Zlato Mince

Český národopis a jeho evropský význam.

Český národopis a jeho evropský význam.


Josef Dobrovský († 1829), zakladatel slovanské filologie, vybudoval v Praze světové středisko slovanských studií, které si zachovalo přední místo i později, kdy v čele bádání o Slovanstvu stanul veliký Pavel Josef Šafařík († 1861). Z pražské školy slavistické vzešla prodlením prvních čtyř desetiletí 19. stol. vědecká díla, která vynikala nejen širokým pojetím, ale i důkladným zpracováním rozsáhlé látky a řadí se podnes do skupiny vrcholných výtvorů romantické vědy.

Vlivem evropského romantismu, který plodně působil na domácí snahy vlastivědné i naukové, oživl tehdy po celém Slovanstvu zájem o lidovou poesii, patrný nejen z prací sběratelských, ale i ze soudobé tvorby básnické. Lidová píseň se stala bojovným heslem nové estetiky, která dávala mladým spisovatelům možnost proniknouti k umění, pokládanému za národní v plném smyslu slova. V naší slovesnosti bylo třeba posíliti literární tradici, ochablou v období 1620 — 1780 a proto lidová píseň byla vítaným inspiračním zdrojem, zvítězila bez boje a záhy plně ovládla v naší poesii.

Z podnětů daných Dobrovským a mladším pokolením romantickým se vyvíjelo naše bádání národopisné, které záhy dosáhlo výsledků úrovně evropské. Žák Dobrovského, básník František Ladislav Čelakovský, vydal vl. 1822 — 27 ve třech svazečcích první výbor lidových písní slovanských, Slovanské národní písně, který kritika dávno zařadila ke skvělým činům mladé slavistické školy české. Sborník oživil sběratelský ruch zejména u Poláků a Ukrajinců, dobyl si plného uznání i v západní Evropě a byl téměř po tři desetiletí pramenem, z něhož básníci i národopisci čerpali vědomosti o lidové poesii slovanské. Stejně cenná byla veliká sbírka slovanských přísloví, Mudrosloví národu slovanského v příslovích (1852), obsahující přes 15.000 přísloví rozdělených s hlediska ideového.

V dějinách evropského národopisu má průkopnický význam P. J. Šafařík jednak svým vrcholným dílem Slovanské starožitnosti (1836/37), které úhrnnými rysy zobrazilo staroslovanskou kulturu od úsvitu dějin do středověku, jednak knihou Slovanský národopis (1842), obsahující první národopisnou mapu Slovanstva, zpracovanou na základě nejlepších statistických a zeměpisných údajů, které si autor tehdy mohl opatřiti, kromě toho pak přesný popis zjišťující počet jednotlivých národů slovanských, hranice jejich jazyka, výčet nářečí a ukázky čerpané z lidové poesie. Také Slovanský národopis, založený na kritickém studiu všech dostupných pramenů i na vlastním bádání Šafaříkově se právem pokládá za vědecký čin, který svým kulturním významem daleko přesáhl hranice zemí českých.

V dalším rozvoji našeho národopisu se podstatně rozšířila základna bádání, které se od let čtyřicátých zabývá také zvykoslovím a lidovým podáním v plném rozsahu. Tomuto období, vymezenému asi r. 1840 — 71, vtiskl ráz K. J. Erben vlivem své souladné osobnosti, v níž šťastného sběratele a svědomitého vědeckého pracovníka doplňoval básník vzácného nadání. Erben se zabýval bájeslovím a v duchu mytologické školy bratří J. a W. Grimmů věřil, že se v ústní slovesnosti zachovaly stopy světového názoru pohanského, které lze zjistiti zejména srovnávacím studiem lidových pohádek. Proto se bedlivě zabýval právě lidovou prosou slovanskou a r. 1865 vydal Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Čítanka slovanská s vysvětlením slov. Tato kniha má čestné místo v dějinách světových studií o lidové prose. Jest to první soubor lidových pohádek slovanských, sestavený vynikajícím znatelem, který si dovedl opatřiti ukázky i z oblastí tehdy málo známých. Texty kašubské byly otištěny po prvé, vzácné byly také ukázky bulharské; povídky ukrajinské byly porůznu vydávány, ale teprve Erben sestavil první sborníček ukrajinských pohádek, čerpaných z celé oblasti jazyka ukrajinského, totiž nejen z jižní Rusi, ale i z býv. Haliče. Erbenovo úsilí zařaditi do sbírky pohádky z celého území slovanského oživilo činnost sběratelskou zejména tam, kde se tomuto druhu podání nevěnovalo dosti péče, ano, lze říci, že povídky kašubské a bulharské svět poznal teprve ze Slovanské čítanky.

