Karlova universita do dekretu kutnohorského.

Když se stal Karel IV., první z českých králů, králem římským německého národa, bylo jednou z prvních jeho starostí zřídit v hlavním městě českého království universitu. Došel sám vzdělání v Paříži, i poznal na vlastní oči, čím je Paříži a vůbec Francii universita: co prospěchu hmotného i mravního má město i stát z velikého přílivu cizinců, kteří sem přinášejí peníze i vzdělání, a co znamená pro stát, může-li si doma vychovat vlastní úřednictvo, duchovní i světské. O to úřednictvo stál asi král nejvíce. Vidělť, jak neocenitelnou oporou je královské moci francouzské, která byla vzorem i předmětem obdivu teprve 30letého panovníka, a jakou mocností je v mezinárodních kruzích i stycích, které ho zaměstnávaly nejvíce. Bylť Karel ještě daleko od cíle, maje v říši proti sobě císaře Ludvíka, sesazeného sice papeži, ale stále tak mocného, že se musil připravovat na tuhou válku s ním. Jednal o povolení university nejspíše ještě před zvolením za krále, v létě r. 1346 za pobytu v Avignoně u papeže Klimenta VI., svého někdejšího vychovatele, který pak vyhověl Karlově žádosti vydáním zakládací listiny pražské university z 26. ledna 1347.

Papež nepovolil hned. Právě proto, že byl sám Francouz, nemohl necítit újmu, jaká tím vznikne jeho vlasti. Na štěstí pro Karla se universita pařížská netěšila valné přízni Klimenta VI. Musilť právě tehdy opětovně zakročovat proti smělým mistrům Sorbonny, kteří vybočili z dráhy pravé víry a jež universita jen zdráhavé obětovala. Jak by byl mohl ostatně oslyšet Karlovu žádost? Nikdo jiný nebyl přece s to, aby porazil Ludvíka Bavora, jenž nesl tolik let na hlavě korunu císařskou přes všecky blesky papežů a ve své residenci mnichovské dopřával útočiště vášnivým odpůrcům papežství, jako byl nebezpečný kacíř Ockham. Nebude právě proto církvi na prospěch, vznikne-li pod ochranou církevně zcela spolehlivého Karla IV. universita, která bude moci čelit nepřátelům církve?

Přes rok měl král v rukou papežské povolení, než nadešla po jeho názoru vhodná chvíle k vlastnímu slavnostnímu založení university. Teprve, když již byl korunován na krále německého i českého a ovládl říši po náhlé smrti císaře Ludvíka, přikročil ke skutku. Učinil to na valném sněmu zemském v Praze, na němž vydal i nemálo jiných listin povahy státoprávní. Tím překonával odpor domácí šlechty proti zřízení university, které zamýšlel již o půlstoletí dříve Karlův praděd Václav II. To však tenkráte šlechta zmařila, obávajíc se, že by se universita mohla stati zbraní panovníka proti její moci. Zakládací listina Karlova, vydaná 7. dubna 1348 a vyšlá z pera králova sekretáře M. Mikuláše Sortesa, jenž k ní užil několika podobných listin předešlého století, netají se nadějemi, jaké Karel spojoval se zakládaným ústavem, a zdůrazňuje v ušlechtilém patriotismu jeho touhu, aby universita zvýšila lesk jeho království a aby občané českého státu nepotřebovali choditi za vzděláním kraj světa, nýbrž našli doma prostřený stůl, ano, mohli sami k němu zváti cizince. Propůjčuje universitě potřebné svobody, sliboval Karel, že jejím členům opatří veškeré hmotné výhody, jakých požívají v Paříži nebo v Bologni.

