Česká literatura na světovém fóru: Oblast německá.
Česká literatura na světovém fóru: Oblast německá.
Dávno před světovou válkou věděla Evropa o české literatuře a překládala z ní.
Máme ve své literární historii nemálo velikých jmen, která musela zaujmout a
zaujala pozornost vzdělanců v celé Evropě a zčásti i mimo ni. Byly to však
buď zjevy ojedinělé, které si cestu do kulturního světa vynutily svou výjimečnou
vnitřní hodnotou (Hus, Komenský), anebo šlo jen o poznávání náhodné,
bez jakékoliv soustavnosti, bez cílevědomého výběru, poznávání, zprostředkované
nadšenými jednotlivci, kterých už před válkou na straně naší ani na
straně ciziny nebylo málo. Po světové válce se situace o mnoho zlepšila, třebaže
se zlepšení projevilo teprve postupně. Už v Rakousku-Uhersku jsme dovedli pracovat a tvořit v uvědomělém
a širokém rámci evropském výrazně po svém, ale v samostatném státě jsme tuto tvorbu, ať
uměleckou či vědeckou, rozvinuli mnohem více. A opět jsme měli světu co dáti. Přirozeně byl za
hranicemi zase zájem o naše zjevy formátu uznaně evropského, na př. o Masaryka, byla tu zase i propagátorská
práce našich lidí v cizině i získaných cizích přátel, ale bylo tu už, třeba ne všude, i to, čeho
jsme před válkou postrádali: cílevědomý a soustavný výběr překládaných děl, který si pořizovala
cizina sama na základě dobrých informací literárně kritických. Větší soustavnost a informovanost při
výběru z nové české literatury je při přehlížení poválečných překladů symptom nejnápadnější a nejradostnější
a bude jistě dostatečně zřetelný i ve stručném přehledu moderní české literatury na světovém fóru. K překladům,
vyšlým na našem vlastním území, v tomto obecném přehledu nepřihlížíme.
Bylo dáno jednak naším postavením jako jedné z částí habsburské monarchie a pak i naším sousedstvím s Německem, že do Německa, počítaje v to i území poválečného Rakouska, pronikla naše literatura poměrně nejvíce, dokonce více než do zemí slovanských. Již brzy po polovici 19. století objevily se v Německu antologie z naší slovesné tvorby a do konce toho století vyšlo tam ještě nemálo podobných antologií, věnovaných hlavně poesii. Ale i celé sbírky veršů byly před válkou překládány do němčiny, vedle Erbenovy Kytice na př. knihy Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, J. S. Machara i Otokara Březiny. Z prosaiků byli už před válkou překládáni do němčiny Božena Němcová, Karolina Světlá, Jan Neruda, Alois Jirásek, M. A. Šimáček, Ignát Herrmann a Fráňa Šrámek, z dramatiků F. A. Šubert, Jaroslav Vrchlický, Jaroslav Kvapil a Arnošt Dvořák. Tento proud literární vzájemnosti, již před světovou válkou značný, se po ní ještě zvětšil. Dnešní Němec může číst v překladech celý Macharův cyklus Svědomím věků, většinu veršů Otokara Březiny, básně Sovovy, Wolkrovy i Nezvalovy a Bezručovy Slezské písně dokonce ve čtveru překladů. Z nejnovějsí prosy je přeloženo do němčiny téměř celé dílo Karla Čapka, jehož některé knihy se dočkaly dvojího i trojího vydání, několik románů Olbrachtových, Vančurových a Durychových a po jednom přeloženém románu z tvorby Fráni Šrámka, Emila Vachka a J. R. Vávry.
