Josef Dobrovský, zakladatel vědecké slavistiky.
Josef Dobrovský, zakladatel vědecké slavistiky.
Josef Dobrovský (1753 — 1829) bývá zván otcem slavistiky nebo jejím
patriarchou, a to plným právem.
Slavistická studia v 18. století před Dobrovským, ať v zemích slovanských, ať v Německu, přes všechen vzrůstající zájem o Slovany, spadají ještě příliš do rámce obecných zájmů o „starožitnosti“ (antiquitates) národů evropských a orientálních anebo sledují cíle praktického poznání jazyků slovanských a lidu obývajícího země slovanské. A zkoumání jazyků vůbec stává se vědeckým oborem teprve počátkem století 19., kdy z filosofických úvah o jazyce, z nauky o kořenech slov a příponách souvisící se studiem hebrejštiny, z prohlubující se kritiky biblického textu a ze snahy poznati a popsati nejrůznější jazyky světa, čím vším se zabývalo s oblibou století 18., rodí se jednak obecná linguistika, jednak srovnávací jazykověda indoevropská v pracích Bernhardiho, Humboldta, Raska, Boppa a Jacoba Grimma. Dobrovský dovedl včasně přiřaditi k této vznikající jazykovědě vůbec od samého jejího počátku i jazykovědu slovanskou jako obor vědecký, jejž zpracovával metodicky přesně, totiž s fakty a daty spolehlivě zjištěnými a správně i výstižně utříděnými, třebaže ještě nikoli pozdější metodou srovnávací v plném smyslu slova. Počátky jeho činnosti jazykovědné těsně souvisí právě s uvedenými východisky jazykovědného bádání v 18. století — vychází sám z kritiky biblického textu, ze studia hebrejštiny a s oblibou se soustředí na odhalování kořenů slova odvozovacích přípon, přijímaje k tomu podněty jak od hebreisty J. D. Michaelise, tak od starších německých filologů F. K. Fuldy a J. Ch. Adelunga,“ kdežto počáteční průkopnické práce uvedených zakladatelů obecné a srovnávací linguistiky, vesměs mladších než Dobrovský sám, vycházely skoro všechny až od r. 1816 a mohly zastihnouti Dobrovského tedy až po jeho šedesátce; vrcholné jejich práce vyšly až po jeho smrti v letech třicátých. V celé své práci jazykozpytné Dobrovský nikdy nezapřel racionalistického systematika, jehož klasicistickým ideálem je vyspělý a rozumem spořádaný jazyk spisovný.
Se studiem jazykovědným sdružovali práci literárně historickou a dějezpytnou (zvláště kritiku hodnotící prameny nejstarších dějin) a zkoumání o starožitnostech a etnografických jevech slovanských. Organisujícím středem byla mu přitom práce jazykovědná a filologická v užším smyslu, zvl. textově kritický a exegetický rozbor dochovaných památek; postupuje ve všech těchto oborech přesně metodicky a kriticky, spojil je v jeden vědný celek předmětem i metodou a konstituoval tak slovanskou filologii v širokém pojetí, které nejlépe vystihuje ruské „slavjanověděnije“. Takto byly položeny základy k vědecké slavistice v Čechách; z ní pak geneticky vyrostla rakouská slavistika vídeňská, proslulá po celé 19. století, a z ní vycházelo i „slavjanověděnije“ v Rusku, zrozené právě počátkem 19. století.
Vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu, spojené v Čechách se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí, které zasáhlo koncem 18. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoli ještě nacionálním, zůstavilo v osobnosti Dobrovského, jemuž dalo příznivé prostředí a umožnilo klidnou vědeckou práci, nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti.
Po počátcích Dobrovského, věnovaných biblické hermeneutice v rozboru hebrejských zlomků pražských v Michaelisově Orientalische und exegetische Bibliothek (1776) a přísné filologické kritice, kterou na svou dobu až sensačně určil italský původ z 9. stol. u pražského kapitulního zlomku evangelia sv. Marka, uctívaného jako autograf sv. Marka, byla po dlouhá léta — zhruba do r. 1792 — hlavním středem jeho úsilí badatelského i předmětem nesčetných publikovaných studií bohemistika. Viditelným ukončením tohoto období jsou jeho „Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur“ z r. 1792 (je to přepracované vydání práce rok před tím vyšlé v pojednáních Král. české společnosti nauk), třebaže dovršení jeho bohemistických prací dozrálo později. Teprve r. 1809 vyšlo vrcholné jeho dílo bohemistické „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“, jejímž jádrem je tvoření slov a ohýbání slov (Bildung a Biegung), po prvé — na rozdíl od dosavadních mluvnic i nejlepších, jako proslulé německé mluvnice Adelungovy — přesně od sebe odlišené. Připravena byla však tato soustavná mluvnice spisovné češtiny, vynikající přesným tříděním i dobrým postřehem o skutečném literárním usu češtiny humanistické, již od let devadesátých a odkládána právě pro vzrůstající Dobrovského zájem o otázky slavistické, který lze doložiti nejvýrazněji sborníkem „Slavín“ z r. 1806. Své dlouholeté přípravy pro slovník český dokonce opouští po vydání první poloviny německo-českého slovníku r. 1802 a přenechává je rukám mladším; neopustil však proto bohemistiku úplně, jak dosvědčují přepracovaná pozdější vydání obou uvedených jeho děl kromě četných příspěvků drobnějších, zejména o nejstarších českých dějinách.
Již svou činností bohemistickou stal se Dobrovský známým v tehdejším vědeckém světě, zvláště německém, a obracejí se naň s dotazy o českých faktech a materiálu významní představitelé kultury, jako K. G. Anton, badatel ve věcech lužických, proslulý hrabě Rumjancev (1791) a později zakladatel germanistiky Jac, Grimm (od r. 1811) a j. Obracejí se k němu, jako k autoritě a vzoru, starší i mladší filologičtí pracovníci slovanští, tak jihoslovanští lexikografové J. Stulić (Stulli) a J. Voltić (Voltiggi) stejně jako z Lublaně již r. 1808 mladičký Bartoloměj Kopitar.
Zvlášť hluboko zasáhla do mluvnictví slovanského Dobrovského mluvnice česká; stala se na dlouhou dobu vzorem pro řadu mluvnic jazyků slovanských. Působila značnou měrou, zejména svým tříděním, na dvě mluvnice slovinské, Danjkovu (1824) a Metelkovu (1825), dále na menší mluvnické příručky jazyka „ilyrského“ Vjekoslava Babukiće (vyšlé r. 1836 a 1849) a zvláště na jeho podrobnější mluvnici „Ilyrska slovnica“ (1854), ba ještě i na školské mluvnice charvátské Adolfa Vebra z počátku druhé poloviny 19. stol. Podle ní vypracoval Ant. Puchmajer podrobnou a na svou dobu význačnou mluvnici jazyka ruského (Lehrgebäude der russischen Sprache, 1820) a její rozvrh se obráží i v lužické mluvnici J. P. Jórdana (Grammatik der wendisch-serbischen Sprache in der Oberlausitz, 1841).