Náš romantický národopis zdárně splnil své poslání: synthetické práce F. L. Čelakovského, P. J. Šafaříka a K. J. Erbena měly dosah světový, nad to pak Slovník naučný (1860 — 74) redigovaný F. L. Riegrem dovršil činnost Erbenova období pečlivým souborem hesel, který vyčerpával okruh slovanského bájesloví, ústní slovesnosti i zvykosloví v širokém smyslu slova a převýšil vše, co až do té doby i později přinesla světová literatura.

Positivistická kritika ukázala nezbytnost nového podrobného bádání analytického, které u ostatních Slovanů zvítězilo teprve v letech osmdesátých 19. stol., kdežto na Rusi proniklo do studia lidového podání již od polovice století. Po smrti Erbenově nastalo u nás období přechodní, vyplněné prací epigonů namnoze horlivých, jimž se však nepodařilo dosáhnouti vyšší úrovně; jediný František Vymazal sborníkem Slovanská poezije (I. — II. 1874) nahradil anthologii Čelakovského novým souborem lidových písní slovanských, čerpaných z bohatých zásob, které zachovali sběratelé předešlých desetiletí. Slovanská poezije však nevzbudila ohlasu v světové literatuře, poněvadž doba nadšeného zájmu o lidovou poesii minula.

Romantický národopis dosáhl pronikavých úspěchů v oboru ústního podání a zvykosloví, avšak hmotné kultuře lidové věnoval pozornosti málo, ačkoliv etnologický rozbor vyžadoval prohloubeného studia celého prostředí, v němž lid žil a pracoval. V západní Evropě zvítězil tento směr v pracích etnologů i antropologů anglických a francouzských, kteří se zabývali primitivními národy hlavně v zámořských koloniích svých států. Ze Slovanů nejdříve Rusové zahájili — podle vzoru anglického — v souvislosti s bádáním antropologickým sběratelskou práci v oboru lidových krojů, nářadí, domáckého průmyslu atd. a uspořádali rozsáhlou národopisnou výstavu v Moskvě r. 1867, jíž znázornili život Rusů, zejména však ostatních národů sídlících v carské říši.

Byl to ohlas dalekosáhlé reformy agrární r. 1861, která ukládala vládě povinnost zabývati se hlavně poměry nejsilnější vrstvy obyvatelstva v ruském carství, t. j. stavu selského, ale vedle toho působily také tendence slavjanofilské, poněvadž výstava obsahovala ukázky typů všech národů slovanských a jejich hmotné kultury.

Moskevská výstava vytyčila cestu, ale ostatní země slovanské tehdy ještě nebyly dostatečně připraveny, kromě toho pak politický dosah sjezdu slovanských politiků a kulturních pracovníků v Moskvě r. 1867 vzbudil v evropské veřejnosti zájem daleko živější než vědecký podnik národopisný, který se namnoze pokládal za pouhou záminku, zastírající vlastní podstatu sjezdu.

V druhé polovici stol. 19. postupně zvítězil v západní Evropě ve všech oborech lidové kultury duchové i hmotné kritický směr srovnávací a metody etnologické. Romantismus přihlížel především k estetickým hodnotám lidového podání, kdežto positivistická věda zdůraznila jeho dokumentární dosah s hlediska sociologického a tím pronikavě změnila nazírání na lidovou vzdělanost vůbec. Rozmach koloniální politiky evropských velmocí od osmdesátých let 19. století podporoval bádání o primitivních národech, ale srovnávací rozbor ukázal, že výzkumy exotické etnologie dávají možnost plně porozuměti mnohým dávným přežitkům evropským. Z českých pracovníků v tom směru vynikl dr. Emil Holub, jeden z nejvýznamnějších cestovatelů po Africe v stol. 19., který výsledky svého sedmiletého pobytu v Africe zpracoval ve dvou rozsáhlých dílech a nad to uspořádal výstavy v Praze (1879, 1892) a ve Vídni (1880 a 1890). Vlivem exotického národopisu vzrostl také v Evropě zájem o lid, zejména u Slovanů, v jejichž starobylé kultuře zemědělské, málo dotčené vývojem civilisace 19. století, se zjistilo mnoho vzácných rysů archaických. Vedle těchto podnětů vědeckých působilo však na rozkvět národopisu také obrození uměleckého průmyslu, který hledal nové inspirační zdroje a našel je v staré domácí tradici, stejně působil v době prudkého vzestupu socialismu pokrok sociálních věd, které soustřeďovaly pozornost na lid v širokém smyslu slova a posléze také další vzrůst nacionalismu, který zejména u národů slovanských posílil snahy o svébytnost a o rázovité projevy národní kultury.

