Sokolstvo.
Sokolstvo.
Když se konala dne 16. února roku 1862 ustavující valná hromada nového českého
tělocvičného spolku v Praze, sotva kdo z účastníků již tušil, jak významně se
uplatní v životě národním i v světovém ruchu kulturním a do jisté míry i politickém organisace,
která byla právě založena. Ale oba muži, jimž se právem
přičítá hlavní zásluha, že naplnili formy tělocvičného spolku vším tím, co bylo
potom pojmenováno sokolstvím, totiž dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner,
byli na rozdíl od jiných tělocvičných reformátorů devatenáctého století naplněni duchem vyspělé
inteligence, který jim umožnil bystře pochopiti to, čeho si doba sama vyžadovala v národě i ve světě.
A proto velmi rychle proběhl vývoj tělocvičné jednoty pražské všemi stupni, vedoucími od jednoty významu
spíše zdravotního a technického k vyspělé organisaci národní a později i mezinárodní; vždyť se po několika
měsících svého trvání (tedy již roku 1862) rozlétá Sokol k svému rozmachu, který snad ani dnes nedospěl
k nejvyššímu možnému rozpětí.
Svědčí o geniálním jasnovidectví Tyršově, že nalezl hned v prvních dobách sokolského života dvě zásadní otázky národní, na něž měla býti dána odpověd sokolstvím. Tyrš předně pochopil výchovný význam a rozsah tělocviku pro fysické i mravní ozdravení národa ve všech jeho vrstvách a složkách, pro dorost i pro dospělé, pro muže i pro ženy; a Tyrš také pojal tělocvik jako projev činnosti umělecké a kulturní, a tím jej zařadil vedle zpěvu, výtvarného umění, hudby, jako rovnocennou a nezbytnou složku v harmonii všeho národního života. Že se Sokol naposled znamenitě uplatnil i v bojích politických a dokonce i v bojích za osvobození národa, byl jen důsledek onoho zvláštního pojetí tělocviku.
Musíme proto především poznati význam tělocvičné soustavy Tyršovy a zařaditi ji do obecného vývoje tělocviku, abychom zjistili, co Tyrš přinesl pro tělocvik nového a co potom bylo odevzdáno ať již přímo a s udáním pramene, nebo kradmo a nepřímo tělocvičnému vývoji obecnému, nebo co do tohoto vývoje mělo býti zapojeno. Všechna tělesná cvičení rozdělil Tyrš v Základech tělocviku, obsáhlém technickém díle z roku 1867, na čtyři skupiny: 1. cvičení bez nářadí a bez pomoci nebo odporu cvičenců jiných: cvičení prostná a pořadová, 2. cvičení nářaďová: a) na nářadích, skoky, mety na koni a na koze, cvičení na bradlech, na hrazdě, na kruzích, kolovadle, na žebřících a šplhání, cvičení rovnováhy na chůdách, kladinách nebo kouli, b) cvičení s nářadím, jako jsou činky, závaží, pytle, hole, oštěpy, koule, 3. cvičení, která lze provésti jen s pomocí jiných: skupiny, 4. úpoly, u nichž přemáháme odpor živé síly buď s náčiním nebo bez něho: odpory, zápas, rohování, šerm.
V tomto základním rozdělení není ještě mnoho originálního. Srovnává se zhruba se soustavou německou, kterou po Jahnovi, jenž o soustavu vůbec nedbal, ale vynalezl některá nářadí (koně, hrazdu, kozu, tyč na šplhání) a rozhojnil tím cvičební rozmanitost, sestavil hlavně jeho nejvýznamnější nástupce Adolf Spiesz. Vlastní práce Tyršova však počala dalším podrobnějším zpracováváním soustavy; sám se zmiňuje o té věci v úvodu ke svému hlavnímu tělocvičnému dílu: „Posloupnost odvětví cvičebních, rozvržení na druhy, jak při cvičeních prostných, tak i nářaďových a konečně i návod kombinační a z největší části též pokyny methodické, vše to je plný a odnikud nevypůjčený majetek náš, a k souvislosti mezi soustavou a methodou ve všem přihlíženo“.
V Spieszově soustavě, která se již před Tyršem rozšířila po tělocvičných spolcích švýcarských, francouzských a belgických a která ještě po vystoupení Tyršově dlouho měla převahu, dokonce i ve slovanských zemích, zejména v Rusku, byly cviky rozděleny podle toho, jaké svaly byly zaměstnány a jakým způsobem byly namáhány; byly tedy oddíly visu a jeho změn i vzporu a jeho změn, samostatné cvičební oddíly tvořilo cvičení hlavy, trupu, nohou, a u každého druhu bylo udáno, na jakém nářadí lze cvičení nejlépe provádět. Byla to soustava, řízená poučkami z anatomie. Proti Jahnovi zavedl Spiesz cvičení pořadová a prostná. Nehledě k teoretickým nedokonalostem, o nichž není třeba se tu šiřiti, bylo hlavní vadou pro spolkový tělocvik, že nebylo možno postupovati podle této soustavy v tělocvičně naplněné družstvy cvičenců, protože by se byl musil prováděti každý druh cvičení na jiném nářadí a bylo by nutné stále přecházeti od jednoho nářadí k druhému. V Spieszově soustavě se německá metodičnost projevila v špatném slova smyslu (na př. v rozdělení chůze na plných chodidlech, na patách, na vnitřních nebo vnějších hranách chodidel atd.). Také Tyršova soustava vychází z rozdělení na cvičení bez nářadí a s ním, také Tyrš rozdělil cvičení podle jednotlivých nářadí. Ale v dalším rozdělení vychází jen z povahy cvičení a vymyslil si velmi důmyslný, jednoduchý a přehledný systém cvičebních druhů, které nejrozmanitějším způsobem uvádějí v činnost všechny svaly těla, ale při tom se stejným nebo podobným způsobem provádějí na všech cvičebních nářadích. Na příklad pro cvičení na hrazdě stanovil jako druhy cvičení: vis a změny visu, podpor a změny podporu, sed a změny sedu, ručkování, komihání, obraty, výmyky, vzepření, přemyky, toče, mety, výdrže. Zjistil na příklad 26 druhů visu, 11 druhů podporu a podobně; ke každému tomuto druhu cvičení připojil pak výčet způsobů, kterými je možné provésti všechny nebo většinu z nich, na příklad pobok a pokos, vpředu nebo vzadu, obouruč nebo jednoruč, ruce poblíž, podál, skřižmo, nadhmatem, dvojhmatem, podhmatem, snožmo a roznožmo atd., takže pro většinu cviků je asi třicatero způsobů, jak je lze provésti. A spojením druhů cvičení a způsobů provedení vzniká i na jediném nářadí velmi pestré množství možných cvičebných variací. Z jednotlivých druhů cvičení sestrojujeme pak sestavy kratší nebo delší, podvojné, potrojné, cvičení provádějí jednotlivci nebo jejich skupina současně na několika nářadích. Tak dospějeme k velkému množství cvičebních variant, permutací a kombinací, ale neztrácíme přehled, můžeme si prvky, jak již Tyrš navrhl, prostě označiti písmenky a hravě je skládati v sestavu. Jako na hrazdě opakuje se někde (na př. na bradlech) táž, jinde podobná soustava i u jiných nářadí, a tak každý cvičitel má nekonečné množství prostředků, aby udržel u cvičenců ustavičný zájem, stálé zdání nového, aby s nimi třeba na jednom nářadí procvičil všechny svaly celého těla a aby tak dosáhl ideálu, kterým se liší správný tělocvik od sportu: souměrného výcviku celého těla. Touto pestrostí a zajímavostí cvičení vyniká Tyršova soustava také nad švédský systém Lingův, vládnoucí v severských státech a zasahující svým vlivem někdy i do střední Evropy.
Tyršova soustava si mohla zachovati tento ideál souměrnosti celé tělesné výchovy také proto, že se v ní na rozdíl od tělocviku německého nebo švýcarského nemohla pěstovati závodivost. V prvních letech posedla sice některé borce sokolské turnerská touha po přebornických odznacích a po čestných cenách, ale již Tyrš stačil za svého života odstraniti tyto výstřelky ze sokolského života a položiti důraz více na dobrý průměr než na vynikající výkony jednotlivců.
Ale Tyrš se nespokojil jen s touto vědeckou systematičností tělocvičné činnosti. Opřel především celou tělocvičnou činnost filosoficky o vývojovou přírodní filosofii darwinismu, v tehdejší době moderní, a zdůvodnil potřebu tělocviku požadavky boje o život, v němž se musí snažit o vítězství zejména národ malý, který nemůže spoléhat na svoji početní sílu. Tyršova soustava není však jen vědou a filosofií; Tyrš byl profesorem estetiky a věnoval rozsáhlou část svého životního díla dějinám umění; v jeho tělocvičné soustavě je proto tělocvik také projevem umělecké tvořivosti, je součástí výtvarných umění, sbližuje se ve svém vrcholu velmi úzce s hudbou a stává se jejím melodramatickým textem. Nejde jen o to, že ideálem cvičence musí být člověk krásného, vypěstovaného těla, ideál vyslovený velmi rozhodně již antikou. Nejen výsledek tělocviku musí býti umělecky hodnotný, i tělocvik sám jako pohyb i jako výdrž musí uspokojovati náš zrak esteticky, každé cvičení ať prostné nebo na nářadí musí býti krásné, kombinace nevkusné a nevzhledné Tyrš vyloučil, třebas neodporovaly jeho soustavě technicky.
Tímto filosofickým a estetickým založením vynikl Tyrš daleko nad své předchůdce. Ti, kdo byli z nich filosoficky orientováni, Komenský, Rousseau, Pestalozzi, pojímali tělocvik jako pomůcku výchovnou a zabývali se jím proto jen v pedagogické kapitole své činnosti. A ostatní, ať pofrancouzštěný Španěl Amoroso nebo Němci Jahn, Eiselen a Spiesz byli výkonnými turnery, učiteli tělocviku a cvičiteli. Zejména u Jahna impuls platil více než rozumová úvaha. Tak Tyrš i v estetice tělocviku navazuje na antiku a zahajuje tělocvičnou renesanci. Estetická stránka Tyršovy soustavy mohla se především uplatniti v sokolských prostných a v některých cvičeních s nářadím, protože cvičení na nářadí jsou přece jen vázána k pevným formám visu a vzporu, u nichž není možné příliš mnoho měniti vlastní sloh cvičení. Ale je neomezená zásoba možných pohybů člověka stojícího, kráčejícího nebo běžícího a tím danou možnost esteticky vytříbiti cvičení bez nářadí lze ještě zmnohonásobiti hromadným prováděním, využiti monumentality celé lidské masy, skládající se z jednotek rozložených symetricky po celé ploše nebo po celém jevišti.
Hromadná prostná cvičení, která se v posledních desetiletích stala vrcholem našich národních sokolských sletů a která ještě více roznesla za hranice tělocvičnou slávu českého sokolstva než sokolské vítězné výkony v mezinárodních závodech, byla také založena již Tyršem. Nejsou snad docela jeho vynálezem. I v jednotách švýcarských, francouzských a německých byla již prováděna na sjezdech hromadná prostná cvičení již v letech šedesátých a sedmdesátých, kdežto Tyrš první opravdu řádné hromadné vystoupení v prostných uspořádal teprve roku 1882 na Střeleckém ostrově v Praze při prvním sjezdu českého sokolstva. Musíme však připomenout, že podobné hromadné vystoupení v prostných připravoval již roku 1868 při sjezdu, který se měl připojiti k oslavám položení základního kamene k Národnímu divadlu. A konečně hromadná prostná byla na pořadu veřejných cvičení sokolských již od samého počátku.
