Poslední Přemyslovci a Evropa.
Poslední Přemyslovci a Evropa
Křesťanství v zemích českých vydalo hned v prvním století svého trvání hojnou
úrodu světců. Mezi ně právem počítáme rodilé Řeky, sv. Cyrila a Metoděje. Oba
tito Soluňané ztrávili sice větší část svého života ve službách byzantské církve,
ale teprve léta jejich působení na Moravě, u Cyrila 863 — 867, u Metoděje 863 až
867 a 870 — 885, a s tím souvisící vynález slovanského písma a uvedení lidové
řeči do bohoslužby jakož i smělý pokus o organisaci samostatné, na Němcích
nezávislé církevní provincie na území Čechů a Slováků, učinila z nich opravdové
velikány světových dějin, o nichž literatura tvoří celou knihovnu, a smísila jejich
jména navždy se vzpomínkami na počátky české historie. Je jistě významné, že kult sv. Cyrila se
započal v Římě, kde zemřel 869, a to hned po jeho smrti a setrval tam od těch dob až podnes, jak
svědčí proslulé fresky v basilice sv. Klimenta, v níž byl pohřben. Metoděj byl sice po své smrti (885)
působením svých nepřátel v Římě očerněn, nicméně jeho uctívání jako světce v slovanské části české
církve bylo podle svědectví kroniky Kristiánovy z konce 10. století, nazývající jej „virum strenuum
omnique decoratum sanctitate“, trpěno i v kruzích latinských a ujalo se pak od 14. století v společném
církevním officiu obou bratří trvale v západní církvi na půdě české a také v sousedním Polsku.
Pro starobylý kult sv. Cyrila a Metoděje v římské církvi svědčí též památky slovanské liturgie u Chorvatů.
U Slovanů, náležejících k církvi byzantské, u Srbů, Bulharů a Rusů, je poměr opačný: do
14. století mešní i hodinkové officium sv. Cyrila a Metoděje s hymny a lekcemi je hojně doloženo,
a jak dokazuje nejstarší Ostromírův evangeliář ruský z let 1056 — 57, byl jejich svátek na př. v Rusku
pevně zařazen do kalendáře. Ale když potom ve 14. století ruská církev převzala typik jerusalemský, kde
officia toho nebylo, a později ještě víc se přiklonila v liturgii k předpisům byzantského patriarchátu,
přestalo slavení jejich svátku zvláštním officiem a památka jejich se udržovala jen ve sbírkách legend,
kde byly jejich životy přepisovány a tištěny až skoro do nové doby. Snad působila též při tomto odstranění
svátku sv. Cyrila a Metoděje podle všeho pozdější protizápadnická a protikatolická orientace
v moskevské církvi, která se pohoršovala nad přátelským poměrem obou bratří k papežskému Římu.
Teprve tisíciletými slavnostmi jubilejními v letech 1863 — 85 obnoven byl trvale jejich kult, jak
v katolické církvi zavedením jejich officia 7. července ve mši a v brevíři pro celý svět, tak i u východních
Slovanů, mezi nimiž jmenovitě Bulhaři slaví 24. květen jako svůj národní svátek. Zajímavou episodu
v dějinách kultu sv. Cyrila a Metoděje tvoří jejich úcta v řecké církvi, arci jen lokální : v Makedonii,
v blízkosti rodné Soluně, v krajině Ochridského jezera, působili jejich přední učedníci, sv. Kliment
a sv. Naum, a ti byli pak uctíváni nejen od Slovanů, ale také od Řeků, a s nimi byli připomínáni oba
jejich svati učitelé a otcové duchovní, Cyril a Metod, kteří sice zvláštního officia neměli, ale byli výslovně
uváděni na prvním místě (vedle svých žáků Sávy, Nauma, Gorazda, Klimenta a Angelara)
v tak zv. Akoluthia tón hagión heptarithmón = Služba svatých
sedmipočetníků, tištěné ještě roku 1742 a 1746 v Moschopoli (v jižní Albanii).
