Husitství a evropská společnost
Husitství a evropská společnost.
Poslušnost je mrtva, spravedlnost trpí, nic není ve svém správném pořádku“:
tak charakterisuje dobu na konci husitských válek Reformatio Sigismundi,
kniha sepsaná pod silným vlivem husitství, která jej svým způsobem převáděla
dál po celé jedno století. Její anonymní autor tu nemluví snad jako laudator
temporis acti, nýbrž jako muž smělého pohledu do budoucnosti. Nelituje
toho, co bylo; konstatuje, co je; a má přesný plán pro budoucno. Střeží se
třebas jen vyslovit jméno husitů, jímž přece tehdy zněla Evropa; staví svoje
plány pod auspicie císaře Zikmunda, jejich úhlavního nepřítele — a přece je
právě jeho kniha jedním z nejvýznamnějších literárních svědectví o vlivu husitské revoluce
na sociální dění v celém tehdejším kulturním světě. Je jakýmsi seismografickým záznamem o tom, jakou
sílu měl ještě i na své periferii otřes, jímž husitská revoluce zasáhla do všech mocenských
poměrů současné společnosti.
Jak to bývalo, dokud tu ještě všechno bylo „ve správném pořádku“? Na vrcholku feudální pyramidy, tak často zobrazované na středověkých kresbách, stojí papež; pod ním světský suverén; pak vysoké duchovenstvo, páni a rytíři; a v základech, nesoucích celou stavbu, selská masa. Tento společenský systém se svými odstupňovanými vztahy „poslušnosti“ a „spravedlnosti“ měl jednotný princip svojí výstavby v moci, kterou dávalo držení půdy v poměrech, kdy ještě nebylo jiného zdroje bohatství a moci.
Do tohoto jednolitého systému vrůstalo od počátku nového tisíciletí cizí těleso: město. Vyrůstalo někde zvolna, jinde horečně, všude nezadržitelně. Jako sídlo obchodu a řemesla stalo se centrem nových hospodářských možností a tím i novým sociálním činitelem, který se včlenil do feudální pyramidy a chtěl v ní pro sebe najít místo co nejvýhodnější. Uvnitř systému naturálního hospodářství položilo město základy hospodářství peněžnímu. A jeho nový princip bohatství a moci, peníze, se sice tvoří a rozmnožuje na jeho trzích, proniká však do celé společnosti. Zasahuje do všech jejích tradičních vztahů a rozleptává je jako lučavka, jíž nic nemůže odolat; rozvinuje se tu zápas o nové uspořádání hospodářských a sociálních vztahů.
V Čechách byly dány podmínky k tomu, aby se tento zápas rozvinul do hloubky, šířky a síly větší než kdekoli jinde. Sem totiž bylo peněžní hospodářství, vázané na město, přeneseno později a nezprostředkovaně už ve svých značně rozvitých formách. Prudký, otřesů plný vývoj, který odtud resultoval, byl ještě stupňován stejně náhlým rozmachem těžby kutnohorského stříbra, jenž měl všechny důsledky inflace. To všechno přispívalo k prohloubení sociálních rozporů ještě nad onen stupeň intensity, jehož dosáhly jinde; jejich větší šířka byla podmíněna zejména hospodářskou a politickou jednotou země, která byla na současné poměry už velmi rozsáhlým teritoriem.
A tak, když konečně na počátku 15. století byla atmosféra Čech těhotná bouří, nevybilo se nahromaděné napětí snad jen lokálními vzpourami nebo jen povstáním jedné vrstvy, jako tomu bylo jinde v Evropě už v průběhu předchozího století, nýbrž vybuchlo všeobecnou revolucí. „Každý chtěl lehce živ býti,“ charakterisuje její sociální kořeny současný reakcionářský veršotepec s plochostí, typickou pro lidi jeho druhu. Ve svém skládání vypočítává jako nositele převratného hnutí:
panoše i rytíře, pány, kněží, také žáky, vládyky, zpupné sedláky
a nezapomíná ovšem ani na „mnohé řemesníky spolu“; šetří jen krále Václava, zatím už zemřelého, ačkoli stejně s ním smýšlející opat-kronikář Ludolf Zaháňský nazval všechny husity odchovanci a žáky Václavovými. A i když je jasno, že fronta tak široká byla sama v sobě plná rozporů, které ji dříve nebo později musely rozvrátit a postavit jedny proti druhým — přece se právě v ní přesvědčivě projevila mnohem vyšší úroveň, jaké dosáhla husitská revoluce ve srovnání s kterýmkoli jiným z oněch revolučních hnutí středověku, do nichž přerůstala krise feudalismu, otřeseného důsledky peněžního hospodářství.
Proto též působila husitská revoluce na ostatní Evropu nepoměrně víc a trvaleji než ony dílčí revolty. Z českého centra vyzařovala teď nová síla zpátky do prostředí, kudy se už v dlouhé řadě právě minulých desítiletí převalila vlna odporu a vzpoury, která tu přes porážky, k nimž byly příliš úzké pokusy předem odsouzeny, zkypřila půdu pro sémě z „kacířských“ Čech.
Kdekoli v pozdějším středověku narostlo revoluční hnutí do větší šíře, všude se jeho hlavní útok obracel proti církvi. Zde totiž mohly splynout aspoň do přechodně společné ofensivy jinak disparátní zájmy všech ostatních složek feudální společnosti. Venkov, přetížený dávkami pánům a státními daněmi, proklínal kněžské svatokupectví, jež stále zvyšovalo ceny všech církevních úkonů. Městské cechy žárlily na privilegovanou konkurenci řádových dílen, osvobozených od daní. Všechno plebejské obyvatelstvo měst trpělo pod lichvou věčných rent, jimiž je vydírali zvláště též bohatí preláti; a v touze po hmotné i duchovní rovnosti volalo po návratu k demokratickým principům prvotní církve. Vysoká i nízká šlechta pohlížela úkosem po obrovském velkostatku černé ruky, jenž denně rostl v důsledcích ideologického tlaku církve. Světští suveréni těžce nesli existenci samostatné církevní justice, samostatných církevních sankcí a především samostatné finanční politiky církve na území svých států a stáli někdy v latentním, jindy v otevřeném konfliktu s Římem nebo s jeho exponenty ve svých zemích. Z krise feudalismu, vyvolané důsledky peněžního hospodářství, rostly tendence k zjednodušení společenské stavby vytlačením papežství — jež samo prožívalo chronickou krisi — z jeho příliš dominující posice. Situace uzrávala k řešení: tu musel být evropský svět nesmírně citlivý k podnětu takové intensity, jaký vzešel z vítězství husitské revoluce.
Jak na něj reagoval?
Každá velká revoluce stupňuje ještě daleko za hranice své vlastní oblasti naději a touhu těch, kdo se cítí spřízněni s vítězi, stupňuje však i strach těch ostatních; posiluje všude vůli ke svobodě, ale též preventivní odpor utlačovatelů; rozdmychuje ofensivní tendence jedněch a rozhořčuje defensivu druhých. Působí tak jako katalysátor všech sociálních procesů své doby a urychluje vývoj na jejich hlavní linii.
Tak působila i husitská revoluce na současnou Evropu. Dost daleko za hranice Čech zasáhly její přímé akce; mnohem dále zasahovala její propaganda; a nejdále působil její vítězný příklad sám, jenž otevíral mysli a srdce katalysátoru její propagandy.