Ale byť i sama tato cvičení nebyla jeho původní myšlenkou, přece jen teprve Tyrš je povznesl na projev nejen tělesné zdatnosti a mravní ukázněnosti, nýbrž i na barvitý krásný živý obraz v pohybu, tedy na umělecký výtvor. Tyrš především zavedl na cvičiště pořádek a neúprosnou kázeň. Po prvé na cvičeních vedených Tyršem byly oddělené šatny pro cvičence, kteří se převlékali do zvláštního cvičebního kroje, jemuž ještě chyběl osobitý barvitý tón modře, poněvadž kalhoty byly plátěné, režné. Tyrš vedl své cvičence ve vyřízeném a odpočítaném útvaru na cvičiště, tam s nimi provedl po celém cvičišti složitý rej (ten je při nástupu, tuším, sokolskou novinkou), z reje se přešlo v základní postavení a v rozstup, který sice nebyl mechanicky jako dnes podporován značkami, ale byl přes to přesný, poněvadž si na pořadová a prvky prostných potrpěli náčelníci jednot před padesáti a šedesáti lety více než dnes. Naproti tomu na všech jiných cvičištích v Německu, Švýcarsku i ve Francii se tehdy nastupovalo k prostným tak, že celý průvod, jak defiloval městem, vhrnul se na cvičiště i s prapory a s celou nepravidelností a strakatou malebností rozličného ustrojení a seřazení. Teprve na cvičišti byly odneseny prapory stranou, cvičenci se po velmi dlouhém a nepravidelném přecházení jednotlivých skupin k vyplnění prázdných koutů seřadili po celé ploše cvičiště, odložili svrchní kabát a položili jej před sebe a pak cvičili pohyby zpravidla předem nepřipravené, nýbrž na místě napodobované podle předcvičovatelů. O nějakém řádu a estetickém účinku nemohlo pak být ani řeči. A takový nepořádek kazil hromadná cvičení cizích tělocvičných spolků namnoze ještě v dvacátém století.
Pro starší období sokolských prostných byl význačný právě úvodní rej, kterého se užívalo i při malých podnicích jednotlivých jednot, kdy bylo po celém cvičišti sotva deset cvičenců. Když počet cvičenců na sletech všeobecných i na sletech župních stoupal až na deset tisíc a přes ně, bylo nutno rej vynechati a nastoupiti nejkratším směrem do základního postavení, poněvadž by rej trval nepoměrně dlouho. Proto krásný dojem pohybové změny mas byl nahrazen změnou útvaru při cvičeních, tak zvanými přechody z jednoho oddílu cvičení do druhého, arci již z doby po Tyršovi.
Jako v každém uměleckém projevu, tak i v tělocviku Tyršově a jeho nástupců se všelijak projevuje dobový duch. Nejvíce zase ve cvičeních prostných. Tyršovy sestavy jsou jednoduché, jasné, ostře vyznačené pravidelným střídáním pohybu a výdrží, pohyby rukou o 90 stupňů, kroky předkročnými, úkročnými a zákročnými, stejnoměrným taktem a ruchem; všechna Tyršova cvičení jsou v čtyřčtvrtečním taktu, změna postavení se omezuje jen na obraty na všechny čtyři strany cvičiště. Ta jasnost a pravidelnost je tělocvičný styl renesanční, neboť se tu nazírá na tělocvik jako na oživený obraz. Kdybychom chtěli hledati paralelu hudební, snad bychom ji našli v klasické hudbě na samém jejím počátku. Také v Tyršových sestavách vychází se z daného prostého tématu, tělocvičného prvku, který se vytváří ve dvou taktech, opakuje se na druhou stranu (druhou nohou a rukou), pak s obraty na všechny čtyři strany. Při tom se základní prvek nemění a celá sestava je jasná jako nejprostší věta sonatiny. Cvičí se v jedné svislé rovině, otáčející se leda přesně o 90 stupňů kolem svislé osy vpřed, stranou, vzad, takže celá skladba působí klidně a plošně.
Tělocvičné sestavy sokolské neutkvěly na Tyršově vzoru. Zejména slety vybičovávaly tvůrčí činnost sokolských skladatelů, neboť bylo třeba vymyslit něco nového, něco dokonalejšího a těžšího. Proto k dosavadním pohybům rukou a nohou přistupují změny poloh, podřepy, pokleky, podpory, zánožmo, za rukama nebo odbočmo, takže se všechny rozměry skladby rozšiřují. Dva takty dávno nedostačují k provedení základního tématu, které se má obměňovat. Celá masa cvičenců pak se dává do pohybu, původní klidná plocha mizí, vedle obratů o 90 stupňů se užívá i úhlů polovičních, stoupá ruch skladby, t. j. přibývá pestrosti a rozmanitosti pohybů, až na konec ztrácí jednotlivý oddíl tělocvičné skladby povahu uzavřeného čísla a přechody se zprostředkuje spojení se sestavou příští. Rytmus není již odpočítáván jako v době Tyršově, nýbrž hraje hudba a ta vede rytmus i ruch. Takové zmnožení základních prvků umožňuje skladatelům, že se nespokojují jen s absolutním cvičením, nýbrž nadpisují své skladby jako skladatelé programní hudby. Boj za svobodu, za vlast je nejčastějším symbolem, který se má vyjádřit cvičebními pohyby. Ve výtvarném umění je snad dovoleno si tu vzpomenout na rozevláté, vzrušené a vypjaté sochy barokových umělců a také pseudobaroková fasáda staveb z konce devatenáctého století je snad skládána podle podobných zásad jako současné skladby tělocvičné. Na místě dvoutaktí se rozvíjí celá tělocvičná věta podobně jako věta hudební. Má svůj vůdčí motiv, který zpracovává a provádí, má svůj dynamický oblouk, stoupající s počátku a po vyvrcholení klesající k poslednímu taktu. Z tělocvičné sonatiny se vyvinula tělocvičná symfonie nebo, pokud se tělocvičné sonatiny pestře střídají, tělocvičná suita.
Ani to vše nestačilo tělocvičným skladatelům posledních let. Zájem umělecký u mnoha z nich již převyšuje zájem tělocvičného skladatele. Nezáleží jim již mnoho na tom, jak se soustavně tělo při tělocvičné skladbě procvičí, jde jim více o krásný obraz, o překvapující a ohromující dojmy zrakové a sluchové, o úplné uchvácení diváka. Že se jim to daří, to jim umožňuje jednak jejich dobrá orientace po soudobém uměleckém vývoji, jednak skvělý tvárný materiál lidský, s nímž pracují. Pracují se všemi výtvarnými a hudebními vymoženostmi. Pohyby a postoje musí ztratiti mnoho z původní své určitosti, pracuje se s polohami přechodnými a těžko popsatelnými, s úhly o třiceti a méně stupních, kmity a vlnivé pohyby rozechvívají neklidem celou cvičební plochu, pracuje se se stejnými prvky v jiné poloze jako moderní skladatel mění tóniny, vše splývá v jeden obraz, v jednu pohybovou melodii, kde již jen cvičené oko rozezná jednotlivé oddíly podle tělocvičných motivů, ale zato vnímá celek jako jedinou báseň, jako jedinou hudební skladbu nebo obraz a poznává jeho obsah a symbol. Je to něco podobného tomu, co známe z výtvarných umění jako dynamicky podložený symbolismus a snad i expresionismus, třebaže tohoto druhého termínu by bylo možno užíti jen s výhradami.
Duchu modernosti mohou sokolští skladatelé ještě plněji holdovati na podnicích menších s vybranými cvičenci, a proto umělecky nejmodernější projevy skladatelského umění musíme hledati na tělocvičných akademiích, při podiových vystoupeních. Obměňuje se v nich často i starý pravidelný rytmus, ozývá se modernisticky synkopa, disharmonie, pohyby nevyslovené a splývavé jako věta čtvrttónové soustavy a v groteskách se směle skladatelé pokoušejí i o tělocvičný jazz. Až k těmto rafinovaným koncům jsme dospěli za sedmdesát let od klidných počátků, kde byl tělocvik opravdu jen účelem sám o sobě, tělocvik absolutní, tělocvik hygienický a ukázňující. Ale ať jakýmkoliv způsobem posuzujeme podrobnosti, v celku přece jen je velkým dílem sokolským, že dovedlo zařaditi tělocvik do projevů umění.
Že k tomuto stupni vývoje dospělo, to je také zásluhou sokolské zvídavosti, kterou podědili sokolští cvičitelé rovněž po svém prvním učiteli a vůdci. Ten právě opět a opět doporučoval, aby se sokolští pracovníci bedlivě rozhlíželi po světě a přijímali odtud vše, co uznají za dobré. Sám přece také hodně studoval všechnu práci, která předcházela, od antiky počínaje, a přijal do své soustavy od svých předchůdců vše, čeho bylo možno použiti. Všechno to, co přibylo k sokolskému tělocvičnému systému po smrti Tyršově, nezměnilo nic v soustavě samé a jistě málokteré dílo tak obstálo v soudu budoucnosti jako tělocvičné dílo Tyršovo. V jednotlivostech se ovšem doplňovalo mnoho. Přibyla nová nářadí, ne sice hlavní, ale přece důležitá pro zvýšení rozmanitosti sokolských cvičení (na příklad kužele, vynález anglický, stalky, vynález charvátský, žebřiny ze švédského tělocviku, baton z Francie) a rozhojněna byla i možnost kombinace zaváděním nových cviků nebo novým jejich přizpůsobením Tyršově soustavě. Větší pozornost než dříve se věnuje prostému tělocviku, na letních cvičištích hlaholí ruch her, jež znal Tyrš ještě málo, tělocvičné hodiny jsou zahajovány chvilkami rozcvičování a nejpronikavěji se všechny tyto změny uplatnily v tělocviku žákovském, dorosteneckém a ženském. Již Tyrš si byl vědom, že se tělocvik nesmí omezovati jen na muže a že venkoncem celý národ musí býti zabrán pro sokolskou činnost. Nikoliv co muž, to sokol, ale co Čech, to sokol, ať muž či žena. Tyrš připravil pro budoucnost žákovský a ženský tělocvik aspoň technicky, zřídil si tělocvičné ústavy a vedle pražské sokolské tělocvičné jednoty postavil po bok Pražský tělocvičný spolek paní a dívek. Doba ještě tehdy neuzrála pro to, aby se mohla žena postavit vedle muže jako rovnoprávný činitel a stejně cenný spolupracovník, bylo k tomu třeba ještě výchovy dalších generací a také vlivu světového vývoje ženské emancipace. Přece si však Tyrš, třebaže nenapsal pro ženský tělocvik nic tak základního jako pro muže, vychoval v ženském tělocvičném spolku dobré cvičitelky, které na Tyršových základech dovedly budovati a zachovávajíce beze změny smysl soustavy, přizpůsobily ji dobře zvláštním požadavkům, které se kladou na tělocvik pro ženy. Podobně tomu bylo s tělocvikem žákovským. Také v něm si Tyrš vychoval generaci spolupracovníků a následovatelů, kteří namnoze sami byli učiteli na školách národních a středních a měli tedy nejlepší příležitost prakticky všechno nové vyzkoušet. Ostatně přizpůsobení Tyršovy a vůbec sokolské soustavy potřebám ženským a dětským nebylo zvlášť těžkým problémem, poněvadž soustava je natolik pružná, že je ji možno bez porušení podstaty široce rozmnožovati.
Přes to přese všechno byla to přece jen nová podívaná, když se počaly ke konci devatenáctého století ustavovati ženské odbory (které pak byly po roce 1900 postupně rušeny, protože ženám bylo přiznáno plné členské právo), a když byly zavedeny pravidelné hodiny pro žactvo, vedené sokolskými cvičiteli. Na této nové půdě, neztvrdlé ještě dlouhou tradicí, dařilo se tím spíše novým směrům. Na štěstí vůdcové a vůdkyně ženského i žákovského tělocviku nezapomněli nikdy na moudré napomenutí svého vůdce, že cizí a nové máme především pozorně posouditi, než je přijmeme. A tak všechny recepce byly účelné a přispěly jen k prohloubení ženského i dětského tělocviku.