Za prvního křesťanského panovníka v Čechách knížete Bořivoje, pokřtěného svatým Metodějem, žil a působil v Čechách poustevník Ivan, o jehož existenci se v nedávné době pochybovalo, ale neprávem. Byl syn krále slovanských Obodritů Gostomysla, který padl r. 844 v boji proti Frankům, a přišel do Čech ze severu, ze své vlasti od dolního toku Labe, z lůna mladé a průbojné církve saské, snad z kláštera korvejského, patrně za účely misijními a usadil se v hlubokých lesích nad řekou Berounkou, kde také po své smrti někdy koncem století byl pohřben. Na tom místě potom vznikl kostelík, a ještě později benediktinský klášter, zrušený v době josefínské. Jeho kult v Čechách, doložený teprve latinskou legendou z druhé polovice 15. století, rozvinul se zvlášť bohatě až v století sedmnáctém a není dokladu, že by byl pronikl i dále za hranice Čech. Přece však se našel o něm stručný záznam v několika ruských chronografech 17. věku, který, jak se zdá, pochází z pramene velmi starobylého, sepsaného původně v Čechách v době blízké jeho smrti. Snad paměť jeho byla tu poněkud zastřena i tou okolností, že jméno jeho, odvozené od známého hrdiny Artušova kruhu Oweina-Yvaina, splynulo někdy ve 14. století v své slovanské podobě, přejaté z latinského Ivanus, u jižních Slovanů a u Rusů v jedno se jménem Ioan (Johannes).
První světicí z české krve byla choť knížete Bořivoje Ludmila, zardoušená (921) z návodu své snachy Drahomíry, matky sv. Václava; ten je sice pořadím druhý, ale církevním uznáním kultu a svou historickou rolí jakožto hlavní patron země a ztělesnění jejích mocenských tužeb daleko přednější a významnější. Násilná smrt mladistvého panovníka (929), sotva dvacetiletého, přítele saského krále Jindřicha I, rytířského bojovníka, milovaného jeho vojenskou družinou, a při tom askety se sklony k mnišství, jímž se toužil přiodít v Římě po složení vlády do rukou bratrových, měla daleký ohlas: latinští kněží, vítaní na jeho dvoře a hrnoucí se tam jako „včely do úlu“, rozšířili jeho úctu a slávu brzy po jeho tragickém skonu po celém katolickém světě. Přední spisovatelé století podjali se jeho oslavy: biskup Gumpold z Mantuy sepsal svou skvělou legendu o sv. Václavu na přímý rozkaz císaře Oty II. (†983) podle starších písemných záznamů, a asi o deset let později na Monte Cassino Vavřinec, s nímž podle slov starého kronikáře nikdo se nemohl rovnat v učenosti kromě sv. Benedikta, sepsal o sv. Václavu na přání některých jeho zbožných ctitelů legendu ve formě dvanácti lekcí, vynikajících klasickou výmluvností a plných obdivu pro Českého světce. Snad to byl sám druhý pražský biskup sv. Vojtěch, který Vavřince pobídl k tomuto spisku o sv. Václavu, neboť byl v roce 989 nějaký čas hostem na Monte Cassino. Po svém návratu do vlasti učinil něco podobného doma: dal sepsat! novou legendu od mnicha Krišťana, která je víc přizpůsobena českému prostředí a přihlíží k místním tradicím, a co je tu zvlášť důležito proti jiným legendám většinou cizího původu, uvádí v souvislost dobu svatováclavskou s cyrilometodějskou a původ křesťanství v Čechách svazuje organicky s předchozí epochou velkomoravskou a s jejím liturgickým slavismem.