K úspěšnému a rychlému pronikání bohemistických prací Dobrovského — vedle jejich nesporné průkopnické ceny vědecké, kterou vynikaly nade všechny dotavadní mluvnice slovanské — přispělo zřejmě i to, že nebyly úzce bohemistické, že bohemista v nich nikdy nezapřel slavistu. Od samého počátku zabývá se v nich Dobrovský tříděním jazyků slovanských, snaže se přitom určiti místo jazyka církevně slovanského mezi nimi (třídění to se vyvíjí od prvního zmíněného vydání „Geschichte der böhmischen Sprache“ z r. 1791, nehledíme-li k poznámkám ještě starším, až k definitivní formě, podstatně shodné, ve vydání těchto dějin r. 1818 a v obou mluvnicích, české i církevněslovanské). Sleduje soustavně typy tvoření slov vždy i v širokém rámci slovanském (srov. kmenoslovnou jeho studii z r. 1791 „Über den Ursprung und die Bildung der slavischen und insbesondere der böhmischen Sprache“ a její pokračování z r. 1799 „Die Bildsamkeit der slavischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjective in der böhm. Sprache dargestellt“). Od samého počátku zajímá se též v různých drobných příspěvcích a poznámkách otázkou nejstaršího písma církevněslovanského (již r. 1780) a jinými otázkami ze starožitností a dějin slovanských. Variantu z církevněslovanského překladu Písma užil již r. 1778 ve své studii o pražském zlomku evangelia sv. Marka.
Klademe-li tedy rok 1792 jako mezník bohemistického a slavistického bádání Dobrovského, děje se tak proto, že jeho velká výzkumná cesta do Švédska a Ruska, počatá v polovině května tohoto roku a skončená roku následujícího koncem února, měnila se z původního zaměření bohemistického, pátrati po českých památkách, stále více v objevitelskou cestu slavistickou a stala se tak vnějším symbolem převládajících od té doby zájmů slavistických.
Hned v létě r. 1793 posílá Griesbachovi různočtení z církevněslovanských překladů Nového zákona a popisy příslušných rukopisů, kterých užil a které zčásti prostě celé otiskl Griesbach v novém vydání základní kritické edice řeckého Nového zákona (Novum Testamentum Graece I, 1796, II, 1806). Následuje řada drobných příspěvků, zvl. k památkám církevněslovanským a k jazyku polabskému, snesených hlavně ve sbornících „Slavín. Beiträge zur Kenntniss der slavischen Literatur, Sprachkunde und Alterthümer, nach allen Mundarten“ (r. 1806) a v dvousvazkovém sborníku „Slovanka. Zur Kenntniss der alten und neuen slavischen Literatur, der Sprachkunde nach allen Mundarten, der Geschichte und Alterthümer" (1814 a 1815); k nim řadí se také pronikavé přepracování obsáhlé části o slovanských jazycích pro Adelungovo dílo „Mithridates oder allgemeine Sprachkunde“, v jehož druhém díle, vyšlém posmrtně roku 1809, je část ta v úpravě Dobrovského otištěna.
Vše to je jen přípravou pro základní dílo mluvnické o jazyce církevněslovanském, pro řešení otázek spojených s činností slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a pro srovnávací slovník slovanský. U tohoto slovníku přestal na vytyčení hlavních zásad ve spisku „Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der Slavischen Sprachen“ (1813), ale ostatní práce uskutečnil; napřed dokončil díky usilovnému naléhání Kopitarovu monumentální „Institutiones linguae slavicae dialecti veteris“ r. 1822 a pak vydal ještě dvě rozpravy cyrilometodějské, studii „Cyrill und Method, die Slavenapostel“, r. 1823 jako poslední čtvrtý svazek proslulé sbírky revidující nejstarší dějiny české, a edici moravské legendy latinské (Mährische Legende von Cyrill und Method. Nach Handschriften herausgegeben, mit anderen Legenden verglichen und erläutert, 1826). Mnoho práce věnoval pak poslední léta života mluvnici lužickosrbské, ale její rukopis zničil.
Viděli jsme, jak účinně zasahoval Dobrovský svým slovanským materiálem a svými znalostmi do základních odborných děl své doby, do Griesbachova kritického vydání Nového zákona a do Adelungova svodu soudobého poznání jazyků světa. R. 1821 byl pozván, aby pro Pertzova Monumenta Germaniae historica zpracoval vydání Jordanova důležitého výtahu o dějinách Gotů „De origine actibusque Getarum“; na vydání tom pracoval, ale již je nedokončil. Již z toho plyne, jak samozřejmě byl brán mezi nejpřednějšími filology té doby jako jeden z nich a jako jediný povolaný zástupce nového pro ně východního světa slovanského. Je přirozené, že i jeho základní díla, zvl. Institutiones a rozpravy cyrilometodějské, ihned po vyjití se zapojila mezi úhelné kameny soudobé vědy. Byla přijímána s obdivem, jak na západě, přesněji řečeno ve střední Evropě, tak na východě v Rusku. Na západě byl to nejen okruh jeho přímých žáků v Praze (representovaný hlavně V. Hankou) a ve Vídni (Bart. Kopitarem), nýbrž i přední němečtí učenci, jako Jac. Grimm, historikové Niebuhr a Pertz. A v Rusku o tom svědčí i prostá fakta, jako že spis Cyrill und Method z r. 1822 byl přeložen do ruštiny již r. 1825 od M. P. Pogodina a že hned po vyjití Institutiones usnesli se v kroužku milovníků ruské slovesnosti, v němž kolem mecenáše hraběte Rumjanceva se seskupovali Vostokov, Kalajdovič, metropolita Jevgenij, přeložiti toto dílo společnou prací; překlad vyšel po jistých nesnázích v 1. 1833 až 1834 péčí Pogodina, Kalajdoviče a Ševyreva. Nevycházela díla Dobrovského v Rusku bez kritiky, ale byla to kritika rychle postupujícího poznání, k němuž základy dal právě český slavista. Jedině v prostředí jihoslovanském, v němž sice složil klasistický básník Lukijan Mušicki ódu na Institutiones, vzbudila také nelibost, a to u metropolity Stratimiroviće v Sremských Karlovcích, protože čekal mluvnici soudobého jazyka pravoslavné církve a nikoli rozbor klasické církevní slovanštiny.