Pilně se učili sokolové a sokolky v posledním desetiletí devatenáctého století ve Francii, a to nejen sokolové čeští, nýbrž i američtí. Tělocvičná soustava Demenyova našla tu nadšené přijetí a zejména vítězně vtrhla do ženského tělocviku již před světovou válkou rytmika. Kromě přímého vlivu Francouzů působila tu velmi pronikavě škola Dalcrozova z Hellerau u Drážďan. Návštěvy Čechů amerických, kteří v ženském tělocviku po dosti dlouhou dobu vedli, zpopularisovaly u nás všechny takové novoty. Ale vším tím byla jen potvrzena zásada již Tyršem vštípená: že ženský a dětský tělocvik nesmí být opakováním tělocviku mužského, že z něho musí být odstraněna všechna velká námaha svalová a že je nutno klásti důraz spíše na pružnost a švižnost výkonu. Na ženský tělocvik ještě více než na mužský tělocvik musíme podle Tyrše položiti měřítko estetické a žena nesmí v tělocvičně ani jediným pohybem urazit cit pro krásu.
Více však než tato všední práce v tělocvičně působilo, když se žena postavila vedle muže na sokolském sletišti při velikých sokolských sletech. Ohromujícím přímo dojmem působilo vystoupení žen roku 1907, kdy cvičily za hromu a blesku a v průtrži mračen ustupovaly spořádaně z cvičiště, i velkolepé cvičení roku 1912, kdy po prvé jako muži zaplnily celé cvičiště při společných prostných. Jestliže pro četné přítomné cizince všechna krása sletového ruchu byla u mužů jen stupňováním a kvalitativním zdokonalením toho, co měli doma, hromadné vystoupení žen v takovém způsobu bylo naprostou novinkou. Proto také uvidíme při konečné bilanci, že k aktivitě sokolského poměru ke světu přispěly ženy nepoměrně vyšší částkou, než by plynulo z jejich počtu a délky jejich práce.
Posuzujíce stále jen tělocvičnou činnost sokolskou a nikoliv ideový obsah sokolství, zjistili jsme v dosavadním přehledu vývoje sokolského tělocviku, co sokolství světu dát mohlo, co přineslo nového k tomu, co bylo obecným majetkem evropského lidstva. Jest nám nyní ještě pověděti, co z toho skutečně bylo přijato jako sokolský dar světovému tělocviku a kým. Bohužel nebude tu naše zjištění všude bez pochyb. V sokolské tvorbě se v minulosti vůbec nedbalo autorských práv, nýbrž se užívalo a dosud namnoze užívá cizí práce bez uvádění pramene (sokolové to činili v minulosti stejně jako jiní), a proto je někdy opravdu velmi těžko určiti, co je kde originál a co je kopie.
I historická literatura o tělocviku se stále mnohem podrobněji a s větší chutí zabývá jeho ideovým podložím než suchým popisem jeho technických výkonů, neboť to není zdánlivě příliš zajímavé. S tou výhradou, že vstupujeme na půdu hodně nejistou, dáváme se na pouť po světě ve stopách sokolských.
Při nevelké znalosti české práce v cizině (a před třemi čtvrtěmi století byla ještě mnohem menší než je dnes) lze snadno pochopiti, že Sokol byl založen bez vzruchu evropské veřejnosti, a že ani o největším výkonu sokolském v devatenáctém století vůbec, o Tyršových Základech tělocviku se nikdo nic nedověděl. To nebylo bohužel jen u Němců, Francouzů nebo Italů. Slovinci, kteří byli svým osudem v Rakousku Čechům nejbližší a kteří proto přece jen nejpozorněji sledovali všechnu českou práci, založili si sice podle pražského vzoru hned 1863 sokolskou jednotu, ale tělocvik byl v ní veden po německu, po turnersku nebo také po vídeňsku, ledaže německého cvičitele vystřídal později italský učitel šermu. První tělocvičný spolek charvátský nebo polský nevěděl nic o sokolstvu. Roku 1871 povolávala ruská vláda za učitele tělocviku Němce, a roku 1887 vyslala srbská vláda studijní komisi do ciziny, aby pak radila při zavádění tělocviku do škol, ale komisi byl dán úkol, aby studovala především tělocvik německý, turnerský a tělocvik švédský a aby poradila při rozhodnutí, které z těch dvou soustav se má užívati na školách srbských. Ani první příručky slovanské o tělocviku nevědí nic o sokolství. Tím méně mohla ovšem proniknouti znalost o prvních pracích sokolských do neslovanské ciziny.
Avšak v době po zavedení ústavnosti v Rakousku, hlavně v letech sedmdesátých a osmdesátých, se pomalu prohlubovaly styky aspoň mezi slovanskými národy v Rakousku. Nejbližší styky byly s Jihoslovany, zejména se Slovinci, a styky ty zvroucněly, když nastal společný politický boj na říšské radě vídeňské a když po rozdělení pražské university na českou a německou Jihoslované ve větším počtu navštěvovali pražskou universitu, která jim přece jen byla nejbližší. Tím si snadno vysvětlíme, že také styky mezi tělocvičnými spolky jihoslovanskými a pražským Sokolem byly častější, až konečně to byla první jednota lublaňská, která si vyžádala roku 1870 cvičitele z cvičitelského sboru pražského Sokola, aby u nich vedl tělocvičnou činnost. Český náčelník sice nepobyl v Lublani dlouho, ale stačil na to, aby zavedl do cvičení dosud turnerského sokolskou tělocvičnou metodu a aby přizpůsobil slovinskému jazyku také Tyršovo názvosloví. Podle lublaňského vzoru brzy také polská jednota lvovská a potom charvátská jednota v Záhřebě (1876) si zavolaly české cvičitele, kteří všude zavedli Tyršovu soustavu a vychovali v ní také cvičitele domácí, takže ani po jejich odchodu nezanikla sokolská tradice v tělocvičné činnosti těchto jednot.
Takovým způsobem se konečně dostala česká tělocvičná soustava do starého Ruska. Od roku 1889, kdy redakce pražského časopisu Sokol navázala styky s ruskými tělocvičnými jednotami (již předtím si zařídil Čech roku 1886 soukromý tělocvičný ústav v Oděse), až do doby světové války zde byla dlouhá řada sokolských vyučenců, kteří vedli tělocvik na ruských školách a kteří, jak se samo sebou rozumělo, starali se také hned o založení sokolských tělocvičných jednot v Rusku. Vliv sokolský vnikl nakonec i do cvičení vojenských, třebaže se tento vývoj uskutečnil nepřímo. Ruská vláda dlouho nedůvěřovala sokolským jednotám a ruský tělocvik dlouho kolísal mezi soustavou německou a Tyršovou. Teprve roku 1907 pronikl český tělocvik dokonale.
Osobní účastí bývalých cvičitelů pražského Sokola byla zavedena Tyršova soustava do českých tělocvičných jednot amerických, které byly zakládány již od roku 1865, ale pak zase kolísaly mezi neuspořádanou činností tělocvičnou a činností lidumilnou. Bylo dokonce nebezpečí, že se z jednot stanou podpůrné pohřební pokladny. Energií několika bývalých členů českých sokolských jednot bylo konečně dosaženo rozhodnutí, aby byl povolán společný cvičitel z Prahy. Ten se opravdu roku 1886 ujal práce, takže v několika letech americké jednoty nejen dohnaly, co bylo zameškáno, ale jejich tělocviční pracovníci sami se pustili do nové tělocvičné tvorby, užívajíce podnětů z tělocviku rozličných národností ve Spojených státech. Jejich vlivem i do sokolského tělocviku staré vlasti byly pak zavedeny důležité novinky, jako třeba kužele a ženský rytmický tělocvik.
Tak postupně již před světovou válkou pronikla soustava Tyršova do celého slovanského světa a tento vývoj byl utvrzen, když se ustavil roku 1908 Svaz slovanského sokolstva, čímž převaha naší soustavy byla trvale zajištěna. Jednotnost soustavy v slovanském sokolstvu byla ostatně vynucena také tím, že sokolstvo pořádalo společná cvičení i závody, k nimž musila bytí stejná příprava závodníků a tedy také stejné zásady cvičení.
Obrátíme-li se k světu neslovanskému, musí nás především zajímat v minulosti poměr sokolstva k německému hnutí turnerskému. Vždyť přes všechnu rozdílnost založení i dalšího vývoje stála si obě hnutí blízko nejen pro zeměpisné sousedství, ale i pro příbuzný tělocvičný i ideový základ hnutí. A přece bylo v minulosti styků méně, než bychom čekali. Nikoliv snad proto, že by tu nebylo na straně jedné vědomosti o straně druhé. Snad na všech minulých turnerských sjezdech a slavnostech byli sokolští zpravodajové, a ani vedoucí němečtí turneři nevynechali sokolský slet a někdy se ohlásili dokonce jako hosté docela oficiálně při cvičeních pražského Sokola. Není pochyby o tom, že pro zkušené cvičitele obou stran nebyly takové návštěvy bez užitku, ale novinek se užívalo tenkráte ještě vůbec anonymně, bez udání pramene a autorství. Můžeme však přece zjistit, že německému turnerstvu imponovala již před světovou válkou velkolepá organisace sokolských sletů, společných prostných, kázeň v tělocvičnách, jakož i péče o estetickou stránku cvičení, o niž se u turnerů staral zvláště J. C. Lion, první moderní turnerský teoretik po roce 1870.
Dosti skrovné byly v starších letech sokolských vzájemné vlivy mezi tělocvikem sokolským a tělocvičnou činností francouzských gymnastů. Organisátor školského tělocviku Eugen Paz navštívil sice již roku 1868 Sokol, ale tato návštěva zůstala episodou přes všechno uznání, kterého se Sokolu dostalo od Paze. Roku 1888 poslala redakce časopisu Sokol dopis francouzské Unii gymnastů, informující o sokolské činnosti, ale dopis způsobil v Unii rozpaky; nevěděli, kam zařadit takové zvláštní Rakušany. Unie francouzských gymnastů vznikla dosti pozdě, až po válce německo-francouzské roku 1871. Motiv založení byl tedy podobný jako u německých turnerů i u sokolstva, a proto se přes počáteční nedorozumění brzy dohovořili francouzští gymnasté s českými sokoly, kteří byli tehdy hodně politicky orientováni. Také sociálním složením a pracovní metodou si obě organisace dobře rozuměly, neboť v obou se uplatňoval především tak zvaný střední stav, ledaže snad u Čechů byl významnější podíl studované inteligence než u Francouzů, a v obou společnostech rádi hlasitě osvědčovali své vlastenectví v slavnostních projevech a v bouřlivém nadšení. Od roku 1889, kdy přijeli čeští sokolové na sjezd gymnastů při světové výstavě v Paříži, se proto netrhl proud vzájemných návštěv mezi Francií a Čechami.
Ale s Francií nebyly ovšem jen styky společenské, nýbrž vznikla také živá výměna tělocvičných zkušeností, jež byla ulehčena tím, že do Francie nikdy plně nepronikla soustava švédská a že Francouzi ve starší době, pokud lze mluviti o soustavě v počátcích jejich tělocviku, se celkem přizpůsobili tělocviku švýcarskému, příbuznému s německým. Z tohoto tělocviku bylo možno přece jen snáze přejít k soustavě sokolské a zase tím snáze mohli se odtud učit i sokolští cvičitelé. Na účtu našich pasiv děkujeme francouzskému vzoru zejména od počátku dvacátého století za některá cvičení rytmická, za zdůraznění soudobých cvičení, která sice Tyrš znal, ale kterých Francouzi dovedli znamenitě využíti pro cvičení v malých družstvech. Vše, co jsme z Francie přijali, týká se tedy především cvičení jednotlivců a několikačlenných skupin, v němž Francouzi vynikli. Také Demeny i Dalcroze zpracovávali svůj tělocvik pro malý počet. Ostatně francouzský tělocvik vynikl znamenitě v teorii a ze školy joinvillské vznikla celá věda s laboratořemi o zkoumání vlivu tělocviku na únavu a na lidské tělo vůbec. Čeští pracovníci ochotně všechno přijímali, ale přizpůsobili vše zvláštní povaze českého tělocviku.