Vážnost své vůle osvědčil král tím, že pro očekávané příchozí založil krátce před tím Nové Město Pražské, novou Prahu, které byla vzorem jím obdivovaná Paříž, hlavní město mohutného státu i centrum mezinárodní kultury, a jež měla míti mnohem větší rozsah, nežli byla hradbami již značně stísněná Praha dosavadní. Vymohl také na papeži a na vedení řádů, které pěstovaly bohosloví, vše potřebné, aby mohla vstoupit v život přední fakulta tehdejších universit, theologická. Řád dominikánský, františkánský, augustiniánský a cisterciácký propůjčily na královu žádost svým pražským seminářům ráz vysokých studií a jejich učitelé, z nichž ostatně nejeden prošel již universitou pařížskou neb oxfordskou, dostali od papeže potřebné doktoráty. Základem fakulty lékařské se stala profesura, na niž povolán Vlach Baltazar z Tuscie a také za profesora pro církevní právo povolán doktor z Bologně. Na filosofické fakultě zaujal podobné postavení osobní lékař králův M. Walther, jemuž svěřena zároveň přední latinská škola pražská na Týně.

Byly to skrovné počátky, v jakých zahájila své působení první universita střední Evropy. Zakladatel spoléhal trochu příliš na tuto výhodu mladého ústavu, že neměl široko daleko soupeře, ale na více zatím jeho prostředky nestačily. Karel byl sám příliš zatížen finančně několikaletým bojem o korunu, aby mohl přispěti více. Starost o universitu přenechával jejímu kancléři, arcibiskupu Arnoštovi z Pardubic, jenž se také o ni mnoho staral, takže by skoro zasloužil čestného názvu druhého jejího zakladatele. Jako někdejší posluchač university padovské a jako přední diplomat a spolupracovník Karlův měl Arnošt zvláštní porozumění pro poslání mladé university jak vůbec, tak zejména pro český stát. Přičiněním Arnoštovým založena již r. 1344, kdy se stal prvním arcibiskupem pražským, profesura theologie v katedrále sv. Víta, pro niž získán dominikán Jan Moravec. Arcibiskupův kancléř Štěpán z Uherčic, první spisovatel nové university v tomto oboru, stal se profesorem církevního práva. Dále nařídil a provedl arcibiskup v r. 1352 sbírku duchovenstva na novou universitu a z jejího výtěžku zakoupil první její statky a první dům pro ni. A ani to nebylo bez jeho přičiněni, že rok před skonem Arnoštovým († 1364) povolán do Prahy slavný kazatel rakouský Konrád Waldhauser, jenž tu pak napsal proslulou Postillu studentium sanctae universitatis Pragensis; i Konrádův žák Milič z Kroměříže shrnul svoje akademická kázání pražská v postile, kterou nazval skromně Abortivus. Universita se vyvíjí značně pomalu. Je to viděti na rotulech, žádostech papeži o udělení obročí členům university, z nichž hlavně žili, a které Karel, od r. 1355 císař, horlivě podporoval přímluvami; jediný, podaný císařem r. 1365 za pobytu v Avignonu, prosí za větší počet osob. V té době jsou již vyvinuty po vzoru pařížském zavedené nationes, čtyři kurie, k nimž náležejí členové university, studenti i mistři. První, česká, zahrnuje příslušníky státu českého, ale i Uhry, do národa bavorského se počítají studenti z Německa jižního a západního, Rakušané a Nizozemci, k polskému i Litevci, Slezané a částečně rodáci ze zemí saských, k saskému konečně Severoněmci a Skandinávci. Souběžně s tím se rozvinuly i fakulty: artistů, theologů, mediků a kanonistů. Vlastně vsak teprve rok 1366 postavil universitu na pevné základy.