Co se tu jen všeobecně naznačuje, totiž dvojí stránka církevního života v Čechách v 10. století, latinská a s ní soupeřící slovanská, vystupuje jasně z druhé skupiny památek o sv. Václavu a sv. Ludmile, sepsaných v Čechách jazykem církevně slovanským. Textová kritika dokázala, že jsou to prameny původnější, bohatší zprávami a informovanější než latinské. Proto slovanští kněží, hlásící se vděčně k sv. Václavovi jako k svému příznivci — jeho bába sv. Ludmila jej dala vyučit vedle latiny také v církevní slovanštině — když se rozhodli přeložit si koncem století též dílo Gumpoldovo, nespokojili se pouhým slovanským ztlumočením jeho textu, nýbrž doplnili jej velmi cennými dodatky, čerpanými z domácích tradic. Vůbec možno říci, že tyto slovanské prameny uchovaly věrněji pravou podobu českého knížete, jsouce dobrým korektivem latinských legend, jmenovitě pozdějších, jež kolikrát obměňují historickou skutečnost podle dobových zálib nebo ji zpestřují svými výmysly. Tak známá anglická píseň od Johna Massona Neale (kolem r. 1856) „Good King Wenceslas looked out“ přejímá z pozdější legendární tradice za svůj dějový podklad fakta, jichž tyto nejstarší prameny neznají. Právě to, že sv. Václav se sv. Ludmilou byli uctíváni v Čechách také slovanským officiem a že o nich byly sepsány legendy v řeči církevně slovanské, bylo příčinou rozšíření jejich kultu v kijevské Rusi snad již na samém začátku 11. století. Již syn velkoknížete Jaroslava, narozený roku 1034, byl pokřtěn, jak se zdá, jménem Václavovým a v jednom moskevském rukopise z roku 1095 se čtou hymny, zpívané na jeho svátek, slavený týž den 28. září jako v Čechách. Zároveň s tímto kultem přešel z Čech na Rus i celý soubor památek svatováclavských psaných v jazyce církevně slovanském, i s překladem Gumpolda, a jen tomu vděčíme, že se tato vzácná svědectví dochovala v starších nebo novějších opisech, neboť v Čechách po nich nezůstalo sledu, když koncem 11. století zvítězil navždy směr latinský. A přece bez nich bylo by naše poznání sv. Václava a celé jeho doby žalostně kusé a jednostranné.
Sv. Václav býval v mysli zbožných Rusů spojován se vzpomínkou na ruské prvomučedníky, syny sv. Vladimíra, sv. Borise a Gleba, které stihl roku 1015 podobný osud: i oni byli jako české kníže zabití návodem svého bratra. Již neznámý autor jedné ze dvou legend o těchto ruských světcích, tak zvaného Skazanija, dříve připisovaného mnichu Jakubu a složeného asi na začátku 12. století, nechává sv. Borise ve chvílích duševní úzkostí, když mu hrozí neodvratná smrt, těšiti se vzpomínkou na utrpení sv. Nikity a sv. Václava, podobně jako v polovici 16. století metropolita Makarij, přepisující legendu o sv. Václavu do své velké sbírky hagiografické, do minejí k četbě určených, mimoděk vsunul tam zmínku o podobném osudu obou synů Vladimírových, utracených svým bratrem Svatoplukem (Svjatopolkem). Kult sv. Václava mohl se dostati na Rus jednak od jižních Slovanů, kam rovněž pronikl již v 10. nebo 11. století, nebo přímo z Čech, což se zdá pravděpodobnější, jelikož styky mezi kijevskou Rusí sv. Vladimíra a českou zemí byly velmi živé, jak o tom svědčí i archeologické nálezy. Ovšem tento kult sv. Václava, podobně jako sv. Cyrila a Metoděje, neujal se v ruské církvi všeobecně a závazně, ač se dostal nejen do kijevského okrsku, nýbrž i do Novgorodu. Později, koncem 14. století, záměnou starého ruského typika za jerusalemský, vymizel svátek českého mučedníka z církevního kalendáře, ale jeho životopisy se opisovaly dále i v 16. a 17. století, kdy kratší zprávy o něm a o sv. Ludmile přešly i do tištěných prologů.
Touž cestou se dostalo z Čech do Ruska i jméno sv. Vojtěcha, vyskytujíc se v modlitbách povahy víc soukromé ve spojení s jinými světci západními; pozdější chronografy spatřují v něm neprávem odpůrce a vyhladitele slovanského obřadu v Čechách. Podivno však je, že na Rus nepronikl kult opata sv. Prokopa († 1053), který založil benediktinský klášter se slovanskou bohoslužbou na Sázavě a také svým eremitstvím musel být blízký ruskému církevnímu prostředí! Příčina bude nejspíše ta, že po definitivní roztržce mezi východní a západní církví za patriarchy Michala Kerularia (1054) i Rusko se počalo uzavírat vlivům svých západních soukmenovců a s nedůvěrou přijímalo vše, co přicházelo od latiníků.
