předmětů aplikovaného umění. Obdobně přichází do pražských sbírek řada uměleckých předmětů z majetku veronských Scaligerů a norimberských Imhoffů. Tak se sešla v hradčanské pokladnici a obrazárně díla Tizianova, Raffaelova, Leonarda da Vinci, Corregiova, Paola Veronese, Tintoretta, Breughela st., Albrechta Dürera, Lukáše Cranacha, Holbeina i Lukáše Leydenského. Vedle těchto slavných jmen malířských a vedle řady originálů i kopií, vzniklých prací dvorních malířů Rudolfových, obsahovala jeho galerie ještě díla velikého počtu jiných evropských mistrů většího i menšího významu, jako byl Giulio Romano, Martin Heemskerk, Pordenone, Bellini, Franz Floris, Pieter Aertsen, de Vossové, J. Goltzius, Jiljí Mostaert, Bassano starší i mladší, Giorgione, van Volkenborchové, Andrea del Sarto, Martin a Jiří v. Cleef, K. Matsys a celá řada jiných. V době svého rozkvětu v prvém desítiletí 17. století čítala sbírka rudolfinská dobře na 1300 obrazů a na půl tisíce plastik z mramoru, kovu, hlíny, sádry i vosku. Autory těchto plastik, mezi nimiž bylo nejedno vzácné dílo antické (Ilioneus) či vlašských mistrů renesančních (Giovanni da Bologna, Leone Leoni), byli většinou dvorní sochaři Rudolfovi. Vedle obrazů a plastik bylo tehdy v hradčanské „kunstkomoře“ shromážděno na tisíce uměleckých předmětů jiných, drahocenných vykládaných sekretářů, zlatých a stříbrných šperků, drobných plastik, hodin a automatů, přístrojů astronomických i měřických, stříbrného nádobí, mědirytin, maleb na skle i kameni, mosaik, loveckých i válečných zbraní, orientálního porculánu, majoliky i skla. Značným počtem zastoupeny byly přírodní kuriosity, jimž přičítána namnoze zázračná moc léčebná i lidský osud ovlivňující, a národopisná exotika orientální, americká i africká.
V osobě panovníka, který sám rád amatérsky maloval i vyřezával a který dával jmenované poklady hromaditi na Pražském hradě, aby pak mezi nimi trávil celé dny, jeví se obdivuhodné kontrasty, které charakterisují právě periodu rudolfinskou jako dobu přechodní. Na jedné straně Rudolf podporoval účinně nové zjevy v oboru věd exaktních a na jeho dvoře nacházíme slavné hvězdáře Tychona de Brahe a Jana Keplera vedle matematika Jošta Burgiho, na druhé straně propadl vášnivě astrologii i alchymii. Pro skutečné umění měl rovněž a nepochybně hodně smyslu, ale v celku patřil přece jen k sběratelům, kteří si cení hlavně věcí nápadných, řídkých, těžko dosažitelných, zázračných a dobrodružných. Jeho rozsáhlá sbírka je podle pozdějších katalogů, jež se nám dochovaly teprve z let 1619 a 1621, velmi pestrá. Sbírá se za každou cenu, takže kabinety a sály jsou na konec přeplněny, a není patrno, že by v uspořádání byla bývala snaha po nějaké metodičnosti, jako je tomu na příklad současně v Ambrassu nebo v Mnichově. Kuriosity jsou v ní četněji zastoupeny a častěji smíšeny s předměty čistě uměleckými. Nicméně je to v době svého vzniku a trvání nejbohatší umělecká pokladnice, která, třebas byla určena jen pro osobní soukromou zálibu podivínského a duševně zatíženého císaře a třebas veliká díla v ní nahromaděná neměla bezprostřední vliv na další umělecký vývoj v našem prostředí, přece jen má již svou pouhou existencí velký význam pro celou Evropu, zejména však pro Evropu střední a její kulturní dějiny.