Souběžným působením všech těchto různých vlivů nastal také v národopisném bádání českém obrat, který lze označiti za počátek nového období. Jako rys nejpříznačnější jest třeba uvésti všestranné prohloubení sběratelské práce v oboru hmotné kultury lidové, jehož prvním skvělým výsledkem byla česká chalupa na Zemské a jubilejní výstavě v Praze r. 1891. Obětavému úsilí družiny pracovníků se podařilo vybudovati na výstavišti typ selského domu, jehož vnitřní zařízení a výzdoba znázorňovaly vybranými ukázkami všecky stránky lidového života a umění.

Neobyčejný úspěch této exposice povzbudil F. A. Šuberta, spisovatele a ředitele Národního divadla v Praze, k podniku vskutku monumentálnímu, k Národopisné výstavě uspořádané v Praze v květnu r. 1895. Šlo o to, znázorniti v měřítku velice rozsáhlém život lidu českého a slovenského, t. j. především selského, a podati obraz jeho kultury duchovní i hmotné. Péčí skupiny architektů byla vybudována veliká výstavní vesnice, vytvořená z typických staveb v nejvýznamnějších oblastech českých, moravských, slezských i slovenských, opatřených nábytkem, nářadím a vůbec celým zařízením. Ve výstavním paláci jakož i v ostatních stavbách připojených k výstavní dědině byly přebohaté exposice všech oborů lidového umění i kultury materiální. Přípravné práce výstavní byly provedeny velice důkladně. Bylo uspořádáno 175 výstavek v městech krajinských, z nichž byly vybrány nejlepší předměty, konalo se 13 sjezdů, které podrobně porokovaly o základním rozvrhu výstavy i o důležitých otázkách národopisných a technických. Organisační řád výstavní rozdělil celou látku na čtyři skupiny: I. Jádro výstavy, výstava lidopisná, t. j. oddělení zeměpisné s oddělením demografickým, oddělení antropologické, dialektologické, literatura lidopisná, lidová hudba, lidové drama, lidové kroje a vyšívání, zvykoslovné oddělení, lidové stavitelství, výtvarné umění lidové, jídla a nápoje, zemědělství, včelařství, rybářství, plavectví, lesnictví, domácnost lidu. II. Kolektivní výkony krajinské. III. Kulturně-historické přídavky. Archeologie, oddělení literární, dramatické, hudební, stavební, krojové, činnost české ženy, histor.-průmyslové oddělení, obchodní, sociální, spolkové, české zábavy, žurnalistické, školské, duchové kultury, oddělení vojenské, právní, náboženské. Různá oddělení menší. IV. Nový průmysl domácí s národními motivy. Výstava byla otevřena od 15. května do 2.3. října 1895 a navštívilo ji celkem 2,065.000 osob od nás i ze zahraničí.