Také hned to, co provedli čeští skladatelé s demenyovským a dalcrozovským tělocvikem, ukázali a ukazují podnes při hromadných prostných. Zrytmisovali novým ruchem prostná nejen žen, nýbrž i mužů, a dosáhli tím netušených účinků v davovém tělocviku. Podmínkou zdaru byl ovšem ojedinělý smysl pro kázeň a kolektivní dílo u celého národa. Poněvadž tu však jde přece jen v rytmice především o ženské prvky tělocvičné, rozvíjí se zcela nově ženský tělocvik hromadný a vítězí po prvé roku 1907 na sletu.
Sletové úspěchy žen roku 1907, 1912 a pak zejména 1926 a 1932 přímo nadchly všechny cizí hosty a zejména Francouze. Upřímně litovali, že není možno český ženský tělocvik přenést do Francie, poněvadž francouzská žena by nedovedla vyhovět tak těžkým požadavkům na tělocvik. Žene se prý raději do divokých sportů, pokouší se i o kopanou a rugby, ale nedovede se ztratit v davu. „Vyhnout se reklamě, okázalostem, odstranit ctižádost jednotlivých žen, ale představit se veřejnosti mohutně, skromně, cudně a umělecky jako sestry Češky“, tu snahu si položila výslovně za úkol Unie ženské gymnastiky ve Francii. Nepodařilo se jí však dosud přiblížit se tomuto ideálu, ačkoli mezi učiteli ženského tělocviku zaujímá významné místo právě Francouz Georges Demeny, jenž prvý zavedl do ženského tělocviku rytmickou plynulost, a později i Francouz Georges Herbert. Tak zůstal v myslích cizinců slet spíše jako vzpomínka na jakýsi gigantický mystický lidský stroj, jak to vhodně nazvali, ale o to, aby přijal metodu sokolského ženského tělocviku s úmyslem uvésti ji opravdu ve skutek, se kromě Francie nikdo vážně ani nepokusil. Ze sokolství se rozšířil snad po celém organisovaném tělocviku na světě jedině způsob cvičiti na nářadí v družstvech.
Na první pohled je daleko ze sokolského cvičiště na anglické hřiště, od davového výcviku sokolského k individualistickému davovému sportu. Také přímý vliv anglický na sokolský tělocvik kromě uvedeného již přijetí kuželů lze pociťovati jen ve zdůraznění prostého tělocviku, to jest lehké atletiky a her v sokolském tělocvičném rozvrhu, jimž se dnes věnuje podstatně více času než za Tyrše. Je to však jen změna kvantitativní. Anglie sama se také nemohla mnoho naučiti, poněvadž spolkový tělocvik byl v její oblasti málo důležitý a neměl nikdy význam a účel národní. Tělocvičné jednoty byly jen turnerské, Němci založené, třebaže se i Angličané zúčastnili ve cvičeních, ale v jednotách anglických se cvičilo nesoustavně a bez pořádku. Že se však přece jen dočkal sokolský tělocvik pilné pozornosti i v anglických kruzích, o to má zásluhu jen jediná osobnost Eugena Sullyho, tajemníka národní zdravotnické společnosti v Londýně (National Physical Recreation Society), jenž se stal apoštolem myšlenky, že by sport neměl nahrazovati tělesnou výchovu, nýbrž že by měl býti jen jejím praktickým použitím, a že se tělesná výchova má jít učit do Prahy, jak se zařizuje výchova celého národa. Sully také založil tělocvičné závody o stříbrný štít, v němž sokolové zvítězili, a byl také prostředníkem mezi sokolskými pracovníky a zakladatelem skautingu Badenem Powelem. Co nám v skautingu připomíná sokolské ideje a co je v skautském tělocviku sokolského, dostalo se tam prostřednictvím Sullyho. O dojmu, kterým sokolské slety působily na Angličany, svědčí slova, která napsal r. 1910 redaktor Tylor: „Sokolská prostná, to již není jen tělocvik, to je jakási národní bohoslužba. Všechna poesie a romantičnost jejich národa byla vyjádřena těmito ladnými, harmonickými a podivuhodně rozmanitými pohyby.“ Ve Spojených státech se již v osmdesátých letech, v protivě k Anglii, zřizovaly anglické tělocvičné jednoty podle sokolského vzoru českých amerických jednot.
Prostřednictvím Francouzů byly navazovány styky sokolské také s Belgií, a po světové válce byly zahájeny vzájemné návštěvy s tělocvičnými jednotami států baltských, které přijaly z Čech mnoho prvků organisačních, kdežto v metodě tělocvičné má tu převahu Švédsko. Poměrně slabé byly vždy styky se Švýcarskem, ačkoliv vnitřním duchem jsou si spolky české a švýcarské velmi blízké a po světové válce skoro splývají, když také české jednoty sokolské byly nuceny kladně upravit svůj poměr k státu. Ani s Italií, kde se spolky tělocvičné rozvíjely současně s jednotami sokolskými v našich zemích kde i jinak jsou si osudy obou tělocvičných hnutí podobné, není zvláštních styků. Nejvíce zájmu vzbudily v poslední době v cizině cvičitelské školy Č.O.S., které jsou často navštěvovány hosty z celého světa. Tam se také seznámili se sokolským tělocvikem Rumuni.
Je na bíle dni, že sokolský tělocvik neměl takového světového významu, jak by byl zasluhoval. Je to fakt, který je v rozporu s obecnou úctou k sokolství. Jeho slávu rozhlašovaly slety, na nichž se vždy opravdu sešli tělocviční representanti všech národů a států, a sokolové ukázali také, že přes důraz na všeobecnost a hromadnost tělocviku dovedli se ctí obstát i na mezinárodních tělocvičných závodech, kde se mohl uplatnit jen vrcholný výcvik jedince. Nepřímou propagandou byly konečně i jiné české tělocvičné organisace, které byly sice založeny na stranické politické orientaci, ale přijaly beze změny Tyršovu soustavu. Z nich zase zejména Dělnické tělocvičné jednoty ukázaly, jak Tyršova soustava zajišťuje lepší úroveň tělocvičnou nad jinými a s její pomocí české DTJ si zajistily převahu v mezinárodním dělnickém tělocvičném hnutí. Ale cizina ovšem sama vždy vysvětlovala, proč nemůže přijmout ze sokolství všechno, čemu se sama podivuje. Je to proto, že nelze na příslušníky žádného jiného národa tolik spoléhat, aby splnili všechny požadavky kázně a vytrvalosti, kterých si žádá uskutečňování sokolského tělocviku. Sokolské výkony nedovede cizina aspoň v davových tělocvičných úkolech napodobiti.
Vrcholné výkony sokolské jsou umožněny jen zvláštním mravním ovzduším, kterým již Tyrš naplnil sokolské tělocvičny. Poznali sice již před Tyršem mnozí, že tělocvik ukázňuje mladého člověka již tím, že se provádí v družstvech a podle rozvrhu a že tedy podstatně omezuje cvičencovu volnost ve prospěch tělesné výchovy, ale ani Jahn, ani Francouzi neprovedli tuto kázeň do důsledků a nedovedli opatřit tělocvičné vůdce takovou dobrovolně uznávanou, ale přece jen neodolatelnou autoritou, s radostí uplatňovanou a vesele trpěnou, jakou má sokolský náčelník. V rukou dobrých cvičitelů, náčelníků, Tyršových nástupců, zachovalo si sokolstvo tvárnost pro nejrozmanitější a nejvypjatější požadavky na tělocvičnou kázeň. Sokolský slet je nutno připravovat celoroční vytrvalou prací všech jednot, kdežto ústřední výbory musí s prací začít již aspoň několik let před sletem.
Ale sokolská kázeň není jedinou mravní hodnotou sokolského tělocviku. Tělocvikem a tělocvičnou kázní chtěl již Tyrš obroditi celý národ, takže se Sokol opravdu stal důležitým národním zřízením. Dokonce se někdy, ovšem neprávem, kladl větší důraz na obecně národní činnost sokolstva než na tělocvik, ačkoliv jedině v tělocviku se projevuje všechna rázovitost sokolství. Proto na rozdíl od tělocvičné stránky budiž věnováno této ideově národní činnosti jen několik slov, poněvadž o tom, kolik plyne národního užitku z vlastního tělocviku, byla již řeč.
Sokol nebyl jedinou národní institucí, která se před sedmdesáti lety starala o dokončení obrozenské národní práce. Před osmdesáti lety, když se začal v Rakousku rozvíjeti politický život, bylo nutno vše zaměřiti k tomu cíli, aby národ nikoli ještě zcela uvědomělý obstál v tomto politickém zápolení. Proto nejen spolky tělocvičné, nýbrž i hasičské, pěvecké, literární, společenské, občanské besedy na venkově a měšťanské v městech se staraly všemi prostředky o vzrůst národního sebevědomí, kterého bylo třeba k politickým úspěchům. Není tedy po té stránce národní činnost sokolská ojedinělým zjevem v ruchu národního života, ale sokolská rázovitost se přece jen uplatnila a to hlavně svou metodou. Ani v národní činnosti se nezapomínalo na souvislost s tělocvikem, proto počáteční obliba sokolských výletů, které v minulých dobách byly opravdu pochodovým cvičením, proto záliba v pochodových písních. Česká píseň v ulicích i přírodě měla doslova budit uspalé národní vědomí. Pokud ovšem měli vliv Tyrš a jeho žáci, nepoklesla sokolská veřejná vystupování nikdy na úroveň pestrých a kulturně málo hodnotných slavností. Ustanovení o omezeném užívání sokolského kroje stačilo v letech devadesátých jen obnoviti a nebylo je potřebí znovu zaváděti, poněvadž platilo již v době Tyršově.
Tato národní činnost sokolská byla i je příliš rázovitá a příliš závisí na zvláštních poměrech českého národa, takže jí cizina nemůže nijak užíti bez podstatných změn. Národní význam tělocviku byl ovšem pochopen již Jahnem na počátku století, kdy vznikalo německé turnerské hnutí po pruské katastrofě roku 1807 a živilo se ideově nenávistí proti Napoleonovi a proti všemu francouzskému. Politické hnutí roku 1848 nemělo pronikavého vlivu na vznik tělocvičných spolků, poněvadž trvalo příliš krátce. Zato ponenáhlý vývoj evropských států k demokracii v druhé polovině devatenáctého století prospěl tělocvičným hnutím znamenitě. S ideou sjednotit italský národ duchovně a kulturně, když byl spojen politicky, vznikaly tělocvičné jednoty v Italii, ve Francii zase pochopili, že roku 1871 zvítězila pruská lepší národní kázeň, a snažili se rychle dohonit založením tělocvičné Unie to, co bylo zameškáno, a ve Švýcarsku turnerstvo střežilo staré národní tradice. To vše se podobalo sokolské činnosti, ale ta přece vyrůstá ze samostatných podmínek.
Proto se ideová hodnota sokolství mohla uplatniti jen tam, kde byly podobné poměry politické a sociální, u nesamostatných národů slovanských, a nejvíce zase u Jihoslovanů, jejichž osud se velmi podobal osudu národa českého. Proto také po světové válce z dřívějšího pyšného Svazu slovanského sokolstva zbylo především spojení jihoslovanského a českého sokolstva. Styky s polským sokolstvem ovšem také trvaly, a i Rusko bylo zastoupeno v slovanském Svazu aspoň svou emigrací.
Nesmíme zapomenout, že se již Tyrš přičinil o to, aby národní idea nezůstala v sokolstvu pouhou frází, nýbrž aby byla podepřena plným pochopením české otázky jako součásti všelidské minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Nebyl to u Tyrše plochý nacionalismus; Sokol měl sloužiti českému uvědomění v duchu a v pravdě, české pravdě husitské a pokrokové, v kladném vlastenectví, pečujícím o vzrůst vlastních sil a vyhýbajícím se nekulturnímu šovinismu. V pozdější době sokolství dávalo na sebe působit i Masarykovým duchem humanitního češství a přizpůsobovalo se Masarykovým výzvám k dokonalejšímu naplnění demokratického politického ideálu.