Jiný evropský význam Rudolfových sbírek spočívá pak v jejích dalších osudech, o nichž je třeba několika slovy se zmíniti. Dnes víme, že v průběhu českého povstání (1618 — 1620) a bezprostředně po bitvě bělohorské Rudolfovy sbírky mnoho netrpěly. Ani vpád saský v roce 1631 jim valně neuškodil, spíše se v té době setkáváme s ochuzením, které utrpěly přenášením některých cenných kusů do Vídně, jak tomu bylo ostatně již ve značné míře za prvého Rudolfova nástupce císaře Matyáše (1612 — 1619). Mnohé také bylo za císaře Ferdinanda II. prodáno a rozdáno. Teprve dobytím pražské Malé strany a Hradu vojskem švédským v létě roku 1648 přišla na sbírky vážná pohroma. Do sbírek mladistvé švédské královny Kristiny ve Stockholmu i jinam odvezena byla po suchu i po vodě většina uměleckého i jiného bohatství pražské hradní klenotnice. Byly to téměř všechny obrazy i plastiky, jakož i většina drobného umění, jak možno zjistiti srovnáním primitivního Holmova inventáře uměleckých sbírek královniných z roku 1652 se staršími inventáři pražskými. Mnoho obrazů (zejména mistrů nizozemských a německých) a plastik bylo ve Stockholmu zničeno při velkém požáru královského zámku roku 1697, kdežto jiné kusy jsou dosud ve švédsku chovány v Národním museu a na jiných místech v majetku veřejném i soukromém. Švédský historik umění Olaf Granberg z nich vypočítává na 90 obrazů, odjinud víme o některých plastikách a vzácných rukopisech (Codex gigas a Codex argenteus). Královna Kristina sama před odchodem ze Švédská dosti toho rozdala, mnohé dala roku 1656 vydražiti v Antverpách, aby mohla zaplatit dluhy, a přece ještě přišla do Říma s bohatým zbytkem obrazů, klenotů i knih. Po její smrti (1689) zůstala její sbírka po tři desítiletí ještě pohromadě, když však roku 1721 byla prodána vévodovi Orleánskému, dostal se s ní do jeho sbírek v pařížském Palais Royal i značný počet obrazů z pražské obrazárny. Sbírka Orleánská byla pak počátkem století 19. prodána v dražbách a tehdy i její rudolfinské části se rozešly do celé Evropy. Dnes jsou nejen ve Vídni, Mnichově, Drážďanech, Stockholmu a jinde ve Švédsku, nýbrž i v Paříži, Madridě, Římě, Berlíně, Londýně, Cambridgi, Richmondu, Leningradu a jinde. To, co zůstalo po roce 1648 v Praze (byly to věci nečetné, jen 8 obrazů, 72 plastik a několik kusů drobného umění, a z velké části poškozené), bylo včleněno do nově založených uměleckých sbírek hradčanských a sdílelo s nimi pestré a pohyblivé společné osudy až do května roku 1782, kdy poslední nuzné zbytky slavné rudolfinské kolekce byly vydraženy v pověstné josefinské dražbě za peníz směšně nízký. Šťastnou shodou okolností zachráněna byla tehdy slavná „Růžencová slavnost“ Albrechta Dürera, kterou kdysi Rudolf II. s tak velkými obětmi získal a dal dopraviti na Pražský hrad, a která je dnes ozdobou české státní galerie. Je to jediný svědek velkolepé Rudolfovy sběratelské činnosti, který zůstal na pražské půdě. Ostatní rozešlo se z Prahy do celé Evropy a namnoze i dále.
