Podíl Čechů a Slováků v novější kultuře charvátské.
Podíl Čechů a Slováků v novější kultuře charvátské.
V tisícileté kulturní tradici Charvátů je česká a slovenská kulturní tradice
a její expanse položkou velice aktivní a positivní. Tvůrčí a kladný vliv Čechů
na vybudování charvátského kulturního života trvá po celá staletí a počíná
velmi záhy. Vliv raného křesťanství cyrilometodějského si našel cestu do oblasti
charvátské snad ještě za života Metodějova. Že styk obou oblastí právě ve věcech náboženských
trval dále, ukazuje důležitá událost z konce jedenáctého
století. Když roku 1093 založil král Ladislav v Záhřebě biskupství, jmenoval
prvým biskupem rodilého Čecha, jménem Ducha, a přidělil mu za věrozvěsty
slovanské duchovní ze zaladské a šimeské župy. (Ad instruendum ergo huius plebis ignorantiam
quendam boemicum venerabilis vite virum, nomine Duch idoneum repperit, strana 1, doklad 1.
u Tkalčiće). Kulturní styk obou zemí se na tomto poli obnovil, když v polovici čtrnáctého století
byli povoláni charvátští glagoljaši do pražského kláštera v Emauzích. Jimi, jak bylo již vyloženo
v 1. svazku tohoto sborníku, přešly do charvátského hlaholského písemnictví četné překlady ze
staročeské literatury prozaické.
Na nové pole, na pole novodobého uvědomování národního, přecházejí styky česko-slovensko-charvátské od konce sedmnáctého a hlavně od polovice osmnáctého století. Jako u Slovinců a uherských Srbů působila také u Charvátů podnětně národnostní ideologie česká a slovenská v různých podobách, v které se postupně vtělovala, až téměř do polovice století devatenáctého. Podrobně to bylo vyloženo již v stati dřívější.
Od polovice devatenáctého století dostává český a slovenský kulturní vliv u Charvátů novou funkci stává se jejich pomocníkem v budování národní kultury duchovní i hmotné. Byl to vliv všestranný a v charvátském celém národním životě není jistě ani jediné oblasti, kde by nebyl patrný.
Čechové a Slováci se zúčastnili prací na výstavbě dvou nejvyšších charvátských vědeckých institucí: Jihoslovanské akademie věd a umění (založ. 1867) a university v Záhřebě (založ. 1874).
Čech, pražský rodák Leop. Geitler (1847 — 85), byl prvním slavistou na charvátské universitě. Svými pracemi došel obecného uznání vědeckého světa. Jeho přednášky byly dokonalé jak po stránce vědecké, tak také po stránce pedagogické (srv. prof. R. Strohala v Obzoru 5. III. 1932). Psal vzorné filologické rozpravy, mezi nimi též o etymologii jména Hrvat (Etimologija imena Hrvat, Rad. sv. 34). Studoval úspěšně charvátsko-čakavské nářečí, nejstarší charvátskou kamennou památku Baščanskou ploču (desku v chrámě sv. Lucie u Nové Bašky na ostrově Krku), upravil pro tisk dvě významné staroslověnské památky hlaholské (Sinajské Euchologium a Sinajský Žaltář).
Prvým profesorem obecných právních dějin, encyklopedie a metodologie práva na právnické fakultě charvátské university byl Čech Jaromír Hanel (zemřel 1910 ve Znojmě).
Prvním matematikem na filosofické fakultě charvátské university byl Karel Zahradník (zemřel v Brně 1916) a prvním profesorem fysiky (od r. 1875 do r. 1911) byl Vincenc Dvořák (zemřel 1922). Dvořák pracoval ve všech oborech fysiky a napsal kolem 50 vědeckých rozprav v několika jazycích. Nejdůležitější jsou jeho práce v oboru akustiky, jimiž si získal pozornost i za hranicemi. Stolici botaniky jako první zaujal český učenec Bohuslav Jiruš, který zřídil botanicko-fysiologický ústav a vypracoval první návrh na universitní botanickou zahradu v Záhřebě. Ze Záhřeba odešel prof. Jiruš do Prahy za profesora farmakologie a farmakognosie a zemřel tam 1901. O rozvoj botanické zahrady, této chlouby charvátské metropole, získal si velikých zásluh také její inspektor a učitel zahradnictví Vítězslav Durchánek (zemřel v Celji 1923).
O pokrok charvátské chemie a farmacie si získal trvalé zásluhy český učenec Gustav Janeček (1848 až 1929), rodák z Konopiště, předseda Jihoslovanské akademie věd a umění v období 1921 — 24. Největší činnost vyvíjel v oboru anorganické a analytické chemie. Jeho chemický ústav byl první a mnoho let jediný na celém slovanském jihu. Janeček byl také ředitelem farmaceutických kursů a má největší zásluhy o to, že charvátský lékárnický stav a studium farmacie v Charvátsku jsou mezi prvními a že se mezi slovanskými národy právě Charváti honosí novou vlastní farmakopoeou (1934). Janeček zavedl první v Rakousko-Uhersku přednášky z fysikální chemie. O zřízení farmaceutického kursu v Záhřebě r. 1882 se zasloužili nejvíce uvedení již čeští učenci botanik Jiruš a fysik Dvořák.
Na filosofické fakultě záhřebské university působí ještě dnes jako profesor teoretické a praktické filosofie a dějin filosofie nynější předseda Jihoslovanské akademie věd a umění, brněnský rodák Albert Bazala (nar. 1877). Jeho pojednání Masaryk myslitel (v Záhřebě 1934) bylo přeloženo do němčiny a italštiny a považuje se za nejlepší studii o Masarykovi, jež vyšla mimo země české. Bazala je představitel voluntaristického aktivismu a iracionalismu, spisovatel prvních charvátských Dějin filosofie, dále studií o metalogickém kořenu filosofie (Metalogički korijen filozofije), Světa v perspektivě fysikálního racionalismu (Svijet u perspektivi fizikalnog racionalizma) a m. j.