Zato na katolickém západě kult sv. Václava se šířil nejen do sousedních zemí, jako na př. do Polska, kde mu byla zasvěcena počátkem 12. století v Krakově katedrála na Wawelu, nýbrž i dále, do Dánska, kde jeho ctitelem byl král Erich IV. († 1250) děkující mu za své obrácení, nebo do Říma, kde v chrámě sv. Petra byl jemu zřízen oltář biskupem olomouckým Jindřichem Berkou z Dubé (1333), s bohatou dotací pro kněze na něm sloužícího i pro chudé. Za Urbana VIII. (1628) byl v nové basilice oltář ten přenesen do pravé lodi křížové, kde je podnes. Také jinde jsou oltáře bud výhradně zasvěcené sv. Václavu, jako v Cáchách (v 15. stol.), nebo s vloženými jeho ostatky jako v katedrále halberštatské (992), v Trevíru (1148), v Tegernsee (12. stol.), v Rheingau (1210), v Bamberku (1012), v Quedlinburku (1021). Ojediněle vyskytují se kostely sv. Václava i v diecesi hnězdenské v Polsku, záhřebské a lavantské (mariborské) v Jugoslávii, v svatohypolitské v Rakousích. V zemích románských se rozšířila známost jména českého světce Václava, ovšem jen velmi mlžná, až s novou vlnou propagační v období barokním, zvláště když jeho svátek byl rozšířen v roce 1729 na celou církev. Jeho kult patrně byl ve Španělsku a Portugalsku dříve pěstěn víc než dnes, jak tomu nasvědčuje ta skutečnost, že jeho jméno se odtamtud dostalo i do Jižní Ameriky, kde se ho užívá za jméno křestní, na př. v Argentině na venkově dosti hojně.
V galerii českých světců byl dále sv. Vojtěch-Adalbert, druhý biskup pražský, zabitý na misii v Prusích u Baltu († 997), osobností opravdu evropského významu. Pocházel z mocného rodu Slavníkovců, jimž patřila celá východní polovice Čech, spřízněného s německými císaři, a osvojil si již na škole v Magdeburce obsáhlé vzdělání, jež pak rozšířil ještě na svých cestách po Itálii, Francii a Polsku, kde všude vyhledával styk s předními učenci a spisovateli té doby. Jak bylo nedávno ukázáno J. Birkenmajerem, za pobytu v Itálii se sblížil důvěrně i s představiteli východní církve a znalost řecké hymnologie mu umožnila, jak se zdá, psát podobné písňové skladby v jazyce církevně slovanském, jež se nám zachovaly v nejstarší písni české „Hospodine, pomiluj ny“ a polské „Bogurodzica dziewica“, složených buď jím samým nebo některým z jeho druhů. V Římě, kam se dvakráte utekl pro odpor, s nímž se potkával doma při správě své diecése, přijal řeholní roucho benediktinské a získal si právě v kruzích mnišstva, oddaného reformě clugnyacké, nadšené přátele, a ti po jeho mučednické smrti šířili jeho slávu psanými legendami i živým slovem po celém tehdejším křesťanském světě. Již kolem roku 1000 jsou mu zasvěceny kostely v Cáchách, Římě, Pereu a Ostřihomě. Jeho tělo převezeno bylo z místa jeho smrti do Hnězdna, kam se mu přišel poklonit v průvodu kardinálů jeho důvěrný přítel císař Otto III. r. 1000 a nad jeho hrobem založil arcibiskupství, svěřiv jeho správu nevlastnímu bratru Vojtěchovu, Radimu-Gaudentiovi. Sv. Vojtěch se zasloužil také za svého pobytu v Uhrách r. 995 o organisaci tamní církve, v níž Čech Astrik, jeden z družiny Vojtěchovy, se stal prvním arcibiskupem. V Čechách však, kde jeho rodina byla ještě za jeho života surově Přemyslovci mečem vyhubena (995), jako by byl i po své smrti zůstal nějaký čas cizincem: žádná z obou hlavních legend o sv. Vojtěchu není domácího původu. Ale brzy i on vstupuje mezi přední patrony zemské.