Jaký byl celkový ráz této propagandy? Císař Zikmund ve svých listech opětovně varoval šlechtu v Říši před českými kacíři, kteří obmýšlejí „záhubu vší šlechty“. Jejich chiliastická hesla šla nejprve vskutku tak daleko; avšak v husitské zahraniční propagandě není po nich vlastně ani stopy. Už proto ne, že se tato propaganda obracela též k vládnoucím světským vrstvám, které chtěla proti vůli Říma pohnout k sjednání míru a které by přirozeně byla musela odradit sebemenší zmínka o požadavcích sociálního radikalismu. V souvislosti s mírovou agitací vysvětlovala čtyři pražské artikuly jako společný program husitské revoluce, k jehož následování zároveň vybízela. Žádný z těchto článků už neobsahoval sociálních požadavků v užším smyslu slova, obdobných těm, jaké vytyčila městská chudina ve 12 článcích Táborů z r. 1420 nebo jaké zdůrazňoval radikální venkov ve své chiliastické agitaci. Bylo by sice možno říci, že všechno to bylo ještě aspoň implicite obsaženo v onom pražském artikulu, který žádal svobodné hlásání slova božího: vždyť právě z Písma vyvozovali Táboři sociální program „zákona božího“; avšak husitská oficiální propaganda se sama varuje rozvádět jej v tomto směru. Byla tu snad nějaká „šeptaná propaganda“, která by mohla působit zvláště též na negramotné vesnici? Nevíme o tom nic určitého. Poděšená duchovní i světská vrchnost ji sice tušila za každým odvážnějším hnutím; lze však mít za to, že ve většině případů šlo prostě o působení husitského příkladu, jehož pověst pronikla ovšem všude a jenž byl svůdný pro městskou a venkovskou chudinu, právem nespokojenou. Nepřátelský jí klingenberský kronikář píše o ní, že se jí chování Čechů velmi zamlouvalo: „Neboť jakož v těch časích byla silná nálada proti kněžím a obecný lid rád slyšely když je volali k pořádku a jak se má každý s druhým rozdělit o svůj majetek; tak rostla stará nenávist, kterou sedláci a kněži k sobě mají.“
Jak tato stará nenávist vyrostla v dobách největších úspěchů husitských vojsk až v dalekém Porýní, o tom se dočítáme v poděšeném listě Petra Brunetiho, notáře basilejského koncilu:
„Nedlouho před mým příchodem na Rýn — píše tu — povstalo téměř čtyři tisíce sedláků proti dvěma městům Bonnu (?) a Špýru, a to nejen proti duchovním, nýbrž i proti šlechtě; a kdybych nebyl v oněch nocích, když jsem byl na hospodě, dostal výstrahu, byl bych se octl v nejvyšším nebezpečí. A kdybyste mi dávali ještě dvě prebendy, nešel bych už těmi kraji. Jest se obávati,že — nezabráni-li tomu koncil — všichni ti sedláci z Německa se přidají na stranu Čechů.“
Podobně poplašné zprávy přicházely od Wormsu, kde došlo v r. 1431 k vážnému selskému srocení. Postrašeno bylo též feudální panstvo ve Francii, kde se ještě nezapomnělo na velkou selskou válku z r. 1358; shromáždění duchovenstva v Bourges r. 1432 uvádělo selské povstání u Mâconu a ještě na kterémsi jiném panství v přímou souvislost s husitskou agitací. A zdůraznilo zejména, jak „v Dauphine je jistý v horách uzavřený kraj, jenž přidržuje se zmíněných bludů Čechu již daň uložil, vybral a poslal týmž Čechům.“
Všeobecnost morálních sympatií pro české revolucionáře i jejich nejhlubší příčiny dobře vystihuje současný německý kronikář, jenž si stěžuje:
„Kde se slyšelo o něčem špatném nebo kde byla válka, tam se říkalo, že za tím vězí biskup, papež, zpanštělý děkan, pop; a sedláci byli na tom od duchovních tak zle, že by to nebylo bývalo nic divného, kdyby husitů a kacířů bylo mnohem víc a silnějších, leč že Bůh sám tomu nechtěl.“
Skutečnou příčinou toho, že přes všechny nebezpečné symptomy nebylo v selských vrstvách tehdejší Evropy pozorovat mnohem silnější ohlas husitského příkladu a husitské propagandy, byla zaostalost vesnice za městskými plebejci, vlastními nositeli revolučního hnutí té doby. Teprve o sto let později dozrály v sousedním Německu předpoklady k selské válce. A tu se pak setkáváme s novou ozvěnou husitské revoluce, na niž se nikde nezapomnělo. V pověstných 12 artikulích vzbouřených sedláků spontánně ožila táž hesla selské svobody, jaká kdysi zněla po husitském venkově; a organisátoři povstaleckého Bundschuh psali v r. 1525 do Čech, pokoušejíce se tak už marně sklenout opožděný most přes propast celého století.
Mnohem dříve, ale také až tři roky po Lipanech, vyvrcholilo revoluční hnutí v Sedmihradsku. Husitskou setbu z Čech zanesl tam žák pražské university Blažej z Kamenice, horlivý kazatel. Bezprostřední ohlas našla jeho kázání v plebejských vrstvách měst, především Kamenice samotné, odkud hnutí dostalo v krejčovském mistru Valentinovi svého nejsmělejšího propagátora. Na venkově nabyl odboj organisované průbojnosti tím, že se k němu přidala část zchudlých drobných šlechticů. Tak se těmto spojeným silám podařilo nejprve nabýt půdy široko v celé zemi a pak i vítězně vzdorovat sedmihradskému biskupu Jiřímu Lepešovi a magnátům jej podporujícím, až na samém konci r. 1437 přemohla povstalce vojenská pomoc z Uher v bitvě u Kluže.
V době, kdy se feudální páni museli obávat vlivu ještě živé husitské revoluce, rozvinulo se v ostatní Evropě za hranicemi Čech jen jedno vítězné hnutí sedláků; a to tam, kde nelze mluvit o působení nebo ohlasu českých událostí. Ve svých alpských údolích pokračovali Appenzellští z místních příčin a v místních, zvlášť výhodných podmínkách v osvobozenské akci Švýcarů. Avšak aspoň ve svém vlivu na ostatní Evropu se popudy z Čech a Švýcar slévaly v jedno — jak to dokládá německý opat a kronikář Trithemius, podle něhož hryzala na těle tehdejší společnosti dvojí nebezpečná hlíza, husitská a švýcarská.
Ta husitská „hlíza“ se šířila do světa propagandou čtyř pražských artikulů, z nichž dva se bezprostředně dotýkaly hospodářského a mocenského uspořádání současné společnosti — totiž článek o stavení smrtelných hříchů a článek o zrušení světského panování kněží. Obojí spolu co nejúže souviselo v tom „jednom dobrém kuse“, který podle reakcionářského anomyma vymysleli „na zlé popy Viklif Engliš a Čech Hus“: kněží jsou v smrtelném hříchu už tím, že vládnou světským majetkem, který je pak svádí k dalším hříchům svatokupectví, modlářství a tělesné rozkoše, proměňujícím Kristovu církev v zhoubnou společnost Antikrista. Jak jednoduchá je příčina tohoto neblahého stavu, tak jednoduchá je i náprava: je třeba jen sekularisovat obrovské církevní vlastnictví a navrátit tak církev ctnostné chudobě její apoštolské doby.
Tento recept neustále opakuje a prakticky rozvádí husitská propaganda ve svých letácích a manifestech, jež kolovaly až ve Španělsku. V nejdůležitějším z nich, v táborském manifestu z r. 1431, obraceli se revoluční vládcové Čech jako rovní k rovným ke „všem říšským městům i knížatům i pánům“; s úmyslností zcela průhlednou adresovali svoje výzvy „milým, poctivým pánům a měšťanům, bohatým a chudým“ bez rozdílu, aby se pokusili je všechny postavit proti církevním držitelům moci a bohatství, odpovědným za všechen současný rozvrat. Mluví tu řečí zvláště lapidární a agitačně působivou:
„Věc vůbec zavrženíhodná jest jmění církevní, darované od předků nynějších knížat, pánů a měšťanů v tak hojné míře, že kněží vůbec tím zbohatli a že zejména kláštery, kapituly a biskupové nabyli takové moci, že války vedou s říšskými městy a knížaty i pány. Jmění své neprávem drží a jsou povinni je vrátiti. Budou-li jim statky odňaty , tedy přestanou válčiti s městy a pány a spíše se dají na pravou cestu; pročež by králové a knížata prokázali jim veliký skutek milosrdenství, kdyby jim statky odňali. Pročež, milí páni, králové i knížata i méšťané, všichni chudí i bohatí, byli jste pohříženi ve spánek: probuďte se tedy a vezměte si zase, což jest vaše a nikoliv jejich. Dobře učiníte, když je zprostíte velikého hříchu závisti a nic jim nedáte; lépe byste učinili, kdybyste jim vzali to, co mají, a nejlépe, kdybyste je z jejich sídel vyhnali a řekli jim: Jděte a kažte lidem evangelium království. Zahaleči jsou, obzvláště biskupové, kanovníci i jiní preláti, kteří nechtějí pracovati bedlivě v svátém písmě; zapomínají na svátý úřad, ke kterému se zavázali, a chléb svůj v zahálce jedí. Kdežto jiní lidé musí pracovati, aby se obživili, oni tráví čas svůj smilstvím a zahálčivým procházením po městě.“
Poslední věty jsou zvlášť charakteristické; v nich už mluví Tábor přímo k těm, k nimž měl nejblíže: k pracujícím vrstvám města. Zde mohl být účinek jeho propagandy nejsilnější. Zde, v plebejských vrstvách městského obyvatelstva, byla nejpřipravenější půda též pro setbu mluveného slova, roznášeného husitskými „emisary“.