Ze všech předchozích úvah plyne tedy, že hlavním darem, který nejen sokolství lidstvu nabídlo, ale který byl také skutečně přijat, je dar povahy technické. Je to tělocvik vyššího řádu, tělocvik jako složka životního názoru, jako umělecký a mravní projev lidské duše, tělocvik povýšený na jásavý výkřik davového nadšení. Zde sokolství vytvořilo něco zcela nového z materiálu, který tu byl dán jen v hrubé surovině spolkového a ústavního, hygienického tělocviku staršího.
Fridolín Macháček
Svědčí o geniálním jasnovidectví Tyršově, že nalezl hned v prvních dobách sokolského života dvě zásadní otázky národní, na něž měla býti dána odpověd sokolstvím. Tyrš předně pochopil výchovný význam a rozsah tělocviku pro fysické i mravní ozdravení národa ve všech jeho vrstvách a složkách, pro dorost i pro dospělé, pro muže i pro ženy; a Tyrš také pojal tělocvik jako projev činnosti umělecké a kulturní, a tím jej zařadil vedle zpěvu, výtvarného umění, hudby, jako rovnocennou a nezbytnou složku v harmonii všeho národního života. Že se Sokol naposled znamenitě uplatnil i v bojích politických a dokonce i v bojích za osvobození národa, byl jen důsledek onoho zvláštního pojetí tělocviku.
Musíme proto především poznati význam tělocvičné soustavy Tyršovy a zařaditi ji do obecného vývoje tělocviku, abychom zjistili, co Tyrš přinesl pro tělocvik nového a co potom bylo odevzdáno ať již přímo a s udáním pramene, nebo kradmo a nepřímo tělocvičnému vývoji obecnému, nebo co do tohoto vývoje mělo býti zapojeno. Všechna tělesná cvičení rozdělil Tyrš v Základech tělocviku, obsáhlém technickém díle z roku 1867, na čtyři skupiny: 1. cvičení bez nářadí a bez pomoci nebo odporu cvičenců jiných: cvičení prostná a pořadová, 2. cvičení nářaďová: a) na nářadích, skoky, mety na koni a na koze, cvičení na bradlech, na hrazdě, na kruzích, kolovadle, na žebřících a šplhání, cvičení rovnováhy na chůdách, kladinách nebo kouli, b) cvičení s nářadím, jako jsou činky, závaží, pytle, hole, oštěpy, koule, 3. cvičení, která lze provésti jen s pomocí jiných: skupiny, 4. úpoly, u nichž přemáháme odpor živé síly buď s náčiním nebo bez něho: odpory, zápas, rohování, šerm.
V tomto základním rozdělení není ještě mnoho originálního. Srovnává se zhruba se soustavou německou, kterou po Jahnovi, jenž o soustavu vůbec nedbal, ale vynalezl některá nářadí (koně, hrazdu, kozu, tyč na šplhání) a rozhojnil tím cvičební rozmanitost, sestavil hlavně jeho nejvýznamnější nástupce Adolf Spiesz. Vlastní práce Tyršova však počala dalším podrobnějším zpracováváním soustavy; sám se zmiňuje o té věci v úvodu ke svému hlavnímu tělocvičnému dílu: „Posloupnost odvětví cvičebních, rozvržení na druhy, jak při cvičeních prostných, tak i nářaďových a konečně i návod kombinační a z největší části též pokyny methodické, vše to je plný a odnikud nevypůjčený majetek náš, a k souvislosti mezi soustavou a methodou ve všem přihlíženo“.
V Spieszově soustavě, která se již před Tyršem rozšířila po tělocvičných spolcích švýcarských, francouzských a belgických a která ještě po vystoupení Tyršově dlouho měla převahu, dokonce i ve slovanských zemích, zejména v Rusku, byly cviky rozděleny podle toho, jaké svaly byly zaměstnány a jakým způsobem byly namáhány; byly tedy oddíly visu a jeho změn i vzporu a jeho změn, samostatné cvičební oddíly tvořilo cvičení hlavy, trupu, nohou, a u každého druhu bylo udáno, na jakém nářadí lze cvičení nejlépe provádět. Byla to soustava, řízená poučkami z anatomie. Proti Jahnovi zavedl Spiesz cvičení pořadová a prostná. Nehledě k teoretickým nedokonalostem, o nichž není třeba se tu šiřiti, bylo hlavní vadou pro spolkový tělocvik, že nebylo možno postupovati podle této soustavy v tělocvičně naplněné družstvy cvičenců, protože by se byl musil prováděti každý druh cvičení na jiném nářadí a bylo by nutné stále přecházeti od jednoho nářadí k druhému. V Spieszově soustavě se německá metodičnost projevila v špatném slova smyslu (na př. v rozdělení chůze na plných chodidlech, na patách, na vnitřních nebo vnějších hranách chodidel atd.). Také Tyršova soustava vychází z rozdělení na cvičení bez nářadí a s ním, také Tyrš rozdělil cvičení podle jednotlivých nářadí. Ale v dalším rozdělení vychází jen z povahy cvičení a vymyslil si velmi důmyslný, jednoduchý a přehledný systém cvičebních druhů, které nejrozmanitějším způsobem uvádějí v činnost všechny svaly těla, ale při tom se stejným nebo podobným způsobem provádějí na všech cvičebních nářadích. Na příklad pro cvičení na hrazdě stanovil jako druhy cvičení: vis a změny visu, podpor a změny podporu, sed a změny sedu, ručkování, komihání, obraty, výmyky, vzepření, přemyky, toče, mety, výdrže. Zjistil na příklad 26 druhů visu, 11 druhů podporu a podobně; ke každému tomuto druhu cvičení připojil pak výčet způsobů, kterými je možné provésti všechny nebo většinu z nich, na příklad pobok a pokos, vpředu nebo vzadu, obouruč nebo jednoruč, ruce poblíž, podál, skřižmo, nadhmatem, dvojhmatem, podhmatem, snožmo a roznožmo atd., takže pro většinu cviků je asi třicatero způsobů, jak je lze provésti. A spojením druhů cvičení a způsobů provedení vzniká i na jediném nářadí velmi pestré množství možných cvičebných variací. Z jednotlivých druhů cvičení sestrojujeme pak sestavy kratší nebo delší, podvojné, potrojné, cvičení provádějí jednotlivci nebo jejich skupina současně na několika nářadích. Tak dospějeme k velkému množství cvičebních variant, permutací a kombinací, ale neztrácíme přehled, můžeme si prvky, jak již Tyrš navrhl, prostě označiti písmenky a hravě je skládati v sestavu. Jako na hrazdě opakuje se někde (na př. na bradlech) táž, jinde podobná soustava i u jiných nářadí, a tak každý cvičitel má nekonečné množství prostředků, aby udržel u cvičenců ustavičný zájem, stálé zdání nového, aby s nimi třeba na jednom nářadí procvičil všechny svaly celého těla a aby tak dosáhl ideálu, kterým se liší správný tělocvik od sportu: souměrného výcviku celého těla. Touto pestrostí a zajímavostí cvičení vyniká Tyršova soustava také nad švédský systém Lingův, vládnoucí v severských státech a zasahující svým vlivem někdy i do střední Evropy.
Tyršova soustava si mohla zachovati tento ideál souměrnosti celé tělesné výchovy také proto, že se v ní na rozdíl od tělocviku německého nebo švýcarského nemohla pěstovati závodivost. V prvních letech posedla sice některé borce sokolské turnerská touha po přebornických odznacích a po čestných cenách, ale již Tyrš stačil za svého života odstraniti tyto výstřelky ze sokolského života a položiti důraz více na dobrý průměr než na vynikající výkony jednotlivců.
Ale Tyrš se nespokojil jen s touto vědeckou systematičností tělocvičné činnosti. Opřel především celou tělocvičnou činnost filosoficky o vývojovou přírodní filosofii darwinismu, v tehdejší době moderní, a zdůvodnil potřebu tělocviku požadavky boje o život, v němž se musí snažit o vítězství zejména národ malý, který nemůže spoléhat na svoji početní sílu. Tyršova soustava není však jen vědou a filosofií; Tyrš byl profesorem estetiky a věnoval rozsáhlou část svého životního díla dějinám umění; v jeho tělocvičné soustavě je proto tělocvik také projevem umělecké tvořivosti, je součástí výtvarných umění, sbližuje se ve svém vrcholu velmi úzce s hudbou a stává se jejím melodramatickým textem. Nejde jen o to, že ideálem cvičence musí být člověk krásného, vypěstovaného těla, ideál vyslovený velmi rozhodně již antikou. Nejen výsledek tělocviku musí býti umělecky hodnotný, i tělocvik sám jako pohyb i jako výdrž musí uspokojovati náš zrak esteticky, každé cvičení ať prostné nebo na nářadí musí býti krásné, kombinace nevkusné a nevzhledné Tyrš vyloučil, třebas neodporovaly jeho soustavě technicky.
Tímto filosofickým a estetickým založením vynikl Tyrš daleko nad své předchůdce. Ti, kdo byli z nich filosoficky orientováni, Komenský, Rousseau, Pestalozzi, pojímali tělocvik jako pomůcku výchovnou a zabývali se jím proto jen v pedagogické kapitole své činnosti. A ostatní, ať pofrancouzštěný Španěl Amoroso nebo Němci Jahn, Eiselen a Spiesz byli výkonnými turnery, učiteli tělocviku a cvičiteli. Zejména u Jahna impuls platil více než rozumová úvaha. Tak Tyrš i v estetice tělocviku navazuje na antiku a zahajuje tělocvičnou renesanci. Estetická stránka Tyršovy soustavy mohla se především uplatniti v sokolských prostných a v některých cvičeních s nářadím, protože cvičení na nářadí jsou přece jen vázána k pevným formám visu a vzporu, u nichž není možné příliš mnoho měniti vlastní sloh cvičení. Ale je neomezená zásoba možných pohybů člověka stojícího, kráčejícího nebo běžícího a tím danou možnost esteticky vytříbiti cvičení bez nářadí lze ještě zmnohonásobiti hromadným prováděním, využiti monumentality celé lidské masy, skládající se z jednotek rozložených symetricky po celé ploše nebo po celém jevišti.
Hromadná prostná cvičení, která se v posledních desetiletích stala vrcholem našich národních sokolských sletů a která ještě více roznesla za hranice tělocvičnou slávu českého sokolstva než sokolské vítězné výkony v mezinárodních závodech, byla také založena již Tyršem. Nejsou snad docela jeho vynálezem. I v jednotách švýcarských, francouzských a německých byla již prováděna na sjezdech hromadná prostná cvičení již v letech šedesátých a sedmdesátých, kdežto Tyrš první opravdu řádné hromadné vystoupení v prostných uspořádal teprve roku 1882 na Střeleckém ostrově v Praze při prvním sjezdu českého sokolstva. Musíme však připomenout, že podobné hromadné vystoupení v prostných připravoval již roku 1868 při sjezdu, který se měl připojiti k oslavám položení základního kamene k Národnímu divadlu. A konečně hromadná prostná byla na pořadu veřejných cvičení sokolských již od samého počátku.