Ze slovanských zemí, které co do počtu překladů následují hned za Německem, přijímaly a přijímají českou literární produkci v sestupné míře Jugoslavie, oblast polská, Rusko a Bulharsko a čestné zmínky si zaslouží i lužičtí Srbové. Na území dnešní Jugoslavie vyšel již dávno před válkou J. A. Komenský, Jan Kollár, K. H. Mácha, Karel Havlíček, četná díla Boženy Němcové, Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha, Aloise Jiráska, J. S. Machara a mnoha jiných, po válce se překlady staly ještě četnějšími a moderní naší produkci básnické, beletristické i dramatické je věnována značná pozornost. Je překládán znovu K. H. Mácha a Julius Zeyer, dále J. Š. Baar, bratří Mrštíkové, Ivan Olbracht, Fráňa Šrámek, Jaroslav Durych, Karel Čapek, František Langer, Karel Nový, Marie Majerová, Jiří Wolker i Vítězslav Nezval. O úspěchu některých děl nelze pochybovat. Babička Boženy Němcové byla — pokud víme — vydána pětkrát, po dvou překladech, charvátském a slovinském, mají Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník, Vančurův Útěk do Budína a Langrův Pes druhé roty. I o nejmladší tvorbu je živý zájem. V literárních listech vycházejí překlady veršů Tomanových, Halasových, Bieblových, Čarkových i Bednářových a pros Durychových, Němečkových i Čepových. — Polská oblast, kam patří zeměpisně i některé překlady ukrajinské, znala před válkou Hálkovy Večerní písně (vyšly v šesti různých vydáních), básnická díla F. L. Čelakovského, Karla Havlíčka, Jana Nerudy, J. V. Sládka, Jaroslava Vrchlického a J. S. Machara a z prosaiků Karolinu Světlou, Julia Zeyera, Aloise Jiráska, M. A. Šimáčka, Růženu Svobodovou a Viktora Dyka. Po válce i K. M. Čapka-Choda, K. V. Raise, Karla Čapka, celého Haškova Vojáka Švejka a po jednom románu z Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Benjamina Kličky a Jana Čepa. Zato Babička Boženy Němcové byla do polštiny přeložena teprve roku 1927. Že možnosti pro naši novou literaturu v oblasti polské jsou dobré, dosvědčuje to, že roku 1938 bylo zahájeno vydání Polskoczeske biblioteky ve Varšavě, jejíž prvé dva svazky jsou věnovány překladům románů Josefa Knapa a Egona Hostovského. — Rusko, které znalo před válkou jen málo z naší poesie, zato však velmi četná prosaická díla Jiráskova a něco z tvorby Karoliny Světlé, Julia Zeyera a K. V. Raise, poznalo ještě za války v překladech ruských i ukrajinských díla Havlíčkova a z několika v Kyjevě a v Petrohradě vydaných antologií i jiné naše básníky. Po válce překládalo hlavně romány, povídky i causerie Karla Čapka a z jeho dramat hru RUR, celého Haškova Vojáka Švejka i s Vaňkovým pokračováním a snad všechny ostatní Haškovy humoresky a sledovalo velmi pozorně zejména nejnovější, sociálně zaměřenou tvorbu, jak o tom svědčí překlady z Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Josefa Kopty a Karla Konráda. — Z ostatních zemí slovanských poklesl, jak se zdá, po světové válce zájem o naši literaturu v Bulharsku. V minulosti patřilo Bulharsko mezi země, kde naše literatura měla značný vliv, a snad i tu bude nová česká literatura zase mít roli prostředníka mezi západem a východem. — Naše předválečná i poválečná literatura byla přátelsky, ba dychtivě přijímána i u lužických Srbů. Před válkou a po ní byla do lužické srbštiny přeložena díla K. J. Erbena, Prokopa Chocholouška, Boženy Němcové, Václava Beneše-Třebízského, Svatopluka Čecha, Aloise Jiráska, Terézy Novákové, J. Š. Baara i Petra Bezruče a naše slovesná tvorba nacházela na území lužickém i zřetelný ohlas v tvorbě domácí.
Zájem o naši literaturu již před válkou daleko překročil hranice geografického sousedství a kmenových vztahů. Také velké kulturní země západní Evropy, Francie a Anglie, země s kulturou jistě soběstačnou a cizím vlivům jen těžko přístupnou, nejen naší literární tvorbě dávaly, nýbrž ji i přijímaly. O předválečné Anglii platí plně to, co jsme řekli na počátku: pozornost si vynucují zjevy výjimečné (Hus, Komenský), jinak je výběr náhodný. Poválečný výběr se už ukazuje i bohatší i soustavnější. Z díla Karla Čapka se překládá šmahem všecko, ojediněle je překládán J. S. Machar, Jaroslav Hašek a Jaroslav Durych, mnoho se i po válce překládá z literatury starší (Božena Němcová, Vítězslav Hálek, Alois Jirásek). — Ve Francii se vyvíjely věci podobně. Roku 1866 vyšla v překladu Louise Legera antologie Chants héroïques et chansons populaires des Slaves de Bohême, roku 1896 byla přeložena Kollárova Slávy dcera, spíše asi jako jedno z čísel t. zv. slovanské elzevírské knihovny než jako projev opravdového zájmu, a dostalo se i na povídky Nerudovy a Babičku Boženy Němcové. Po válce překladů přibylo a že výběr není nahodilý, dokazují jména K. H. Mácha, Alois Jirásek, K. M. Čapek-Chod, Karel Čapek (jehož úspěch je ve Francii mnohem menší než v Anglii), Otokar Březina, Karel Toman, Ivan Olbracht, Fráňa Šrámek a Jiří Wolker.