Mladá lékařská fakulta charvátské university, ustavená r. 1917, byla také vybudována českou spoluprací. Prvním řádným profesorem fysiologie a ředitelem fysiologického ústavu je František Smetánka, nynější předseda Českého svazu pro Jugoslavii a bývalý předseda záhřebské České besedy. Český učenec Emil Prášek byl v Záhřebě prvním profesorem hygieny a bakteriologie. Je tvůrcem nového hygienického ústavu, s nímž se podle slov prof. Fr. Smetánky snad žádný podobný ústav na světě nemůže měřit. Tento ústav, jejž nyní řídí Práškův žák prof. M. Prica, je důležitý činitel v rozvětvené charvátské zdravotní službě. Prášek se vyznamenal i jako přednosta serobakteriologického ústavu a zdravotního odboru při zemské správě v Sarajevu. Prvým profesorem dermatologie a venerologie na lékařské fakultě záhřebské university byl předčasně zesnulý Pavel Šavník, bývalý soukromý docent pražské dermatologické kliniky.
V oboru techniky a lesnictví vděčí Charváti Čechům a Slovákům za mnoho průkopnických prací a užitečné iniciativy. Inženýr města Záhřeba, Slovák profesor Míchal Ursíny, první navrhl už r. 1898 jako tajemník záhřebského Spolku inženýrů a architektů zřízení charvátské vysoké Školy technické a pracoval také pro ni. Znovu rozvířil tuto otázku r. 1903 tehdejší profesor záhřebské lesnické akademie inženýr Vincenc Hlavinka. A když dostali Charváti po světové válce svou vysokou školu technickou, pozdější technickou fakultu, setkáváme se na ní s četnými Čechy a Slováky. Mezi jejími zakladateli byl Jaroslav Havlíček, profesor strojní teorie a zařízení elektrických centrál, a mezi prvními mecenáši této vysoké školy byl Čech František Křepelka z Končanice, který založil dvě stipendia. Dalšími profesory byli Čechové inženýr Vladimír Filkuka pro užitou geodesii, Ivan Marek pro organickou chemii, Josef Müler pro thermodynamiku a tepelné zdroje, Viktor Koudelka pro organickou a lesnicko-chemickou technologii (dnes je také řádným profesorem zemědělsko-lesnické fakulty); vedle nich Slovák inženýr Štefan Bella, řádný profesor vodního stavitelství a přednosta geodetického ústavu, bývalý vedoucí inženýr a ředitel družstva pro regulaci potoků Karašice a Vučice. Od zimního běhu 1938-39 je Bella profesorem na nové slovenské technice dra M. R. Štefánika v Turč. Sv. Martině. Ing. Vincenc Hlavinka (1862 — 1934), rodák z Vincencova u Prostějova, vystavěl v Charvátsku četné stavební objekty, postavil vodovod města Gospiće v Lice, zreguloval bystřinu u Senjské Dragy, provedl regulaci řeky Glogovnice a vystavěl cesty v lesích u Ogulina. Vystavěl i lesní dráhy (20 km) u Nové Gradišky. Byl také patnáct let profesorem vysoké lesnické školy v Záhřebě, odchoval značný počet lesníků a vydával litografované přednášky z geodesie, vodního stavitelství, stavitelství silnic a mostů, z mechaniky a j., čímž značně prospěl odborné charvátské literatuře, zbaviv ji závislosti na německých příručkách. Mimo to redigoval záhřebský Technický list, založil geodetický kurs při vysoké škole lesnické a zúčastnil se prací na projektech spojení Přímoří s Plitvickými jezery.
Ing. Josef Chvála z Jinců v okrese hořovickém (1848 — 1936) přišel r. 1873 do Charvátska jako inženýr-asistent při stavebním oddělení správního úřadu bývalé Vojenské hranice. V oblasti Liky vystavěl od r. 1875 do r. 1892 celou řadu silnic, mostů, vodovodů a cisteren, provedl četné regulace, vystavěl nový soud s trestnicí v Gospiči a mnoho školních budov a kostelů. Od r. 1892 byl v Záhřebě při zemské vládě přednostou oddělení pro pozemní stavby. Býval také mimořádným profesorem na střední škole stavitelské a spolupracovníkem Zpráv charvátských inženýrů a architektů. Byl čestným členem České besedy. Jeho syn Jiří je dnes stavebním radou technického oddělení banovinské správy v Záhřebě.
O charvátský technický pokrok zasloužili se dále tito čeští inženýři, po případě architekti: Ing. Josef Dryák, Ing. Josef Dubský, Ing. Lev Kalda, vyšší státní geometr Vilder, otec charvátského publicisty a politika Václava Vildra. Alois Samohrd, podnikatel drah, Rud. Sládeček, šéf hornictví a hutnictví v Sarajevě a j.
Čeští odborníci zasloužili se též o zemědělské obrození Charvátů. Vynikající průkopník a organisátor hospodářského školství Karel Milan Lambl z Letin u Plzně (1823 — 94) působil čtrnáct let jako ředitel královské charvátské hospodářsko-lesnické akademie v Križevcích. V charvátském jazyku uveřejnil četné hospodářské, ovocnářské a vinařské stati. Za světové výstavy ve Vídni r. 1873 byl Lambl hlavním představitelem charvátského oddělení a členem výstavní poroty. Na italském pobřeží Jaderského more u Ostellaty řídil velký meliorační podnik.
Josef Ubl (1844 — 1925), rodem z Chudenic v Čechách, působil jako profesor lesnického a hospodářského učiliště v Križevcích. Byl velice plodný spisovatel odborných knih a populárních brožur o hospodářství a veterinářství. Ubl je zakladatel charvátské a jihoslovanské veterinářské terminologie. Čechové dali Charvátům také mnoho solidních vědeckých pracovníků v oboru středního školství, literatury a obecné osvěty. Antonín Otokar Zeithammer (1832 — 1919), rodák písecký, nebojácný bojovník za práva českého národa, poslední deklarant, poslanec zemského sněmu českého a říšské rady, zavázal si Charváty jako gymnasijní profesor, jenž konal zeměpisná studia v Charvátsku, posléze v tehdejší Vojenské hranici. Charváti pochopili jeho prorocká slova, která pronesl r. 1866 na sněmu království Českého: „Rakousko bude státi buď na základě srozumění všech svých národův, anebo vůbec nebude.“
Václav Záboj Mařík (1831 — 95), ze Záboří u Blatné, byl velice plodný charvátský pedagogický spisovatel, bojovník proti absolutismu a centralismu, autor četných knih pro charvátské školy, čestný občan města Záhřeba a zakladatel charvátských učitelských institucí. Přeložil do charvátštiny Klikovu monografii o J. A. Komenském. Prof. Kořínek, autor charv. příruček pro dějiny, byl učitelem charvátského historika, dr. h. c. Karlovy university, prof. Vj. Klaiće.