Národopisná výstava pražská byla ve své době nejvýznamnější pokus znázorniti stavbami a exposicemi předmětů život selského lidu z oblasti celého národa. Byly sice obdobné podniky již dříve — vedle exposice moskevské r. 1867 — na př. na vídeňské výstavě r. 1873 byly ukázky výšivek slovenských, které zaslal Andrej Kmeť, r. 1880 byla výstava národních krojů v Praze, v Trnavě r. 1883 vzbudily podiv lidové výšivky slovenské, r. 1880 zobrazila národopisná výstava v Kolomyji rázovitou oblast karpatskou (Pokucie), v Moskvě Vserossijskaja vystavka r. 1882 si vytkla za úkol vystaviti ukázky lidového průmyslu, v Novém Sadě uspořádali r. 1884 výstavu ručních prací selských žen, zemská výstava ve Lvově r. 1894 měla národopisné oddělení — avšak výstava v Praze udivila nejen mnohotvárnými stavbami, ale i bohatstvím sebrané látky: vynikající odborník, německý prof. M. Haberlandt prohlásil (r. 1895) exposici výšivek obsahující 12.000 čísel za soubor jediný svého druhu po stránce vědecké i umělecké. Vědecký význam výstavy převýšil vše, co se až do té doby vykonalo v evropském národopise. Výstava podala důkaz jednoty našeho národa v celé jeho oblasti v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Zejména exponáty ze Slezska, které bylo až do té doby téměř terra incognita po stránce materiální kultury, byly překvapením pro odborníky a naznačily zajímavé problémy z oblasti, která budila pozornost jako důležitá křižovatka vzájemných vlivů českých, polských a německých. Krásná pražská výstava měla však také výjimečný dosah národní, poněvadž byla pořádána přes prudký odpor bývalé vlády rakouské — jako projev jednotné vůle a ukázněné součinnosti celého národa, jako důkaz jeho vyspělosti a zralosti k životu v samostatném státě. Byla to smělá výzva, výmluvný symbol svobody, jemuž porozuměli návštěvníci ze zemí slovanských i cizích. St. S. Bobčev, Stanisław Ciszewski, Bronisław Grabowski, Jan Karlowicz, Řehoř Krek, Hieronim Łopaciński, Ivan Milčetić, M. MUrko, N. F. Sumcov, Z. D. Šišmanov ze zemí slovanských, odborníci cizí (Haberlandt, Heger, Heim, Lissauer, Meringer, Virchow a j.) posoudili pražskou výstavu s uznáním, které bez výhrady projevil na př. známý etnolog německý K. Rhamm napsav, že „výstava rozsahem i úplností svých sbírek a zvykoslovných představení vykonala dílo podivuhodné, takže je sotva možné přáti si více“. (Globus, 1896 sv. 69 str. 30 n.) Obecně se uznávalo, že pražská výstava má v dějinách evropského výstavnictví vůbec místo jediné svého druhu jako nejvelkolepější podnik zdárně provedený v oboru národopisném. (Zeitschrift f. österr. Volkskunde I, str. 221, 274.)

Odborníci si všimli zejména některých stránek organisačních a technických. Polský filolog H. Łopaciński pochválil exposice dialektologické, popsal mapu nářečí českých jakož i tabulky, naznačující vlastnosti hlavních nářečí českých a prohlásil úpravu tohoto oddílu za vzornou, pokud jde právě o nesnadné znázorňování lidové mluvy a vědecké práce jazykozpytné. (Prace filologiczne. Tom V. 1899 str. 299). Bron. Grabowski upozornil polské národopisce na topografii lidové písně, na mapy krojové, na rozmanité diagramy a mapy plastické (Wisła IX. 1895, str. 847 n.), německý sborník pro rakouský národopis (Zeitschr. für österreichische Volkskunde I, str. 121) otiskl dotazník o české ženě jako vzor pro výzkum toho druhu atd.

Úhrnem můžeme říci, že Národopisná výstava pražská působila podnětně na rozvoj národopisu slovanského i evropského vůbec užitím moderních metod kartografických v oblasti lidové kultury duchovní, přesnými představeními lidových her a výročních obřadů jakož i úsilím podati všude, pokud bylo lze, obraz úplný i správný. Veliká synthesa podniknutá u nás podnítila sběratelskou práci doma i u všech ostatních národů evropských a vytyčila cíle, k nimž by mělo směřovati srovnávací bádání.

Nejbližší ohlas Národopisné výstavy byl záměr uspořádati v Praze národopisnou výstavu německého lidu v Čechách, ale s podniku sešlo; ve Vídni se také uvažovalo o národopisné výstavě na oslavu panovnického jubilea císaře Františka Josefa I., ale ani tento podnět se nestal skutkem. Zato však nově založená Národopisná společnost rakouská ve Vídni sbírala — vlivem pražským — také národopisné předměty ze zemí českých a dostalo se jí v této činnosti podpory úřední. Vliv český byl patrný také v lužickém oddělení výstavy řemesel a uměleckého průmyslu v Drážďanech (1896); budovatel lužické výstavní vesnice, architekt Karl Schmidt, se v lecčems řídil výstavou pražskou. Také organisátoři milleniové výstavy v Budapešti (1896) oslavující 1000. výročí maďarského vpádu do nížiny uherské, vyšli ve svých návrzích z výstavní vesnice pražské a po nejedné stránce se řídili českým vzorem i v úpravě exponátů. Oddíl statisticko-etnografický měla také hygienická výstava ve Varšavě (1896).