Ale byť i sama tato cvičení nebyla jeho původní myšlenkou, přece jen teprve Tyrš je povznesl na projev nejen tělesné zdatnosti a mravní ukázněnosti, nýbrž i na barvitý krásný živý obraz v pohybu, tedy na umělecký výtvor. Tyrš především zavedl na cvičiště pořádek a neúprosnou kázeň. Po prvé na cvičeních vedených Tyršem byly oddělené šatny pro cvičence, kteří se převlékali do zvláštního cvičebního kroje, jemuž ještě chyběl osobitý barvitý tón modře, poněvadž kalhoty byly plátěné, režné. Tyrš vedl své cvičence ve vyřízeném a odpočítaném útvaru na cvičiště, tam s nimi provedl po celém cvičišti složitý rej (ten je při nástupu, tuším, sokolskou novinkou), z reje se přešlo v základní postavení a v rozstup, který sice nebyl mechanicky jako dnes podporován značkami, ale byl přes to přesný, poněvadž si na pořadová a prvky prostných potrpěli náčelníci jednot před padesáti a šedesáti lety více než dnes. Naproti tomu na všech jiných cvičištích v Německu, Švýcarsku i ve Francii se tehdy nastupovalo k prostným tak, že celý průvod, jak defiloval městem, vhrnul se na cvičiště i s prapory a s celou nepravidelností a strakatou malebností rozličného ustrojení a seřazení. Teprve na cvičišti byly odneseny prapory stranou, cvičenci se po velmi dlouhém a nepravidelném přecházení jednotlivých skupin k vyplnění prázdných koutů seřadili po celé ploše cvičiště, odložili svrchní kabát a položili jej před sebe a pak cvičili pohyby zpravidla předem nepřipravené, nýbrž na místě napodobované podle předcvičovatelů. O nějakém řádu a estetickém účinku nemohlo pak být ani řeči. A takový nepořádek kazil hromadná cvičení cizích tělocvičných spolků namnoze ještě v dvacátém století.
Pro starší období sokolských prostných byl význačný právě úvodní rej, kterého se užívalo i při malých podnicích jednotlivých jednot, kdy bylo po celém cvičišti sotva deset cvičenců. Když počet cvičenců na sletech všeobecných i na sletech župních stoupal až na deset tisíc a přes ně, bylo nutno rej vynechati a nastoupiti nejkratším směrem do základního postavení, poněvadž by rej trval nepoměrně dlouho. Proto krásný dojem pohybové změny mas byl nahrazen změnou útvaru při cvičeních, tak zvanými přechody z jednoho oddílu cvičení do druhého, arci již z doby po Tyršovi.
Jako v každém uměleckém projevu, tak i v tělocviku Tyršově a jeho nástupců se všelijak projevuje dobový duch. Nejvíce zase ve cvičeních prostných. Tyršovy sestavy jsou jednoduché, jasné, ostře vyznačené pravidelným střídáním pohybu a výdrží, pohyby rukou o 90 stupňů, kroky předkročnými, úkročnými a zákročnými, stejnoměrným taktem a ruchem; všechna Tyršova cvičení jsou v čtyřčtvrtečním taktu, změna postavení se omezuje jen na obraty na všechny čtyři strany cvičiště. Ta jasnost a pravidelnost je tělocvičný styl renesanční, neboť se tu nazírá na tělocvik jako na oživený obraz. Kdybychom chtěli hledati paralelu hudební, snad bychom ji našli v klasické hudbě na samém jejím počátku. Také v Tyršových sestavách vychází se z daného prostého tématu, tělocvičného prvku, který se vytváří ve dvou taktech, opakuje se na druhou stranu (druhou nohou a rukou), pak s obraty na všechny čtyři strany. Při tom se základní prvek nemění a celá sestava je jasná jako nejprostší věta sonatiny. Cvičí se v jedné svislé rovině, otáčející se leda přesně o 90 stupňů kolem svislé osy vpřed, stranou, vzad, takže celá skladba působí klidně a plošně.
Tělocvičné sestavy sokolské neutkvěly na Tyršově vzoru. Zejména slety vybičovávaly tvůrčí činnost sokolských skladatelů, neboť bylo třeba vymyslit něco nového, něco dokonalejšího a těžšího. Proto k dosavadním pohybům rukou a nohou přistupují změny poloh, podřepy, pokleky, podpory, zánožmo, za rukama nebo odbočmo, takže se všechny rozměry skladby rozšiřují. Dva takty dávno nedostačují k provedení základního tématu, které se má obměňovat. Celá masa cvičenců pak se dává do pohybu, původní klidná plocha mizí, vedle obratů o 90 stupňů se užívá i úhlů polovičních, stoupá ruch skladby, t. j. přibývá pestrosti a rozmanitosti pohybů, až na konec ztrácí jednotlivý oddíl tělocvičné skladby povahu uzavřeného čísla a přechody se zprostředkuje spojení se sestavou příští. Rytmus není již odpočítáván jako v době Tyršově, nýbrž hraje hudba a ta vede rytmus i ruch. Takové zmnožení základních prvků umožňuje skladatelům, že se nespokojují jen s absolutním cvičením, nýbrž nadpisují své skladby jako skladatelé programní hudby. Boj za svobodu, za vlast je nejčastějším symbolem, který se má vyjádřit cvičebními pohyby. Ve výtvarném umění je snad dovoleno si tu vzpomenout na rozevláté, vzrušené a vypjaté sochy barokových umělců a také pseudobaroková fasáda staveb z konce devatenáctého století je snad skládána podle podobných zásad jako současné skladby tělocvičné. Na místě dvoutaktí se rozvíjí celá tělocvičná věta podobně jako věta hudební. Má svůj vůdčí motiv, který zpracovává a provádí, má svůj dynamický oblouk, stoupající s počátku a po vyvrcholení klesající k poslednímu taktu. Z tělocvičné sonatiny se vyvinula tělocvičná symfonie nebo, pokud se tělocvičné sonatiny pestře střídají, tělocvičná suita.
Ani to vše nestačilo tělocvičným skladatelům posledních let. Zájem umělecký u mnoha z nich již převyšuje zájem tělocvičného skladatele. Nezáleží jim již mnoho na tom, jak se soustavně tělo při tělocvičné skladbě procvičí, jde jim více o krásný obraz, o překvapující a ohromující dojmy zrakové a sluchové, o úplné uchvácení diváka. Že se jim to daří, to jim umožňuje jednak jejich dobrá orientace po soudobém uměleckém vývoji, jednak skvělý tvárný materiál lidský, s nímž pracují. Pracují se všemi výtvarnými a hudebními vymoženostmi. Pohyby a postoje musí ztratiti mnoho z původní své určitosti, pracuje se s polohami přechodnými a těžko popsatelnými, s úhly o třiceti a méně stupních, kmity a vlnivé pohyby rozechvívají neklidem celou cvičební plochu, pracuje se se stejnými prvky v jiné poloze jako moderní skladatel mění tóniny, vše splývá v jeden obraz, v jednu pohybovou melodii, kde již jen cvičené oko rozezná jednotlivé oddíly podle tělocvičných motivů, ale zato vnímá celek jako jedinou báseň, jako jedinou hudební skladbu nebo obraz a poznává jeho obsah a symbol. Je to něco podobného tomu, co známe z výtvarných umění jako dynamicky podložený symbolismus a snad i expresionismus, třebaže tohoto druhého termínu by bylo možno užíti jen s výhradami.
Duchu modernosti mohou sokolští skladatelé ještě plněji holdovati na podnicích menších s vybranými cvičenci, a proto umělecky nejmodernější projevy skladatelského umění musíme hledati na tělocvičných akademiích, při podiových vystoupeních. Obměňuje se v nich často i starý pravidelný rytmus, ozývá se modernisticky synkopa, disharmonie, pohyby nevyslovené a splývavé jako věta čtvrttónové soustavy a v groteskách se směle skladatelé pokoušejí i o tělocvičný jazz. Až k těmto rafinovaným koncům jsme dospěli za sedmdesát let od klidných počátků, kde byl tělocvik opravdu jen účelem sám o sobě, tělocvik absolutní, tělocvik hygienický a ukázňující. Ale ať jakýmkoliv způsobem posuzujeme podrobnosti, v celku přece jen je velkým dílem sokolským, že dovedlo zařaditi tělocvik do projevů umění.
Že k tomuto stupni vývoje dospělo, to je také zásluhou sokolské zvídavosti, kterou podědili sokolští cvičitelé rovněž po svém prvním učiteli a vůdci. Ten právě opět a opět doporučoval, aby se sokolští pracovníci bedlivě rozhlíželi po světě a přijímali odtud vše, co uznají za dobré. Sám přece také hodně studoval všechnu práci, která předcházela, od antiky počínaje, a přijal do své soustavy od svých předchůdců vše, čeho bylo možno použiti. Všechno to, co přibylo k sokolskému tělocvičnému systému po smrti Tyršově, nezměnilo nic v soustavě samé a jistě málokteré dílo tak obstálo v soudu budoucnosti jako tělocvičné dílo Tyršovo. V jednotlivostech se ovšem doplňovalo mnoho. Přibyla nová nářadí, ne sice hlavní, ale přece důležitá pro zvýšení rozmanitosti sokolských cvičení (na příklad kužele, vynález anglický, stalky, vynález charvátský, žebřiny ze švédského tělocviku, baton z Francie) a rozhojněna byla i možnost kombinace zaváděním nových cviků nebo novým jejich přizpůsobením Tyršově soustavě. Větší pozornost než dříve se věnuje prostému tělocviku, na letních cvičištích hlaholí ruch her, jež znal Tyrš ještě málo, tělocvičné hodiny jsou zahajovány chvilkami rozcvičování a nejpronikavěji se všechny tyto změny uplatnily v tělocviku žákovském, dorosteneckém a ženském. Již Tyrš si byl vědom, že se tělocvik nesmí omezovati jen na muže a že venkoncem celý národ musí býti zabrán pro sokolskou činnost. Nikoliv co muž, to sokol, ale co Čech, to sokol, ať muž či žena. Tyrš připravil pro budoucnost žákovský a ženský tělocvik aspoň technicky, zřídil si tělocvičné ústavy a vedle pražské sokolské tělocvičné jednoty postavil po bok Pražský tělocvičný spolek paní a dívek. Doba ještě tehdy neuzrála pro to, aby se mohla žena postavit vedle muže jako rovnoprávný činitel a stejně cenný spolupracovník, bylo k tomu třeba ještě výchovy dalších generací a také vlivu světového vývoje ženské emancipace. Přece si však Tyrš, třebaže nenapsal pro ženský tělocvik nic tak základního jako pro muže, vychoval v ženském tělocvičném spolku dobré cvičitelky, které na Tyršových základech dovedly budovati a zachovávajíce beze změny smysl soustavy, přizpůsobily ji dobře zvláštním požadavkům, které se kladou na tělocvik pro ženy. Podobně tomu bylo s tělocvikem žákovským. Také v něm si Tyrš vychoval generaci spolupracovníků a následovatelů, kteří namnoze sami byli učiteli na školách národních a středních a měli tedy nejlepší příležitost prakticky všechno nové vyzkoušet. Ostatně přizpůsobení Tyršovy a vůbec sokolské soustavy potřebám ženským a dětským nebylo zvlášť těžkým problémem, poněvadž soustava je natolik pružná, že je ji možno bez porušení podstaty široce rozmnožovati.
Přes to přese všechno byla to přece jen nová podívaná, když se počaly ke konci devatenáctého století ustavovati ženské odbory (které pak byly po roce 1900 postupně rušeny, protože ženám bylo přiznáno plné členské právo), a když byly zavedeny pravidelné hodiny pro žactvo, vedené sokolskými cvičiteli. Na této nové půdě, neztvrdlé ještě dlouhou tradicí, dařilo se tím spíše novým směrům. Na štěstí vůdcové a vůdkyně ženského i žákovského tělocviku nezapomněli nikdy na moudré napomenutí svého vůdce, že cizí a nové máme především pozorně posouditi, než je přijmeme. A tak všechny recepce byly účelné a přispěly jen k prohloubení ženského i dětského tělocviku.
Pilně se učili sokolové a sokolky v posledním desetiletí devatenáctého století ve Francii, a to nejen sokolové čeští, nýbrž i američtí. Tělocvičná soustava Demenyova našla tu nadšené přijetí a zejména vítězně vtrhla do ženského tělocviku již před světovou válkou rytmika. Kromě přímého vlivu Francouzů působila tu velmi pronikavě škola Dalcrozova z Hellerau u Drážďan. Návštěvy Čechů amerických, kteří v ženském tělocviku po dosti dlouhou dobu vedli, zpopularisovaly u nás všechny takové novoty. Ale vším tím byla jen potvrzena zásada již Tyršem vštípená: že ženský a dětský tělocvik nesmí být opakováním tělocviku mužského, že z něho musí být odstraněna všechna velká námaha svalová a že je nutno klásti důraz spíše na pružnost a švižnost výkonu. Na ženský tělocvik ještě více než na mužský tělocvik musíme podle Tyrše položiti měřítko estetické a žena nesmí v tělocvičně ani jediným pohybem urazit cit pro krásu.