Dobrovského mluvnice jazyka církevněslovanského byla dílem otevírajícím slovanskou jazykovědu a nikoli uzavírajícím výsledky jistého dlouhého pracovního období; byla slovanské jazykovědě spolu s celou prací Dobrovského nástupištěm k netušenému rozvoji. Rozvoj ten postupoval s překvapující rychlostí. Na jedné straně šťastné objevy nejstarších památek církevněslovanských, zčásti již souběžné se závěrečnými pracemi Dobrovského na Institutiones (byly již r. 1811 definitivně upraveny pro tisk), zčásti brzy po nich následující, podstatně změnily obraz nejstaršího jazyka církevněslovanského u některých jevů hláskoslovných — tu Vostokov ve svém Jdasickém „Razsuždeniji o slavjan. jazykě“ z r. 1820, opíraje se o Ostromírův evangeliář, dospíval k lepším řešením (poznal, že v nejstarším období jazyka církevněslovanského byly nosovky). Na druhé straně změnila se záhy metoda jazykovědného bádání a obracel se zřetel hlavně k nejstarším fázím jazyků a k otázkám hláskovým, kdežto středem zájmu Dobrovského byla systematika tvoření slov a tvarů a obdobně, jako mu ve zpracování jazyka českého nešlo o obraz staré češtiny, neměl na zřeteli jen nejstarší fázi ani u jazyka církevněslovanského, nýbrž šlo mu o rozvitý jazyk spisovný v jeho klasické formě tím spíše, že stále bral i pro svou dobu jazyk církevněslovanský jako významný spisovný jazyk slovanský. Tak si vysvětlíme, že Institutiones hlouběji zasáhly do formy a postupu popisných mluvnic jednotlivých jazyků slovanských, a ovšem i do praktických příruček jazyka církevněslovanského, než do vlastního bezprostředně následujícího bádání jazykovědného o nejstarším období církevní slovanštiny. Přímý vliv Institutiones na mluvnice jednotlivých jazyků slovanských lze však jen těžko oddělovati od vlivu české mluvnice Dobrovského, protože v obou mluvnicích je v základě shodné třídění typů tvoření slova a typů flektivních, které se právě přejímá do nejrůznějších gramatik slovanských. Proto leckterá mluvnice slovanská, uvedená výše ve výčtu gramatik opírajících se o Dobrovského mluvnici českou, snad náleží sem. Zde připojuji práce dvě, u nichž prozatím právě vliv Institutiones je nepochybný. Autor nejlepší polské mluvnice oné doby, G. S. Bandtke praví sám ve svém 3. vydání „Polnische Grammatik“ (1824): „aus Ihren trefflichen Institutionibus Slavicis habe ich viel entlehnt“, nazývaje Dobrovského, z jehož kritických poznámek k dřívějším vydáním mnoho získal a otiskl, spoluautorem knihy, právem jemu věnované (již druhé vydání této mluvnice z r. 1818 mělo podle Dobrovského zpracovanou kapitolu, srovnávající slovanské jazyky). Známý zakladatel spisovné srbštiny Vuk St. Karadžić chystal se po vyjití Institutiones napsati podle nich a podle české mluvnice Dobrovského velkou mluvnici srbskou, ale měl r. 1828 sestaven jen systém srbských substantiv a adjektiv (v úvodě své malé srbské mluvnice z r. 1814 uvádí sice kromě Adelunga také českou mluvnici Dobrovského, ale na svou škodu se jí neřídil); také J. Łoziński ve své mluvnici ukrajinské „Grammatyka jazyka ruskiego (małoruskiego)“, vyšlé v Přemyslu r. 1846 (hotové již 1833), dovolává se Dobrovského, ale v práci samé ho užil málo. — Z příruček jazyka církevněslovanského, zpracovaných zcela podle Institutiones, uvádím mluvnici Michaila Lučkaje „Grammatica Slavoruthena, seu vetero-slavicae . . . linguae“, vydanou v Budíně r. 1830, a učebnici J. Peninského, vyšlou v Rusku „Slavjanskaja grammatika“ (1825); ještě v šedesátých letech zamýšlel ruský jesuita J. M. Martynov vydati zkrácené Institutiones. — Lze právem a bez jakékoliv nadsázky říci, že pro slovanské mluvnice byly obě mluvnice Dobrovského obecně uznávaným vzorem v celé první polovině 19. století až do mluvnic Miklosichových.
Živou součástí postupujícího slavistického bádání zůstávaly déle výsledky jeho prací o otázkách cyrilometodějských a jeho názory na klasifikaci slovanských jazyků. Dobrovského názory o základních problémech cyrilometodějských a jeho určení kolébky staré církevní slovanštiny na Balkán (do Makedonie) nabyly trvalého ohlasu zvláště v Rusku, kde byly přijímány nejen současníky, jako Kačanovským a j., kteří zároveň tak odmítají jiný soudobý ruský názor o jejím původu moravském, nýbrž dovolávají se jich slavisté ještě na počátku 20. století, tak zvl. V. J. Lamanskij ve svém základním spise „Slavjanskoje žitije Sv. Kirilla“ (1903 — 04). V západních střediscích slavistických bylo mnoho z Dobrovského řešení právě těchto otázek právem i neprávem opuštěno; tak na jedné straně Kopitarova pochybená teorie o pannonském původu jazyka církevněslovanského na dlouho — až do Jagiće — zatlačila lepší poznání Dobrovského, na druhé straně Šafaříkův důkaz o větším stáří hlaholice korigoval právem teorii Dobrovského o prioritě cyrilského písma, udržovanou na Rusi až do poslední doby.
S Dobrovského dichotomickou klasifikací slovanských jazyků setkáváme se nejen r. 1822 v příručce ruského gramatika Greče, nýbrž také ještě r. 1887 u štyrskohradeckého profesora G. Kreka v jeho „Einleitung in die slavische Literaturgeschichte“; a konečně, vymění-li se některé znaky Dobrovského, není toto řešení mrtvé ani dnes, jak ukazují názory Šachmatovovy i jiných. Tím není vliv Dobrovského na rozvoj slavistiky ani zdaleka vyčerpán. Dobrovský působil i podnětnými drobnými příspěvky, poznámkami a kritikami, jejichž nepřeberné bohatství obsahuje i jeho rozsáhlá korespondence skoro se všemi tehdejšími slavistickými odborníky slovanskými i neslovanskými, osobním stykem a prostě přitažlivostí příkladu, takže lze právem v jeho působení viděti ohnisko a východisko celé rychle se tehdy rozvíjející slavistiky. Těšil se u svých mladších vrstevníků bezmezné úctě a autoritě, ale nebyl autoritou, jejíž práce má být přijímána jako definitivní neměnné zpracování, nýbrž činorodou osobností, povzbuzující k následování a odhalující možnosti práce.
Nejokázaleji byl Dobrovský uctíván v Rusku; nikoli v době svého pobytu v Petrohradě a v Moskvě r. 1792 — 93, kdy tam byl ještě málo znám a kdy zejména tam nebylo skoro zájmu o slavistiku a vůbec nebylo ruských slavistů, ale později, když za vnějšího působení mecenášského kancléře hraběte Rumjanceva a generála Šiškova teprve takřka z oficiálních podnětů v Rusku vznikla a rychle se rozvíjela slovanská filologie, a to zvláště v moskevském kroužku Rumjancevově. Dobrovský byl v přímém styku s generálem Šiškovem, kterého také r. 1813 poznal v Praze osobně (k jeho názorům v základě diletantským stavěl se značně skepticky až ironicky), pak s hrabětem Rumjancevem, s ušlechtilým Köppenem, v nepřímém s Vostokovem a j. A když bylo slavjanověděnije uvedeno roku 1826 Šiškovem, tehdejším ministrem osvěty, na ruské university, byli záhy poté kandidáti slavistických kateder posíláni do pražského slavistického střediska, proslulého právě Dobrovským, a to i po jeho smrti. Tak r. 1837 moskevský kandidát O. M. Bodjanskij, a koncem třicátých let kandidát university charkovské J. J. Sreznevskij a kandidát petrohradský P. J. Prejs a později kandidát university kazaňské V. J. Grigorovič, kterému se podařilo realisovat touhu Dobrovského, poznat rukopisné poklady athonských klášterů.