V antických chrámech a středověkých chrámových pokladnicích, kde se hromadily umělecké předměty i přírodní a národopisné kuriosity, jimž vedle drahocennosti přikládána byla pověrčivě také kouzelná lékařská moc, má renesance předchůdce svých komor uměleckých děl a divů (Kunst- und Wunderkammern), jaké vznikaly na dvorech panovníků i knížat od druhé polovice 14. století. Italie rozvíjí dále tyto vzory, kdežto země na severu od Alp položené sledují spíše tradici gotickou. Rozdíl mezi starším a novým typem je hlavně v tom, že panovnické a knížecí sbírky jsou čistě soukromé a málo přístupné. V čele tohoto nového sběratelského hnutí je francouzský královský rod Valois a z něho opět nejvýraznějším zástupcem Jan de Berry, u něhož na samám počátku cinquecenta uplatňuje se již vedle středověké radosti ze sebraného materiálu i jeho oceňování umělecké. O něco mladší sbírky vévod burgundských přešly částečně sňatkem na Maxmiliána I., který je z valné části zastavil, a odtud spolu se zbytky sbírek Bedřicha III. do majetku chudé poměrně linie Habsburků rakouských, která teprve po získání bohatých finančních zdrojů zemí koruny České mohla rozvinout jak rozsáhlou uměleckou činnost stavební, tak i soustavnější sběratelství. Ferdinand I. zakládá rodinnou pokladnici vídeňskou a syn jeho Ferdinand Tyrolský, český místokrál, shromažduje v letech 1548 až 1567 v jižním křídle Pražského hradu svoje vlastní sbírky, jež se později stanou základem světoznámé sbírky ambrasské. Založením a obsahem jsou jim tehdy na severu příbuzny sbírky vévodů bavorských Alberta a Viléma v Mnichově a kurfiřtů saských v Drážďanech, zatím co na italské půdě rostou postupně rozsáhlé sbírky papežské v Římě a vévodů medicejských ve Florencii.
Rudolf II., který od roku 1583 až do své smrti roku 1612 sídlí nepřetržitě na Pražském hradě, dává rozšířiti svými vlašskými architekty nejen jeho jižní křídlo, obrácené k městu, nýbrž nově zbudovati i řadu místností a veliké sály v severní části směrem ke královské zahradě, aby v nich mohl uložiti své rozsáhlé sbírky umělecké i exotické. Dvůr jeho čítal hned od počátku daleko větší počet stálých umělců nežli dvory jeho předchůdců. V dochovaném seznamu dvorských osob z roku 1600 jsou uvedeni jeho dvorští malíři Bartoloměj Spranger z Antverp, Dětřich Raffensteiner, Švýcar Josef Heinz, Hans von Aachen, Peter Stevens, výrobce matematických přístrojů Erasmus Habermehl, zlatník Hans Vermayen, rytec Jiljí Sadeler, vynikající řezáči a brusiči drahých kamenů Octavio a Ambrosio Miseroniové, Mathias Kraetsch a Kašpar Lehmann, jenž první přikročil podle vlastního, císařem patentovaného způsobu k broušení českého skla. Již před tím byl dvorním umělcem Rudolfovým podivuhodný malíř Giuseppe Arcimboldi a známý renesanční medailér Antonio Abondi. Odjinud pak víme, že ve službách jeho byl i krajinář Roelant Savery, miniaturisté Jiří a Jakub Hoefnaglové, malíři Jan a Pavel Vredemanové de Vries, Matyáš Gundelach, Jeremiáš Günther, Daniel Fröschl, Jan Rottenhammer, Krištof Schwarz, sochaři Giovanni de Monte, Adrian de Vries a zlatotepec Paul de Vianen.