O rok dříve vznikla v blízkém sousedství, v hlav. městě zemí rakouských Vídni, universita, založená ctižádostivým zetěm císařovým Rudolfem, a třeba neměla fakultu vyšší, theologickou, zahrozila Praze vážnou soutěží. I založil roku 1366 polekaný Karel IV. štědrým darem první kolej, kterou universita nabyla důstojné budovy a zvláště fakulta bohoslovecká pevného základu. Byla nazvána collegium Carolinum, zařízena pro dvanáct profesorů a spojena s jiným ústavem Karlovým (z r. 1342), s kolejí všech svátých tím, že její kanovnická místa byla na příště vyhrazena členům Karolina, kteří na ně vstupovali. Theologická fakulta tím dosáhla s dostatek profesur a došla vybavení znamenitého. Vzbudilo to až závist jiných fakult, zejména právníků-kanonistů, kteří si činili nárok na tytéž výsady, jakých dosáhli theologové. Mezi nimi a kanonisty byla beztoho velká řevnivost pro neobyčejné výsady, jimiž zahrnovali kanonisty papežové, aby skrze ně podporovali postup církevního práva ve světě, povolujíce jim na mnoho let vzdálení z úřadů za účelem studií na universitě, jakož i hromadění beneficií, které bylo jinak stíháno nebo se muselo draze vykupovat. Mezi kanonisty tíhla mnoho šlechta, která měla dosti vlivu k získávání i dosti prostředků k zakupování výnosných prebend v kanovnických kapitulách a šla sem lákána i tím, že dosažení těchto prebend nezavazovalo k celibáru. Na právnické fakultě bylo také nemálo prelátů, ano objevil se tu někdy i biskup, toužící po těchto výsadách, a těm se pak příčilo uznat za rovnocenou fakultu artistickou, která nebyla opravdu než jakousi přípravkou pro studium na fakultách vyšších. Odtrhli se proto právníci r. 1372 od ostatních fakult a ustavili se v samostatnou universitas canonistarum. Přiměli tím i císaře k tomu, že jim do roka koupil dům, který si pěkně zařídili. Osamostatnění prospělo oběma stranám a mělo v zápětí veliký rozmach university kanonistů, která si vzala za vzor nejslavnější university toho druhu, Bolognu a Padovu. Universita, která osamostatněním ušla otřesu z r. 1409, ale zanikla brzy nato v bouřích husitské revoluce, měla několik vynikajících profesorů, jako byl Bohuslav z Krnova, spisovatel díla Lectura super IV. et V. 1 . Decretalium, a Kuneš z Třebovel, jenž se pěkným spiskem zastal poddaných proti utiskování odúmrtmi. Jako host vystoupil na universitě pavijský profesor Ubertus de Lampugnano. Na universitě vznikly i dvě velmi oblíbené příručky církevního procesu. Také medikové nabyli snad ještě od císaře Karla vlastní koleje, a to, jak se zdá, odkazem osobního jeho lékaře M. Fridricha. Na této fakultě vynikl na přelomu století Moravan M. Albík z Unčova, spisovatel hojných a oblíbených příruček.

Rozkvět Karlova díla, založený na těchto nezbytných základech hospodářských, dostoupil rozměrů ještě větších v prvém desetiletí po jeho smrti. Rok jeho skonu 1378 přinesl zajisté universitě nové netušené možnosti a zisky tím, že roztrhl velikým schismatem papežským evropské křesťanstvo na dvojí tábor a Praze zasvitla naděje, že jí připadne dědictví Paříže. Roztržka v papežství postavila totiž největší onu universitu evropské pevniny do tábora opačného, nežli kde stanuly Čechy a Německo, a to mělo v zápětí, že Čechově i Němci z Paříže odešli. To pocítila Praha silným přílivem a vynasnažila se jej zachytit. O to se přičiňoval zvláště kancléř university i mladého Václava IV. arcibiskup Jan z Jenštejna, který již viděl chvíli, kdy „zloupení Francie obohatí Čechy“. Nejspíše jeho vlivem založil Václav IV. novou kolej, nazvanou po něm collegium regis Venceslai, a zjednal také Karolinu krásnou budovu ve středu města. Pohříchu upadl arcibiskup Jenštejn u dvora v nemilost právě v době, kdy by byl potřeboval nové vydatné podpory královy pro úkoly, které tím vším universitě vznikaly.