Menší byl vliv Dobrovského ve vědě polské, menší také proto, že v Polsku slavistiky ve smyslu Dobrovského vlastně tehdy nebylo. Nalezl však i tam své vřelé ctitele, na př. Bandtke vykládá Dobrovského Slavín a Slovanku na jagelonské universitě v Krakově a Slavín byl vzorem polskému historikovi práv A. S. Gelcelovi, když zamýšlel r. 1834 vydávat čtvrtletník pro duchovědy polské a slovanské, a to přes to, že Dobrovský sám se celkem k tehdejší polské slavistice, značně nevědecké, stavěl odmítavě, na př. přísně odsoudil Rakowieckého rozbor Pravdy Ruské (1824). Zato značně prospěl Dobrovský polské jazykovědě. Z jeho korespondence s Bandtkem, jedné z vědecky nejplodnějších, vytěžilo mnoho třetí vydání Bandtkeho mluvnice, jak jsem již podotkl výše, a bez prospěchu nezůstala patrně ani Dobrovského kritika prvního dílu Lindova polského slovníku.
Přes značné styky, které Dobrovský měl s kulturními činiteli a buditeli jižních Slovanů rakouských, nemůžeme mnoho mluviti o jeho působení na jejich vědu — necháme- li stranou Slovince Kopitara — prostě proto, že tehdy ještě u nich vědecká slavistika a vůbec filologie ani nezačínaly. Znám byl ovšem a uctíván zvláště u vůdců obrození slovinského (v. zde článek V. Buriána). Byl také brán za rozhodčího ve sporech o spisovný jazyk srbský; hájil v něm v důsledku svých názorů na spisovný jazyk tradici dosavadního kulturního jazyka u Srbů a vyslovil se pro „stylus medius“, připouštěje jen ústupky podle soudobého lidového usu, ale důslednou reformu Vukovu odmítal.
Rovněž ani k vzrůstající české romantické vědě, psané již česky, nedovedl nalézti tento osvícenský racionalista, klasik čistého ražení ve svých stařeckých letech kladný poměr, a sám, kdysi s obdivem přijímaný a uznávaný v osvícenském šlechtickém prostředí Král. české společnosti nauk, nedosáhl plné odezvy v novém prostředí čistě českém. Neměl také v české vědě přímého dědice své práce. Jeho nejintimnější žák, Václav Hanka, stal se jen popularisátorem a P. J. Šafařík přes to, že bral mnoho podnětů z Dobrovského, přijímal výsledky jeho práce a v jeho práci pokračoval, nikdy k němu nenalezl vřelejší osobní poměr (do Prahy přišel roku 1832 až po smrti Dobrovského); Šafaříkem pak se trvání pražského střediska slavistického na čas skončilo.
Pokračovatelem práce Dobrovského se stal jeho povahový antipod, výbušný a neklidný Slovinec Bartoloměj Kopitar, žijící od roku 1808 ve Vídni. Kopitar nazýval sebe Janem evangelistou Mistrovým, byl s Dobrovským v rozsáhlé korespondenci od r. 1808 až do jeho smrti, často se s ním stýkal ve Vídni osobně, má velikou zásluhu o to, že Dobrovský dokončil a vydal svou mluvnici jazyka církevněslovanského, přijímal od Mistra podněty i látku k další práci, k slovníku církevněslovanskému, k vydání frisinských památek, které Dobrovský, upozorněn Grimmem, první poznal, ale úkoly převzaté od Dobrovského nedokončil, učení Mistrovo často neprávem zvrátil, leckteré neshody Dobrovského za posledních let jeho života s českým kulturním prostředím podněcoval a sám i v základních otázkách prudce s Mistrem polemisoval (o kolébce staré církevní slovanštiny, o hodnocení reformátorské činnosti Vukovy a j.). Přece však je vědecky skutečně pravým žákem Dobrovského a dědicem jeho úsilí o poznání jazyka církevněslovanského a o rozřešení otázek s jazykem tím spojených.
Vnějším dokladem soudobého světového ohlasu činnosti Dobrovského je jeho členství v mnoha vědeckých společnostech v celém tehdejším vědeckém světě. Byl členem Král. pruské akademie nauk, frankfurtské Společnosti pro starší německý dějezpyt, Společnosti pro pomořanské dějiny, Král. dánské komise starožitností v Kodani, varšavské Společnosti přátel nauk, vědecké společnosti při universitě krakovské a vilenské, členem Imperator. akademie nauk v Petrohradě, Spolku milovníků ruské slovesnosti v Petrohradě, Společnosti pro ruské dějiny a starožitnosti při universitě moskevské a literární společnosti při universitě charkovské. Zastoupení jedněch zemí v tomto výčtu a nedostatek jiných je dán více faktem, kde se tehdy vědecky pracovalo v historii a filologii a kde vědecká práce ještě chyběla, než tím, že by se znalost jeho práce byla omezovala jen na tyto země. Shrneme-li význam Dobrovského pro slavistiku, pro slovanskou filologii, vidíme, že jeho zásluhou byla kolébkou této vědy Praha. Přesto, že i po Dobrovském byla slavistická studia zde pěstována, jistě významně P. J. Šafaříkem od roku 1832, záhy bylo toto západní středisko slavistiky z Prahy přeneseno do Vídně, kde pak prostřednictvím nejvlastnějšího žáka Dobrovského, Bartoloměje Kopitara, dále rozvíjejí dědictví Dobrovského vůdčí představitelé slovanské filologie v 19. století: Slovinec Miklosich, žák Kopitarův, Charvát Vatroslav Jagić, žák Miklosichův, a Čech Konstantin Jireček, vnuk Šafaříkův. Druhé významné středisko slavistiky v 19. století bylo v Rusku; slavistické studium tam vzniká teprve počátkem 19. století a je od samého počátku v nejtěsnějsím spojení s Jos. Dobrovským, jehož práce je tam přijata jako podnětný vzor. Jeho autorita a proslulost způsobila, že všichni první držitelé kateder slavistických v Rusku přicházejí se učit do Prahy a navazují tak na českou slavistiku, tradovanou zde přímými i nepřímými žáky Dobrovského. „Jeho starost o bibliografické popsání starých památek rozvinula se na Rusi ve vzorných pracích Kalajdoviče, Strojeva, Vostokova, Undoľského, Gorského a Novostrujeva a j. Jeho cesty po Švédsku, Rusku, jeho přání dostati se na Athos daly podnět následujícímu pokolení ruských slavistů k cestám korunovaným skvělými výsledky základní důležitosti pro slavistiku (Grigoroviče, Hilferdinga a j.)“, konstatuje prostým výčtem Vatroslav Jagič.