Čechové a Slováci podporovali též charvátský život hudební. V dějinách Charvátského hudebního ústavu, této nejvýznamnější a nejstarší hudební instituce na slovanském jihu, nalézáme ze všech cizinců největší počet českých spolupracovníků. Stačí vzpomenouti pouze několika hudebníků a pedagogů: organisty a učitele zpěvu Čeňka Vinaře, rodem z Divišova (1835 — 72), učitele charvátské hudební školy (Hrvatska glazbena škola) a ředitele orchestru Františka Pokorného (zemřel 1859), učitele houslí a koncertního mistra Josefa Karbulky, učitele mimiky a operně-dramatického vyjadřování Václava Antona, lesního ředitele Františka Kellera z Pardubic, vynikajícího houslisty, v jehož domě v Záhřebě bylo pravé středisko hudebního života, učitele klavíru Karla Marka, Františka Jílka, absolventa pražské konservatoře, učitele houslí, mnohostranného hudebního pracovníka v Záhřebě Jana Ortla, Viléma Müllera, učitele hudby, divadelního kapelníka a varhaníka.
Hudební Praha odchovala četné charvátské hudební umělce, mezi nimi i dnešního profesora záhřebské konservatoře Antuna Dobroniće a profesora Krstu Odaka.
Z českých soudobých hudebníků mezi Charváty sluší především vzpomenouti význačného pedagoga, profesora záhřebské Hudební akademie, Václava Humla (nar. v Berouně v Čechách r. 1880), jenž působí v Záhřebě od r. 1903. Odchoval charvátské houslové sólisty mezinárodní proslulosti Zlatka Balokoviće, Schlicka, Koliće a j. a mimo to četné učitele houslí. Dnešní rektor státní hudební akademie v Záhřebě prof. František Lhotka (nar. v Ml. Vožici v Čechách 1883), absolvent pražské konservatoře, je významný operní, orchestrální a houslový skladatel. Jeho opery a balety, na př. Djavao u selu, proslavily jeho jméno v Jugoslavii, zemích českých, Bulharsku a Švýcarsku. Cyril Junek (nar. 1872 v Praze) je známý sbormistr, hudební spisovatel a skladatel.
Český národ dal charvátskému divadlu umělce světového jména. Marie markýza Růžičková-Strozziová (nar. 1848 v Litovli na Moravě, zemř. 1937 v Záhřebě), zůstala od svého prvého vystoupení dne 2. ledna 1868 v Sirotku lowoodském věrna Charvátům až do konce svého života. Uplatnila se v různých oborech divadelního umění, až se posléze věnovala téměř výlučně dramatu. Stala se největší tragédkou, která se kdy objevila na charvátském jevišti, vtiskla společně s Charvátem Andrijou Fijanem ráz nejskvělejšímu období charvátského hereckého umění. Vytvořila sta dramatických i salonních heroin světového i domácího repertoiru. Její tvorba se stala pojmem velikosti a věčnosti v hereckém umění. Zemřela těsně před oslavou sedmdesátého výročí svého prvního vystoupení a nepřetržité působnosti na záhřebském Národním divadle. Byla to největší umělkyně charvátské scény, jedna z největších hereček své doby, charvátská Sarah Bernhardtová, královna záhřebského divadla. „I ona, dcera bratrského národa českého,“ praví divadelní historik J. Horvath, „dala celé své umění charvátskému národu, stala se jednou z jeho nejvěrnějších dcer.“ Růžičková-Strozziová dala svou nadanou dceru Maju Strozziovou-Pečićovou charvátskému umění opernímu a její syn Tito Strozzi, herec, režisér a dramatik, je z nejvýznačnějších osobností charvátského divadelního života.
Další dva vynikající čeští divadelní pracovníci, kteří věnovali své vyspělé umění Charvátům, jsou: Václav Anton (1850 — 1917), rodák plzeňský, a Arnošt Grund z Prahy (nar. 1866, v Záhřebě do r. 1929.) První z nich byl operní pěvec-komik, režisér a vrchní režisér charvátského divadla v Záhřebě, druhý pak rovněž velký komik, režisér charvátského divadla a spisovatel frašek.
Známí členové Národního divadla charvátského byli též tito čeští umělci: ředitel opery a výborný dirigent Milan Sachs, basista Arnold Fögl, barytonista Jan Maria Ouředník, tenorista Zdeněk Knittl, Zdenka Ziková, primadona Žaludová, Luisa Holubová, umělkyně na harfu a m. j.