Cizinci, přišlí z Paříže, cítíce svoji sílu, nebyli spokojeni dosavadními výsadami, nýbrž domáhali se nových, a to změnou statut universitních na úkor živlu domácího; tomu hrozilo vytlačení z nejlepších profesur, propůjčovaných v kolejích. Čechové se tomu vzepřeli a dovolali se pomoci arcibiskupovy. Němci se oplátkou odvolali proti kancléři do Říma. Konečně (r. 1385) byl spor urovnán kompromisem. Cizinci ponechali českým mistrům v kolejích po 5 profesurách, sami pak podrželi jich šest; v obsazování dvanácté profesury se měli všichni střídat. Toto narovnání, jakkoli se stalo ještě po letech vzorem pro podobné řešení ve Vídni, cizince neuspokojilo. Odcházejí na nové university, které pomáhají zakládat hlavně po německé říši. Dosti jich odešlo z Prahy hned r. 1385 do Vídně na nově zřízenou a bohatě dotovanou fakultu theologickou, r. 1386 založili většinou pražští profesoři universitu v sídelním městě kurfiřta falckého Heidelberku, o dva roky později vznikla ne bez jejich účasti na Rýně universita v Kolíně a brzy nato i v území třetího kurfiřta, mohučského, v Erfurtě. Konečně založil roku 1400, a to profesory povolanými z Prahy, i král polský Władysław Jagiello universitu v Krakově.

Od sklonku let osmdesátých nastává takto nemalý pokles Karlovy university, zaviněný značně i vypuknutím občanské války v Čechách, která se protáhla na deset let (1394 — 1403), a sesazením Václava IV. s trůnu římského krále (r. 1400). Pokles ten by byl ovšem stěží dokázal odvrátit panovník mnohem silnější. Bylť konec konců pouhým výrazem rozpadu staré říše římské německého národa v teritoria stále více mohutnějící, jejichž panovníci měli tytéž cíle i zájmy, jaké vedly k založení university Karla IV. Přes mezinárodnost jejich rázu a zvláště vyučovacího jazyka mizela v Evropě půda pro university mezinárodní povahy. Bylo třeba jen vnějšího nárazu, aby tento vývoj byl dokonán i v Praze. Ten náraz přišel s jednou z posledních peripetií velikého schismatu, jehož počátek se zdál Karlově universitě tolik slibovat a přinesl jí opravdu vrchol rozmachu. Podlehla nicméně v boji velmi čestném, v boji, ve kterém se setkala v jednom šiku se svou duchovní matkou, s universitou pařížskou.

Dnešní stav badání nedovoluje (a nedostatečnost pramenů sotva kdy dovolí) povědět, jakou měrou se Karlova universita účastnila v prvých dvou až třech desítiletích svého působení soudobých proudů duchovních a zda někdo z jejích profesorů vynikl nad průměr. Zdá se však, že tomu tak nebylo, že zůstala na samé periferii myšlenkového proudění doby. Arci teprv od let osmdesátých se rýsují zřetelněji směry a proudy, které na ní vládly a jež se nakonec utkaly prudkou srážkou a otřásly universitou do samých základů.