S hlediska soudobého charakterisuje po smrti Dobrovského jeho práci a jeho význam sám Goethe r. 1830 takto: „Tento vzácný muž, který již dříve šel za studiem slovanských jazyků a dějin s geniální sčetlostí a herodotskými cestami, uváděl každý výsledek vědecký vždy se zálibou zpět na znalost lidu a země v Čechách, spojuje takto s největší slávou ve vědě vzácnější slávu muže populárního. Kde zasáhne, hned je viděti mistra, který všude pochopil svůj předmět a jemuž se zlomky rychle řadily v celek“. A citovaný již historik slovanské filologie,Vatr. Jagič, shrnuje takto r. 1910 jeho význam s hlediska dvacátého století: „Příklad jeho získal následovníky, snahy jeho se neskončily jeho úmrtím, myšlenky jeho přišly včas. Stopy jeho mnohostranné činnosti žijí dosud.“
Slavistická studia v 18. století před Dobrovským, ať v zemích slovanských, ať v Německu, přes všechen vzrůstající zájem o Slovany, spadají ještě příliš do rámce obecných zájmů o „starožitnosti“ (antiquitates) národů evropských a orientálních anebo sledují cíle praktického poznání jazyků slovanských a lidu obývajícího země slovanské. A zkoumání jazyků vůbec stává se vědeckým oborem teprve počátkem století 19., kdy z filosofických úvah o jazyce, z nauky o kořenech slov a příponách souvisící se studiem hebrejštiny, z prohlubující se kritiky biblického textu a ze snahy poznati a popsati nejrůznější jazyky světa, čím vším se zabývalo s oblibou století 18., rodí se jednak obecná linguistika, jednak srovnávací jazykověda indoevropská v pracích Bernhardiho, Humboldta, Raska, Boppa a Jacoba Grimma. Dobrovský dovedl včasně přiřaditi k této vznikající jazykovědě vůbec od samého jejího počátku i jazykovědu slovanskou jako obor vědecký, jejž zpracovával metodicky přesně, totiž s fakty a daty spolehlivě zjištěnými a správně i výstižně utříděnými, třebaže ještě nikoli pozdější metodou srovnávací v plném smyslu slova. Počátky jeho činnosti jazykovědné těsně souvisí právě s uvedenými východisky jazykovědného bádání v 18. století — vychází sám z kritiky biblického textu, ze studia hebrejštiny a s oblibou se soustředí na odhalování kořenů slova odvozovacích přípon, přijímaje k tomu podněty jak od hebreisty J. D. Michaelise, tak od starších německých filologů F. K. Fuldy a J. Ch. Adelunga,“ kdežto počáteční průkopnické práce uvedených zakladatelů obecné a srovnávací linguistiky, vesměs mladších než Dobrovský sám, vycházely skoro všechny až od r. 1816 a mohly zastihnouti Dobrovského tedy až po jeho šedesátce; vrcholné jejich práce vyšly až po jeho smrti v letech třicátých. V celé své práci jazykozpytné Dobrovský nikdy nezapřel racionalistického systematika, jehož klasicistickým ideálem je vyspělý a rozumem spořádaný jazyk spisovný.
Se studiem jazykovědným sdružovali práci literárně historickou a dějezpytnou (zvláště kritiku hodnotící prameny nejstarších dějin) a zkoumání o starožitnostech a etnografických jevech slovanských. Organisujícím středem byla mu přitom práce jazykovědná a filologická v užším smyslu, zvl. textově kritický a exegetický rozbor dochovaných památek; postupuje ve všech těchto oborech přesně metodicky a kriticky, spojil je v jeden vědný celek předmětem i metodou a konstituoval tak slovanskou filologii v širokém pojetí, které nejlépe vystihuje ruské „slavjanověděnije“. Takto byly položeny základy k vědecké slavistice v Čechách; z ní pak geneticky vyrostla rakouská slavistika vídeňská, proslulá po celé 19. století, a z ní vycházelo i „slavjanověděnije“ v Rusku, zrozené právě počátkem 19. století.
Vzplanutí racionalisticky osvícenského úsilí o vědecké poznání prospěšné celému lidstvu, spojené v Čechách se staršími patriotickými snahami o poznání minulosti českých zemí, které zasáhlo koncem 18. století osvícenou šlechtu a inteligenci českou, českou ve smyslu územním a nikoli ještě nacionálním, zůstavilo v osobnosti Dobrovského, jemuž dalo příznivé prostředí a umožnilo klidnou vědeckou práci, nejlepší důkaz své opravdovosti a životnosti.
Po počátcích Dobrovského, věnovaných biblické hermeneutice v rozboru hebrejských zlomků pražských v Michaelisově Orientalische und exegetische Bibliothek (1776) a přísné filologické kritice, kterou na svou dobu až sensačně určil italský původ z 9. stol. u pražského kapitulního zlomku evangelia sv. Marka, uctívaného jako autograf sv. Marka, byla po dlouhá léta — zhruba do r. 1792 — hlavním středem jeho úsilí badatelského i předmětem nesčetných publikovaných studií bohemistika. Viditelným ukončením tohoto období jsou jeho „Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur“ z r. 1792 (je to přepracované vydání práce rok před tím vyšlé v pojednáních Král. české společnosti nauk), třebaže dovršení jeho bohemistických prací dozrálo později. Teprve r. 1809 vyšlo vrcholné jeho dílo bohemistické „Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache“, jejímž jádrem je tvoření slov a ohýbání slov (Bildung a Biegung), po prvé — na rozdíl od dosavadních mluvnic i nejlepších, jako proslulé německé mluvnice Adelungovy — přesně od sebe odlišené. Připravena byla však tato soustavná mluvnice spisovné češtiny, vynikající přesným tříděním i dobrým postřehem o skutečném literárním usu češtiny humanistické, již od let devadesátých a odkládána právě pro vzrůstající Dobrovského zájem o otázky slavistické, který lze doložiti nejvýrazněji sborníkem „Slavín“ z r. 1806. Své dlouholeté přípravy pro slovník český dokonce opouští po vydání první poloviny německo-českého slovníku r. 1802 a přenechává je rukám mladším; neopustil však proto bohemistiku úplně, jak dosvědčují přepracovaná pozdější vydání obou uvedených jeho děl kromě četných příspěvků drobnějších, zejména o nejstarších českých dějinách.
Již svou činností bohemistickou stal se Dobrovský známým v tehdejším vědeckém světě, zvláště německém, a obracejí se naň s dotazy o českých faktech a materiálu významní představitelé kultury, jako K. G. Anton, badatel ve věcech lužických, proslulý hrabě Rumjancev (1791) a později zakladatel germanistiky Jac, Grimm (od r. 1811) a j. Obracejí se k němu, jako k autoritě a vzoru, starší i mladší filologičtí pracovníci slovanští, tak jihoslovanští lexikografové J. Stulić (Stulli) a J. Voltić (Voltiggi) stejně jako z Lublaně již r. 1808 mladičký Bartoloměj Kopitar.
Zvlášť hluboko zasáhla do mluvnictví slovanského Dobrovského mluvnice česká; stala se na dlouhou dobu vzorem pro řadu mluvnic jazyků slovanských. Působila značnou měrou, zejména svým tříděním, na dvě mluvnice slovinské, Danjkovu (1824) a Metelkovu (1825), dále na menší mluvnické příručky jazyka „ilyrského“ Vjekoslava Babukiće (vyšlé r. 1836 a 1849) a zvláště na jeho podrobnější mluvnici „Ilyrska slovnica“ (1854), ba ještě i na školské mluvnice charvátské Adolfa Vebra z počátku druhé poloviny 19. stol. Podle ní vypracoval Ant. Puchmajer podrobnou a na svou dobu význačnou mluvnici jazyka ruského (Lehrgebäude der russischen Sprache, 1820) a její rozvrh se obráží i v lužické mluvnici J. P. Jórdana (Grammatik der wendisch-serbischen Sprache in der Oberlausitz, 1841).