Praha jako přední divadelní středisko slovanské vábí k sobě také Charváty. Do Prahy dojížděl často velký divadelní reformátor, zakladatel moderní charvátské scény dr. Stjepan Miletić. Praha ho umělecky unášela a on v ní prožíval velké divadelní emoce. V Praze se učil i slavný charvátský herec a režisér Ivo Raić. Také dnes je Praha svým Národním divadlem, divadlem E. F. Buriana i divadlem Vlasty Buriana velkou přitažlivou silou pro mladé charvátské režiséry, teatrology a pro dramatický a herecký dorost. Slováci dali Charvátům v novější době především velmi významné a záslužné představitele římskokatolického kleru, který vždycky podporoval charvátskou všenárodní kulturu. Po záhřebském biskupu Slováku Alexandru Alagoviči (nar. 1760 v Nitře, do 1837 v Záhřebě) nastoupil na biskupský stolec Slovák Juraj Haulik (nar. 1788 v Tmavě, zemř. 1869 v Záhřebě). Haulik byl veliký kněz katolické církve, první záhřebský arcibiskup (od 1852), prvý charvátský kardinál, veliký organisátor charvátského národa na poli náboženském i kulturním, první bojovník za katolické obrození. Byl to význačný humanista, zakladatel Charvátského literárního spolku sv. Jeronyma (Književno društvo svetog Jeronim r. 1868), který ještě stále působí, zakladatel ústavu milosrdných sester sv. Vincence v Záhřebě, jenž má dosud v záhřebském školství značnou úlohu, byl zástupcem banovým (locum tenens), zakladatelem a prvním předsedou Hospodářského spolku (Gospodarstvo društvo), zakladatelem prvních charvátských katolických novin Katolického listu (Katolički list, 1849), který vychází podnes. Prvním redaktorem tohoto listu byl rovněž Slovák, Štefan Moyzes, profesor filosofické fakulty královské vědecké akademie záhřebské, pozdější báňsko-bystrický biskup a mecenáš Matice Slovenské.
Slovák Janko Tombor (1825 — 1911) budil charvátské národní vědomí a svými novelami líčil život mohamedánů a přímořských Charvátů.
Slovák dr. Bogoslav Šulek (1816 — 95) byl encyklopedista, bojovník za charvátské státní právo, autor četných charvátských děl, mezi nimi Jihoslovanského seznamu jmen rostlin, prvého díla tohoto druhu a tak dále.
Slovák dr. Branislav Zoch, rodák z Modré, je plodný charvátský pedagogický spisovatel a první ředitel sarajevského gymnasia. Byl profesorem v Osijeku, Petrinji a Sarajevu. Je spisovatelem malé charvátské encyklopedie, školních příruček, překladatelem eposu Smrt Smail age Cengića od Ivana Mažuraniće do slovenštiny atd.
Slovák dr. Matej Bencúr (1860 — 1928), spisovatelským jménem Martin Kukučin, působil jako lékař mezi Charváty na ostrově Brači a mezi charvátskými vystěhovalci v republice Chile (v Punta Arenas). O charvátskou kulturu se zasloužil tím, že napsal četné práce ze života Charvátů v Dalmácii (Dom v stráni) a ze života charvátských vystěhovalců (Mať volá), jejichž schopnosti přímo glorifikoval.
Slovák Salamon Berger (1858 — 1934), rodem z Mnešic u Nového Města nad Váhom, byl organisátorem domácího textilního průmyslu v Charvátsku, zakladatelem charvátské tkalcovské školy a školy vyšivačské tamtéž, sběratelem charvátského lidového umění, zakladatelem Národopisného musea v Záhřebě, vystavovatelem charvátských ručních prací v St. Louis (1905), Chicagu (Croatian Exhibition), Berlíně a jinde. Diapositivy charvátského lidového umění, které pořídil pro pařížskou přednášku o symbolice v charvátském lidovém umění, věnoval Slovanskému ústavu v Praze.
Na poli politiky měla Praha na Charváty velký vliv s profesorem a později presidentem T. G. Masarykem v čele. Na charvátské studenty, pozdější veřejné pracovníky, měli zvláště pronikavý vliv Antonín Švehla, dr. Karel Kramář, Václav Klofáč a dr. Milan Hodža, jenž pracoval společně s četnými charvátskými politiky předválečnými i poválečnými.
Zvláště veliký byl český vliv na jednu z největších charvátských osobností, Stjepana Řadiće, jenž spojoval těsně osud Charvátů s Čechy a vysoce cenil význam nejen obecného vlivu českého na Charváty, nýbrž také české kolonisace v Charvátsku.
V oboru charvátského typografického umění, zvláště zinkografie a moderní grafické techniky, koná mnoho ředitel záhřebské Tipografije Jan Novák.
Mnoho by bylo možno říci o vlivu Čechů na poli charvátského hospodářství, fysické kultury, sokolstva (zakladatelé a starostové jsou Češi Fr. Hochman a Josef Hanuš). Mnoho vděčí Charváti českým a slovenským autorům souborných děl o Slovanstvu, případně o slovanských kulturách, zvláště o kultuře charvátské. Za posledních sto let je jich značný počet: Kollár, Šafařík, Máchal, Niederle, Jireček, Bidlo, Škultéty, Vajs, Wollman, Weingart, Vážný, Václavík, Mráz, Heidenreich.
Z těch sluší zvláště vzpomenouti profesora Josefa Vajse, který zasvětil jistě celou svou vědeckou činnost Charvátům a dal charvátské vědě základní díla. Vajs je nejlepší znalec charvátské hlaholice v cizině. Sám velký představitel charvátské a světové slavistiky Vatroslav Jagić nazývá Vajse „vzorným znalcem charvátského hlaholského písemnictví“. Studoval a vydával Glagolitica, redigoval na ostrově Krku Publicationes palaeoslavicae academiae Veglensis a jeho rukověť hlaholské paleografie (1932) je pro charvátskou vědu velmi důležitá.
Místo pro sebe má také spisovatel, sběratel písní a malíř Ludvík Kuba.
Český jazyk obohacoval a obohacuje charvátský jazykový poklad. Zatím co srbští spisovatelé přejímali povětšině ruská slova, přejímali česká slova hlavně spisovatelé charvátští. Největší kroatista a lexikolog dr. T. Maretić neodsuzuje převzatá česká slova, tvrdě, že jsou to taková, jakých potřebují Charváti. Charvátští huditelé udržovali živé styky s pokročilejšími a kulturnějšími Čechy, od nichž převzali Charváti i písmena: č, š, ž. Dnes, kdy si Charváti tvoří svou vlastní terminologii pro různé vědecké discipliny, berou charvátští odborníci především na pomoc četné a solidně založené české a slovenské odborné a naučné slovníky, s jejichž pomocí budují charvátskou terminologii.