Více však než tato všední práce v tělocvičně působilo, když se žena postavila vedle muže na sokolském sletišti při velikých sokolských sletech. Ohromujícím přímo dojmem působilo vystoupení žen roku 1907, kdy cvičily za hromu a blesku a v průtrži mračen ustupovaly spořádaně z cvičiště, i velkolepé cvičení roku 1912, kdy po prvé jako muži zaplnily celé cvičiště při společných prostných. Jestliže pro četné přítomné cizince všechna krása sletového ruchu byla u mužů jen stupňováním a kvalitativním zdokonalením toho, co měli doma, hromadné vystoupení žen v takovém způsobu bylo naprostou novinkou. Proto také uvidíme při konečné bilanci, že k aktivitě sokolského poměru ke světu přispěly ženy nepoměrně vyšší částkou, než by plynulo z jejich počtu a délky jejich práce.
Posuzujíce stále jen tělocvičnou činnost sokolskou a nikoliv ideový obsah sokolství, zjistili jsme v dosavadním přehledu vývoje sokolského tělocviku, co sokolství světu dát mohlo, co přineslo nového k tomu, co bylo obecným majetkem evropského lidstva. Jest nám nyní ještě pověděti, co z toho skutečně bylo přijato jako sokolský dar světovému tělocviku a kým. Bohužel nebude tu naše zjištění všude bez pochyb. V sokolské tvorbě se v minulosti vůbec nedbalo autorských práv, nýbrž se užívalo a dosud namnoze užívá cizí práce bez uvádění pramene (sokolové to činili v minulosti stejně jako jiní), a proto je někdy opravdu velmi těžko určiti, co je kde originál a co je kopie.
I historická literatura o tělocviku se stále mnohem podrobněji a s větší chutí zabývá jeho ideovým podložím než suchým popisem jeho technických výkonů, neboť to není zdánlivě příliš zajímavé. S tou výhradou, že vstupujeme na půdu hodně nejistou, dáváme se na pouť po světě ve stopách sokolských.
Při nevelké znalosti české práce v cizině (a před třemi čtvrtěmi století byla ještě mnohem menší než je dnes) lze snadno pochopiti, že Sokol byl založen bez vzruchu evropské veřejnosti, a že ani o největším výkonu sokolském v devatenáctém století vůbec, o Tyršových Základech tělocviku se nikdo nic nedověděl. To nebylo bohužel jen u Němců, Francouzů nebo Italů. Slovinci, kteří byli svým osudem v Rakousku Čechům nejbližší a kteří proto přece jen nejpozorněji sledovali všechnu českou práci, založili si sice podle pražského vzoru hned 1863 sokolskou jednotu, ale tělocvik byl v ní veden po německu, po turnersku nebo také po vídeňsku, ledaže německého cvičitele vystřídal později italský učitel šermu. První tělocvičný spolek charvátský nebo polský nevěděl nic o sokolstvu. Roku 1871 povolávala ruská vláda za učitele tělocviku Němce, a roku 1887 vyslala srbská vláda studijní komisi do ciziny, aby pak radila při zavádění tělocviku do škol, ale komisi byl dán úkol, aby studovala především tělocvik německý, turnerský a tělocvik švédský a aby poradila při rozhodnutí, které z těch dvou soustav se má užívati na školách srbských. Ani první příručky slovanské o tělocviku nevědí nic o sokolství. Tím méně mohla ovšem proniknouti znalost o prvních pracích sokolských do neslovanské ciziny.
Avšak v době po zavedení ústavnosti v Rakousku, hlavně v letech sedmdesátých a osmdesátých, se pomalu prohlubovaly styky aspoň mezi slovanskými národy v Rakousku. Nejbližší styky byly s Jihoslovany, zejména se Slovinci, a styky ty zvroucněly, když nastal společný politický boj na říšské radě vídeňské a když po rozdělení pražské university na českou a německou Jihoslované ve větším počtu navštěvovali pražskou universitu, která jim přece jen byla nejbližší. Tím si snadno vysvětlíme, že také styky mezi tělocvičnými spolky jihoslovanskými a pražským Sokolem byly častější, až konečně to byla první jednota lublaňská, která si vyžádala roku 1870 cvičitele z cvičitelského sboru pražského Sokola, aby u nich vedl tělocvičnou činnost. Český náčelník sice nepobyl v Lublani dlouho, ale stačil na to, aby zavedl do cvičení dosud turnerského sokolskou tělocvičnou metodu a aby přizpůsobil slovinskému jazyku také Tyršovo názvosloví. Podle lublaňského vzoru brzy také polská jednota lvovská a potom charvátská jednota v Záhřebě (1876) si zavolaly české cvičitele, kteří všude zavedli Tyršovu soustavu a vychovali v ní také cvičitele domácí, takže ani po jejich odchodu nezanikla sokolská tradice v tělocvičné činnosti těchto jednot.
Takovým způsobem se konečně dostala česká tělocvičná soustava do starého Ruska. Od roku 1889, kdy redakce pražského časopisu Sokol navázala styky s ruskými tělocvičnými jednotami (již předtím si zařídil Čech roku 1886 soukromý tělocvičný ústav v Oděse), až do doby světové války zde byla dlouhá řada sokolských vyučenců, kteří vedli tělocvik na ruských školách a kteří, jak se samo sebou rozumělo, starali se také hned o založení sokolských tělocvičných jednot v Rusku. Vliv sokolský vnikl nakonec i do cvičení vojenských, třebaže se tento vývoj uskutečnil nepřímo. Ruská vláda dlouho nedůvěřovala sokolským jednotám a ruský tělocvik dlouho kolísal mezi soustavou německou a Tyršovou. Teprve roku 1907 pronikl český tělocvik dokonale.
Osobní účastí bývalých cvičitelů pražského Sokola byla zavedena Tyršova soustava do českých tělocvičných jednot amerických, které byly zakládány již od roku 1865, ale pak zase kolísaly mezi neuspořádanou činností tělocvičnou a činností lidumilnou. Bylo dokonce nebezpečí, že se z jednot stanou podpůrné pohřební pokladny. Energií několika bývalých členů českých sokolských jednot bylo konečně dosaženo rozhodnutí, aby byl povolán společný cvičitel z Prahy. Ten se opravdu roku 1886 ujal práce, takže v několika letech americké jednoty nejen dohnaly, co bylo zameškáno, ale jejich tělocviční pracovníci sami se pustili do nové tělocvičné tvorby, užívajíce podnětů z tělocviku rozličných národností ve Spojených státech. Jejich vlivem i do sokolského tělocviku staré vlasti byly pak zavedeny důležité novinky, jako třeba kužele a ženský rytmický tělocvik.
Tak postupně již před světovou válkou pronikla soustava Tyršova do celého slovanského světa a tento vývoj byl utvrzen, když se ustavil roku 1908 Svaz slovanského sokolstva, čímž převaha naší soustavy byla trvale zajištěna. Jednotnost soustavy v slovanském sokolstvu byla ostatně vynucena také tím, že sokolstvo pořádalo společná cvičení i závody, k nimž musila bytí stejná příprava závodníků a tedy také stejné zásady cvičení.
Obrátíme-li se k světu neslovanskému, musí nás především zajímat v minulosti poměr sokolstva k německému hnutí turnerskému. Vždyť přes všechnu rozdílnost založení i dalšího vývoje stála si obě hnutí blízko nejen pro zeměpisné sousedství, ale i pro příbuzný tělocvičný i ideový základ hnutí. A přece bylo v minulosti styků méně, než bychom čekali. Nikoliv snad proto, že by tu nebylo na straně jedné vědomosti o straně druhé. Snad na všech minulých turnerských sjezdech a slavnostech byli sokolští zpravodajové, a ani vedoucí němečtí turneři nevynechali sokolský slet a někdy se ohlásili dokonce jako hosté docela oficiálně při cvičeních pražského Sokola. Není pochyby o tom, že pro zkušené cvičitele obou stran nebyly takové návštěvy bez užitku, ale novinek se užívalo tenkráte ještě vůbec anonymně, bez udání pramene a autorství. Můžeme však přece zjistit, že německému turnerstvu imponovala již před světovou válkou velkolepá organisace sokolských sletů, společných prostných, kázeň v tělocvičnách, jakož i péče o estetickou stránku cvičení, o niž se u turnerů staral zvláště J. C. Lion, první moderní turnerský teoretik po roce 1870.
Dosti skrovné byly v starších letech sokolských vzájemné vlivy mezi tělocvikem sokolským a tělocvičnou činností francouzských gymnastů. Organisátor školského tělocviku Eugen Paz navštívil sice již roku 1868 Sokol, ale tato návštěva zůstala episodou přes všechno uznání, kterého se Sokolu dostalo od Paze. Roku 1888 poslala redakce časopisu Sokol dopis francouzské Unii gymnastů, informující o sokolské činnosti, ale dopis způsobil v Unii rozpaky; nevěděli, kam zařadit takové zvláštní Rakušany. Unie francouzských gymnastů vznikla dosti pozdě, až po válce německo-francouzské roku 1871. Motiv založení byl tedy podobný jako u německých turnerů i u sokolstva, a proto se přes počáteční nedorozumění brzy dohovořili francouzští gymnasté s českými sokoly, kteří byli tehdy hodně politicky orientováni. Také sociálním složením a pracovní metodou si obě organisace dobře rozuměly, neboť v obou se uplatňoval především tak zvaný střední stav, ledaže snad u Čechů byl významnější podíl studované inteligence než u Francouzů, a v obou společnostech rádi hlasitě osvědčovali své vlastenectví v slavnostních projevech a v bouřlivém nadšení. Od roku 1889, kdy přijeli čeští sokolové na sjezd gymnastů při světové výstavě v Paříži, se proto netrhl proud vzájemných návštěv mezi Francií a Čechami.
Ale s Francií nebyly ovšem jen styky společenské, nýbrž vznikla také živá výměna tělocvičných zkušeností, jež byla ulehčena tím, že do Francie nikdy plně nepronikla soustava švédská a že Francouzi ve starší době, pokud lze mluviti o soustavě v počátcích jejich tělocviku, se celkem přizpůsobili tělocviku švýcarskému, příbuznému s německým. Z tohoto tělocviku bylo možno přece jen snáze přejít k soustavě sokolské a zase tím snáze mohli se odtud učit i sokolští cvičitelé. Na účtu našich pasiv děkujeme francouzskému vzoru zejména od počátku dvacátého století za některá cvičení rytmická, za zdůraznění soudobých cvičení, která sice Tyrš znal, ale kterých Francouzi dovedli znamenitě využíti pro cvičení v malých družstvech. Vše, co jsme z Francie přijali, týká se tedy především cvičení jednotlivců a několikačlenných skupin, v němž Francouzi vynikli. Také Demeny i Dalcroze zpracovávali svůj tělocvik pro malý počet. Ostatně francouzský tělocvik vynikl znamenitě v teorii a ze školy joinvillské vznikla celá věda s laboratořemi o zkoumání vlivu tělocviku na únavu a na lidské tělo vůbec. Čeští pracovníci ochotně všechno přijímali, ale přizpůsobili vše zvláštní povaze českého tělocviku.
Také hned to, co provedli čeští skladatelé s demenyovským a dalcrozovským tělocvikem, ukázali a ukazují podnes při hromadných prostných. Zrytmisovali novým ruchem prostná nejen žen, nýbrž i mužů, a dosáhli tím netušených účinků v davovém tělocviku. Podmínkou zdaru byl ovšem ojedinělý smysl pro kázeň a kolektivní dílo u celého národa. Poněvadž tu však jde přece jen v rytmice především o ženské prvky tělocvičné, rozvíjí se zcela nově ženský tělocvik hromadný a vítězí po prvé roku 1907 na sletu.