Z ostatních evropských zemí znalo naši literaturu už před válkou také Švédsko (Antologie z české lyriky, básně Jana Nerudy, dva svazky povídek Svatopluka Čecha), Dánsko (Babička Boženy Němcové a román K. V. Raise Rodiče a děti) a Holandsko (Herrmannova historie rodu Kondelíkova a Vejvarova). I v těchto zemích se po válce zájem zvětšil a dodnes vzrůstá. Zejména v Holandsku je naše nejnovější literatura zastoupena hojně a dobře, dokonce autory, kteří jen zřídka byli překládáni, jako Emil Vachek, Karel Nový, Jan Čep a E. Hostovský; humor dodal Holanďanům po válce ovšem zase Jaroslav Hašek. Také malé Dánsko dovedlo velmi informovaně volit překládané autory (Karel Čapek, Jaroslav Durych, Ivan Olbracht) a ve Švédsku zase zaslouží zvláštního zaznamenání stoupající zájem o české výtvarnictví a českou historii. O pevných kořenech česko-švédských kulturních styků svědčí i vzájemné výstavy knih a výtvarného umění, pořádané v roce 1937 a 1938. Z ostatních menších států evropských hodně překládalo a překládá z naší literatury i Rumunsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko a Finsko, jen velmi málo a náhodně Maďarsko. Do Norska pronikl jen Alois Jirásek a i Karel Čapek teprve roku 1937 svou Válkou s mloky. Ale i tu začíná být výměna kulturních statků intensivnější, z díla Čapkova byla do norštiny přeložena Válka s mloky a je připravena k vydání i Cesta na sever. Také Vachkovo Bidýlko vyšlo ve všech třech hlavních skandinávských jazycích, švédsky, dánsky i norsky.
Je zajímavé, že na jedné straně překládaly naši literaturu již před světovou válkou i národy malé, na druhé straně zase některé národy velké, kulturně vyspělé a světově orientované poznaly naši literaturu až po světové válce. Podle materiálu, který máme po ruce, jsou to zejména Italie a Španělsko. V Italii se teprve po válce objevil překlad Máchova Máje, Němcové Babičky, Nerudových Malostranských povídek a ani prosy Zeyerovy, obsahem právě Italii hodně blízké, nevzbudily tam pozornost dříve. Z autorů novějších byl tam překládán nejvíce zase Karel Čapek, z díla Olbrachtova byly přeloženy dva romány a jeden román z díla K. M. Čapka-Choda a jedna hra Hilbertova. Také ve Španělsku byla překládána naše literatura teprve až po válce, a to ještě jen díla našich starších autorů.
Chceme-li však nakreslit obraz pronikání české literatury do světa, nesmíme se při tom omezit jen na Evropu. Lze říci, že je jen málo kulturních zemí vůbec, do nichž by si naše literatura nebyla našla cestu, zvlášť když předpoklad k tomu byl jí dán už překlady do jazyků tak vysloveně světových jako je němčina, francouzština a angličtina. Ale v mnohých mimoevropských zemích byly pořizovány i překlady vlastní. Zvláštní postavení mají ovšem Spojené státy severoamerické, kde zájem o českou literaturu má dlouhou a našimi krajany účinně podporovanou tradici. Už před válkou vyšel tam Komenský, Masaryk a Tyrš, z poesie výběr a z krásné prosy Němcové Babička a povídky Vítězslava Hálka a Karoliny Světlé. Po válce počet antologií ze starší i novější poesie i prosy vzrostl a byl překládán i K. H. Mácha, znovu Božena Němcová, Karel Havlíček, Vítězslav Hálek a Jaroslav Vrchlický, velmi četně Karel Čapek, ojediněle Jaroslav Hašek, Jaroslav Durych a František Langer. Ze států jihoamerických si zaslouží zmínky Brasilie a Chile, třebas se tam překlady z naší literatury objevily jen ojediněle a ve výběru zřejmě náhodném.
I na daleký východ pronikla naše literatura. V Japonsku byly vydány knihy Masarykovy, komedie bratří Čapků Ze života hmyzu, dramata Karla Čapka RUR a Věc Makropulos i jeho Hovory s Masarykem. Čína si přeložila Masarykovu Světovou revoluci.
Z jednotlivých autorů byl před válkou nejvíce překládán do cizích jazyků Alois Jirásek, a z jeho díla zase nejvíce Psohlavci, pak Filosofská historie, několikrát byly přeloženy i Staré pověsti české, z her Lucerna a Gero. Nejvíce překládaným dílem české prosy byla však před válkou Babička Boženy Němcové. Ta vyšla — pokud víme — už tehdy v cizině dvanáctkrát, a to i v té cizině, která jinak o naší literatuře věděla jen málo nebo nic. Zájem o tuto knihu nezmizel ostatně ani po válce, byla nově vydána ve Španělsku, Jugoslavii a na území polském. V oboru poesie se před válkou početností překladů Jiráskovi blížil Vrchlický. Nejvíce překládanou sbírkou poesie nebyla však zase — jako u prosy — žádná ze sbírek tohoto autora, ale Hálkovy Večerní písně, které byly vydány v cizině sedmkrát a na území polském a ve Spojených státech dosáhly dokonce několika vydání.