Jako v Paříži i v Oxfordě, jejichž vlivu se pražská universita oddaně poddávala, převládl i zde filosofický nominalismus, kterému vybojoval vítězství slavný františkán anglický Vilém Ockham. Nebyl to však již smělý nominalismus velikého Venerabilis inceptoris. Nešťastný konec Ockhamův v papežském prokletí, kterým byl postižen pro neohroženou vzpouru proti hlavě církve, způsobil reakci tak mocnou, že tento ep gonský nominalismus odvrhl vše, čím by byl mohl narazit u církevní vrchnosti a že papežství a hierarchie neměly věrnějších a oddanějších obránců nad tyto pozdější nominalisty. Barva školy je zachována pouze v logice, kde se Ockhamovi epigoni za sebezapření, jemuž se podrobili, odškodňují horlivostí zcela neškodnou. Tato horlivost, čím je méně opravdovou, tím se více blíží kejklířskému hračkářství, které proměňuje zejména universitní disputace ze zápasů o názory v pouhá rétorská divadla. Je to zkrátka věda úplně krotká, ustrašená a šosácká a tedy neplodná. Vyhýbá se úzkostlivě všem ožehavým otázkám, jak je viděti na tom, že pro ni neexistuje na př. otázka konciliární, vytvořená krisí velkého schismatu, ale choulostivá ovšem i politicky. Jediný příspěvek Prahy k veliké té diskusi, Tetragonus Aristotelis Vojtěcha Raňkova z Ježova, vyšlý ostatně beze jména, pochází od muže, stojícího mimo universitu.

Skepticismus a oportunismus, kterým se hlavně vyznačuje epigonský nominalismus, nedovedl získati duchy opravdovější. Ti se obraceli k thomismu, který nabyl v Praze nemalé moci silným vlivem řádu dominikánského, jehož byl oficiální theologií. Dominikáni měli v Praze ze všech řádů nejčilejší studium a zastávali svými profesory nejednou i theologickou katedru u sv. Víta. Jejich podíl na theologické fakultě stoupl ještě neobyčejně tím, že řád, přikloniv se za schismatu k papeži římskému, přenesl do Prahy r. 1383 své nejslavnější theologické učení, které měl v Paříži, když se tato universita přiklonila k papeži avignonskému. Tehdy vynikli na Karlově universitě Čech M. Mikuláš Biceps, autor vlivného komentáře k Lombardovým Sentencím, a Němec Jindřich z Bitterfeldu, spisovatel mnoha významných traktátů m. j. mystických a reformních; jeho kritika odpustkových zlořádů z r. 1393 razila cestu pozdějšímu útoku Husovu. Vliv dominikánského thomismu nabyl však nemalého významu i tím, že svým realismem připravoval půdu velikému theologu oxfordskému Janu Viklefovi, jenž si na přelomu století dobyl rozhodující moci na mladé duchy české národnosti a způsobil na universitě pronikavé třídění duchů.

Již v době Karlově chodívali Čechové do Oxfordu. Styky zesílily, když se po r. 1378 stala universita pařížská schismatickou, takže odtud Čechové odešli, a když se diplomacii římského papeže podařilo smluviti provdání sestry Václava IV. na dvůr londýnský. Stipendium, založené někdejším mistrem oxfordským Vojtěchem Raňkovým z Ježova r. 1388, usnadňovalo cesty do Oxfordu a přispělo asi hlavně k tomu, že Čechové objevili Viklefa.

Oslnil hned první z nich, kteří ho poznali nejdříve pouze jako filosofa. Proti skepticismu a oportunismu epigonského nominalismu nemohl nezapůsobit mohutným dojmem veliký metafysik, vracející se k největšímu duchu křesťanské antiky Augustinovi, jehož kult rozšířil v Čechách řád augustiniánů- kanovníků, podporovaný mnoho zvláště arcibiskupem Arnoštem. Smělost jeho přesvědčení, že platónský idealismus-realismus Augustinův je s to, aby smířil vědu s nejtěžšími dogmaty, jako je inkarnace a trojice, radostná víra v rozum a jeho schopnost proniknouti v největší záhady a tajemství filosofie a theologie, úchvatnost perspektiv, jaké otvírala jeho soustava, ještě dnes závrať vzbuzující, to vše činí pochopitelným, jak tento nový názor mohl budit nadšení, tím ohnivější, že Viklef rozbíjel na padrť filosofii mistrů německých, s nimiž se Čechové opětovně na universitě utkávali.