Z přímých styků s českými revolucionáři bylo v sousedním Německu církevním orgánům nejpodezřelejší Švábsko, Sasko, Franky a Porýní — vesměs země, které už dávno stály pod vlivem lidového kacířství valdenských. V těchto krajích působil nejstarší nám známý propagátor husitství v cizině, Johannes Drändorf ze Schliebenu; malý saský šlechtic, který se už rok po upálení mistra Jana Husi vzdal svého majetku a pak téměř deset let až do své smrti na hranici agitoval zcela v duchu husitství. V jeho stopách pokračoval později v Praze vysvěcený valdenský biskup Friedrich Reiser, jenž v přímém styku s Táborem organisoval ono hnutí v jižním Německu. Kolem r. 1425 byl zde v Řezně upálen kněz, který přeložil do němčiny kterési Husovy spisy. V roce, kdy šla světem pověst o útěku křižáků od Domažlic, obával se kardinál Julián Cesarini, že by se v celé Říši mohli laikové na církev „obořit po husitsku“. A ve svém listě papeži vypočítává události, v nichž vidí přímý vliv české revoluce:
„V těchto dnech vyhnali Magdeburští arcibiskupa i kněží své z města, otočili se hradbami vozovými jako husité, a praví se, že požádali také sobě hejtmana od nich; jest to věc tím nebezpečnější, že města okolní mnohá vstupují do jednoty jejich. Také Pasovské město vyhnalo biskupa svého a dobývá jeho nyní na jednom hradě. Obě tato města jsou blízká Čechův, a spojí-li se s nimi, jakož jest se obávati, najdou mnoho pomocníků i následovníků. Také mezi Bamberčany a biskupem i kapitulou jeho jsou rozbroje velmi nebezpečné.“
Ve Flandřích, vlasti pikardského kacířství a slavné vzpoury Zannekinovy z doby před sto lety, se objevuje husitská propaganda už v r. 1420 a pak 1423. Tehdy zaplavil město Tournai jejími letáky statečný Gilles Mersault, který sám byl v Praze, odkud přivezl svým krajanům svědectví nejen o evangelickém životě husitů, jaký byl i pikardským ideálem, nýbrž především též o jejich vítězství nad první křížovou výpravou — o vítězství, jež bylo novou nadějí i pro krutě pronásledované flanderské obce pikardů.
Po porážce jejich dvou revolt z let 1415 — 16 přinesla husitská vítězství nové oživení i do hnutí anglických lolardů, jejichž hlavní kádry tvořili městští řemeslníci. Jejich vůdcové udržovali styky s českými husity. A právě v letech největšího rozmachu české revoluce stěžuje si arcibiskup Chichele, že lolardů je přes všechno pronásledování už zase tolik jako kdysi, kdy k nim prý patřil každý druhý Angličan, a že jejich podvratná kazatelská činnost je ještě intensivnější a úspěšnější než kdy dřív. Tehdy také papež Martin V. důrazně upozorňoval anglickou hierarchii na nebezpečné styky lolardů s husitskými Čechy.
Novějšímu německému historiku se zdálo, že by snad bylo stačilo jediné provolání husitských vojsk, táhnoucích Německem, aby i zde vzbouřilo lidové masy. Toto zdání je však klamné. Nepočítá s obrovskou protipropagandou pomluv, podporovanou též silným nacionálním antagonismem. Nepočítá ani s politováníhodným, ale pochopitelným faktem, že válka zasadila mnoho krutých ran i lidovým vrstvám, které tím odrazovala od bojujících Táborů. Opravdu revolucionovat by byla mohla jen okupace — na tu však nebylo pomyšlení; při pouhém tažení krajem se k táborským a sirotčím vojskům přidávaly právě jen nejuvědomělejší nebo třeba jen nejdobrodružnější elementy: když ty odtáhly do Čech, bylo v jejich původní vlasti méně naděje v úspěšnou revoluční mobilisaci mas než dřív. S podobnými zápornými výsledky nedostatečně vedených přímých akcí se shledáváme i v dějinách jiných revolucí. Při tom je třeba mít na paměti, že plebejským částem města, které by byly musely dát vlastní iniciativu, chyběla všude za hranicemi Čech aktivní podpora venkovského lidu a že byly vůbec bez spojenců. Porážky v posledních letech nebo desetiletích je citelně oslabily, posílily však prorirevoluční ostražitost vládnoucího patriciátu. Bohatí měšťané si všude vzali k srdci výzvu, kterou jim autor magdeburské kroniky adresoval po plebejské vzpouře z r. 1402:
„Pročež hleďte, milí staří moudří měšťané, aby se takovým věcem zamezilo, neboť odtud může vzniknout škoda tomuto městu, a myslete na to, abyste měli dobrou policii a vládu, která by obecnému lidu neponechávala takovou vůli, jako tomu bylo. Mějte je pod dobrým dozorem a v pevné moci, neboť mezi bohatými a chudými je stará nenávist . . .“
Obracely-li se tedy táborské listy i na bohaté patricije, bylo to naprosto marné. Ti se na př. v jižním Německu vzájemně upozorňovali na to, že v Čechách vedle vysokého kléru revolucí nejvíc utrpěly vznešené městské rody. A ještě po stu letech si v Augšpurku vzpomínali, že tam kdesi — nevěděli už přesně, kde — vyhodili tenkrát z oken nejprve ctihodné konšely. Sféra jejich největší moci zůstala i po Lutherovi sférou věrnosti k Římu, jako už před tím byl italský patriciát silně guelfský a jako později bohatá francouzská města odmítala hugenoty.
Jen v Čechách došlo plebejské město aspoň přechodně k moci na širší teritoriální základně. Dalo svým příkladem i svou propagandou silný popud k následování sociálně sobě blízkým městským vrstvám v sousedních i vzdálenějších zemích. Tam však nikde nebyly podmínky dost příznivé k tomu, aby byl tento podnět mohl uvést v pohyb skutečné masy, jejichž hnutí by bylo mohlo v Evropě urychlit tempo protifeudálního vývoje.
Do jejich hnutí nebyl za hranicemi Čech nikde vtažen spojenec, který mohl mít velký význam pro úspěšné řízení válečných operací: rytířstvo. Husitské manifesty se obracely i na ně s výsledkem, rovným vlastně nule. Vskutku, ani nejdovednější propaganda nemohla stačit k tomu, aby přemohla nechuť nižší šlechty k městům a aby ji postavila proti šlechtě vyšší a proti duchovenstvu, s nimiž jinak mělo rytířstvo dost nevyrovnaných účtů; k tomu by byla bývala dost silná jen úspěšná aktivita městského a venkovského lidu — jak tomu bylo v Čechách.
Určité náběhy k tomu byly však jen v Anglii, kde rozmach lolardskébo hnutí strhl část nižší — a jak ještě uvidíme — i vyšší Šlechty. Porážka z r. 1416 a vyhlídky na nové obohacení, otevírající se novým vzplanutím válek s Francií, odvedly tohoto nespolehlivého spojence i tu zas do nepřátelského tábora.
