ZLATÉ RAŽBY S IKONOGRAFIÍ
blízkou slezským grešlím
Slezské grešle, především z období dlouhé vlády císaře Leopolda I., jsou pro svou relativně snadnou dostupnost a velkou variabilitu mincovních obrazů na rubu těchto mincí, vděčným předmětem zájmu mnoha sběratelů habsburských vládních ražeb. Existují však i velmi vzácné zlaté ražby z přelomu 17. a 18. století s ikonografií velice z vládních mincoven často nesprávně označované jako „odražky grešlí ve zlatě“.
V numismatických encyklopediích je u hesla „odražek“ následující definice: „Odražek je mince nebo medaile ražená z jiného kovu, než bylo mincovním řádem nebo vydavatelem původně určeno.“ V tolarovém období se používalo odražků původně stříbrných nominálů např. tolarů ke vzniku násobků dukátů. U drobné mince se pak většinou jednalo o díly dukátu. Za regulérní odražky jsou považovány ty, k jejichž zhotovení se využívalo již hotových razidel určených k ražbě jiných nominálů shodného průměru.
U slezských grešlí vycházejících z vládních mincoven za panování císařů Leopolda I. a Josefa I. však je situace z tohoto pohledu poněkud nepřehledná. V polovině 18. století se v soupisech velkých sbírek (např. Welzl von Wellenheim, Köhler) s pojmem odražek grešle ve zlatě nesetkáváme, mince jsou popisovány jako díly dukátu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2018.
Jan Žižka Vojevůdce očima medailéra
Posledních dvacet let můžeme sledovat zvláštní vztah naší společnosti k osobnosti Jana Žižky z Trocnova. Ateistická většina dnes Jana Žižku vcelku lhostejně míjí jako archiválii, která nemá dnešním lidem co říci.
Jen katoličtí konzervativci mají pořád jasno. Byl to lapka, zločinec, kacířa ničitel kulturních hodnot. Jeho památce v nedávné minulosti velmi
uškodila glorifikace ze strany našich marxistických teoretiků. Ti z něj, pro své propagační účely, vyrobili vůdce revolučních mas, bojovníka proti církvi, svého historického předchůdce.
Ke katolickému soudu dodávám, že Žižkova krutost se rovnala krutosti jeho protivníků a obojí odpovídalo charakteru středověkého válčení. Ke komunistické interpretaci husitského hnutí poznamenávám, že husité byli skuteční boží bojovníci a Žižka sám byl neochvějně věřící křesťan, který by s ateisty neztratil ani slovo.
Vzhledem k tomu, že mluvíme o člověku 15. století, mohli bychom už dnes právem očekávat
v hodnocení tohoto velkého husitského hejtmana nějaký konsensus. Ani podstatně větší národy si nedopřávají přepych obcházet největšího vojevůdce sv ých vlastních dějin. Jde však o osobnost, která polarizovala českou společnost již za svého života a od počátku vzbuzovala buď lásku, nebo nenávist. Obě strany si v ybíraly z Žižkova životopisu, ostatně dosti kusého, jen to, co se jim hodilo. Připomeňme si tedy několik detailů, které nám ho mohou přiblížit bez apriorních ideových soudů.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