Teprve v nové době počaly se vědecké kruhy mimočeské intensivněji obírati dějinami blahoslavené Anežky České († 2. III. 1282), dcery krále Přemysla Otakara I., zakladatelky kláštera klarisek v Praze (českého Assisi), jehož zbytky patří k nejmalebnějším zákoutím staré Prahy, vyhledávaným cizinci. První klarisky přišly do Prahy z Tridentu v listopadu 1233; byl to vůbec první dům této větve františkánské za Alpami. Z Čech rozšířily se do Polska, kde přičiněním sestry bl. Anežky, vévodkyně Anny, provdané za Jindřicha Pobožného, byl založen první klášter klarisek ve Vratislavi. Pověst o svatostí této královské dcery a pokorném jejím přilnutí k původní strohé františkánské chudobě roznesla se do okolních zemí. Jmenovitě čtyři listy sv. Kláry, zakladatelky řádu, svědčící o něžné a vroucí lásce k „nejjasnější královně Anežce, dceři nade všecky zvláště jí milé“, byly spolu s jejím životopisem opisovány a překládány též do němčiny ku potěše řeholnic oddaných témuž ideálu. Když se za katolické renaissance v období pobělohorském dály pokusy o vzkříšení jejího kultu, nebyla již známa její původní legenda, sepsaná po její smrti, nýbrž jen pozdní a pozměněné její verse, jež přešly také do sbírky bollandistů Acta Sanctorum. Teprve v roce 1896 objevil Achilles Ratti, papež Pius XI., v milánské Ambrosiáně nejstarší a nejvěrnější opis této původní legendy, asi z roku 1320 a vydal jej s kritickým komentářem. Tento nález prvotní legendy a také krásná práce Angličana Waltera W. Setona (1915), s otiskem pramenů latinských a německých, jakož i s reprodukcemi miniatur a pečlivou bibliografií, obrátily pozornost mimočeských kruhů k této světici, o jejíž kanonisaci usilují její domácí ctitelé.
Za prvního křesťanského panovníka v Čechách knížete Bořivoje, pokřtěného svatým Metodějem, žil a působil v Čechách poustevník Ivan, o jehož existenci se v nedávné době pochybovalo, ale neprávem. Byl syn krále slovanských Obodritů Gostomysla, který padl r. 844 v boji proti Frankům, a přišel do Čech ze severu, ze své vlasti od dolního toku Labe, z lůna mladé a průbojné církve saské, snad z kláštera korvejského, patrně za účely misijními a usadil se v hlubokých lesích nad řekou Berounkou, kde také po své smrti někdy koncem století byl pohřben. Na tom místě potom vznikl kostelík, a ještě později benediktinský klášter, zrušený v době josefínské. Jeho kult v Čechách, doložený teprve latinskou legendou z druhé polovice 15. století, rozvinul se zvlášť bohatě až v století sedmnáctém a není dokladu, že by byl pronikl i dále za hranice Čech. Přece však se našel o něm stručný záznam v několika ruských chronografech 17. věku, který, jak se zdá, pochází z pramene velmi starobylého, sepsaného původně v Čechách v době blízké jeho smrti. Snad paměť jeho byla tu poněkud zastřena i tou okolností, že jméno jeho, odvozené od známého hrdiny Artušova kruhu Oweina-Yvaina, splynulo někdy ve 14. století v své slovanské podobě, přejaté z latinského Ivanus, u jižních Slovanů a u Rusů v jedno se jménem Ioan (Johannes).