Z poválečných prosaiků je daleko nejúspěšnější autor Karel Čapek. Překlady jeho děl do cizích jazyků značně překročily počet jednoho sta a lze tu mluvit o úspěchu vpravdě světovém. Dlouho bylo v cizině nejznámějším jeho dílem drama RUR, ale v poslední době, kdy jméno tohoto autora má v kulturním světě už bezpečně dobrý zvuk, předstihl toto drama počtem překladů román Válka s mloky, který byl během necelých tří let vydán dvanáctkrát v osmi různých jazycích. Z ostatních románů Karla Čapka, z nichž zejména v anglosaském světě žádný nezůstal nepovšimnut, nalezly zvlášť velkou odezvu v cizině Hordubal a Krakatit, z dramat zmíněné už RUR. S velkým zájmem se setkaly i Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem; vyšly v cizině devětkrát v sedmi jazycích.
Se světovým úspěchem knih Čapkových může soutěžit jen jedno dílo naší prosy, Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Cizina rozeznala nesporné hodnoty Haškovy satiry na rakouské vojenství dříve, než jsme je dovedli ocenit my a Švejk se stal nejpřekládanějším dílem naší literatury (pokud víme, byl přeložen do 17 jazyků). Úspěch knihy o Švejkovi upozornil i na ostatní Haškovy povídky a tak na příklad v Rusku, kde část Švejka vznikla a prvně vyšla, byly přeloženy snad všechny Haškovy prosy. Mnoho jeho povídkových knih bylo přeloženo i do srbštiny a lotyštiny. — Velký úspěch v cizině má také Ivan Olbracht. Jeho Nikola Šuhaj loupežník byl přeložen do dvanácti řečí, Žalář nejtemnější do čtyř řečí. Z naší poesie byl po válce častěji překládán Máchův Máj (do pěti řečí), básně Macharovy, Wolkrovy a Březinovy a několikrát znovu už před válkou překládané Bezručovy Slezské písně.
S obrovským ohlasem, jaký v celém vzdělaném světě vzbudily stále znovu a znovu překládané spisy Husovy (zvláště jeho Listy) a spisy J. A. Komenského, lze srovnat po válce jen světový ohlas filosofických a politických knih T. G. Masaryka. T. G. Masaryk byl znám ovšem v cizině už před válkou, kromě však oblasti německé jen v cizině slovanské. Lze říci, že Masaryka-filosofa objevil pro svět až Masaryk-politik. Osmkrát byla přeložena Masarykova Světová revoluce, šestkrát Ideály humanitní, čtyřikrát Rusko a Evropa a Nová Evropa. V budoucnosti se bude k dílu Masarykovu dnešní Evropa i svět jistě vracet, také v tom bude osud jeho díla obdobný osudu díla Husova a Komenského.
Dramatická tvorba česká byla nejen překládána do cizích jazyků, ale prošla a prochází mnohými cizími scénami v Evropě i mimo Evropu. Před válkou byl vliv naší dramatické tvorby omezen jen na některé země slovanské. Nejsilněji se projevil v Bulharsku zásluhou režiséra a herce J. Šmahy, který řídil počátkem tohoto století po několik let Národní divadlo v Sofii. Tam byly hrány některé hry Jaroslava Vrchlického, Josefa Štolby, F. X. Svobody, Jaroslava Kvapila a po válce hry Františka Langra, Karla Čapka a Viléma Wernera. Ochotné přijetí nalézaly naše hry odedávna na jevištích lužickosrbských; již roku 1862 byl tam hrán Klicperův Rohovín Čtverrohý, později Jiráskův Gero a Šubertův Jan Výrava. Po světové válce úspěch vpravdě světový měly hry bratří Čapků, z nichž nejúspěšnější bylo drama Karla Čapka RUR, které prošlo nejen snad všemi jevišti stálých evropských divadel, ale i četnými jevišti Severní i Jižní Ameriky, Japonska i Australie. Také mnohá venkovská města v četných státech evropských a hlavně v obou dílech Ameriky poznala tuto i jiné Čapkovy hry z provedení kočovných společností. Z ostatních her mělo světový ohlas společné dílo bratří Čapků, komedie Ze života hmyzu. Hra Věc Makropulos byla provedena na mnoha jevištích evropských, mimo Evropu byla hrána jen v Novém Yorku. O světovém úspěchu naší dramatické tvorby lze mimo to mluvit snad už jen u dvou dramatiků, Františka Langra a Viléma Wernera. Z Langrových her skoro stejně velkých úspěchů dosáhly komedie Velbloud uchem jehly a hra Periferie, které prošly nejen Evropou, ale byly hrány i v Severní a Jižní Americe. O značném, třebas jen evropském ohlasu lze mluvit u komedie Kariéra Ferdyše Pištory. Z her Viléma Wernera prošla jevišti mnoha evropských zemí hra Lidé na kře, a velký, třebas rovněž jen evropský ohlas měla i hra Právo na hřích. Jiní naši dramatikové nalézali v cizině přijetí jen ojedinělé, třeba čestné (Hilbert, Kvapil, Šrámek, bratří Mrštíkové, Edmond Konrád, Olga Scheinpflugová).
