Zlato Mince

Husitství a rumunské země.

Husitství a rumunské země


Na půdu rumunskou pronikalo husitské učení dosti záhy, získalo si tam dosti oddaných stoupenců a zanechalo stopy trvalé ceny. Jeho rozšíření podporovalo několik okolností. Především ta, že rumunské kraje byly již dříve ve styku s českou půdou. Od konce 14. a zejména počátkem 15. století vyhledávali klerikové ze sedmihradských měst často pražskou universitu. Počet jejich neklesl, ani když vznikly v sousedních zemích nové university (v Krakově, Vídni, Pětikostelí), ani když vypukly v Praze náboženské spory, ani když kostnický koncil prohlásil r. 1416 universitu pražskou za zbavenu všech privilegií a zakázal udílení a přijímání akademických gradů na ní. Ku podivu právě počátkem 15. století setkáváme se na pražské universitě s mnohými sedmihradskými kleriky, a to především na fakultě filosofické, která byla ohniskem českého náboženského hnutí. Skutečnost tuto si nelze vysvětlovati jinak, než že posluchače ty vábily české náboženské snahy a opravné myšlenky. Pobývajíce v Praze, seznamovali se nepochybně s názory Husovými, přijímali je za své, aby je potom po návratu šířili ve své vlasti. Zvláštní zmínku zasluhuje z nich bakalář pražské university Jakub původem z moldavsko-rumunského hlavního města Moldy; jiný byl Blažej z Kamenice, kněz Tomáš, Valentin a Ondřej. Byly to vesměs osoby nerumunského původu (maďarského nebo německého; pocházely z rumunských měst, v nichž tehdy žilo obyvatelstvo maďarské a německé), ale ve svém náboženském zanícení se neomezovaly na kazatelskou činnost mezi svými rodáky. V duchu husitských náboženských tendencí, usilujících o reformu celé církve, působily stejně aktivně mezi obyvatelstvem jiných národností žijících v poříčí Tisy, Aluty, Máruše i na východě Karpat. Činnost jejich usnadňovalo to, že slova jejich padala, zejména v řadách věřících římsko-katolických, na půdu velmi příznivou. Katolická církev, opírající se v těch místech o maďarské a německé kolonisty, prožívala počátkem 15. století dobu hlubokého úpadku kulturního i morálního. Z něho právě těžili husitští kazatelé, když se pokoušeli šířiti náboženské požadavky české reformace. Vyzývajíce k návratu k hlubšímu životu ve smyslu zásad Kristových, propagovali opravné nábožensko-mravní myšlenky slovem i písmem.

Náboženskému hnutí, jimi v rumunských krajích rozvířenému, dostávalo se záhy posily příchodem husitských emigrantů z půdy české i uherské. Už někdy v třicátých letech 15. st. utekla se do východokarpatského rumunského Moldavska skupina slovensko-spišských husitů. V 1. 1436 — 37 uchýlil se tam hlouček jihouherských husitských emigrantů, stíhaných inkvisitorem Jakubem z Marchie. Někdy v 1. 1450 — 51 zavítal k moldavským husitům záhadný kněz zv. Konstantin Angličan, který tehdy navazoval styky českých utrakvistů s řecko-pravoslavnou církví cařihradskou. A posléze po r. 1481 založili na moldavské půdě několik osad Čeští bratři, vypuzení tehdy králem Matyášem z Moravy. Tito poznali moldavskou zemi už dříve. Snažíce se zříditi ještě za pobytu na Moravě vlastní kněžský řád, vysílali své členy na cesty do ciziny, aby nalezli křesťany nestojící pod poslušenstvím římské církve, „kteří by měli opravdu víru Kristovu, křesťanské nauky a ctnostné duchovní, jak se přísluší na úředníky církve svaté“. Jen podle řádů takových věřících mínili ustrojiti svou náboženskou obec. Na svých toulkách po východní Evropě dostali se bratrští delegáti také do zemí valašsko-moldavských, poučili se o tamějších poměrech a takto po r. 1481 volili je za svou novou vlast.

Skutečnost, že rumunské území vyhledali za své útočiště četní husitští emigranti, třeba vysvětliti tím, že obyvatelstvo zemí těch požívalo se strany veřejné moci četných svobod a výsad. Snahou tehdejších rumunských knížat bylo přivábiti co nejvíce kolonistů ze zahraničí k osídlení řídce obydlených knížetství. Proto udělovali příchozím kolonistům bez ohledu na jejich politické a náboženské přesvědčení velká privilegia a chránili je před cizí mocí. Tím se stalo, že moldavský kníže Alexandr (v I. pol. 15. století) neuposlechl výzvy polského krále Vladislava, jenž naléhal na vypuzení husitů z Moldavska, a naopak sám vydal (r. 1431) veřejný příkaz, aby nikdo nebránil husitským kazatelům v jejich činnosti na území moldavském. Mimo to povzbudil husitské kněží, aby propagovali dále své učení, a zaručil jim k tomu svou ochranu i podporu. A podobně se zachoval i jeho nástupce Štěpán v 2. pol. 15. století. Udržuje přátelské styky s českým králem Jiřím z Poděbrad (proti Uhrám), přijal České bratry velmi přátelsky a dovolil jim, aby „se usadili podle práva moldavského, kdekoliv by se jim zalíbilo a aby si založili město“. Tato podpora rumunských knížat povzbudila husitské kněží, aby pokračovali v propagandě husitství; jednotlivci odcházeli občas také na půdu bulharsko-tureckou, kde jeden z nich, jménem Valentin, zahynul mučednickou smrtí.