Stále širším a hlubším poznáváním českého jazyka se šíří mezi Charváty konstruktivní a positivní vlivy bohaté české kultury. Charváti vědí, že jsou do češtiny přeložena všechna mistrovská díla všech světových literatur a že česká knižní produkce, literatura zábavná i poučná, patří k nejbohatším. Dnes mají české země ve své zlaté Praze pravé světové duchovní tržiště, kde se nabízejí duchovní hodnoty všech národů a odkud přicházejí k národům jiným, především slovanským.
Dosavadní minulost Charvátů i jejich přítomnost potvrzují, že české vlivy napomáhaly charvátské duchovní a materiální kultuře a tyto vlivy budou v našem vlastním zájmu růsti a síliti, už také proto, že česká kultura má, jak praví profesor J. Horák, také mravní poslání, poslání zušlechtěného lidství.
Ivan Esih
Na nové pole, na pole novodobého uvědomování národního, přecházejí styky česko-slovensko-charvátské od konce sedmnáctého a hlavně od polovice osmnáctého století. Jako u Slovinců a uherských Srbů působila také u Charvátů podnětně národnostní ideologie česká a slovenská v různých podobách, v které se postupně vtělovala, až téměř do polovice století devatenáctého. Podrobně to bylo vyloženo již v stati dřívější.
Od polovice devatenáctého století dostává český a slovenský kulturní vliv u Charvátů novou funkci stává se jejich pomocníkem v budování národní kultury duchovní i hmotné. Byl to vliv všestranný a v charvátském celém národním životě není jistě ani jediné oblasti, kde by nebyl patrný.
Čechové a Slováci se zúčastnili prací na výstavbě dvou nejvyšších charvátských vědeckých institucí: Jihoslovanské akademie věd a umění (založ. 1867) a university v Záhřebě (založ. 1874).
Čech, pražský rodák Leop. Geitler (1847 — 85), byl prvním slavistou na charvátské universitě. Svými pracemi došel obecného uznání vědeckého světa. Jeho přednášky byly dokonalé jak po stránce vědecké, tak také po stránce pedagogické (srv. prof. R. Strohala v Obzoru 5. III. 1932). Psal vzorné filologické rozpravy, mezi nimi též o etymologii jména Hrvat (Etimologija imena Hrvat, Rad. sv. 34). Studoval úspěšně charvátsko-čakavské nářečí, nejstarší charvátskou kamennou památku Baščanskou ploču (desku v chrámě sv. Lucie u Nové Bašky na ostrově Krku), upravil pro tisk dvě významné staroslověnské památky hlaholské (Sinajské Euchologium a Sinajský Žaltář).
Prvým profesorem obecných právních dějin, encyklopedie a metodologie práva na právnické fakultě charvátské university byl Čech Jaromír Hanel (zemřel 1910 ve Znojmě).
Prvním matematikem na filosofické fakultě charvátské university byl Karel Zahradník (zemřel v Brně 1916) a prvním profesorem fysiky (od r. 1875 do r. 1911) byl Vincenc Dvořák (zemřel 1922). Dvořák pracoval ve všech oborech fysiky a napsal kolem 50 vědeckých rozprav v několika jazycích. Nejdůležitější jsou jeho práce v oboru akustiky, jimiž si získal pozornost i za hranicemi. Stolici botaniky jako první zaujal český učenec Bohuslav Jiruš, který zřídil botanicko-fysiologický ústav a vypracoval první návrh na universitní botanickou zahradu v Záhřebě. Ze Záhřeba odešel prof. Jiruš do Prahy za profesora farmakologie a farmakognosie a zemřel tam 1901. O rozvoj botanické zahrady, této chlouby charvátské metropole, získal si velikých zásluh také její inspektor a učitel zahradnictví Vítězslav Durchánek (zemřel v Celji 1923).
O pokrok charvátské chemie a farmacie si získal trvalé zásluhy český učenec Gustav Janeček (1848 až 1929), rodák z Konopiště, předseda Jihoslovanské akademie věd a umění v období 1921 — 24. Největší činnost vyvíjel v oboru anorganické a analytické chemie. Jeho chemický ústav byl první a mnoho let jediný na celém slovanském jihu. Janeček byl také ředitelem farmaceutických kursů a má největší zásluhy o to, že charvátský lékárnický stav a studium farmacie v Charvátsku jsou mezi prvními a že se mezi slovanskými národy právě Charváti honosí novou vlastní farmakopoeou (1934). Janeček zavedl první v Rakousko-Uhersku přednášky z fysikální chemie. O zřízení farmaceutického kursu v Záhřebě r. 1882 se zasloužili nejvíce uvedení již čeští učenci botanik Jiruš a fysik Dvořák.
Na filosofické fakultě záhřebské university působí ještě dnes jako profesor teoretické a praktické filosofie a dějin filosofie nynější předseda Jihoslovanské akademie věd a umění, brněnský rodák Albert Bazala (nar. 1877). Jeho pojednání Masaryk myslitel (v Záhřebě 1934) bylo přeloženo do němčiny a italštiny a považuje se za nejlepší studii o Masarykovi, jež vyšla mimo země české. Bazala je představitel voluntaristického aktivismu a iracionalismu, spisovatel prvních charvátských Dějin filosofie, dále studií o metalogickém kořenu filosofie (Metalogički korijen filozofije), Světa v perspektivě fysikálního racionalismu (Svijet u perspektivi fizikalnog racionalizma) a m. j.
Mladá lékařská fakulta charvátské university, ustavená r. 1917, byla také vybudována českou spoluprací. Prvním řádným profesorem fysiologie a ředitelem fysiologického ústavu je František Smetánka, nynější předseda Českého svazu pro Jugoslavii a bývalý předseda záhřebské České besedy. Český učenec Emil Prášek byl v Záhřebě prvním profesorem hygieny a bakteriologie. Je tvůrcem nového hygienického ústavu, s nímž se podle slov prof. Fr. Smetánky snad žádný podobný ústav na světě nemůže měřit. Tento ústav, jejž nyní řídí Práškův žák prof. M. Prica, je důležitý činitel v rozvětvené charvátské zdravotní službě. Prášek se vyznamenal i jako přednosta serobakteriologického ústavu a zdravotního odboru při zemské správě v Sarajevu. Prvým profesorem dermatologie a venerologie na lékařské fakultě záhřebské university byl předčasně zesnulý Pavel Šavník, bývalý soukromý docent pražské dermatologické kliniky.