První světicí z české krve byla choť knížete Bořivoje Ludmila, zardoušená (921) z návodu své snachy Drahomíry, matky sv. Václava; ten je sice pořadím druhý, ale církevním uznáním kultu a svou historickou rolí jakožto hlavní patron země a ztělesnění jejích mocenských tužeb daleko přednější a významnější. Násilná smrt mladistvého panovníka (929), sotva dvacetiletého, přítele saského krále Jindřicha I, rytířského bojovníka, milovaného jeho vojenskou družinou, a při tom askety se sklony k mnišství, jímž se toužil přiodít v Římě po složení vlády do rukou bratrových, měla daleký ohlas: latinští kněží, vítaní na jeho dvoře a hrnoucí se tam jako „včely do úlu“, rozšířili jeho úctu a slávu brzy po jeho tragickém skonu po celém katolickém světě. Přední spisovatelé století podjali se jeho oslavy: biskup Gumpold z Mantuy sepsal svou skvělou legendu o sv. Václavu na přímý rozkaz císaře Oty II. (†983) podle starších písemných záznamů, a asi o deset let později na Monte Cassino Vavřinec, s nímž podle slov starého kronikáře nikdo se nemohl rovnat v učenosti kromě sv. Benedikta, sepsal o sv. Václavu na přání některých jeho zbožných ctitelů legendu ve formě dvanácti lekcí, vynikajících klasickou výmluvností a plných obdivu pro Českého světce. Snad to byl sám druhý pražský biskup sv. Vojtěch, který Vavřince pobídl k tomuto spisku o sv. Václavu, neboť byl v roce 989 nějaký čas hostem na Monte Cassino. Po svém návratu do vlasti učinil něco podobného doma: dal sepsat! novou legendu od mnicha Krišťana, která je víc přizpůsobena českému prostředí a přihlíží k místním tradicím, a co je tu zvlášť důležito proti jiným legendám většinou cizího původu, uvádí v souvislost dobu svatováclavskou s cyrilometodějskou a původ křesťanství v Čechách svazuje organicky s předchozí epochou velkomoravskou a s jejím liturgickým slavismem.
Co se tu jen všeobecně naznačuje, totiž dvojí stránka církevního života v Čechách v 10. století, latinská a s ní soupeřící slovanská, vystupuje jasně z druhé skupiny památek o sv. Václavu a sv. Ludmile, sepsaných v Čechách jazykem církevně slovanským. Textová kritika dokázala, že jsou to prameny původnější, bohatší zprávami a informovanější než latinské. Proto slovanští kněží, hlásící se vděčně k sv. Václavovi jako k svému příznivci — jeho bába sv. Ludmila jej dala vyučit vedle latiny také v církevní slovanštině — když se rozhodli přeložit si koncem století též dílo Gumpoldovo, nespokojili se pouhým slovanským ztlumočením jeho textu, nýbrž doplnili jej velmi cennými dodatky, čerpanými z domácích tradic. Vůbec možno říci, že tyto slovanské prameny uchovaly věrněji pravou podobu českého knížete, jsouce dobrým korektivem latinských legend, jmenovitě pozdějších, jež kolikrát obměňují historickou skutečnost podle dobových zálib nebo ji zpestřují svými výmysly. Tak známá anglická píseň od Johna Massona Neale (kolem r. 1856) „Good King Wenceslas looked out“ přejímá z pozdější legendární tradice za svůj dějový podklad fakta, jichž tyto nejstarší prameny neznají. Právě to, že sv. Václav se sv. Ludmilou byli uctíváni v Čechách také slovanským officiem a že o nich byly sepsány legendy v řeči církevně slovanské, bylo příčinou rozšíření jejich kultu v kijevské Rusi snad již na samém začátku 11. století. Již syn velkoknížete Jaroslava, narozený roku 1034, byl pokřtěn, jak se zdá, jménem Václavovým a v jednom moskevském rukopise z roku 1095 se čtou hymny, zpívané na jeho svátek, slavený týž den 28. září jako v Čechách. Zároveň s tímto kultem přešel z Čech na Rus i celý soubor památek svatováclavských psaných v jazyce církevně slovanském, i s překladem Gumpolda, a jen tomu vděčíme, že se tato vzácná svědectví dochovala v starších nebo novějších opisech, neboť v Čechách po nich nezůstalo sledu, když koncem 11. století zvítězil navždy směr latinský. A přece bez nich bylo by naše poznání sv. Václava a celé jeho doby žalostně kusé a jednostranné.