K úspěšnému a rychlému pronikání bohemistických prací Dobrovského — vedle jejich nesporné průkopnické ceny vědecké, kterou vynikaly nade všechny dotavadní mluvnice slovanské — přispělo zřejmě i to, že nebyly úzce bohemistické, že bohemista v nich nikdy nezapřel slavistu. Od samého počátku zabývá se v nich Dobrovský tříděním jazyků slovanských, snaže se přitom určiti místo jazyka církevně slovanského mezi nimi (třídění to se vyvíjí od prvního zmíněného vydání „Geschichte der böhmischen Sprache“ z r. 1791, nehledíme-li k poznámkám ještě starším, až k definitivní formě, podstatně shodné, ve vydání těchto dějin r. 1818 a v obou mluvnicích, české i církevněslovanské). Sleduje soustavně typy tvoření slov vždy i v širokém rámci slovanském (srov. kmenoslovnou jeho studii z r. 1791 „Über den Ursprung und die Bildung der slavischen und insbesondere der böhmischen Sprache“ a její pokračování z r. 1799 „Die Bildsamkeit der slavischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjective in der böhm. Sprache dargestellt“). Od samého počátku zajímá se též v různých drobných příspěvcích a poznámkách otázkou nejstaršího písma církevněslovanského (již r. 1780) a jinými otázkami ze starožitností a dějin slovanských. Variantu z církevněslovanského překladu Písma užil již r. 1778 ve své studii o pražském zlomku evangelia sv. Marka.
Klademe-li tedy rok 1792 jako mezník bohemistického a slavistického bádání Dobrovského, děje se tak proto, že jeho velká výzkumná cesta do Švédska a Ruska, počatá v polovině května tohoto roku a skončená roku následujícího koncem února, měnila se z původního zaměření bohemistického, pátrati po českých památkách, stále více v objevitelskou cestu slavistickou a stala se tak vnějším symbolem převládajících od té doby zájmů slavistických.
Hned v létě r. 1793 posílá Griesbachovi různočtení z církevněslovanských překladů Nového zákona a popisy příslušných rukopisů, kterých užil a které zčásti prostě celé otiskl Griesbach v novém vydání základní kritické edice řeckého Nového zákona (Novum Testamentum Graece I, 1796, II, 1806). Následuje řada drobných příspěvků, zvl. k památkám církevněslovanským a k jazyku polabskému, snesených hlavně ve sbornících „Slavín. Beiträge zur Kenntniss der slavischen Literatur, Sprachkunde und Alterthümer, nach allen Mundarten“ (r. 1806) a v dvousvazkovém sborníku „Slovanka. Zur Kenntniss der alten und neuen slavischen Literatur, der Sprachkunde nach allen Mundarten, der Geschichte und Alterthümer" (1814 a 1815); k nim řadí se také pronikavé přepracování obsáhlé části o slovanských jazycích pro Adelungovo dílo „Mithridates oder allgemeine Sprachkunde“, v jehož druhém díle, vyšlém posmrtně roku 1809, je část ta v úpravě Dobrovského otištěna.
Vše to je jen přípravou pro základní dílo mluvnické o jazyce církevněslovanském, pro řešení otázek spojených s činností slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a pro srovnávací slovník slovanský. U tohoto slovníku přestal na vytyčení hlavních zásad ve spisku „Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der Slavischen Sprachen“ (1813), ale ostatní práce uskutečnil; napřed dokončil díky usilovnému naléhání Kopitarovu monumentální „Institutiones linguae slavicae dialecti veteris“ r. 1822 a pak vydal ještě dvě rozpravy cyrilometodějské, studii „Cyrill und Method, die Slavenapostel“, r. 1823 jako poslední čtvrtý svazek proslulé sbírky revidující nejstarší dějiny české, a edici moravské legendy latinské (Mährische Legende von Cyrill und Method. Nach Handschriften herausgegeben, mit anderen Legenden verglichen und erläutert, 1826). Mnoho práce věnoval pak poslední léta života mluvnici lužickosrbské, ale její rukopis zničil.
Viděli jsme, jak účinně zasahoval Dobrovský svým slovanským materiálem a svými znalostmi do základních odborných děl své doby, do Griesbachova kritického vydání Nového zákona a do Adelungova svodu soudobého poznání jazyků světa. R. 1821 byl pozván, aby pro Pertzova Monumenta Germaniae historica zpracoval vydání Jordanova důležitého výtahu o dějinách Gotů „De origine actibusque Getarum“; na vydání tom pracoval, ale již je nedokončil. Již z toho plyne, jak samozřejmě byl brán mezi nejpřednějšími filology té doby jako jeden z nich a jako jediný povolaný zástupce nového pro ně východního světa slovanského. Je přirozené, že i jeho základní díla, zvl. Institutiones a rozpravy cyrilometodějské, ihned po vyjití se zapojila mezi úhelné kameny soudobé vědy. Byla přijímána s obdivem, jak na západě, přesněji řečeno ve střední Evropě, tak na východě v Rusku. Na západě byl to nejen okruh jeho přímých žáků v Praze (representovaný hlavně V. Hankou) a ve Vídni (Bart. Kopitarem), nýbrž i přední němečtí učenci, jako Jac. Grimm, historikové Niebuhr a Pertz. A v Rusku o tom svědčí i prostá fakta, jako že spis Cyrill und Method z r. 1822 byl přeložen do ruštiny již r. 1825 od M. P. Pogodina a že hned po vyjití Institutiones usnesli se v kroužku milovníků ruské slovesnosti, v němž kolem mecenáše hraběte Rumjanceva se seskupovali Vostokov, Kalajdovič, metropolita Jevgenij, přeložiti toto dílo společnou prací; překlad vyšel po jistých nesnázích v 1. 1833 až 1834 péčí Pogodina, Kalajdoviče a Ševyreva. Nevycházela díla Dobrovského v Rusku bez kritiky, ale byla to kritika rychle postupujícího poznání, k němuž základy dal právě český slavista. Jedině v prostředí jihoslovanském, v němž sice složil klasistický básník Lukijan Mušicki ódu na Institutiones, vzbudila také nelibost, a to u metropolity Stratimiroviće v Sremských Karlovcích, protože čekal mluvnici soudobého jazyka pravoslavné církve a nikoli rozbor klasické církevní slovanštiny.