V oboru techniky a lesnictví vděčí Charváti Čechům a Slovákům za mnoho průkopnických prací a užitečné iniciativy. Inženýr města Záhřeba, Slovák profesor Míchal Ursíny, první navrhl už r. 1898 jako tajemník záhřebského Spolku inženýrů a architektů zřízení charvátské vysoké Školy technické a pracoval také pro ni. Znovu rozvířil tuto otázku r. 1903 tehdejší profesor záhřebské lesnické akademie inženýr Vincenc Hlavinka. A když dostali Charváti po světové válce svou vysokou školu technickou, pozdější technickou fakultu, setkáváme se na ní s četnými Čechy a Slováky. Mezi jejími zakladateli byl Jaroslav Havlíček, profesor strojní teorie a zařízení elektrických centrál, a mezi prvními mecenáši této vysoké školy byl Čech František Křepelka z Končanice, který založil dvě stipendia. Dalšími profesory byli Čechové inženýr Vladimír Filkuka pro užitou geodesii, Ivan Marek pro organickou chemii, Josef Müler pro thermodynamiku a tepelné zdroje, Viktor Koudelka pro organickou a lesnicko-chemickou technologii (dnes je také řádným profesorem zemědělsko-lesnické fakulty); vedle nich Slovák inženýr Štefan Bella, řádný profesor vodního stavitelství a přednosta geodetického ústavu, bývalý vedoucí inženýr a ředitel družstva pro regulaci potoků Karašice a Vučice. Od zimního běhu 1938-39 je Bella profesorem na nové slovenské technice dra M. R. Štefánika v Turč. Sv. Martině. Ing. Vincenc Hlavinka (1862 — 1934), rodák z Vincencova u Prostějova, vystavěl v Charvátsku četné stavební objekty, postavil vodovod města Gospiće v Lice, zreguloval bystřinu u Senjské Dragy, provedl regulaci řeky Glogovnice a vystavěl cesty v lesích u Ogulina. Vystavěl i lesní dráhy (20 km) u Nové Gradišky. Byl také patnáct let profesorem vysoké lesnické školy v Záhřebě, odchoval značný počet lesníků a vydával litografované přednášky z geodesie, vodního stavitelství, stavitelství silnic a mostů, z mechaniky a j., čímž značně prospěl odborné charvátské literatuře, zbaviv ji závislosti na německých příručkách. Mimo to redigoval záhřebský Technický list, založil geodetický kurs při vysoké škole lesnické a zúčastnil se prací na projektech spojení Přímoří s Plitvickými jezery.
Ing. Josef Chvála z Jinců v okrese hořovickém (1848 — 1936) přišel r. 1873 do Charvátska jako inženýr-asistent při stavebním oddělení správního úřadu bývalé Vojenské hranice. V oblasti Liky vystavěl od r. 1875 do r. 1892 celou řadu silnic, mostů, vodovodů a cisteren, provedl četné regulace, vystavěl nový soud s trestnicí v Gospiči a mnoho školních budov a kostelů. Od r. 1892 byl v Záhřebě při zemské vládě přednostou oddělení pro pozemní stavby. Býval také mimořádným profesorem na střední škole stavitelské a spolupracovníkem Zpráv charvátských inženýrů a architektů. Byl čestným členem České besedy. Jeho syn Jiří je dnes stavebním radou technického oddělení banovinské správy v Záhřebě.
O charvátský technický pokrok zasloužili se dále tito čeští inženýři, po případě architekti: Ing. Josef Dryák, Ing. Josef Dubský, Ing. Lev Kalda, vyšší státní geometr Vilder, otec charvátského publicisty a politika Václava Vildra. Alois Samohrd, podnikatel drah, Rud. Sládeček, šéf hornictví a hutnictví v Sarajevě a j.
Čeští odborníci zasloužili se též o zemědělské obrození Charvátů. Vynikající průkopník a organisátor hospodářského školství Karel Milan Lambl z Letin u Plzně (1823 — 94) působil čtrnáct let jako ředitel královské charvátské hospodářsko-lesnické akademie v Križevcích. V charvátském jazyku uveřejnil četné hospodářské, ovocnářské a vinařské stati. Za světové výstavy ve Vídni r. 1873 byl Lambl hlavním představitelem charvátského oddělení a členem výstavní poroty. Na italském pobřeží Jaderského more u Ostellaty řídil velký meliorační podnik.
Josef Ubl (1844 — 1925), rodem z Chudenic v Čechách, působil jako profesor lesnického a hospodářského učiliště v Križevcích. Byl velice plodný spisovatel odborných knih a populárních brožur o hospodářství a veterinářství. Ubl je zakladatel charvátské a jihoslovanské veterinářské terminologie. Čechové dali Charvátům také mnoho solidních vědeckých pracovníků v oboru středního školství, literatury a obecné osvěty. Antonín Otokar Zeithammer (1832 — 1919), rodák písecký, nebojácný bojovník za práva českého národa, poslední deklarant, poslanec zemského sněmu českého a říšské rady, zavázal si Charváty jako gymnasijní profesor, jenž konal zeměpisná studia v Charvátsku, posléze v tehdejší Vojenské hranici. Charváti pochopili jeho prorocká slova, která pronesl r. 1866 na sněmu království Českého: „Rakousko bude státi buď na základě srozumění všech svých národův, anebo vůbec nebude.“
Václav Záboj Mařík (1831 — 95), ze Záboří u Blatné, byl velice plodný charvátský pedagogický spisovatel, bojovník proti absolutismu a centralismu, autor četných knih pro charvátské školy, čestný občan města Záhřeba a zakladatel charvátských učitelských institucí. Přeložil do charvátštiny Klikovu monografii o J. A. Komenském. Prof. Kořínek, autor charv. příruček pro dějiny, byl učitelem charvátského historika, dr. h. c. Karlovy university, prof. Vj. Klaiće.