Pod správou dovedných dvorních antikvářů Jakuba a Octavia Strady rostly sbírky Rudolfovy utěšeně z darů, jichž se nositeli římské a české koruny hojně dostávalo, z prací dvorských umělců a hlavně z nákupů, při nichž se nešetřilo penězi. Obrazy i plastiky slavných mistrů, drahokamy, předměty drobného umění, vědecké instrumenty i různé zvláštnosti kupovali zvláštní vyslanci a agenti císařovi za hranicemi, zejména v Italii, Francii a Nizozemsku. Ihned s počátku nakupuje pro císařské sbírky dvorní malíř Arcimboldi různé starožitnosti a exotické přírodniny z majetku augšpurských rodin Fuggerů a Welserů, hrabě Ferd. Šlik římské a řecké antikvity, vyslanec hr. Khevenhüller dostává za úkol nakoupiti řadu slavných obrazových děl vlašského původu a hr. z Fürstenberka získává vzácného oltáře Ensisheimského. Jiní dvorní umělci Rudolfovy družiny přejímají v Besançonu zakoupenou sbírku kardinála Granvelly, jež obsahuje množství obrazových děl různých mistrů secesita, soch, kamejí a jiných předmětů aplikovaného umění. Obdobně přichází do pražských sbírek řada uměleckých předmětů z majetku veronských Scaligerů a norimberských Imhoffů. Tak se sešla v hradčanské pokladnici a obrazárně díla Tizianova, Raffaelova, Leonarda da Vinci, Corregiova, Paola Veronese, Tintoretta, Breughela st., Albrechta Dürera, Lukáše Cranacha, Holbeina i Lukáše Leydenského. Vedle těchto slavných jmen malířských a vedle řady originálů i kopií, vzniklých prací dvorních malířů Rudolfových, obsahovala jeho galerie ještě díla velikého počtu jiných evropských mistrů většího i menšího významu, jako byl Giulio Romano, Martin Heemskerk, Pordenone, Bellini, Franz Floris, Pieter Aertsen, de Vossové, J. Goltzius, Jiljí Mostaert, Bassano starší i mladší, Giorgione, van Volkenborchové, Andrea del Sarto, Martin a Jiří v. Cleef, K. Matsys a celá řada jiných. V době svého rozkvětu v prvém desítiletí 17. století čítala sbírka rudolfinská dobře na 1300 obrazů a na půl tisíce plastik z mramoru, kovu, hlíny, sádry i vosku. Autory těchto plastik, mezi nimiž bylo nejedno vzácné dílo antické (Ilioneus) či vlašských mistrů renesančních (Giovanni da Bologna, Leone Leoni), byli většinou dvorní sochaři Rudolfovi. Vedle obrazů a plastik bylo tehdy v hradčanské „kunstkomoře“ shromážděno na tisíce uměleckých předmětů jiných, drahocenných vykládaných sekretářů, zlatých a stříbrných šperků, drobných plastik, hodin a automatů, přístrojů astronomických i měřických, stříbrného nádobí, mědirytin, maleb na skle i kameni, mosaik, loveckých i válečných zbraní, orientálního porculánu, majoliky i skla. Značným počtem zastoupeny byly přírodní kuriosity, jimž přičítána namnoze zázračná moc léčebná i lidský osud ovlivňující, a národopisná exotika orientální, americká i africká.
V osobě panovníka, který sám rád amatérsky maloval i vyřezával a který dával jmenované poklady hromaditi na Pražském hradě, aby pak mezi nimi trávil celé dny, jeví se obdivuhodné kontrasty, které charakterisují právě periodu rudolfinskou jako dobu přechodní. Na jedné straně Rudolf podporoval účinně nové zjevy v oboru věd exaktních a na jeho dvoře nacházíme slavné hvězdáře Tychona de Brahe a Jana Keplera vedle matematika Jošta Burgiho, na druhé straně propadl vášnivě astrologii i alchymii. Pro skutečné umění měl rovněž a nepochybně hodně smyslu, ale v celku patřil přece jen k sběratelům, kteří si cení hlavně věcí nápadných, řídkých, těžko dosažitelných, zázračných a dobrodružných. Jeho rozsáhlá sbírka je podle pozdějších katalogů, jež se nám dochovaly teprve z let 1619 a 1621, velmi pestrá. Sbírá se za každou cenu, takže kabinety a sály jsou na konec přeplněny, a není patrno, že by v uspořádání byla bývala snaha po nějaké metodičnosti, jako je tomu na příklad současně v Ambrassu nebo v Mnichově. Kuriosity jsou v ní četněji zastoupeny a častěji smíšeny s předměty čistě uměleckými. Nicméně je to v době svého vzniku a trvání nejbohatší umělecká pokladnice, která, třebas byla určena jen pro osobní soukromou zálibu podivínského a duševně zatíženého císaře a třebas veliká díla v ní nahromaděná neměla bezprostřední vliv na další umělecký vývoj v našem prostředí, přece jen má již svou pouhou existencí velký význam pro celou Evropu, zejména však pro Evropu střední a její kulturní dějiny.