Oxfordský mistr zakotvil v srdci mladých Čechů tím pevněji, že jejich tužbám přinášely mnoho vítaného i Viklefovy spisy církevně-politické, jeho smělá hesla na obranu práv státu proti církvi. To, co Viklef napsal na obranu Anglie proti avignonskému papežství, jež podporovalo anglickými penězi Francii v těžké „stoleté“ válce, nemohlo věru v celé tehdejší Evropě padnouti na půdu úrodnější nežli v Čechách. Sesazení Václava IV. v německé říši bylo provázeno dohrou zvláště potupnou tím, že jej sesadil také papež Bonifác IX. To vzbudilo v Čechách prudké pobouření, zejména v mladém pokolení, a pražský dvůr odpověděl na pohanu faktickým odtržením od Říma, které se protáhlo na léta. To mělo základní význam pro uchycení Viklefových bojovných hesel na české půdě: došly tak, třeba jen nepřímo, ochrany státu a mohly tedy v zemi zapustit kořeny velmi hluboko. Tu našly nadšené čtenáře i revoluční spisy Evangelického doktora, přinesené do Čech naposledy, knihy theologické. Měly v Praze připravenu půdu již dávno českým hnutím náboženským, školou Miličovou.

Hnutí, založené tímto otcem české reformace, vzniklo mimo universitu a dlouho nemělo v jejích kruzích přátel. Jeho tvůrce, podmanivý kazatel i světec Milič z Kroměříže, neprošel universitou a mezi mistry měl spíše odpůrce než příznivce. Když skonal r. 1374, vyčerpán zápasem s persekucí, kterou jeho dílo stíhala hierarchie, byl jeho žákům vyrván ústav Jerusalem, který založil pro svou kazatelskou školu, a proměněn Karlem IV. v kolej řádu cisterciáckého. To arci nesblížilo hnutí s universitou a přispělo asi k tomu, že vůdčí duch školy Matěj z Janova vystudoval v Paříži. Teprve, když se M. Matěj vrátil r. 1381 s ostatními Čechy do Prahy, vstoupil zde na theologickou fakultu. Ale přece životní dílo „Pařížského mistra“, nejznamenitější dílo, vzešlé z Karlovy university do Husa, jeho Základní principy bible (Regulae Veteris et Novi Testamenti), rozvinující a skvěle zdůvodňující veškerou učeností tehdejší vědy program církevní reformy v duchu Miličově, vznikly z polemiky proti pražské universitě právnické, která se vyslovila proti kultu svátosti oltářní, miličovskému hnutí tak drahé. Proto byl M. Matěj pro svůj český spis, který nebyl jistě nic jiného než překlad bible, vyšetřován konsistoří, již ovládali kanonisté. Až když se kruh Miličových žáků, vida marnost svého úsilí o to, aby mu byl vrácen Jerusalem, rozhodl r. 1391 vytvořiti svépomocí nový ústav založením kaple Betlémské, určené výhradně českému kázání v duchu Miličově, sblížilo se hnutí s universitou. Bylť Betlem k universitě připojen tím, že patronátní právo bylo svěřeno mistrům české národnosti a správcem koleje, vzniklé potom u chrámu, jmenován člen university. V M. Janu Husovi, který se jím stal r. 1402, splynulo miličovské hnutí s českou generací universitní, která prošla rozhodujícím vlivem Viklefovým.