Čechové a Slováci podporovali též charvátský život hudební. V dějinách Charvátského hudebního ústavu, této nejvýznamnější a nejstarší hudební instituce na slovanském jihu, nalézáme ze všech cizinců největší počet českých spolupracovníků. Stačí vzpomenouti pouze několika hudebníků a pedagogů: organisty a učitele zpěvu Čeňka Vinaře, rodem z Divišova (1835 — 72), učitele charvátské hudební školy (Hrvatska glazbena škola) a ředitele orchestru Františka Pokorného (zemřel 1859), učitele houslí a koncertního mistra Josefa Karbulky, učitele mimiky a operně-dramatického vyjadřování Václava Antona, lesního ředitele Františka Kellera z Pardubic, vynikajícího houslisty, v jehož domě v Záhřebě bylo pravé středisko hudebního života, učitele klavíru Karla Marka, Františka Jílka, absolventa pražské konservatoře, učitele houslí, mnohostranného hudebního pracovníka v Záhřebě Jana Ortla, Viléma Müllera, učitele hudby, divadelního kapelníka a varhaníka.
Hudební Praha odchovala četné charvátské hudební umělce, mezi nimi i dnešního profesora záhřebské konservatoře Antuna Dobroniće a profesora Krstu Odaka.
Z českých soudobých hudebníků mezi Charváty sluší především vzpomenouti význačného pedagoga, profesora záhřebské Hudební akademie, Václava Humla (nar. v Berouně v Čechách r. 1880), jenž působí v Záhřebě od r. 1903. Odchoval charvátské houslové sólisty mezinárodní proslulosti Zlatka Balokoviće, Schlicka, Koliće a j. a mimo to četné učitele houslí. Dnešní rektor státní hudební akademie v Záhřebě prof. František Lhotka (nar. v Ml. Vožici v Čechách 1883), absolvent pražské konservatoře, je významný operní, orchestrální a houslový skladatel. Jeho opery a balety, na př. Djavao u selu, proslavily jeho jméno v Jugoslavii, zemích českých, Bulharsku a Švýcarsku. Cyril Junek (nar. 1872 v Praze) je známý sbormistr, hudební spisovatel a skladatel.
Český národ dal charvátskému divadlu umělce světového jména. Marie markýza Růžičková-Strozziová (nar. 1848 v Litovli na Moravě, zemř. 1937 v Záhřebě), zůstala od svého prvého vystoupení dne 2. ledna 1868 v Sirotku lowoodském věrna Charvátům až do konce svého života. Uplatnila se v různých oborech divadelního umění, až se posléze věnovala téměř výlučně dramatu. Stala se největší tragédkou, která se kdy objevila na charvátském jevišti, vtiskla společně s Charvátem Andrijou Fijanem ráz nejskvělejšímu období charvátského hereckého umění. Vytvořila sta dramatických i salonních heroin světového i domácího repertoiru. Její tvorba se stala pojmem velikosti a věčnosti v hereckém umění. Zemřela těsně před oslavou sedmdesátého výročí svého prvního vystoupení a nepřetržité působnosti na záhřebském Národním divadle. Byla to největší umělkyně charvátské scény, jedna z největších hereček své doby, charvátská Sarah Bernhardtová, královna záhřebského divadla. „I ona, dcera bratrského národa českého,“ praví divadelní historik J. Horvath, „dala celé své umění charvátskému národu, stala se jednou z jeho nejvěrnějších dcer.“ Růžičková-Strozziová dala svou nadanou dceru Maju Strozziovou-Pečićovou charvátskému umění opernímu a její syn Tito Strozzi, herec, režisér a dramatik, je z nejvýznačnějších osobností charvátského divadelního života.
Další dva vynikající čeští divadelní pracovníci, kteří věnovali své vyspělé umění Charvátům, jsou: Václav Anton (1850 — 1917), rodák plzeňský, a Arnošt Grund z Prahy (nar. 1866, v Záhřebě do r. 1929.) První z nich byl operní pěvec-komik, režisér a vrchní režisér charvátského divadla v Záhřebě, druhý pak rovněž velký komik, režisér charvátského divadla a spisovatel frašek.
Známí členové Národního divadla charvátského byli též tito čeští umělci: ředitel opery a výborný dirigent Milan Sachs, basista Arnold Fögl, barytonista Jan Maria Ouředník, tenorista Zdeněk Knittl, Zdenka Ziková, primadona Žaludová, Luisa Holubová, umělkyně na harfu a m. j.
Praha jako přední divadelní středisko slovanské vábí k sobě také Charváty. Do Prahy dojížděl často velký divadelní reformátor, zakladatel moderní charvátské scény dr. Stjepan Miletić. Praha ho umělecky unášela a on v ní prožíval velké divadelní emoce. V Praze se učil i slavný charvátský herec a režisér Ivo Raić. Také dnes je Praha svým Národním divadlem, divadlem E. F. Buriana i divadlem Vlasty Buriana velkou přitažlivou silou pro mladé charvátské režiséry, teatrology a pro dramatický a herecký dorost. Slováci dali Charvátům v novější době především velmi významné a záslužné představitele římskokatolického kleru, který vždycky podporoval charvátskou všenárodní kulturu. Po záhřebském biskupu Slováku Alexandru Alagoviči (nar. 1760 v Nitře, do 1837 v Záhřebě) nastoupil na biskupský stolec Slovák Juraj Haulik (nar. 1788 v Tmavě, zemř. 1869 v Záhřebě). Haulik byl veliký kněz katolické církve, první záhřebský arcibiskup (od 1852), prvý charvátský kardinál, veliký organisátor charvátského národa na poli náboženském i kulturním, první bojovník za katolické obrození. Byl to význačný humanista, zakladatel Charvátského literárního spolku sv. Jeronyma (Književno društvo svetog Jeronim r. 1868), který ještě stále působí, zakladatel ústavu milosrdných sester sv. Vincence v Záhřebě, jenž má dosud v záhřebském školství značnou úlohu, byl zástupcem banovým (locum tenens), zakladatelem a prvním předsedou Hospodářského spolku (Gospodarstvo društvo), zakladatelem prvních charvátských katolických novin Katolického listu (Katolički list, 1849), který vychází podnes. Prvním redaktorem tohoto listu byl rovněž Slovák, Štefan Moyzes, profesor filosofické fakulty královské vědecké akademie záhřebské, pozdější báňsko-bystrický biskup a mecenáš Matice Slovenské.