Dobrovského mluvnice jazyka církevněslovanského byla dílem otevírajícím slovanskou jazykovědu a nikoli uzavírajícím výsledky jistého dlouhého pracovního období; byla slovanské jazykovědě spolu s celou prací Dobrovského nástupištěm k netušenému rozvoji. Rozvoj ten postupoval s překvapující rychlostí. Na jedné straně šťastné objevy nejstarších památek církevněslovanských, zčásti již souběžné se závěrečnými pracemi Dobrovského na Institutiones (byly již r. 1811 definitivně upraveny pro tisk), zčásti brzy po nich následující, podstatně změnily obraz nejstaršího jazyka církevněslovanského u některých jevů hláskoslovných — tu Vostokov ve svém Jdasickém „Razsuždeniji o slavjan. jazykě“ z r. 1820, opíraje se o Ostromírův evangeliář, dospíval k lepším řešením (poznal, že v nejstarším období jazyka církevněslovanského byly nosovky). Na druhé straně změnila se záhy metoda jazykovědného bádání a obracel se zřetel hlavně k nejstarším fázím jazyků a k otázkám hláskovým, kdežto středem zájmu Dobrovského byla systematika tvoření slov a tvarů a obdobně, jako mu ve zpracování jazyka českého nešlo o obraz staré češtiny, neměl na zřeteli jen nejstarší fázi ani u jazyka církevněslovanského, nýbrž šlo mu o rozvitý jazyk spisovný v jeho klasické formě tím spíše, že stále bral i pro svou dobu jazyk církevněslovanský jako významný spisovný jazyk slovanský. Tak si vysvětlíme, že Institutiones hlouběji zasáhly do formy a postupu popisných mluvnic jednotlivých jazyků slovanských, a ovšem i do praktických příruček jazyka církevněslovanského, než do vlastního bezprostředně následujícího bádání jazykovědného o nejstarším období církevní slovanštiny. Přímý vliv Institutiones na mluvnice jednotlivých jazyků slovanských lze však jen těžko oddělovati od vlivu české mluvnice Dobrovského, protože v obou mluvnicích je v základě shodné třídění typů tvoření slova a typů flektivních, které se právě přejímá do nejrůznějších gramatik slovanských. Proto leckterá mluvnice slovanská, uvedená výše ve výčtu gramatik opírajících se o Dobrovského mluvnici českou, snad náleží sem. Zde připojuji práce dvě, u nichž prozatím právě vliv Institutiones je nepochybný. Autor nejlepší polské mluvnice oné doby, G. S. Bandtke praví sám ve svém 3. vydání „Polnische Grammatik“ (1824): „aus Ihren trefflichen Institutionibus Slavicis habe ich viel entlehnt“, nazývaje Dobrovského, z jehož kritických poznámek k dřívějším vydáním mnoho získal a otiskl, spoluautorem knihy, právem jemu věnované (již druhé vydání této mluvnice z r. 1818 mělo podle Dobrovského zpracovanou kapitolu, srovnávající slovanské jazyky). Známý zakladatel spisovné srbštiny Vuk St. Karadžić chystal se po vyjití Institutiones napsati podle nich a podle české mluvnice Dobrovského velkou mluvnici srbskou, ale měl r. 1828 sestaven jen systém srbských substantiv a adjektiv (v úvodě své malé srbské mluvnice z r. 1814 uvádí sice kromě Adelunga také českou mluvnici Dobrovského, ale na svou škodu se jí neřídil); také J. Łoziński ve své mluvnici ukrajinské „Grammatyka jazyka ruskiego (małoruskiego)“, vyšlé v Přemyslu r. 1846 (hotové již 1833), dovolává se Dobrovského, ale v práci samé ho užil málo. — Z příruček jazyka církevněslovanského, zpracovaných zcela podle Institutiones, uvádím mluvnici Michaila Lučkaje „Grammatica Slavoruthena, seu vetero-slavicae . . . linguae“, vydanou v Budíně r. 1830, a učebnici J. Peninského, vyšlou v Rusku „Slavjanskaja grammatika“ (1825); ještě v šedesátých letech zamýšlel ruský jesuita J. M. Martynov vydati zkrácené Institutiones. — Lze právem a bez jakékoliv nadsázky říci, že pro slovanské mluvnice byly obě mluvnice Dobrovského obecně uznávaným vzorem v celé první polovině 19. století až do mluvnic Miklosichových.
Živou součástí postupujícího slavistického bádání zůstávaly déle výsledky jeho prací o otázkách cyrilometodějských a jeho názory na klasifikaci slovanských jazyků. Dobrovského názory o základních problémech cyrilometodějských a jeho určení kolébky staré církevní slovanštiny na Balkán (do Makedonie) nabyly trvalého ohlasu zvláště v Rusku, kde byly přijímány nejen současníky, jako Kačanovským a j., kteří zároveň tak odmítají jiný soudobý ruský názor o jejím původu moravském, nýbrž dovolávají se jich slavisté ještě na počátku 20. století, tak zvl. V. J. Lamanskij ve svém základním spise „Slavjanskoje žitije Sv. Kirilla“ (1903 — 04). V západních střediscích slavistických bylo mnoho z Dobrovského řešení právě těchto otázek právem i neprávem opuštěno; tak na jedné straně Kopitarova pochybená teorie o pannonském původu jazyka církevněslovanského na dlouho — až do Jagiće — zatlačila lepší poznání Dobrovského, na druhé straně Šafaříkův důkaz o větším stáří hlaholice korigoval právem teorii Dobrovského o prioritě cyrilského písma, udržovanou na Rusi až do poslední doby.
S Dobrovského dichotomickou klasifikací slovanských jazyků setkáváme se nejen r. 1822 v příručce ruského gramatika Greče, nýbrž také ještě r. 1887 u štyrskohradeckého profesora G. Kreka v jeho „Einleitung in die slavische Literaturgeschichte“; a konečně, vymění-li se některé znaky Dobrovského, není toto řešení mrtvé ani dnes, jak ukazují názory Šachmatovovy i jiných. Tím není vliv Dobrovského na rozvoj slavistiky ani zdaleka vyčerpán. Dobrovský působil i podnětnými drobnými příspěvky, poznámkami a kritikami, jejichž nepřeberné bohatství obsahuje i jeho rozsáhlá korespondence skoro se všemi tehdejšími slavistickými odborníky slovanskými i neslovanskými, osobním stykem a prostě přitažlivostí příkladu, takže lze právem v jeho působení viděti ohnisko a východisko celé rychle se tehdy rozvíjející slavistiky. Těšil se u svých mladších vrstevníků bezmezné úctě a autoritě, ale nebyl autoritou, jejíž práce má být přijímána jako definitivní neměnné zpracování, nýbrž činorodou osobností, povzbuzující k následování a odhalující možnosti práce.
Nejokázaleji byl Dobrovský uctíván v Rusku; nikoli v době svého pobytu v Petrohradě a v Moskvě r. 1792 — 93, kdy tam byl ještě málo znám a kdy zejména tam nebylo skoro zájmu o slavistiku a vůbec nebylo ruských slavistů, ale později, když za vnějšího působení mecenášského kancléře hraběte Rumjanceva a generála Šiškova teprve takřka z oficiálních podnětů v Rusku vznikla a rychle se rozvíjela slovanská filologie, a to zvláště v moskevském kroužku Rumjancevově. Dobrovský byl v přímém styku s generálem Šiškovem, kterého také r. 1813 poznal v Praze osobně (k jeho názorům v základě diletantským stavěl se značně skepticky až ironicky), pak s hrabětem Rumjancevem, s ušlechtilým Köppenem, v nepřímém s Vostokovem a j. A když bylo slavjanověděnije uvedeno roku 1826 Šiškovem, tehdejším ministrem osvěty, na ruské university, byli záhy poté kandidáti slavistických kateder posíláni do pražského slavistického střediska, proslulého právě Dobrovským, a to i po jeho smrti. Tak r. 1837 moskevský kandidát O. M. Bodjanskij, a koncem třicátých let kandidát university charkovské J. J. Sreznevskij a kandidát petrohradský P. J. Prejs a později kandidát university kazaňské V. J. Grigorovič, kterému se podařilo realisovat touhu Dobrovského, poznat rukopisné poklady athonských klášterů.