Již tento stručný přehled ukazuje jasně, že česká slovesná tvorba, která v tisícileté, další vývoj Evropy a lidstva nejednou předjímající historii našeho kulturního snažení stála často v popředí, zachovává si čestné místo i v době po světové válce. Teprve budoucnost může ukázat, nakolik lze v světové kultuře zjistit její skutečný vliv a které trvalé hodnoty dnešní česká literatura Evropě a lidstvu opravdu dala. Už dnes je však jisto, že vnáší rovnoprávný hlas českého ducha do duchového chóru národů veškeré světové civilisace. Přijímá od světa i světu dává, stojí v řadě těch literatur, které bojují nejen za ideál krásy, ale i za ideál vyššího lidství a tato zásluha zaručuje jí v každém budoucím kulturním měření světovém podíl v aktivní bilanci.
Josef Šup
Bylo dáno jednak naším postavením jako jedné z částí habsburské monarchie a pak i naším sousedstvím s Německem, že do Německa, počítaje v to i území poválečného Rakouska, pronikla naše literatura poměrně nejvíce, dokonce více než do zemí slovanských. Již brzy po polovici 19. století objevily se v Německu antologie z naší slovesné tvorby a do konce toho století vyšlo tam ještě nemálo podobných antologií, věnovaných hlavně poesii. Ale i celé sbírky veršů byly před válkou překládány do němčiny, vedle Erbenovy Kytice na př. knihy Jana Nerudy, Vítězslava Hálka, Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, J. S. Machara i Otokara Březiny. Z prosaiků byli už před válkou překládáni do němčiny Božena Němcová, Karolina Světlá, Jan Neruda, Alois Jirásek, M. A. Šimáček, Ignát Herrmann a Fráňa Šrámek, z dramatiků F. A. Šubert, Jaroslav Vrchlický, Jaroslav Kvapil a Arnošt Dvořák. Tento proud literární vzájemnosti, již před světovou válkou značný, se po ní ještě zvětšil. Dnešní Němec může číst v překladech celý Macharův cyklus Svědomím věků, většinu veršů Otokara Březiny, básně Sovovy, Wolkrovy i Nezvalovy a Bezručovy Slezské písně dokonce ve čtveru překladů. Z nejnovějsí prosy je přeloženo do němčiny téměř celé dílo Karla Čapka, jehož některé knihy se dočkaly dvojího i trojího vydání, několik románů Olbrachtových, Vančurových a Durychových a po jednom přeloženém románu z tvorby Fráni Šrámka, Emila Vachka a J. R. Vávry.
Ze slovanských zemí, které co do počtu překladů následují hned za Německem, přijímaly a přijímají českou literární produkci v sestupné míře Jugoslavie, oblast polská, Rusko a Bulharsko a čestné zmínky si zaslouží i lužičtí Srbové. Na území dnešní Jugoslavie vyšel již dávno před válkou J. A. Komenský, Jan Kollár, K. H. Mácha, Karel Havlíček, četná díla Boženy Němcové, Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha, Aloise Jiráska, J. S. Machara a mnoha jiných, po válce se překlady staly ještě četnějšími a moderní naší produkci básnické, beletristické i dramatické je věnována značná pozornost. Je překládán znovu K. H. Mácha a Julius Zeyer, dále J. Š. Baar, bratří Mrštíkové, Ivan Olbracht, Fráňa Šrámek, Jaroslav Durych, Karel Čapek, František Langer, Karel Nový, Marie Majerová, Jiří Wolker i Vítězslav Nezval. O úspěchu některých děl nelze pochybovat. Babička Boženy Němcové byla — pokud víme — vydána pětkrát, po dvou překladech, charvátském a slovinském, mají Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník, Vančurův Útěk do Budína a Langrův Pes druhé roty. I o nejmladší tvorbu je živý zájem. V literárních listech vycházejí překlady veršů Tomanových, Halasových, Bieblových, Čarkových i Bednářových a pros Durychových, Němečkových i Čepových. — Polská oblast, kam patří zeměpisně i některé překlady ukrajinské, znala před válkou Hálkovy Večerní písně (vyšly v šesti různých vydáních), básnická díla F. L. Čelakovského, Karla Havlíčka, Jana Nerudy, J. V. Sládka, Jaroslava Vrchlického a J. S. Machara a z prosaiků Karolinu Světlou, Julia Zeyera, Aloise Jiráska, M. A. Šimáčka, Růženu Svobodovou a Viktora Dyka. Po válce i K. M. Čapka-Choda, K. V. Raise, Karla Čapka, celého Haškova Vojáka Švejka a po jednom románu z Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Benjamina Kličky a Jana Čepa. Zato Babička Boženy Němcové byla do polštiny přeložena teprve roku 1927. Že možnosti pro naši novou literaturu v oblasti polské jsou dobré, dosvědčuje to, že roku 1938 bylo zahájeno vydání Polskoczeske biblioteky ve Varšavě, jejíž