Bylo to organické splynutí dvojího proudu stejného východiska i cíle. Obojí směr chce vrátit církev, zašlou na scestí, k prostému stavu církve prvotní. Vzorem církve Kristovy a apoštolů má se obrodit církev dnešní, tonoucí v bohatství a neřestech. Má se to státi především návratem k svaté chudobě, pak i k prostotě církevních řádů, odstraněním všech „nálezků“, které nahromadily pozdější věky. Provedení reformy tak dalekosáhlé se ovšem nelze nadít od papežství, které samo je zdrojem církevního úpadku a rozvratu; papež je proto vtělený Antikrist. Církev dnešní je tedy po přesvědčení Viklefově i Matějově církví jen navenek a násilná vláda papežů není pro křesťana závazná. Má naopak povinnost se jí vzepřít. Pravá církev, církev svátých vyvolených, je neviditelná a její hlavou je Kristus. To byly ovšem věty, které v očích vládnoucí církve byly vzpourou. Přijala výzvu a našla v boji proti českým stoupencům Viklefa na universitě hojně stoupenců v německé většině universitní. Středověké university byly svými zájmy příliš spjaty s církví a mocenským jejím postavením, aby se ve své většině nebyly postavily nepřátelsky k názorům tak převratným, jako byly Viklefovy nebo Matěje z Janova. Útok na hierarchii byl útokem na ně samy. Němci se stali na pražské universitě představiteli tohoto konservatismu tím, že tu měli stále ještě většinu. Ubylo sice Jihoněmců, kteří klesli po r. 1390 na devítinu, ale saský národ měl na universitě skoro polovinu, polský téměř třetinu, kdežto český pouhou necelou pětinu. Překvapí proto, že se mezi cizinci přece našel aspoň ostrý kritik papežského fiskalismu, který ovšem právě tehdy nabyl rozměrů až zrůdných, a to v M. Albertovi Engelschalkovi. Jeho Speculum aureum z. r. 1404, jakýsi to doplněk i protějšek díla Squalores curie Romane od někdejšího pražského, tehdy již heidelberského profesora Matouše z Krakova, řadí se čestně k nejsmělejším projevům reformní publicistiky velikého schismatu, ale přestává ovšem na kritice správy, nedotýkajíc se nikterak podstaty moci papežské. M. Albert zůstal však výjimkou mezi svými krajany. Ti se postavili vesměs po bok hierarchii, a to tím spíše, že stáli již filosoficky na opačném stanovisku než Viklef. I sílil odpor proti Viklefovi a Čechům každým krokem přes to, že jim politická situace přála, až vybuchl konečně v boj na nůž.

Několikaleté přestřelky a žaloby německých mistrů na české vyvrcholily r. 1407 málo akademickým činem německého mistra Ludolfa Meistermanna, jenž udal vůdce českých mistrů Stanislava ze Znojma v Římě z kacířství a dal si žalobu potvrdit universitou heidelberskou. Té se tím naskytla příležitost zasáhnout Prahu i jejího krále. Hlava české strany, muž, k němuž všichni, jak vzpomíná Hus, vzhlíželi jako k otci, postaven byl takřka na pranýř, a když se všecky pokusy o urovnání procesu ukázaly marnými, musil se vydat dr. Stanislav na podzim r. 1408 na nákladnou i potupnou cestu za ospravedlněním do Říma. Všecka česká veřejnost cítila tuto potupu chlouby národa jako vlastní a sledovala v horečném napětí průběh procesu. Tak se nahromadilo příliš mnoho výbušné látky, která se stala klidnému vývoji university osudnou.

Právě v té chvíli nejprudšího napětí národnostního byla Karlova universita postavena před rozhodnutí dosahu zcela neobyčejného. Přišlo s pozváním university na revoluční sněm církevní do Pisy, svolaný v létě r. 1408 nátlakem university pařížské, aby odstranil pohoršlivou dvojici papežskou. Bylo to pozvání k účastí na vzpouře. Obeslání koncilu bylo zajisté vypověděním poslušností dosavadnímu papeži, jenž si arci pospíšil pohrozit neposlušným tvrdou odvetou. Pozvání universitu rozštěpilo. Konservativní většina německá odmítla koncil obeslat, Čechové projevili k tomu ochotu. Byliť za jedno s veřejným míněním daleké většiny Evropy v přesvědčení, že po 30letých neblahých zkušenostech s nejrůznějšími pokusy o odstranění dvojice papežské a války mezi papežskými soupeři není moci na světě, která by vrátila církvi jednotu než obecný koncil všeho křesťanstva, který by spor mezi papeži rozhodl třeba sesazením obou. Projevili se svoláním koncilu souhlas tím spíše, že bylo také, třeba z důvodů jiných, ryze politických, schváleno králem. Václavu IV. připadlo pak rozhodnutí mezi obojím táborem na universitě.