V Německu dalo teprve vření, předcházející selskou válku z r. 1526, určitý revoluční impuls části nižší šlechty. Ulrich von Hutten pak mohl — ovšem s fantasií příliš optimistickou — slavit bojovného Franze von Sickingen jako „druhého Žižku“, zatím co Gotz von Berlichingen a několik dobrodruhů téhož ražení zaměnilo aspoň na chvíli svoje řemeslo pirátů silnic za pomoc spravedlivé věci vzbouřenců. V době největších husitských vítězství přišli rytíři v říši jen na šťastný nápad nabídnout své vysoko otaxované služby kardinálu Juliánovi, právě se vracejícímu od domažlické katastrofy. Marně. Řím ani koncil nechtěl mrhat penězi na zchudlé polopány, jež střelný prach deklasoval z bývalé pýchy křesťanstva nejprve na zbytečný luxus a pak v obtížné parasity.
Ondřej z Brodu, nepřátelský kronikář husitského „kacířství“, nazval „nestvůrnou moderní ligou magnátů, vladyků a rytířů s měšťany a sedláky“ tu širokou frontu, která byla charakteristická pro počátek české revoluce. A když se revoluční vládcové Čech i později obraceli ve svých manifestech též na evropské magnáty, znepokojovalo to papeže i císaře Zikmunda. Vysokou šlechtu by byla vábila vyhlídka na rozchvácení církevní půdy, pokud by si při něm mohla zajistit lví podíl; její touze po bohatství a mocenským pretensím by to bylo znamenitě posloužilo. Zikmund, obávající se právě dalšího posílení mocenských aspirací říšské šlechty, ji proto nepřestával upozorňovat na to, že husitská revoluce je namířena především též proti kořenům feudální moci. Šlechta v Německu i jinde si toho sama byla dobře vědoma; a tak u ní nikde nenašla positivního ohlasu ani husitská propaganda, která maskovala mlčením protifeudální ostří své revoluce. To tu bylo, šlechta je cítila, hrozila se ho a jednala podle toho.
Za hranicemi Čech nenabylo lidové hnutí nikde ani zdaleka té prudkosti a šíře, jež by byla šlechtě zároveň vnutila i umožnila podobné manévrování, jaké Ondřej z Brodu zlostně vytýkal českým pánům: přidat se k městům, půjde-li s nimi královská moc, a vzít si tak církevní statky — anebo se připojit ke králi, kdyby šel proti městům, a obohatit se tak válečnou kořistí i statky měšťanů. V průběhu revoluce se větší část české aristokracie přidala nejprve k městům a později se postavila proti nim; obohatila se tak na konec jak o statky církevní, tak o statky měšťanů, jež ovšem byly všechny citelně znehodnoceny válečnými zhoubami. Na tomto základě uskutečnila pak též většinu svých mocenských aspirací. Ale k těmto pro sebe příznivým koncům mohla dojít jen po velmi riskantní cestě, vedoucí přes Lipany — před Lipany to dlouho vypadalo, jako by se byla přepočítala a musela na svou „nestvůrnou ligu“ doplatit hospodářsky i mocensky. A právě tento předlipanský obraz měla na očích feudalita v Německu i na ostatní pevnině: strach před lidovým hnutím převážil u ní tedy chuť na církevní majetek. Její poměr k českému ohnisku nebezpečí byl tím určen zcela jednoznačně.
Poněkud jinak tomu bylo jen v Anglii. Tam bylo několik let před výbuchem husitské revoluce lolardské hnutí městského a venkovského lidu dost silné, aby zvábilo část vysoké šlechty k sekularisačním spekulacím — a nebylo tak silné, aby ji odstrašovalo od jakýchkoli zásahů do vlastnických poměrů. Dával-li také ještě Viklef tolik skvělých argumentů proti světskému panování kněží, mohlo se stát, že se po boku lolardského hnutí octl lord Salisbury a lord Montacute, v jeho čele pak „dobrý lord Cobham“, jak lolardský lid nazýval svého vůdce Sira Johna Oldcastla. Ten skončil na popravišti ještě dva roky před novoměstskou defenestrací; před tím však vešel v přímý styk s Čechy, o nichž byl dosti dobře informován. Psal králi Václavovi, v němž se na dálku, která však značně skreslovala, domníval vidět hubitele odpůrců zákona božího a knížete lvího srdce, jehož pohled děsí preláty.
Co tu lord Cobham chválí na Václavu IV., to na něm pochopitelně hanili odpůrcové husitů. Že „dal jiskře uhlem býti“, vyčítá mu kterýsi český hlas mezi nimi; a kostnický koncil žaloval naň u Zikmunda, že prý ve své zemi kacířské zlo trpí či dokonce podporuje.
Pokud se tato žaloba týkala hlavní věci, totiž sekularisace církevního majetku, měl ostatně i Zikmund sám určité pochopení pro kacířskou teorii a praxi. Ohlas této jeho nálady zní z leckterých pasáží jeho životopisce Windecka, který též dává v tomto bodě husitům za pravdu; a zejména ovšem ze zmíněné už Reformatio Sigismundi. Tato neobyčejná kniha, nesoucí pečeť husitských vlivů, je příznačná pro současnou situaci v Říši, kde protipapežské úspěchy českých sousedů rozněcovaly staré antipatie k Římu. Reformatio Sigismundi mluvila k těm, kdo by byli uvítali, kdyby byl vrtkavý, ale duchaplný Lucemburčan chtěl sehrát idealisovanou úlohu šťastnějšího Friedricha Barbarossy. Jenže vývoj v Říši, kde na úkor centrální vlády rostly aspirace knížat na suverénní moc, nutil Zikmunda, aby pokračoval v „popské“ politice svého císařského otce a zůstal chladný k našeptávání o slávě nového Barbarossy.
Z jakéhosi kolísání tu však církev podezřívala jeho ujce a generalissima páté kruciáty Friedricha markraběte braniborského. Ten se totiž smluvně zavázal husitům, když stáli hluboko v jeho zemi, že se postará o to, aby se jim v Říši dostalo veřejného slyšení, jehož se na církvi pořád marně domáhali; a — což je hodno většího podivu — svůj závazek také plnil, třeba bez úspěchu. Ačkoli zřejmě jednal jen z potřeby míru pro svoji zemi, byl proto přece podezříván z náklonnosti k českým kacířům či spíše k jejich artikulu o sekularisaci církevního vlastnictví.
Prozatím viděly takové nebezpečí jen velké oči poděšené hierarchie, která tu však zárodky příštího vývoje vytušila zcela správně. Po stu letech převzali světští kurfiřti onen článek o „českých dárečcích“ (jak se vtipně vyjádřil veliký revolucionář Tomáš Münzer) do svého lutherského vyznání víry.
Nicméně byly církevní obavy pochopitelny už v dobách velkých husitských vítězství. Tato vítězství všude přilévala oleje do ohně lidového kacířství. Feudálové všude šilhali po církevní půdě. V hlavách států žily představy národních církví: habsburský vévoda Rudolf IV. prohlásil už ve 14. století, že ve své zemi chce sám být papežem, arcibiskupem, biskupem, arciděkanem i děkanem; a touž myšlenku opakoval Jiří Saský. Tyto odstředivé a opravné tendence byly podporovány značnou částí nižšího kléru, pro nějž byly nedostupny prebendy, protekčně rozdělované Římem za poplatky stále zvyšované, a částí profesorských sborů universit, nelibě nesoucích papežský absolutismus. Konciliární hnutí svádělo sice tyto tendence do kolejí nepoměrně méně nebezpečných, avšak papežská kurie měla dost příležitosti pozorovat, jak právě nepřemožitelnost husitských Čech činila z koncilů instituci, ohrožující světovládnou posici Říma. V patnácti letech od novoměstské defenestrace po Lipany byla tato posice v sázce. Papežství, organisující křížové výpravy k potlačení českého kacířství, se proto zároveň horečně namáhalo upevnit hlavy států a světské pány v přesvědčení, že z husitského centra hrozí nebezpečí pro celý feudální řád. Kardinál Branda byl ve jménu „záchrany lidské společnosti“ vyslán do Polska, které prolamovalo blokádu Čech, aby tam důrazně upozornil, jak „veliký díl kacířů tvrdí, že všechno má býti obecné a vrchnostem že se nemají platy a daně dávati, ani jich poslouchati, zásady to, jimiž se ničí kultura občanská“, a aby v nejtemnějších barvách vylíčil, jak „dojde to až tam, že nebudou před opovážlivostí kacířů bezpečni ani králové a knížata ve svých říších a panstvích, ba vůbec nikdo ani ve vlastním domě“. A sám papež Martin V. si nelenil vyložit Zikmundovi, jak prý kacířství, „když znásilnilo božská, ničí i lidská práva a ruší všechen lidský řád i politickou vládu“.