prvé dva svazky jsou věnovány překladům románů Josefa Knapa a Egona Hostovského. — Rusko, které znalo před válkou jen málo z naší poesie, zato však velmi četná prosaická díla Jiráskova a něco z tvorby Karoliny Světlé, Julia Zeyera a K. V. Raise, poznalo ještě za války v překladech ruských i ukrajinských díla Havlíčkova a z několika v Kyjevě a v Petrohradě vydaných antologií i jiné naše básníky. Po válce překládalo hlavně romány, povídky i causerie Karla Čapka a z jeho dramat hru RUR, celého Haškova Vojáka Švejka i s Vaňkovým pokračováním a snad všechny ostatní Haškovy humoresky a sledovalo velmi pozorně zejména nejnovější, sociálně zaměřenou tvorbu, jak o tom svědčí překlady z Ivana Olbrachta, Vladislava Vančury, Josefa Kopty a Karla Konráda. — Z ostatních zemí slovanských poklesl, jak se zdá, po světové válce zájem o naši literaturu v Bulharsku. V minulosti patřilo Bulharsko mezi země, kde naše literatura měla značný vliv, a snad i tu bude nová česká literatura zase mít roli prostředníka mezi západem a východem. — Naše předválečná i poválečná literatura byla přátelsky, ba dychtivě přijímána i u lužických Srbů. Před válkou a po ní byla do lužické srbštiny přeložena díla K. J. Erbena, Prokopa Chocholouška, Boženy Němcové, Václava Beneše-Třebízského, Svatopluka Čecha, Aloise Jiráska, Terézy Novákové, J. Š. Baara i Petra Bezruče a naše slovesná tvorba nacházela na území lužickém i zřetelný ohlas v tvorbě domácí.
Zájem o naši literaturu již před válkou daleko překročil hranice geografického sousedství a kmenových vztahů. Také velké kulturní země západní Evropy, Francie a Anglie, země s kulturou jistě soběstačnou a cizím vlivům jen těžko přístupnou, nejen naší literární tvorbě dávaly, nýbrž ji i přijímaly. O předválečné Anglii platí plně to, co jsme řekli na počátku: pozornost si vynucují zjevy výjimečné (Hus, Komenský), jinak je výběr náhodný. Poválečný výběr se už ukazuje i bohatší i soustavnější. Z díla Karla Čapka se překládá šmahem všecko, ojediněle je překládán J. S. Machar, Jaroslav Hašek a Jaroslav Durych, mnoho se i po válce překládá z literatury starší (Božena Němcová, Vítězslav Hálek, Alois Jirásek). — Ve Francii se vyvíjely věci podobně. Roku 1866 vyšla v překladu Louise Legera antologie Chants héroïques et chansons populaires des Slaves de Bohême, roku 1896 byla přeložena Kollárova Slávy dcera, spíše asi jako jedno z čísel t. zv. slovanské elzevírské knihovny než jako projev opravdového zájmu, a dostalo se i na povídky Nerudovy a Babičku Boženy Němcové. Po válce překladů přibylo a že výběr není nahodilý, dokazují jména K. H. Mácha, Alois Jirásek, K. M. Čapek-Chod, Karel Čapek (jehož úspěch je ve Francii mnohem menší než v Anglii), Otokar Březina, Karel Toman, Ivan Olbracht, Fráňa Šrámek a Jiří Wolker.
Z ostatních evropských zemí znalo naši literaturu už před válkou také Švédsko (Antologie z české lyriky, básně Jana Nerudy, dva svazky povídek Svatopluka Čecha), Dánsko (Babička Boženy Němcové a román K. V. Raise Rodiče a děti) a Holandsko (Herrmannova historie rodu Kondelíkova a Vejvarova). I v těchto zemích se po válce zájem zvětšil a dodnes vzrůstá. Zejména v Holandsku je naše nejnovější literatura zastoupena hojně a dobře, dokonce autory, kteří jen zřídka byli překládáni, jako Emil Vachek, Karel Nový, Jan Čep a E. Hostovský; humor dodal Holanďanům po válce ovšem zase Jaroslav Hašek. Také malé Dánsko dovedlo velmi informovaně volit překládané autory (Karel Čapek, Jaroslav Durych, Ivan Olbracht) a ve Švédsku zase zaslouží zvláštního zaznamenání stoupající zájem o české výtvarnictví a českou historii. O pevných kořenech česko-švédských kulturních styků svědčí i vzájemné výstavy knih a výtvarného umění, pořádané v roce 1937 a 1938. Z ostatních menších států evropských hodně překládalo a překládá z naší literatury i Rumunsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko a Finsko, jen velmi málo a náhodně Maďarsko. Do Norska pronikl jen Alois Jirásek a i Karel Čapek teprve roku 1937 svou Válkou s mloky. Ale i tu začíná být výměna kulturních statků intensivnější, z díla Čapkova byla do norštiny přeložena Válka s mloky a je připravena k vydání i Cesta na sever. Také Vachkovo Bidýlko vyšlo ve všech třech hlavních skandinávských jazycích, švédsky, dánsky i norsky.