Sletové úspěchy žen roku 1907, 1912 a pak zejména 1926 a 1932 přímo nadchly všechny cizí hosty a zejména Francouze. Upřímně litovali, že není možno český ženský tělocvik přenést do Francie, poněvadž francouzská žena by nedovedla vyhovět tak těžkým požadavkům na tělocvik. Žene se prý raději do divokých sportů, pokouší se i o kopanou a rugby, ale nedovede se ztratit v davu. „Vyhnout se reklamě, okázalostem, odstranit ctižádost jednotlivých žen, ale představit se veřejnosti mohutně, skromně, cudně a umělecky jako sestry Češky“, tu snahu si položila výslovně za úkol Unie ženské gymnastiky ve Francii. Nepodařilo se jí však dosud přiblížit se tomuto ideálu, ačkoli mezi učiteli ženského tělocviku zaujímá významné místo právě Francouz Georges Demeny, jenž prvý zavedl do ženského tělocviku rytmickou plynulost, a později i Francouz Georges Herbert. Tak zůstal v myslích cizinců slet spíše jako vzpomínka na jakýsi gigantický mystický lidský stroj, jak to vhodně nazvali, ale o to, aby přijal metodu sokolského ženského tělocviku s úmyslem uvésti ji opravdu ve skutek, se kromě Francie nikdo vážně ani nepokusil. Ze sokolství se rozšířil snad po celém organisovaném tělocviku na světě jedině způsob cvičiti na nářadí v družstvech.
Na první pohled je daleko ze sokolského cvičiště na anglické hřiště, od davového výcviku sokolského k individualistickému davovému sportu. Také přímý vliv anglický na sokolský tělocvik kromě uvedeného již přijetí kuželů lze pociťovati jen ve zdůraznění prostého tělocviku, to jest lehké atletiky a her v sokolském tělocvičném rozvrhu, jimž se dnes věnuje podstatně více času než za Tyrše. Je to však jen změna kvantitativní. Anglie sama se také nemohla mnoho naučiti, poněvadž spolkový tělocvik byl v její oblasti málo důležitý a neměl nikdy význam a účel národní. Tělocvičné jednoty byly jen turnerské, Němci založené, třebaže se i Angličané zúčastnili ve cvičeních, ale v jednotách anglických se cvičilo nesoustavně a bez pořádku. Že se však přece jen dočkal sokolský tělocvik pilné pozornosti i v anglických kruzích, o to má zásluhu jen jediná osobnost Eugena Sullyho, tajemníka národní zdravotnické společnosti v Londýně (National Physical Recreation Society), jenž se stal apoštolem myšlenky, že by sport neměl nahrazovati tělesnou výchovu, nýbrž že by měl býti jen jejím praktickým použitím, a že se tělesná výchova má jít učit do Prahy, jak se zařizuje výchova celého národa. Sully také založil tělocvičné závody o stříbrný štít, v němž sokolové zvítězili, a byl také prostředníkem mezi sokolskými pracovníky a zakladatelem skautingu Badenem Powelem. Co nám v skautingu připomíná sokolské ideje a co je v skautském tělocviku sokolského, dostalo se tam prostřednictvím Sullyho. O dojmu, kterým sokolské slety působily na Angličany, svědčí slova, která napsal r. 1910 redaktor Tylor: „Sokolská prostná, to již není jen tělocvik, to je jakási národní bohoslužba. Všechna poesie a romantičnost jejich národa byla vyjádřena těmito ladnými, harmonickými a podivuhodně rozmanitými pohyby.“ Ve Spojených státech se již v osmdesátých letech, v protivě k Anglii, zřizovaly anglické tělocvičné jednoty podle sokolského vzoru českých amerických jednot.
Prostřednictvím Francouzů byly navazovány styky sokolské také s Belgií, a po světové válce byly zahájeny vzájemné návštěvy s tělocvičnými jednotami států baltských, které přijaly z Čech mnoho prvků organisačních, kdežto v metodě tělocvičné má tu převahu Švédsko. Poměrně slabé byly vždy styky se Švýcarskem, ačkoliv vnitřním duchem jsou si spolky české a švýcarské velmi blízké a po světové válce skoro splývají, když také české jednoty sokolské byly nuceny kladně upravit svůj poměr k státu. Ani s Italií, kde se spolky tělocvičné rozvíjely současně s jednotami sokolskými v našich zemích kde i jinak jsou si osudy obou tělocvičných hnutí podobné, není zvláštních styků. Nejvíce zájmu vzbudily v poslední době v cizině cvičitelské školy Č.O.S., které jsou často navštěvovány hosty z celého světa. Tam se také seznámili se sokolským tělocvikem Rumuni.
Je na bíle dni, že sokolský tělocvik neměl takového světového významu, jak by byl zasluhoval. Je to fakt, který je v rozporu s obecnou úctou k sokolství. Jeho slávu rozhlašovaly slety, na nichž se vždy opravdu sešli tělocviční representanti všech národů a států, a sokolové ukázali také, že přes důraz na všeobecnost a hromadnost tělocviku dovedli se ctí obstát i na mezinárodních tělocvičných závodech, kde se mohl uplatnit jen vrcholný výcvik jedince. Nepřímou propagandou byly konečně i jiné české tělocvičné organisace, které byly sice založeny na stranické politické orientaci, ale přijaly beze změny Tyršovu soustavu. Z nich zase zejména Dělnické tělocvičné jednoty ukázaly, jak Tyršova soustava zajišťuje lepší úroveň tělocvičnou nad jinými a s její pomocí české DTJ si zajistily převahu v mezinárodním dělnickém tělocvičném hnutí. Ale cizina ovšem sama vždy vysvětlovala, proč nemůže přijmout ze sokolství všechno, čemu se sama podivuje. Je to proto, že nelze na příslušníky žádného jiného národa tolik spoléhat, aby splnili všechny požadavky kázně a vytrvalosti, kterých si žádá uskutečňování sokolského tělocviku. Sokolské výkony nedovede cizina aspoň v davových tělocvičných úkolech napodobiti.
Vrcholné výkony sokolské jsou umožněny jen zvláštním mravním ovzduším, kterým již Tyrš naplnil sokolské tělocvičny. Poznali sice již před Tyršem mnozí, že tělocvik ukázňuje mladého člověka již tím, že se provádí v družstvech a podle rozvrhu a že tedy podstatně omezuje cvičencovu volnost ve prospěch tělesné výchovy, ale ani Jahn, ani Francouzi neprovedli tuto kázeň do důsledků a nedovedli opatřit tělocvičné vůdce takovou dobrovolně uznávanou, ale přece jen neodolatelnou autoritou, s radostí uplatňovanou a vesele trpěnou, jakou má sokolský náčelník. V rukou dobrých cvičitelů, náčelníků, Tyršových nástupců, zachovalo si sokolstvo tvárnost pro nejrozmanitější a nejvypjatější požadavky na tělocvičnou kázeň. Sokolský slet je nutno připravovat celoroční vytrvalou prací všech jednot, kdežto ústřední výbory musí s prací začít již aspoň několik let před sletem.
Ale sokolská kázeň není jedinou mravní hodnotou sokolského tělocviku. Tělocvikem a tělocvičnou kázní chtěl již Tyrš obroditi celý národ, takže se Sokol opravdu stal důležitým národním zřízením. Dokonce se někdy, ovšem neprávem, kladl větší důraz na obecně národní činnost sokolstva než na tělocvik, ačkoliv jedině v tělocviku se projevuje všechna rázovitost sokolství. Proto na rozdíl od tělocvičné stránky budiž věnováno této ideově národní činnosti jen několik slov, poněvadž o tom, kolik plyne národního užitku z vlastního tělocviku, byla již řeč.
Sokol nebyl jedinou národní institucí, která se před sedmdesáti lety starala o dokončení obrozenské národní práce. Před osmdesáti lety, když se začal v Rakousku rozvíjeti politický život, bylo nutno vše zaměřiti k tomu cíli, aby národ nikoli ještě zcela uvědomělý obstál v tomto politickém zápolení. Proto nejen spolky tělocvičné, nýbrž i hasičské, pěvecké, literární, společenské, občanské besedy na venkově a měšťanské v městech se staraly všemi prostředky o vzrůst národního sebevědomí, kterého bylo třeba k politickým úspěchům. Není tedy po té stránce národní činnost sokolská ojedinělým zjevem v ruchu národního života, ale sokolská rázovitost se přece jen uplatnila a to hlavně svou metodou. Ani v národní činnosti se nezapomínalo na souvislost s tělocvikem, proto počáteční obliba sokolských výletů, které v minulých dobách byly opravdu pochodovým cvičením, proto záliba v pochodových písních. Česká píseň v ulicích i přírodě měla doslova budit uspalé národní vědomí. Pokud ovšem měli vliv Tyrš a jeho žáci, nepoklesla sokolská veřejná vystupování nikdy na úroveň pestrých a kulturně málo hodnotných slavností. Ustanovení o omezeném užívání sokolského kroje stačilo v letech devadesátých jen obnoviti a nebylo je potřebí znovu zaváděti, poněvadž platilo již v době Tyršově.
Tato národní činnost sokolská byla i je příliš rázovitá a příliš závisí na zvláštních poměrech českého národa, takže jí cizina nemůže nijak užíti bez podstatných změn. Národní význam tělocviku byl ovšem pochopen již Jahnem na počátku století, kdy vznikalo německé turnerské hnutí po pruské katastrofě roku 1807 a živilo se ideově nenávistí proti Napoleonovi a proti všemu francouzskému. Politické hnutí roku 1848 nemělo pronikavého vlivu na vznik tělocvičných spolků, poněvadž trvalo příliš krátce. Zato ponenáhlý vývoj evropských států k demokracii v druhé polovině devatenáctého století prospěl tělocvičným hnutím znamenitě. S ideou sjednotit italský národ duchovně a kulturně, když byl spojen politicky, vznikaly tělocvičné jednoty v Italii, ve Francii zase pochopili, že roku 1871 zvítězila pruská lepší národní kázeň, a snažili se rychle dohonit založením tělocvičné Unie to, co bylo zameškáno, a ve Švýcarsku turnerstvo střežilo staré národní tradice. To vše se podobalo sokolské činnosti, ale ta přece vyrůstá ze samostatných podmínek.
Proto se ideová hodnota sokolství mohla uplatniti jen tam, kde byly podobné poměry politické a sociální, u nesamostatných národů slovanských, a nejvíce zase u Jihoslovanů, jejichž osud se velmi podobal osudu národa českého. Proto také po světové válce z dřívějšího pyšného Svazu slovanského sokolstva zbylo především spojení jihoslovanského a českého sokolstva. Styky s polským sokolstvem ovšem také trvaly, a i Rusko bylo zastoupeno v slovanském Svazu aspoň svou emigrací.
Nesmíme zapomenout, že se již Tyrš přičinil o to, aby národní idea nezůstala v sokolstvu pouhou frází, nýbrž aby byla podepřena plným pochopením české otázky jako součásti všelidské minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Nebyl to u Tyrše plochý nacionalismus; Sokol měl sloužiti českému uvědomění v duchu a v pravdě, české pravdě husitské a pokrokové, v kladném vlastenectví, pečujícím o vzrůst vlastních sil a vyhýbajícím se nekulturnímu šovinismu. V pozdější době sokolství dávalo na sebe působit i Masarykovým duchem humanitního češství a přizpůsobovalo se Masarykovým výzvám k dokonalejšímu naplnění demokratického politického ideálu.
Ze všech předchozích úvah plyne tedy, že hlavním darem, který nejen sokolství lidstvu nabídlo, ale který byl také skutečně přijat, je dar povahy technické. Je to tělocvik vyššího řádu, tělocvik jako složka životního názoru, jako umělecký a mravní projev lidské duše, tělocvik povýšený na jásavý výkřik davového nadšení. Zde sokolství vytvořilo něco zcela nového z materiálu, který tu byl dán jen v hrubé surovině spolkového a ústavního, hygienického tělocviku staršího.
Fridolín Macháček