Sv. Václav býval v mysli zbožných Rusů spojován se vzpomínkou na ruské prvomučedníky, syny sv. Vladimíra, sv. Borise a Gleba, které stihl roku 1015 podobný osud: i oni byli jako české kníže zabití návodem svého bratra. Již neznámý autor jedné ze dvou legend o těchto ruských světcích, tak zvaného Skazanija, dříve připisovaného mnichu Jakubu a složeného asi na začátku 12. století, nechává sv. Borise ve chvílích duševní úzkostí, když mu hrozí neodvratná smrt, těšiti se vzpomínkou na utrpení sv. Nikity a sv. Václava, podobně jako v polovici 16. století metropolita Makarij, přepisující legendu o sv. Václavu do své velké sbírky hagiografické, do minejí k četbě určených, mimoděk vsunul tam zmínku o podobném osudu obou synů Vladimírových, utracených svým bratrem Svatoplukem (Svjatopolkem). Kult sv. Václava mohl se dostati na Rus jednak od jižních Slovanů, kam rovněž pronikl již v 10. nebo 11. století, nebo přímo z Čech, což se zdá pravděpodobnější, jelikož styky mezi kijevskou Rusí sv. Vladimíra a českou zemí byly velmi živé, jak o tom svědčí i archeologické nálezy. Ovšem tento kult sv. Václava, podobně jako sv. Cyrila a Metoděje, neujal se v ruské církvi všeobecně a závazně, ač se dostal nejen do kijevského okrsku, nýbrž i do Novgorodu. Později, koncem 14. století, záměnou starého ruského typika za jerusalemský, vymizel svátek českého mučedníka z církevního kalendáře, ale jeho životopisy se opisovaly dále i v 16. a 17. století, kdy kratší zprávy o něm a o sv. Ludmile přešly i do tištěných prologů.
Touž cestou se dostalo z Čech do Ruska i jméno sv. Vojtěcha, vyskytujíc se v modlitbách povahy víc soukromé ve spojení s jinými světci západními; pozdější chronografy spatřují v něm neprávem odpůrce a vyhladitele slovanského obřadu v Čechách. Podivno však je, že na Rus nepronikl kult opata sv. Prokopa († 1053), který založil benediktinský klášter se slovanskou bohoslužbou na Sázavě a také svým eremitstvím musel být blízký ruskému církevnímu prostředí! Příčina bude nejspíše ta, že po definitivní roztržce mezi východní a západní církví za patriarchy Michala Kerularia (1054) i Rusko se počalo uzavírat vlivům svých západních soukmenovců a s nedůvěrou přijímalo vše, co přicházelo od latiníků.
Zato na katolickém západě kult sv. Václava se šířil nejen do sousedních zemí, jako na př. do Polska, kde mu byla zasvěcena počátkem 12. století v Krakově katedrála na Wawelu, nýbrž i dále, do Dánska, kde jeho ctitelem byl král Erich IV. († 1250) děkující mu za své obrácení, nebo do Říma, kde v chrámě sv. Petra byl jemu zřízen oltář biskupem olomouckým Jindřichem Berkou z Dubé (1333), s bohatou dotací pro kněze na něm sloužícího i pro chudé. Za Urbana VIII. (1628) byl v nové basilice oltář ten přenesen do pravé lodi křížové, kde je podnes. Také jinde jsou oltáře bud výhradně zasvěcené sv. Václavu, jako v Cáchách (v 15. stol.), nebo s vloženými jeho ostatky jako v katedrále halberštatské (992), v Trevíru (1148), v Tegernsee (12. stol.), v Rheingau (1210), v Bamberku (1012), v Quedlinburku (1021). Ojediněle vyskytují se kostely sv. Václava i v diecesi hnězdenské v Polsku, záhřebské a lavantské (mariborské) v Jugoslávii, v svatohypolitské v Rakousích. V zemích románských se rozšířila známost jména českého světce Václava, ovšem jen velmi mlžná, až s novou vlnou propagační v období barokním, zvláště když jeho svátek byl rozšířen v roce 1729 na celou církev. Jeho kult patrně byl ve Španělsku a Portugalsku dříve pěstěn víc než dnes, jak tomu nasvědčuje ta skutečnost, že jeho jméno se odtamtud dostalo i do Jižní Ameriky, kde se ho užívá za jméno křestní, na př. v Argentině na venkově dosti hojně.