Není pochyby, že nejradikálnější část husitství byla nositelem programu, který mířil na všechny politické a hospodářské vztahy feudalismu. Avšak plebejské vrstvy měst a nejvyspělejší složky venkova, jež jediné se tehdy mohly hlásit k tomuto programu, nebyly ani v Čechách samotných dost silné, aby jej mohly účinně prosazovat. Pak však nemohl jejich příklad a jejich agitace dostatečně posílit tytéž vrstvy v ostatní Evropě, kde byly jejich avantgardy zdecimovány nedávnými porážkami a vytrvalou persekucí. Na druhé straně musel strach před nimi posílit odpor všech ohrožených vládnoucích tříd, jenž na konec společně triumfoval u Lipan.
Znamená to snad, že je možno podceňovat vliv husitské revoluce na sociální vývoj Evropy nebo že je dokonce nutno hodnotit jej negativně? Naprosto ne, naopak. Husitská revoluce působila velmi positivně na současné i pozdější tendence, do nichž se skládaly různé hospodářské a společenské proudy, tendence, které směřovaly k zjednodušení pyramidy mocenských poměrů klasického feudalismu podvrácením hypertrofované církevní moci. Ta se stávala v každém směru stále nebezpečnějším faktorem reakce a stagnace. Zde byla klíčová posice dalšího vývoje; zde muselo padnout rozhodnutí o tom, otevře-li se před hlavními evropskými zeměmi ohlašujícího se novověku cesta Anglie nebo cesta Španělska.
Husitská revoluce v sobě akumulovala hospodářské a sociální podněty, které vyrůstaly z peněžního hospodářství měst, do větší průbojnosti, než jaké do té doby dosáhly kdekoli jinde. Za cenu hrdinských obětí celé generace přenášela tyto podněty v jejich nové, mohutnější síle dál do Evropy. Její progresivní vliv se tu projevil v tom, jak pomohla v dosavadním systému mocenských vztahů otřást dřívější ekonomickou i společenskou posicí římské církve s jejím parasitním fiskalismem a jak tím zjednodušila, usnadnila a urychlila další společenský vývoj civilisovaného světa.
Husitské Čechy daly současné Evropě to, čeho jí bylo nejvíc třeba: mocnou ránu — jednu z těch, které svojí zdravou destruktivností vůči zahnívajícím elementům reakce a stagnace otevírají brány konstruktivním faktorům nových společenských formací.
Jak to bývalo, dokud tu ještě všechno bylo „ve správném pořádku“? Na vrcholku feudální pyramidy, tak často zobrazované na středověkých kresbách, stojí papež; pod ním světský suverén; pak vysoké duchovenstvo, páni a rytíři; a v základech, nesoucích celou stavbu, selská masa. Tento společenský systém se svými odstupňovanými vztahy „poslušnosti“ a „spravedlnosti“ měl jednotný princip svojí výstavby v moci, kterou dávalo držení půdy v poměrech, kdy ještě nebylo jiného zdroje bohatství a moci.
Do tohoto jednolitého systému vrůstalo od počátku nového tisíciletí cizí těleso: město. Vyrůstalo někde zvolna, jinde horečně, všude nezadržitelně. Jako sídlo obchodu a řemesla stalo se centrem nových hospodářských možností a tím i novým sociálním činitelem, který se včlenil do feudální pyramidy a chtěl v ní pro sebe najít místo co nejvýhodnější. Uvnitř systému naturálního hospodářství položilo město základy hospodářství peněžnímu. A jeho nový princip bohatství a moci, peníze, se sice tvoří a rozmnožuje na jeho trzích, proniká však do celé společnosti. Zasahuje do všech jejích tradičních vztahů a rozleptává je jako lučavka, jíž nic nemůže odolat; rozvinuje se tu zápas o nové uspořádání hospodářských a sociálních vztahů.
V Čechách byly dány podmínky k tomu, aby se tento zápas rozvinul do hloubky, šířky a síly větší než kdekoli jinde. Sem totiž bylo peněžní hospodářství, vázané na město, přeneseno později a nezprostředkovaně už ve svých značně rozvitých formách. Prudký, otřesů plný vývoj, který odtud resultoval, byl ještě stupňován stejně náhlým rozmachem těžby kutnohorského stříbra, jenž měl všechny důsledky inflace. To všechno přispívalo k prohloubení sociálních rozporů ještě nad onen stupeň intensity, jehož dosáhly jinde; jejich větší šířka byla podmíněna zejména hospodářskou a politickou jednotou země, která byla na současné poměry už velmi rozsáhlým teritoriem.
A tak, když konečně na počátku 15. století byla atmosféra Čech těhotná bouří, nevybilo se nahromaděné napětí snad jen lokálními vzpourami nebo jen povstáním jedné vrstvy, jako tomu bylo jinde v Evropě už v průběhu předchozího století, nýbrž vybuchlo všeobecnou revolucí. „Každý chtěl lehce živ býti,“ charakterisuje její sociální kořeny současný reakcionářský veršotepec s plochostí, typickou pro lidi jeho druhu. Ve svém skládání vypočítává jako nositele převratného hnutí:
panoše i rytíře, pány, kněží, také žáky, vládyky, zpupné sedláky
a nezapomíná ovšem ani na „mnohé řemesníky spolu“; šetří jen krále Václava, zatím už zemřelého, ačkoli stejně s ním smýšlející opat-kronikář Ludolf Zaháňský nazval všechny husity odchovanci a žáky Václavovými. A i když je jasno, že fronta tak široká byla sama v sobě plná rozporů, které ji dříve nebo později musely rozvrátit a postavit jedny proti druhým — přece se právě v ní přesvědčivě projevila mnohem vyšší úroveň, jaké dosáhla husitská revoluce ve srovnání s kterýmkoli jiným z oněch revolučních hnutí středověku, do nichž přerůstala krise feudalismu, otřeseného důsledky peněžního hospodářství.
Proto též působila husitská revoluce na ostatní Evropu nepoměrně víc a trvaleji než ony dílčí revolty. Z českého centra vyzařovala teď nová síla zpátky do prostředí, kudy se už v dlouhé řadě právě minulých desítiletí převalila vlna odporu a vzpoury, která tu přes porážky, k nimž byly příliš úzké pokusy předem odsouzeny, zkypřila půdu pro sémě z „kacířských“ Čech.
Kdekoli v pozdějším středověku narostlo revoluční hnutí do větší šíře, všude se jeho hlavní útok obracel proti církvi. Zde totiž mohly splynout aspoň do přechodně společné ofensivy jinak disparátní zájmy všech ostatních složek feudální společnosti. Venkov, přetížený dávkami pánům a státními daněmi, proklínal kněžské svatokupectví, jež stále zvyšovalo ceny všech církevních úkonů. Městské cechy žárlily na privilegovanou konkurenci řádových dílen, osvobozených od daní. Všechno plebejské obyvatelstvo měst trpělo pod lichvou věčných rent, jimiž je vydírali zvláště též bohatí preláti; a v touze po hmotné i duchovní rovnosti volalo po návratu k demokratickým principům prvotní církve. Vysoká i nízká šlechta pohlížela úkosem po obrovském velkostatku černé ruky, jenž denně rostl v důsledcích ideologického tlaku církve. Světští suveréni těžce nesli existenci samostatné církevní justice, samostatných církevních sankcí a především samostatné finanční politiky církve na území svých států a stáli někdy v latentním, jindy v otevřeném konfliktu s Římem nebo s jeho exponenty ve svých zemích. Z krise feudalismu, vyvolané důsledky peněžního hospodářství, rostly tendence k zjednodušení společenské stavby vytlačením papežství — jež samo prožívalo chronickou krisi — z jeho příliš dominující posice. Situace uzrávala k řešení: tu musel být evropský svět nesmírně citlivý k podnětu takové intensity, jaký vzešel z vítězství husitské revoluce.