Na území slovanském nebylo v nejbližší době po r. 1895 rozsáhlejší výstavy národopisné a proto v tom směru Praha působiti nemohla. Naproti tomu pražské Národopisné museum českoslovanské, které vzešlo z výstavy, bylo otevřeno již r. 1896 a tehdy vynikalo jako jedno z nejrozsáhlejších lokálních museí národopisných v Evropě, ačkoliv později bylo předstiženo rozvojem ústavů v jiných zemích sousedních. Národopisné museum českoslov. v Praze, spravované Národopisnou společností českoslovanskou, působilo v zemích slovanských jako podnětný příklad, povzbuzovalo pracovníky, aby se snažili dostihnouti český vzor, a tím podporovalo vývoj národopisu v ostatních oblastech slovanských. Založením Národopisného musea v Praze vzniklo pevné středisko organisační, které dávalo našemu národopisu možnost pronikati do zemí slovanských i do jiné ciziny, na př. na mezinárodní výstavu krojů v Petrohradě r. 1903, na mezinár. výstavu Exposition internationale des arts et métiers féminins v Paříži r. 1902, na mezinár. výstavu obchodních komor v Londýně r. 1906, na světovou výstavu v Miláně (1906), na výstavu Rakouského musea pro umění a průmysl ve Vídni (1906) atd. Péčí Národopisné společnosti spravující museum byla zaslána rozsáhlá česká kolekce národopisná do Petrohradu pro Národopisné museum cara Alexandra III., také do pařížského musea Musée ď’Ethnographie (Trocadéro) byly darovány ukázky české a slovenské atd.

Národopisná společnost českoslovanská, založená r. 1893, uspořádala za součinnosti celého národa výstavu a později se soustředila na správu musea i na činnost publikační. Rozkvět národopisného bádání českého souvisel sice s rozmachem tohoto studia v celém ostatním světě, ale je třeba přiznati, že působila také pražská výstava, třebaže tento důsledek nebyl zřejmý soudobým pozorovatelům, kteří očekávali daleko více. Národopisná výstava posílila blahodárný realismus v našich vědeckých pracích o duchovní i hmotné kultuře lidové, ukázala nutnost další činnosti sběratelské i nezbytnost vědeckých metod srovnávacích a tím vytvořila bezpečné základy. Není náhodou, že z kruhu pracovníků, kteří pomáhali budovati výstavu, vynikl Jiří Polívka jako jeden ze zakladatelů srovnávacích studií o lidových pohádkách slovanských, Lubor Niederle jako jeden z největších představitelů slovanské etnologie, Václav Tille pomníkovým dílem o českých pohádkách a Jindřich Matiegka jako tvůrce české antropologie. Vědecký svět mezinárodní dávno uznal zásluhy těchto mužů, kteří soustředěným úsilím dosáhli dalekého cíle vytčeného výstavou. Od r. 1895 zůstává synthesa nejdůležitějším úkolem našeho národopisu a pomníkové dílo encyklopedické Národopis lidu českého, zahájené r. 1918, plní odkaz tvůrců Národopisné výstavy. Až dosud vyšly tři díly naší národopisné encyklopedie, které zpracovaly Moravské Slovensko, České Kladsko a Českomoravskou vysočinu.

Podnět k tomuto velikému dílu soubornému dala Národopisná výstava r. 1895, která proto zůstává jedním z největších činů v oboru slovanského národopisu vůbec.

Jiří Horák
Zlatemince.cz - Investiční zlato. Zlaté investiční mince. Zlaté investiční slitky. Stříbrné mince. Limitované ražby a medaile Pražské mincovny, České mincovny a Mincovny Kremnica, mince ČNB a NBS. ©2003-2024 Zlaté mince - Numismatika. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování textů a fotografií je bez písemného souhlasu zakázáno.