Královo rozhodnutí bylo velmi jednoduché. Aby zjednal svému mínění na universitě převahu, zbavil škrtem pera v Dekretu kutnohorském z 18. ledna 1409 cizince tříčtvrtinové většiny a propůjčil ji Čechům. Němci se s tím nespokojili. Rozumějíce stanovisku královu, vyhověli mu tím, že zvolili poselstvo do Pisy a vyslali k Václavu IV. deputaci s prosbou, aby se tedy směli ustavit jako samostatná universita vedle university české a učení Karlovo aby bylo takto rozděleno. Aby své žádosti dodali důrazu, vykonali mezi sebou přísahu, že jinak z Prahy odejdou. Nebyla to hrozba planá. Míšeňský vévoda pozval je asi hned, jakmile zvěděl o událostech v Praze, do Lipska, řídě se v tom vzorem university heidelberské. To vskutku krále rozkolísalo. Přispěchali i čeští mistři a nabídli cizincům, že přestanou na pouhých dvou hlasech ze čtyř nebo na udržení úřadu rektorského neb aspoň děkanství nejpočetnější fakulty filosofické. Pohříchu vzbudily tyto ústupky v odpůrcích sebevědomí, které přecenilo své síly a způsobilo jim pád. Majíce za to, že se král odvrátil od Čechů, zmařili počátkem letního semestru akademické volby a pohněvali tím krále tak, že dal sesadit německého rektora i děkana filosofické fakulty a ustanovil na jejich místo Čechy. Tu nezbylo Němcům nic jiného nežli dostát přísaze a odejít do Lipska. Bylo jich na dva tisíce. Zde založena na podzim r. 1409 poslední universita, vzniklá secessí z Prahy. Mezinárodní údobí Karlovy university bylo u konce.

Přes půl století byla Karlova universita hostitelkou cizinců ze střední, ale i severní Evropy, především Němců, sloužíc v duchu svého zakladatele nejen synům českého státu, nýbrž i jim. Přispěla tak vynikající měrou k mezinárodnímu rázu i významu tehdejší Prahy, vykonala však i nemálo pro tvorbu a výměnu duchovních statků. Nedorostla úrovně a slávy svých vzorů Paříže a Oxfordu, které ostatně pozbyly již tehdy někdejšího svého lesku. Proti nim vždy zůstala universitou provinciální. Nezrodila také ducha, který by se byl vyrovnal velikým klasikům scholastické filosofie a největší její duch Matěj z Janova vyrostl duchovně v Paříži. Zato dala základy vzdělání mnoha mužům, kteří potom vynikli ve službách svého státu. Jmenujeme jen z Němců vzpomenutého Matouše z Krakova, předního diplomata Ruprechta Falckého, Engelberta Wusterwitze, politika a historika magdeburského, nebo Petra Wormditha, diplomata Řádu německých rytířů, z Poláků pak dr. Pavla Vladkoviče z Brudzeva a pozdějšího biskupa poznaňského Stanislava Ciolka, vynikající diplomaty krále Vladislava Jagielly. Universitou prošel i Nizozemec Florentinus Radewijn, organisátor Bratří společného života, kteří se stali ohniskem památné devotionis modernae. A pěti universitám se stala pražská universita matkou: Heidelberku, Kolínu, Erfurtu, Krakovu i Lipsku.

Největší službu prokázala však Karlova universita vlastnímu národu. Výklad o tom se vymyká z rámce této stati. Vytkněme nicméně aspoň hlavní věc: Karlově universitě vděčí česká reformace za to, že požehnaná setba Miličova nezanikla, nýbrž došla ve Viklefovi světové výzbroje pro zápas, který je slávou našich dějin.