Slovák Janko Tombor (1825 — 1911) budil charvátské národní vědomí a svými novelami líčil život mohamedánů a přímořských Charvátů.
Slovák dr. Bogoslav Šulek (1816 — 95) byl encyklopedista, bojovník za charvátské státní právo, autor četných charvátských děl, mezi nimi Jihoslovanského seznamu jmen rostlin, prvého díla tohoto druhu a tak dále.
Slovák dr. Branislav Zoch, rodák z Modré, je plodný charvátský pedagogický spisovatel a první ředitel sarajevského gymnasia. Byl profesorem v Osijeku, Petrinji a Sarajevu. Je spisovatelem malé charvátské encyklopedie, školních příruček, překladatelem eposu Smrt Smail age Cengića od Ivana Mažuraniće do slovenštiny atd.
Slovák dr. Matej Bencúr (1860 — 1928), spisovatelským jménem Martin Kukučin, působil jako lékař mezi Charváty na ostrově Brači a mezi charvátskými vystěhovalci v republice Chile (v Punta Arenas). O charvátskou kulturu se zasloužil tím, že napsal četné práce ze života Charvátů v Dalmácii (Dom v stráni) a ze života charvátských vystěhovalců (Mať volá), jejichž schopnosti přímo glorifikoval.
Slovák Salamon Berger (1858 — 1934), rodem z Mnešic u Nového Města nad Váhom, byl organisátorem domácího textilního průmyslu v Charvátsku, zakladatelem charvátské tkalcovské školy a školy vyšivačské tamtéž, sběratelem charvátského lidového umění, zakladatelem Národopisného musea v Záhřebě, vystavovatelem charvátských ručních prací v St. Louis (1905), Chicagu (Croatian Exhibition), Berlíně a jinde. Diapositivy charvátského lidového umění, které pořídil pro pařížskou přednášku o symbolice v charvátském lidovém umění, věnoval Slovanskému ústavu v Praze.
Na poli politiky měla Praha na Charváty velký vliv s profesorem a později presidentem T. G. Masarykem v čele. Na charvátské studenty, pozdější veřejné pracovníky, měli zvláště pronikavý vliv Antonín Švehla, dr. Karel Kramář, Václav Klofáč a dr. Milan Hodža, jenž pracoval společně s četnými charvátskými politiky předválečnými i poválečnými.
Zvláště veliký byl český vliv na jednu z největších charvátských osobností, Stjepana Řadiće, jenž spojoval těsně osud Charvátů s Čechy a vysoce cenil význam nejen obecného vlivu českého na Charváty, nýbrž také české kolonisace v Charvátsku.
V oboru charvátského typografického umění, zvláště zinkografie a moderní grafické techniky, koná mnoho ředitel záhřebské Tipografije Jan Novák.
Mnoho by bylo možno říci o vlivu Čechů na poli charvátského hospodářství, fysické kultury, sokolstva (zakladatelé a starostové jsou Češi Fr. Hochman a Josef Hanuš). Mnoho vděčí Charváti českým a slovenským autorům souborných děl o Slovanstvu, případně o slovanských kulturách, zvláště o kultuře charvátské. Za posledních sto let je jich značný počet: Kollár, Šafařík, Máchal, Niederle, Jireček, Bidlo, Škultéty, Vajs, Wollman, Weingart, Vážný, Václavík, Mráz, Heidenreich.
Z těch sluší zvláště vzpomenouti profesora Josefa Vajse, který zasvětil jistě celou svou vědeckou činnost Charvátům a dal charvátské vědě základní díla. Vajs je nejlepší znalec charvátské hlaholice v cizině. Sám velký představitel charvátské a světové slavistiky Vatroslav Jagić nazývá Vajse „vzorným znalcem charvátského hlaholského písemnictví“. Studoval a vydával Glagolitica, redigoval na ostrově Krku Publicationes palaeoslavicae academiae Veglensis a jeho rukověť hlaholské paleografie (1932) je pro charvátskou vědu velmi důležitá.
Místo pro sebe má také spisovatel, sběratel písní a malíř Ludvík Kuba.
Český jazyk obohacoval a obohacuje charvátský jazykový poklad. Zatím co srbští spisovatelé přejímali povětšině ruská slova, přejímali česká slova hlavně spisovatelé charvátští. Největší kroatista a lexikolog dr. T. Maretić neodsuzuje převzatá česká slova, tvrdě, že jsou to taková, jakých potřebují Charváti. Charvátští huditelé udržovali živé styky s pokročilejšími a kulturnějšími Čechy, od nichž převzali Charváti i písmena: č, š, ž. Dnes, kdy si Charváti tvoří svou vlastní terminologii pro různé vědecké discipliny, berou charvátští odborníci především na pomoc četné a solidně založené české a slovenské odborné a naučné slovníky, s jejichž pomocí budují charvátskou terminologii.
Stále širším a hlubším poznáváním českého jazyka se šíří mezi Charváty konstruktivní a positivní vlivy bohaté české kultury. Charváti vědí, že jsou do češtiny přeložena všechna mistrovská díla všech světových literatur a že česká knižní produkce, literatura zábavná i poučná, patří k nejbohatším. Dnes mají české země ve své zlaté Praze pravé světové duchovní tržiště, kde se nabízejí duchovní hodnoty všech národů a odkud přicházejí k národům jiným, především slovanským.
Dosavadní minulost Charvátů i jejich přítomnost potvrzují, že české vlivy napomáhaly charvátské duchovní a materiální kultuře a tyto vlivy budou v našem vlastním zájmu růsti a síliti, už také proto, že česká kultura má, jak praví profesor J. Horák, také mravní poslání, poslání zušlechtěného lidství.
Ivan Esih