Jak na něj reagoval?
Každá velká revoluce stupňuje ještě daleko za hranice své vlastní oblasti naději a touhu těch, kdo se cítí spřízněni s vítězi, stupňuje však i strach těch ostatních; posiluje všude vůli ke svobodě, ale též preventivní odpor utlačovatelů; rozdmychuje ofensivní tendence jedněch a rozhořčuje defensivu druhých. Působí tak jako katalysátor všech sociálních procesů své doby a urychluje vývoj na jejich hlavní linii.
Tak působila i husitská revoluce na současnou Evropu. Dost daleko za hranice Čech zasáhly její přímé akce; mnohem dále zasahovala její propaganda; a nejdále působil její vítězný příklad sám, jenž otevíral mysli a srdce katalysátoru její propagandy.
Jaký byl celkový ráz této propagandy? Císař Zikmund ve svých listech opětovně varoval šlechtu v Říši před českými kacíři, kteří obmýšlejí „záhubu vší šlechty“. Jejich chiliastická hesla šla nejprve vskutku tak daleko; avšak v husitské zahraniční propagandě není po nich vlastně ani stopy. Už proto ne, že se tato propaganda obracela též k vládnoucím světským vrstvám, které chtěla proti vůli Říma pohnout k sjednání míru a které by přirozeně byla musela odradit sebemenší zmínka o požadavcích sociálního radikalismu. V souvislosti s mírovou agitací vysvětlovala čtyři pražské artikuly jako společný program husitské revoluce, k jehož následování zároveň vybízela. Žádný z těchto článků už neobsahoval sociálních požadavků v užším smyslu slova, obdobných těm, jaké vytyčila městská chudina ve 12 článcích Táborů z r. 1420 nebo jaké zdůrazňoval radikální venkov ve své chiliastické agitaci. Bylo by sice možno říci, že všechno to bylo ještě aspoň implicite obsaženo v onom pražském artikulu, který žádal svobodné hlásání slova božího: vždyť právě z Písma vyvozovali Táboři sociální program „zákona božího“; avšak husitská oficiální propaganda se sama varuje rozvádět jej v tomto směru. Byla tu snad nějaká „šeptaná propaganda“, která by mohla působit zvláště též na negramotné vesnici? Nevíme o tom nic určitého. Poděšená duchovní i světská vrchnost ji sice tušila za každým odvážnějším hnutím; lze však mít za to, že ve většině případů šlo prostě o působení husitského příkladu, jehož pověst pronikla ovšem všude a jenž byl svůdný pro městskou a venkovskou chudinu, právem nespokojenou. Nepřátelský jí klingenberský kronikář píše o ní, že se jí chování Čechů velmi zamlouvalo: „Neboť jakož v těch časích byla silná nálada proti kněžím a obecný lid rád slyšely když je volali k pořádku a jak se má každý s druhým rozdělit o svůj majetek; tak rostla stará nenávist, kterou sedláci a kněži k sobě mají.“
Jak tato stará nenávist vyrostla v dobách největších úspěchů husitských vojsk až v dalekém Porýní, o tom se dočítáme v poděšeném listě Petra Brunetiho, notáře basilejského koncilu:
„Nedlouho před mým příchodem na Rýn — píše tu — povstalo téměř čtyři tisíce sedláků proti dvěma městům Bonnu (?) a Špýru, a to nejen proti duchovním, nýbrž i proti šlechtě; a kdybych nebyl v oněch nocích, když jsem byl na hospodě, dostal výstrahu, byl bych se octl v nejvyšším nebezpečí. A kdybyste mi dávali ještě dvě prebendy, nešel bych už těmi kraji. Jest se obávati,že — nezabráni-li tomu koncil — všichni ti sedláci z Německa se přidají na stranu Čechů.“
Podobně poplašné zprávy přicházely od Wormsu, kde došlo v r. 1431 k vážnému selskému srocení. Postrašeno bylo též feudální panstvo ve Francii, kde se ještě nezapomnělo na velkou selskou válku z r. 1358; shromáždění duchovenstva v Bourges r. 1432 uvádělo selské povstání u Mâconu a ještě na kterémsi jiném panství v přímou souvislost s husitskou agitací. A zdůraznilo zejména, jak „v Dauphine je jistý v horách uzavřený kraj, jenž přidržuje se zmíněných bludů Čechu již daň uložil, vybral a poslal týmž Čechům.“
Všeobecnost morálních sympatií pro české revolucionáře i jejich nejhlubší příčiny dobře vystihuje současný německý kronikář, jenž si stěžuje:
„Kde se slyšelo o něčem špatném nebo kde byla válka, tam se říkalo, že za tím vězí biskup, papež, zpanštělý děkan, pop; a sedláci byli na tom od duchovních tak zle, že by to nebylo bývalo nic divného, kdyby husitů a kacířů bylo mnohem víc a silnějších, leč že Bůh sám tomu nechtěl.“
Skutečnou příčinou toho, že přes všechny nebezpečné symptomy nebylo v selských vrstvách tehdejší Evropy pozorovat mnohem silnější ohlas husitského příkladu a husitské propagandy, byla zaostalost vesnice za městskými plebejci, vlastními nositeli revolučního hnutí té doby. Teprve o sto let později dozrály v sousedním Německu předpoklady k selské válce. A tu se pak setkáváme s novou ozvěnou husitské revoluce, na niž se nikde nezapomnělo. V pověstných 12 artikulích vzbouřených sedláků spontánně ožila táž hesla selské svobody, jaká kdysi zněla po husitském venkově; a organisátoři povstaleckého Bundschuh psali v r. 1525 do Čech, pokoušejíce se tak už marně sklenout opožděný most přes propast celého století.
Mnohem dříve, ale také až tři roky po Lipanech, vyvrcholilo revoluční hnutí v Sedmihradsku. Husitskou setbu z Čech zanesl tam žák pražské university Blažej z Kamenice, horlivý kazatel. Bezprostřední ohlas našla jeho kázání v plebejských vrstvách měst, především Kamenice samotné, odkud hnutí dostalo v krejčovském mistru Valentinovi svého nejsmělejšího propagátora. Na venkově nabyl odboj organisované průbojnosti tím, že se k němu přidala část zchudlých drobných šlechticů. Tak se těmto spojeným silám podařilo nejprve nabýt půdy široko v celé zemi a pak i vítězně vzdorovat sedmihradskému biskupu Jiřímu Lepešovi a magnátům jej podporujícím, až na samém konci r. 1437 přemohla povstalce vojenská pomoc z Uher v bitvě u Kluže.
V době, kdy se feudální páni museli obávat vlivu ještě živé husitské revoluce, rozvinulo se v ostatní Evropě za hranicemi Čech jen jedno vítězné hnutí sedláků; a to tam, kde nelze mluvit o působení nebo ohlasu českých událostí. Ve svých alpských údolích pokračovali Appenzellští z místních příčin a v místních, zvlášť výhodných podmínkách v osvobozenské akci Švýcarů. Avšak aspoň ve svém vlivu na ostatní Evropu se popudy z Čech a Švýcar slévaly v jedno — jak to dokládá německý opat a kronikář Trithemius, podle něhož hryzala na těle tehdejší společnosti dvojí nebezpečná hlíza, husitská a švýcarská.