Je zajímavé, že na jedné straně překládaly naši literaturu již před světovou válkou i národy malé, na druhé straně zase některé národy velké, kulturně vyspělé a světově orientované poznaly naši literaturu až po světové válce. Podle materiálu, který máme po ruce, jsou to zejména Italie a Španělsko. V Italii se teprve po válce objevil překlad Máchova Máje, Němcové Babičky, Nerudových Malostranských povídek a ani prosy Zeyerovy, obsahem právě Italii hodně blízké, nevzbudily tam pozornost dříve. Z autorů novějších byl tam překládán nejvíce zase Karel Čapek, z díla Olbrachtova byly přeloženy dva romány a jeden román z díla K. M. Čapka-Choda a jedna hra Hilbertova. Také ve Španělsku byla překládána naše literatura teprve až po válce, a to ještě jen díla našich starších autorů.
Chceme-li však nakreslit obraz pronikání české literatury do světa, nesmíme se při tom omezit jen na Evropu. Lze říci, že je jen málo kulturních zemí vůbec, do nichž by si naše literatura nebyla našla cestu, zvlášť když předpoklad k tomu byl jí dán už překlady do jazyků tak vysloveně světových jako je němčina, francouzština a angličtina. Ale v mnohých mimoevropských zemích byly pořizovány i překlady vlastní. Zvláštní postavení mají ovšem Spojené státy severoamerické, kde zájem o českou literaturu má dlouhou a našimi krajany účinně podporovanou tradici. Už před válkou vyšel tam Komenský, Masaryk a Tyrš, z poesie výběr a z krásné prosy Němcové Babička a povídky Vítězslava Hálka a Karoliny Světlé. Po válce počet antologií ze starší i novější poesie i prosy vzrostl a byl překládán i K. H. Mácha, znovu Božena Němcová, Karel Havlíček, Vítězslav Hálek a Jaroslav Vrchlický, velmi četně Karel Čapek, ojediněle Jaroslav Hašek, Jaroslav Durych a František Langer. Ze států jihoamerických si zaslouží zmínky Brasilie a Chile, třebas se tam překlady z naší literatury objevily jen ojediněle a ve výběru zřejmě náhodném.
I na daleký východ pronikla naše literatura. V Japonsku byly vydány knihy Masarykovy, komedie bratří Čapků Ze života hmyzu, dramata Karla Čapka RUR a Věc Makropulos i jeho Hovory s Masarykem. Čína si přeložila Masarykovu Světovou revoluci.
Z jednotlivých autorů byl před válkou nejvíce překládán do cizích jazyků Alois Jirásek, a z jeho díla zase nejvíce Psohlavci, pak Filosofská historie, několikrát byly přeloženy i Staré pověsti české, z her Lucerna a Gero. Nejvíce překládaným dílem české prosy byla však před válkou Babička Boženy Němcové. Ta vyšla — pokud víme — už tehdy v cizině dvanáctkrát, a to i v té cizině, která jinak o naší literatuře věděla jen málo nebo nic. Zájem o tuto knihu nezmizel ostatně ani po válce, byla nově vydána ve Španělsku, Jugoslavii a na území polském. V oboru poesie se před válkou početností překladů Jiráskovi blížil Vrchlický. Nejvíce překládanou sbírkou poesie nebyla však zase — jako u prosy — žádná ze sbírek tohoto autora, ale Hálkovy Večerní písně, které byly vydány v cizině sedmkrát a na území polském a ve Spojených státech dosáhly dokonce několika vydání.
Z poválečných prosaiků je daleko nejúspěšnější autor Karel Čapek. Překlady jeho děl do cizích jazyků značně překročily počet jednoho sta a lze tu mluvit o úspěchu vpravdě světovém. Dlouho bylo v cizině nejznámějším jeho dílem drama RUR, ale v poslední době, kdy jméno tohoto autora má v kulturním světě už bezpečně dobrý zvuk, předstihl toto drama počtem překladů román Válka s mloky, který byl během necelých tří let vydán dvanáctkrát v osmi různých jazycích. Z ostatních románů Karla Čapka, z nichž zejména v anglosaském světě žádný nezůstal nepovšimnut, nalezly zvlášť velkou odezvu v cizině Hordubal a Krakatit, z dramat zmíněné už RUR. S velkým zájmem se setkaly i Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem; vyšly v cizině devětkrát v sedmi jazycích.