V galerii českých světců byl dále sv. Vojtěch-Adalbert, druhý biskup pražský, zabitý na misii v Prusích u Baltu († 997), osobností opravdu evropského významu. Pocházel z mocného rodu Slavníkovců, jimž patřila celá východní polovice Čech, spřízněného s německými císaři, a osvojil si již na škole v Magdeburce obsáhlé vzdělání, jež pak rozšířil ještě na svých cestách po Itálii, Francii a Polsku, kde všude vyhledával styk s předními učenci a spisovateli té doby. Jak bylo nedávno ukázáno J. Birkenmajerem, za pobytu v Itálii se sblížil důvěrně i s představiteli východní církve a znalost řecké hymnologie mu umožnila, jak se zdá, psát podobné písňové skladby v jazyce církevně slovanském, jež se nám zachovaly v nejstarší písni české „Hospodine, pomiluj ny“ a polské „Bogurodzica dziewica“, složených buď jím samým nebo některým z jeho druhů. V Římě, kam se dvakráte utekl pro odpor, s nímž se potkával doma při správě své diecése, přijal řeholní roucho benediktinské a získal si právě v kruzích mnišstva, oddaného reformě clugnyacké, nadšené přátele, a ti po jeho mučednické smrti šířili jeho slávu psanými legendami i živým slovem po celém tehdejším křesťanském světě. Již kolem roku 1000 jsou mu zasvěceny kostely v Cáchách, Římě, Pereu a Ostřihomě. Jeho tělo převezeno bylo z místa jeho smrti do Hnězdna, kam se mu přišel poklonit v průvodu kardinálů jeho důvěrný přítel císař Otto III. r. 1000 a nad jeho hrobem založil arcibiskupství, svěřiv jeho správu nevlastnímu bratru Vojtěchovu, Radimu-Gaudentiovi. Sv. Vojtěch se zasloužil také za svého pobytu v Uhrách r. 995 o organisaci tamní církve, v níž Čech Astrik, jeden z družiny Vojtěchovy, se stal prvním arcibiskupem. V Čechách však, kde jeho rodina byla ještě za jeho života surově Přemyslovci mečem vyhubena (995), jako by byl i po své smrti zůstal nějaký čas cizincem: žádná z obou hlavních legend o sv. Vojtěchu není domácího původu. Ale brzy i on vstupuje mezi přední patrony zemské.
Teprve v nové době počaly se vědecké kruhy mimočeské intensivněji obírati dějinami blahoslavené Anežky České († 2. III. 1282), dcery krále Přemysla Otakara I., zakladatelky kláštera klarisek v Praze (českého Assisi), jehož zbytky patří k nejmalebnějším zákoutím staré Prahy, vyhledávaným cizinci. První klarisky přišly do Prahy z Tridentu v listopadu 1233; byl to vůbec první dům této větve františkánské za Alpami. Z Čech rozšířily se do Polska, kde přičiněním sestry bl. Anežky, vévodkyně Anny, provdané za Jindřicha Pobožného, byl založen první klášter klarisek ve Vratislavi. Pověst o svatostí této královské dcery a pokorném jejím přilnutí k původní strohé františkánské chudobě roznesla se do okolních zemí. Jmenovitě čtyři listy sv. Kláry, zakladatelky řádu, svědčící o něžné a vroucí lásce k „nejjasnější královně Anežce, dceři nade všecky zvláště jí milé“, byly spolu s jejím životopisem opisovány a překládány též do němčiny ku potěše řeholnic oddaných témuž ideálu. Když se za katolické renaissance v období pobělohorském dály pokusy o vzkříšení jejího kultu, nebyla již známa její původní legenda, sepsaná po její smrti, nýbrž jen pozdní a pozměněné její verse, jež přešly také do sbírky bollandistů Acta Sanctorum. Teprve v roce 1896 objevil Achilles Ratti, papež Pius XI., v milánské Ambrosiáně nejstarší a nejvěrnější opis této původní legendy, asi z roku 1320 a vydal jej s kritickým komentářem. Tento nález prvotní legendy a také krásná práce Angličana Waltera W. Setona (1915), s otiskem pramenů latinských a německých, jakož i s reprodukcemi miniatur a pečlivou bibliografií, obrátily pozornost mimočeských kruhů k této světici, o jejíž kanonisaci usilují její domácí ctitelé.