Ta husitská „hlíza“ se šířila do světa propagandou čtyř pražských artikulů, z nichž dva se bezprostředně dotýkaly hospodářského a mocenského uspořádání současné společnosti — totiž článek o stavení smrtelných hříchů a článek o zrušení světského panování kněží. Obojí spolu co nejúže souviselo v tom „jednom dobrém kuse“, který podle reakcionářského anomyma vymysleli „na zlé popy Viklif Engliš a Čech Hus“: kněží jsou v smrtelném hříchu už tím, že vládnou světským majetkem, který je pak svádí k dalším hříchům svatokupectví, modlářství a tělesné rozkoše, proměňujícím Kristovu církev v zhoubnou společnost Antikrista. Jak jednoduchá je příčina tohoto neblahého stavu, tak jednoduchá je i náprava: je třeba jen sekularisovat obrovské církevní vlastnictví a navrátit tak církev ctnostné chudobě její apoštolské doby.
Tento recept neustále opakuje a prakticky rozvádí husitská propaganda ve svých letácích a manifestech, jež kolovaly až ve Španělsku. V nejdůležitějším z nich, v táborském manifestu z r. 1431, obraceli se revoluční vládcové Čech jako rovní k rovným ke „všem říšským městům i knížatům i pánům“; s úmyslností zcela průhlednou adresovali svoje výzvy „milým, poctivým pánům a měšťanům, bohatým a chudým“ bez rozdílu, aby se pokusili je všechny postavit proti církevním držitelům moci a bohatství, odpovědným za všechen současný rozvrat. Mluví tu řečí zvláště lapidární a agitačně působivou:
„Věc vůbec zavrženíhodná jest jmění církevní, darované od předků nynějších knížat, pánů a měšťanů v tak hojné míře, že kněží vůbec tím zbohatli a že zejména kláštery, kapituly a biskupové nabyli takové moci, že války vedou s říšskými městy a knížaty i pány. Jmění své neprávem drží a jsou povinni je vrátiti. Budou-li jim statky odňaty , tedy přestanou válčiti s městy a pány a spíše se dají na pravou cestu; pročež by králové a knížata prokázali jim veliký skutek milosrdenství, kdyby jim statky odňali. Pročež, milí páni, králové i knížata i méšťané, všichni chudí i bohatí, byli jste pohříženi ve spánek: probuďte se tedy a vezměte si zase, což jest vaše a nikoliv jejich. Dobře učiníte, když je zprostíte velikého hříchu závisti a nic jim nedáte; lépe byste učinili, kdybyste jim vzali to, co mají, a nejlépe, kdybyste je z jejich sídel vyhnali a řekli jim: Jděte a kažte lidem evangelium království. Zahaleči jsou, obzvláště biskupové, kanovníci i jiní preláti, kteří nechtějí pracovati bedlivě v svátém písmě; zapomínají na svátý úřad, ke kterému se zavázali, a chléb svůj v zahálce jedí. Kdežto jiní lidé musí pracovati, aby se obživili, oni tráví čas svůj smilstvím a zahálčivým procházením po městě.“
Poslední věty jsou zvlášť charakteristické; v nich už mluví Tábor přímo k těm, k nimž měl nejblíže: k pracujícím vrstvám města. Zde mohl být účinek jeho propagandy nejsilnější. Zde, v plebejských vrstvách městského obyvatelstva, byla nejpřipravenější půda též pro setbu mluveného slova, roznášeného husitskými „emisary“.
Z přímých styků s českými revolucionáři bylo v sousedním Německu církevním orgánům nejpodezřelejší Švábsko, Sasko, Franky a Porýní — vesměs země, které už dávno stály pod vlivem lidového kacířství valdenských. V těchto krajích působil nejstarší nám známý propagátor husitství v cizině, Johannes Drändorf ze Schliebenu; malý saský šlechtic, který se už rok po upálení mistra Jana Husi vzdal svého majetku a pak téměř deset let až do své smrti na hranici agitoval zcela v duchu husitství. V jeho stopách pokračoval později v Praze vysvěcený valdenský biskup Friedrich Reiser, jenž v přímém styku s Táborem organisoval ono hnutí v jižním Německu. Kolem r. 1425 byl zde v Řezně upálen kněz, který přeložil do němčiny kterési Husovy spisy. V roce, kdy šla světem pověst o útěku křižáků od Domažlic, obával se kardinál Julián Cesarini, že by se v celé Říši mohli laikové na církev „obořit po husitsku“. A ve svém listě papeži vypočítává události, v nichž vidí přímý vliv české revoluce:
„V těchto dnech vyhnali Magdeburští arcibiskupa i kněží své z města, otočili se hradbami vozovými jako husité, a praví se, že požádali také sobě hejtmana od nich; jest to věc tím nebezpečnější, že města okolní mnohá vstupují do jednoty jejich. Také Pasovské město vyhnalo biskupa svého a dobývá jeho nyní na jednom hradě. Obě tato města jsou blízká Čechův, a spojí-li se s nimi, jakož jest se obávati, najdou mnoho pomocníků i následovníků. Také mezi Bamberčany a biskupem i kapitulou jeho jsou rozbroje velmi nebezpečné.“
Ve Flandřích, vlasti pikardského kacířství a slavné vzpoury Zannekinovy z doby před sto lety, se objevuje husitská propaganda už v r. 1420 a pak 1423. Tehdy zaplavil město Tournai jejími letáky statečný Gilles Mersault, který sám byl v Praze, odkud přivezl svým krajanům svědectví nejen o evangelickém životě husitů, jaký byl i pikardským ideálem, nýbrž především též o jejich vítězství nad první křížovou výpravou — o vítězství, jež bylo novou nadějí i pro krutě pronásledované flanderské obce pikardů.
Po porážce jejich dvou revolt z let 1415 — 16 přinesla husitská vítězství nové oživení i do hnutí anglických lolardů, jejichž hlavní kádry tvořili městští řemeslníci. Jejich vůdcové udržovali styky s českými husity. A právě v letech největšího rozmachu české revoluce stěžuje si arcibiskup Chichele, že lolardů je přes všechno pronásledování už zase tolik jako kdysi, kdy k nim prý patřil každý druhý Angličan, a že jejich podvratná kazatelská činnost je ještě intensivnější a úspěšnější než kdy dřív. Tehdy také papež Martin V. důrazně upozorňoval anglickou hierarchii na nebezpečné styky lolardů s husitskými Čechy.
Novějšímu německému historiku se zdálo, že by snad bylo stačilo jediné provolání husitských vojsk, táhnoucích Německem, aby i zde vzbouřilo lidové masy. Toto zdání je však klamné. Nepočítá s obrovskou protipropagandou pomluv, podporovanou též silným nacionálním antagonismem. Nepočítá ani s politováníhodným, ale pochopitelným faktem, že válka zasadila mnoho krutých ran i lidovým vrstvám, které tím odrazovala od bojujících Táborů. Opravdu revolucionovat by byla mohla jen okupace — na tu však nebylo pomyšlení; při pouhém tažení krajem se k táborským a sirotčím vojskům přidávaly právě jen nejuvědomělejší nebo třeba jen nejdobrodružnější elementy: když ty odtáhly do Čech, bylo v jejich původní vlasti méně naděje v úspěšnou revoluční mobilisaci mas než dřív. S podobnými zápornými výsledky nedostatečně vedených přímých akcí se shledáváme i v dějinách jiných revolucí. Při tom je třeba mít na paměti, že plebejským částem města, které by byly musely dát vlastní iniciativu, chyběla všude za hranicemi Čech aktivní podpora venkovského lidu a že byly vůbec bez spojenců. Porážky v posledních letech nebo desetiletích je citelně oslabily, posílily však prorirevoluční ostražitost vládnoucího patriciátu. Bohatí měšťané si všude vzali k srdci výzvu, kterou jim autor magdeburské kroniky adresoval po plebejské vzpouře z r. 1402:
„Pročež hleďte, milí staří moudří měšťané, aby se takovým věcem zamezilo, neboť odtud může vzniknout škoda tomuto městu, a myslete na to, abyste měli dobrou policii a vládu, která by obecnému lidu neponechávala takovou vůli, jako tomu bylo. Mějte je pod dobrým dozorem a v pevné moci, neboť mezi bohatými a chudými je stará nenávist . . .“
Obracely-li se tedy táborské listy i na bohaté patricije, bylo to naprosto marné. Ti se na př. v jižním Německu vzájemně upozorňovali na to, že v Čechách vedle vysokého kléru revolucí nejvíc utrpěly vznešené městské rody. A ještě po stu letech si v Augšpurku vzpomínali, že tam kdesi — nevěděli už přesně, kde — vyhodili tenkrát z oken nejprve ctihodné konšely. Sféra jejich největší moci zůstala i po Lutherovi sférou věrnosti k Římu, jako už před tím byl italský patriciát silně guelfský a jako později bohatá francouzská města odmítala hugenoty.