Jiný evropský význam Rudolfových sbírek spočívá pak v jejích dalších osudech, o nichž je třeba několika slovy se zmíniti. Dnes víme, že v průběhu českého povstání (1618 — 1620) a bezprostředně po bitvě bělohorské Rudolfovy sbírky mnoho netrpěly. Ani vpád saský v roce 1631 jim valně neuškodil, spíše se v té době setkáváme s ochuzením, které utrpěly přenášením některých cenných kusů do Vídně, jak tomu bylo ostatně již ve značné míře za prvého Rudolfova nástupce císaře Matyáše (1612 — 1619). Mnohé také bylo za císaře Ferdinanda II. prodáno a rozdáno. Teprve dobytím pražské Malé strany a Hradu vojskem švédským v létě roku 1648 přišla na sbírky vážná pohroma. Do sbírek mladistvé švédské královny Kristiny ve Stockholmu i jinam odvezena byla po suchu i po vodě většina uměleckého i jiného bohatství pražské hradní klenotnice. Byly to téměř všechny obrazy i plastiky, jakož i většina drobného umění, jak možno zjistiti srovnáním primitivního Holmova inventáře uměleckých sbírek královniných z roku 1652 se staršími inventáři pražskými. Mnoho obrazů (zejména mistrů nizozemských a německých) a plastik bylo ve Stockholmu zničeno při velkém požáru královského zámku roku 1697, kdežto jiné kusy jsou dosud ve švédsku chovány v Národním museu a na jiných místech v majetku veřejném i soukromém. Švédský historik umění Olaf Granberg z nich vypočítává na 90 obrazů, odjinud víme o některých plastikách a vzácných rukopisech (Codex gigas a Codex argenteus). Královna Kristina sama před odchodem ze Švédská dosti toho rozdala, mnohé dala roku 1656 vydražiti v Antverpách, aby mohla zaplatit dluhy, a přece ještě přišla do Říma s bohatým zbytkem obrazů, klenotů i knih. Po její smrti (1689) zůstala její sbírka po tři desítiletí ještě pohromadě, když však roku 1721 byla prodána vévodovi Orleánskému, dostal se s ní do jeho sbírek v pařížském Palais Royal i značný počet obrazů z pražské obrazárny. Sbírka Orleánská byla pak počátkem století 19. prodána v dražbách a tehdy i její rudolfinské části se rozešly do celé Evropy. Dnes jsou nejen ve Vídni, Mnichově, Drážďanech, Stockholmu a jinde ve Švédsku, nýbrž i v Paříži, Madridě, Římě, Berlíně, Londýně, Cambridgi, Richmondu, Leningradu a jinde. To, co zůstalo po roce 1648 v Praze (byly to věci nečetné, jen 8 obrazů, 72 plastik a několik kusů drobného umění, a z velké části poškozené), bylo včleněno do nově založených uměleckých sbírek hradčanských a sdílelo s nimi pestré a pohyblivé společné osudy až do května roku 1782, kdy poslední nuzné zbytky slavné rudolfinské kolekce byly vydraženy v pověstné josefinské dražbě za peníz směšně nízký. Šťastnou shodou okolností zachráněna byla tehdy slavná „Růžencová slavnost“ Albrechta Dürera, kterou kdysi Rudolf II. s tak velkými obětmi získal a dal dopraviti na Pražský hrad, a která je dnes ozdobou české státní galerie. Je to jediný svědek velkolepé Rudolfovy sběratelské činnosti, který zůstal na pražské půdě. Ostatní rozešlo se z Prahy do celé Evropy a namnoze i dále.