Za těchto okolností se nelze diviti, že husitské učení se na rumunské půdě značně rozšířilo, více snad nežli v jiných evropských zemích. Kdežto v Polsku se husitské hlasy podobaly jen jakémusi chvilkovému záchvatu a při tom se často projevovaly více jako hnutí politické nežli náboženské, rozvinulo se husitství na území rumunském přímo mezi nižšími vrstvami a nabylo tak povahy hnutí lidového jako v zemích českých. Jestliže husitské hlasy v Němcích a jinde na západě se obmezovaly jen na jednotlivé případy nebo jen na užší kruhy, které byly záhy donuceny vzdáti se nového učení, nepodařilo se žádnému inkvisitoru 15. století zničiti ohlasy husitství v rumunských končinách. Tím právě byly určeny k delšímu trvání (udržely se do reformace lutherské a kalvínské) a po stránce kulturní vykonaly proto mnohem více nežli v zemích jiných. Právě na půdě moldavsko-sedmihradské vznikly vlivem husitského ruchu prvé překlady Písma sv. do jazyka maďarského i rumunského.

Význam obou překladů jest neobyčejný jak pro Maďary, tak pro Rumuny. Maďarská literatura nemá žádných starších literárních památek v jazyce národním až na jednoduché kázání o 274 slovech z I. pol. 13. století a na 70 slov mariánské písně z 14. století. Teprve husitství jí dalo více. Z maďarského husitského překladu bible se zachovaly tři zlomky: t. zv. vídeňský čili Revayův kodex, mnichovský nebo Jaszayův kodex a t. zv. Aporův kodex. Jsou to vesměs opisy pořízené na půdě rumunsko- moldavské v 2. polovině 15. století. — A snad ještě revolučnějším dílem byly překlady Písma do jazyka rumunského. Jsou to t. zv. kodex voroněcký, žaltář skejanský a voroněcký, sepsané někdy okolo poloviny 15. století, a to buď v severním cípu Sedmihradska nebo v sousedních částech severo- západního Moldavska, kde hnutí husitské nalezlo právě největší ozvěnu. Jazykové zvláštnosti těchto překladů ukazují, že je psal cizinec, znající jazyk rumunský, pro náboženskou propagandu. Rumuni neměli do té doby ani jediného dílka v jazyku mateřském. Soukromý i veřejný rumunský život byl v té době ovládán úplně jazykem církevně-slovanským. Církevní jazyk balkánských Slovanů byl na této půdě řečí bohoslužebnou a oficiální na dvorech rumunských vévodů i bojarů jako na evropském západě latina. Výlučně v něm byly vydávány všechny listiny světské i církevní moci, jeho výhradně užívali rumunští panovníci a bojaři ve své vzájemné korespondenci. Teprve překlad některých částí Písma sv., pořízený pro husitskou propagandu, upozornil na zanedbávaný jazyk rumunského lidu. Trvalo sice ještě dosti dlouho, nežli rumunština pronikla do korespondence a do knihy na půdě rumunské (církevně-slovanský jazyk ovládal tam život až do 17. století), přes to je však třeba pokládati husitské texty za prvý smělý průlom do dosavadního kulturního prostředí v rumunském Podunají: překlady ty pomáhaly tvořiti počátky rumunské národní kultury, řeči a literatury.

Kromě těchto významných stop zanechalo husitské hnutí v zemích rumunských ještě jiné známky svého vlivu. Přinášejíc také požadavky sociálního rázu (učení jeho mělo tam povahu táborskou) budilo v nižších vrstvách smělé snahy po emancipaci ze středověkých pout, po dosažení sociální spravedlnosti. Jeho působením pozvedly se na př. sedmihradské selské vrstvy (maďarské i rumunské) r. 1437 k velkým lidovým bouřím, aby se hájily se zbraní v ruce proti sociálnímu bezpráví, činěnému světskou i církevní vrchností. Toto lidové hnutí bylo sice potlačeno, ale způsob boje, tehdy husity v Sedmihradsku zavedený, stal se potom vzorem válčení jak na půdě rumunské, tak v celé jihovýchodní Evropě. K tomu přispěli hojně také čeští husitští válečníci, působící na půdě rumunské po celou 2. polovinu 15. a poč. 16. století. Svým vojenským uměním hájili tehdy střední a dolní Podunají proti přívalům tureckého světa, střežíce zároveň západoevropskou kulturu proti ničivým orientálním vlivům.
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.