Menší byl vliv Dobrovského ve vědě polské, menší také proto, že v Polsku slavistiky ve smyslu Dobrovského vlastně tehdy nebylo. Nalezl však i tam své vřelé ctitele, na př. Bandtke vykládá Dobrovského Slavín a Slovanku na jagelonské universitě v Krakově a Slavín byl vzorem polskému historikovi práv A. S. Gelcelovi, když zamýšlel r. 1834 vydávat čtvrtletník pro duchovědy polské a slovanské, a to přes to, že Dobrovský sám se celkem k tehdejší polské slavistice, značně nevědecké, stavěl odmítavě, na př. přísně odsoudil Rakowieckého rozbor Pravdy Ruské (1824). Zato značně prospěl Dobrovský polské jazykovědě. Z jeho korespondence s Bandtkem, jedné z vědecky nejplodnějších, vytěžilo mnoho třetí vydání Bandtkeho mluvnice, jak jsem již podotkl výše, a bez prospěchu nezůstala patrně ani Dobrovského kritika prvního dílu Lindova polského slovníku.
Přes značné styky, které Dobrovský měl s kulturními činiteli a buditeli jižních Slovanů rakouských, nemůžeme mnoho mluviti o jeho působení na jejich vědu — necháme- li stranou Slovince Kopitara — prostě proto, že tehdy ještě u nich vědecká slavistika a vůbec filologie ani nezačínaly. Znám byl ovšem a uctíván zvláště u vůdců obrození slovinského (v. zde článek V. Buriána). Byl také brán za rozhodčího ve sporech o spisovný jazyk srbský; hájil v něm v důsledku svých názorů na spisovný jazyk tradici dosavadního kulturního jazyka u Srbů a vyslovil se pro „stylus medius“, připouštěje jen ústupky podle soudobého lidového usu, ale důslednou reformu Vukovu odmítal.
Rovněž ani k vzrůstající české romantické vědě, psané již česky, nedovedl nalézti tento osvícenský racionalista, klasik čistého ražení ve svých stařeckých letech kladný poměr, a sám, kdysi s obdivem přijímaný a uznávaný v osvícenském šlechtickém prostředí Král. české společnosti nauk, nedosáhl plné odezvy v novém prostředí čistě českém. Neměl také v české vědě přímého dědice své práce. Jeho nejintimnější žák, Václav Hanka, stal se jen popularisátorem a P. J. Šafařík přes to, že bral mnoho podnětů z Dobrovského, přijímal výsledky jeho práce a v jeho práci pokračoval, nikdy k němu nenalezl vřelejší osobní poměr (do Prahy přišel roku 1832 až po smrti Dobrovského); Šafaříkem pak se trvání pražského střediska slavistického na čas skončilo.
Pokračovatelem práce Dobrovského se stal jeho povahový antipod, výbušný a neklidný Slovinec Bartoloměj Kopitar, žijící od roku 1808 ve Vídni. Kopitar nazýval sebe Janem evangelistou Mistrovým, byl s Dobrovským v rozsáhlé korespondenci od r. 1808 až do jeho smrti, často se s ním stýkal ve Vídni osobně, má velikou zásluhu o to, že Dobrovský dokončil a vydal svou mluvnici jazyka církevněslovanského, přijímal od Mistra podněty i látku k další práci, k slovníku církevněslovanskému, k vydání frisinských památek, které Dobrovský, upozorněn Grimmem, první poznal, ale úkoly převzaté od Dobrovského nedokončil, učení Mistrovo často neprávem zvrátil, leckteré neshody Dobrovského za posledních let jeho života s českým kulturním prostředím podněcoval a sám i v základních otázkách prudce s Mistrem polemisoval (o kolébce staré církevní slovanštiny, o hodnocení reformátorské činnosti Vukovy a j.). Přece však je vědecky skutečně pravým žákem Dobrovského a dědicem jeho úsilí o poznání jazyka církevněslovanského a o rozřešení otázek s jazykem tím spojených.
Vnějším dokladem soudobého světového ohlasu činnosti Dobrovského je jeho členství v mnoha vědeckých společnostech v celém tehdejším vědeckém světě. Byl členem Král. pruské akademie nauk, frankfurtské Společnosti pro starší německý dějezpyt, Společnosti pro pomořanské dějiny, Král. dánské komise starožitností v Kodani, varšavské Společnosti přátel nauk, vědecké společnosti při universitě krakovské a vilenské, členem Imperator. akademie nauk v Petrohradě, Spolku milovníků ruské slovesnosti v Petrohradě, Společnosti pro ruské dějiny a starožitnosti při universitě moskevské a literární společnosti při universitě charkovské. Zastoupení jedněch zemí v tomto výčtu a nedostatek jiných je dán více faktem, kde se tehdy vědecky pracovalo v historii a filologii a kde vědecká práce ještě chyběla, než tím, že by se znalost jeho práce byla omezovala jen na tyto země. Shrneme-li význam Dobrovského pro slavistiku, pro slovanskou filologii, vidíme, že jeho zásluhou byla kolébkou této vědy Praha. Přesto, že i po Dobrovském byla slavistická studia zde pěstována, jistě významně P. J. Šafaříkem od roku 1832, záhy bylo toto západní středisko slavistiky z Prahy přeneseno do Vídně, kde pak prostřednictvím nejvlastnějšího žáka Dobrovského, Bartoloměje Kopitara, dále rozvíjejí dědictví Dobrovského vůdčí představitelé slovanské filologie v 19. století: Slovinec Miklosich, žák Kopitarův, Charvát Vatroslav Jagić, žák Miklosichův, a Čech Konstantin Jireček, vnuk Šafaříkův. Druhé významné středisko slavistiky v 19. století bylo v Rusku; slavistické studium tam vzniká teprve počátkem 19. století a je od samého počátku v nejtěsnějsím spojení s Jos. Dobrovským, jehož práce je tam přijata jako podnětný vzor. Jeho autorita a proslulost způsobila, že všichni první držitelé kateder slavistických v Rusku přicházejí se učit do Prahy a navazují tak na českou slavistiku, tradovanou zde přímými i nepřímými žáky Dobrovského. „Jeho starost o bibliografické popsání starých památek rozvinula se na Rusi ve vzorných pracích Kalajdoviče, Strojeva, Vostokova, Undoľského, Gorského a Novostrujeva a j. Jeho cesty po Švédsku, Rusku, jeho přání dostati se na Athos daly podnět následujícímu pokolení ruských slavistů k cestám korunovaným skvělými výsledky základní důležitosti pro slavistiku (Grigoroviče, Hilferdinga a j.)“, konstatuje prostým výčtem Vatroslav Jagič.
S hlediska soudobého charakterisuje po smrti Dobrovského jeho práci a jeho význam sám Goethe r. 1830 takto: „Tento vzácný muž, který již dříve šel za studiem slovanských jazyků a dějin s geniální sčetlostí a herodotskými cestami, uváděl každý výsledek vědecký vždy se zálibou zpět na znalost lidu a země v Čechách, spojuje takto s největší slávou ve vědě vzácnější slávu muže populárního. Kde zasáhne, hned je viděti mistra, který všude pochopil svůj předmět a jemuž se zlomky rychle řadily v celek“. A citovaný již historik slovanské filologie,Vatr. Jagič, shrnuje takto r. 1910 jeho význam s hlediska dvacátého století: „Příklad jeho získal následovníky, snahy jeho se neskončily jeho úmrtím, myšlenky jeho přišly včas. Stopy jeho mnohostranné činnosti žijí dosud.“