Se světovým úspěchem knih Čapkových může soutěžit jen jedno dílo naší prosy, Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Cizina rozeznala nesporné hodnoty Haškovy satiry na rakouské vojenství dříve, než jsme je dovedli ocenit my a Švejk se stal nejpřekládanějším dílem naší literatury (pokud víme, byl přeložen do 17 jazyků). Úspěch knihy o Švejkovi upozornil i na ostatní Haškovy povídky a tak na příklad v Rusku, kde část Švejka vznikla a prvně vyšla, byly přeloženy snad všechny Haškovy prosy. Mnoho jeho povídkových knih bylo přeloženo i do srbštiny a lotyštiny. — Velký úspěch v cizině má také Ivan Olbracht. Jeho Nikola Šuhaj loupežník byl přeložen do dvanácti řečí, Žalář nejtemnější do čtyř řečí. Z naší poesie byl po válce častěji překládán Máchův Máj (do pěti řečí), básně Macharovy, Wolkrovy a Březinovy a několikrát znovu už před válkou překládané Bezručovy Slezské písně.
S obrovským ohlasem, jaký v celém vzdělaném světě vzbudily stále znovu a znovu překládané spisy Husovy (zvláště jeho Listy) a spisy J. A. Komenského, lze srovnat po válce jen světový ohlas filosofických a politických knih T. G. Masaryka. T. G. Masaryk byl znám ovšem v cizině už před válkou, kromě však oblasti německé jen v cizině slovanské. Lze říci, že Masaryka-filosofa objevil pro svět až Masaryk-politik. Osmkrát byla přeložena Masarykova Světová revoluce, šestkrát Ideály humanitní, čtyřikrát Rusko a Evropa a Nová Evropa. V budoucnosti se bude k dílu Masarykovu dnešní Evropa i svět jistě vracet, také v tom bude osud jeho díla obdobný osudu díla Husova a Komenského.
Dramatická tvorba česká byla nejen překládána do cizích jazyků, ale prošla a prochází mnohými cizími scénami v Evropě i mimo Evropu. Před válkou byl vliv naší dramatické tvorby omezen jen na některé země slovanské. Nejsilněji se projevil v Bulharsku zásluhou režiséra a herce J. Šmahy, který řídil počátkem tohoto století po několik let Národní divadlo v Sofii. Tam byly hrány některé hry Jaroslava Vrchlického, Josefa Štolby, F. X. Svobody, Jaroslava Kvapila a po válce hry Františka Langra, Karla Čapka a Viléma Wernera. Ochotné přijetí nalézaly naše hry odedávna na jevištích lužickosrbských; již roku 1862 byl tam hrán Klicperův Rohovín Čtverrohý, později Jiráskův Gero a Šubertův Jan Výrava. Po světové válce úspěch vpravdě světový měly hry bratří Čapků, z nichž nejúspěšnější bylo drama Karla Čapka RUR, které prošlo nejen snad všemi jevišti stálých evropských divadel, ale i četnými jevišti Severní i Jižní Ameriky, Japonska i Australie. Také mnohá venkovská města v četných státech evropských a hlavně v obou dílech Ameriky poznala tuto i jiné Čapkovy hry z provedení kočovných společností. Z ostatních her mělo světový ohlas společné dílo bratří Čapků, komedie Ze života hmyzu. Hra Věc Makropulos byla provedena na mnoha jevištích evropských, mimo Evropu byla hrána jen v Novém Yorku. O světovém úspěchu naší dramatické tvorby lze mimo to mluvit snad už jen u dvou dramatiků, Františka Langra a Viléma Wernera. Z Langrových her skoro stejně velkých úspěchů dosáhly komedie Velbloud uchem jehly a hra Periferie, které prošly nejen Evropou, ale byly hrány i v Severní a Jižní Americe. O značném, třebas jen evropském ohlasu lze mluvit u komedie Kariéra Ferdyše Pištory. Z her Viléma Wernera prošla jevišti mnoha evropských zemí hra Lidé na kře, a velký, třebas rovněž jen evropský ohlas měla i hra Právo na hřích. Jiní naši dramatikové nalézali v cizině přijetí jen ojedinělé, třeba čestné (Hilbert, Kvapil, Šrámek, bratří Mrštíkové, Edmond Konrád, Olga Scheinpflugová).
Již tento stručný přehled ukazuje jasně, že česká slovesná tvorba, která v tisícileté, další vývoj Evropy a lidstva nejednou předjímající historii našeho kulturního snažení stála často v popředí, zachovává si čestné místo i v době po světové válce. Teprve budoucnost může ukázat, nakolik lze v světové kultuře zjistit její skutečný vliv a které trvalé hodnoty dnešní česká literatura Evropě a lidstvu opravdu dala. Už dnes je však jisto, že vnáší rovnoprávný hlas českého ducha do duchového chóru národů veškeré světové civilisace. Přijímá od světa i světu dává, stojí v řadě těch literatur, které bojují nejen za ideál krásy, ale i za ideál vyššího lidství a tato zásluha zaručuje jí v každém budoucím kulturním měření světovém podíl v aktivní bilanci.
Josef Šup