Jen v Čechách došlo plebejské město aspoň přechodně k moci na širší teritoriální základně. Dalo svým příkladem i svou propagandou silný popud k následování sociálně sobě blízkým městským vrstvám v sousedních i vzdálenějších zemích. Tam však nikde nebyly podmínky dost příznivé k tomu, aby byl tento podnět mohl uvést v pohyb skutečné masy, jejichž hnutí by bylo mohlo v Evropě urychlit tempo protifeudálního vývoje.
Do jejich hnutí nebyl za hranicemi Čech nikde vtažen spojenec, který mohl mít velký význam pro úspěšné řízení válečných operací: rytířstvo. Husitské manifesty se obracely i na ně s výsledkem, rovným vlastně nule. Vskutku, ani nejdovednější propaganda nemohla stačit k tomu, aby přemohla nechuť nižší šlechty k městům a aby ji postavila proti šlechtě vyšší a proti duchovenstvu, s nimiž jinak mělo rytířstvo dost nevyrovnaných účtů; k tomu by byla bývala dost silná jen úspěšná aktivita městského a venkovského lidu — jak tomu bylo v Čechách.
Určité náběhy k tomu byly však jen v Anglii, kde rozmach lolardskébo hnutí strhl část nižší — a jak ještě uvidíme — i vyšší Šlechty. Porážka z r. 1416 a vyhlídky na nové obohacení, otevírající se novým vzplanutím válek s Francií, odvedly tohoto nespolehlivého spojence i tu zas do nepřátelského tábora.
V Německu dalo teprve vření, předcházející selskou válku z r. 1526, určitý revoluční impuls části nižší šlechty. Ulrich von Hutten pak mohl — ovšem s fantasií příliš optimistickou — slavit bojovného Franze von Sickingen jako „druhého Žižku“, zatím co Gotz von Berlichingen a několik dobrodruhů téhož ražení zaměnilo aspoň na chvíli svoje řemeslo pirátů silnic za pomoc spravedlivé věci vzbouřenců. V době největších husitských vítězství přišli rytíři v říši jen na šťastný nápad nabídnout své vysoko otaxované služby kardinálu Juliánovi, právě se vracejícímu od domažlické katastrofy. Marně. Řím ani koncil nechtěl mrhat penězi na zchudlé polopány, jež střelný prach deklasoval z bývalé pýchy křesťanstva nejprve na zbytečný luxus a pak v obtížné parasity.
Ondřej z Brodu, nepřátelský kronikář husitského „kacířství“, nazval „nestvůrnou moderní ligou magnátů, vladyků a rytířů s měšťany a sedláky“ tu širokou frontu, která byla charakteristická pro počátek české revoluce. A když se revoluční vládcové Čech i později obraceli ve svých manifestech též na evropské magnáty, znepokojovalo to papeže i císaře Zikmunda. Vysokou šlechtu by byla vábila vyhlídka na rozchvácení církevní půdy, pokud by si při něm mohla zajistit lví podíl; její touze po bohatství a mocenským pretensím by to bylo znamenitě posloužilo. Zikmund, obávající se právě dalšího posílení mocenských aspirací říšské šlechty, ji proto nepřestával upozorňovat na to, že husitská revoluce je namířena především též proti kořenům feudální moci. Šlechta v Německu i jinde si toho sama byla dobře vědoma; a tak u ní nikde nenašla positivního ohlasu ani husitská propaganda, která maskovala mlčením protifeudální ostří své revoluce. To tu bylo, šlechta je cítila, hrozila se ho a jednala podle toho.
Za hranicemi Čech nenabylo lidové hnutí nikde ani zdaleka té prudkosti a šíře, jež by byla šlechtě zároveň vnutila i umožnila podobné manévrování, jaké Ondřej z Brodu zlostně vytýkal českým pánům: přidat se k městům, půjde-li s nimi královská moc, a vzít si tak církevní statky — anebo se připojit ke králi, kdyby šel proti městům, a obohatit se tak válečnou kořistí i statky měšťanů. V průběhu revoluce se větší část české aristokracie přidala nejprve k městům a později se postavila proti nim; obohatila se tak na konec jak o statky církevní, tak o statky měšťanů, jež ovšem byly všechny citelně znehodnoceny válečnými zhoubami. Na tomto základě uskutečnila pak též většinu svých mocenských aspirací. Ale k těmto pro sebe příznivým koncům mohla dojít jen po velmi riskantní cestě, vedoucí přes Lipany — před Lipany to dlouho vypadalo, jako by se byla přepočítala a musela na svou „nestvůrnou ligu“ doplatit hospodářsky i mocensky. A právě tento předlipanský obraz měla na očích feudalita v Německu i na ostatní pevnině: strach před lidovým hnutím převážil u ní tedy chuť na církevní majetek. Její poměr k českému ohnisku nebezpečí byl tím určen zcela jednoznačně.
Poněkud jinak tomu bylo jen v Anglii. Tam bylo několik let před výbuchem husitské revoluce lolardské hnutí městského a venkovského lidu dost silné, aby zvábilo část vysoké šlechty k sekularisačním spekulacím — a nebylo tak silné, aby ji odstrašovalo od jakýchkoli zásahů do vlastnických poměrů. Dával-li také ještě Viklef tolik skvělých argumentů proti světskému panování kněží, mohlo se stát, že se po boku lolardského hnutí octl lord Salisbury a lord Montacute, v jeho čele pak „dobrý lord Cobham“, jak lolardský lid nazýval svého vůdce Sira Johna Oldcastla. Ten skončil na popravišti ještě dva roky před novoměstskou defenestrací; před tím však vešel v přímý styk s Čechy, o nichž byl dosti dobře informován. Psal králi Václavovi, v němž se na dálku, která však značně skreslovala, domníval vidět hubitele odpůrců zákona božího a knížete lvího srdce, jehož pohled děsí preláty.
Co tu lord Cobham chválí na Václavu IV., to na něm pochopitelně hanili odpůrcové husitů. Že „dal jiskře uhlem býti“, vyčítá mu kterýsi český hlas mezi nimi; a kostnický koncil žaloval naň u Zikmunda, že prý ve své zemi kacířské zlo trpí či dokonce podporuje.
Pokud se tato žaloba týkala hlavní věci, totiž sekularisace církevního majetku, měl ostatně i Zikmund sám určité pochopení pro kacířskou teorii a praxi. Ohlas této jeho nálady zní z leckterých pasáží jeho životopisce Windecka, který též dává v tomto bodě husitům za pravdu; a zejména ovšem ze zmíněné už Reformatio Sigismundi. Tato neobyčejná kniha, nesoucí pečeť husitských vlivů, je příznačná pro současnou situaci v Říši, kde protipapežské úspěchy českých sousedů rozněcovaly staré antipatie k Římu. Reformatio Sigismundi mluvila k těm, kdo by byli uvítali, kdyby byl vrtkavý, ale duchaplný Lucemburčan chtěl sehrát idealisovanou úlohu šťastnějšího Friedricha Barbarossy. Jenže vývoj v Říši, kde na úkor centrální vlády rostly aspirace knížat na suverénní moc, nutil Zikmunda, aby pokračoval v „popské“ politice svého císařského otce a zůstal chladný k našeptávání o slávě nového Barbarossy.
Z jakéhosi kolísání tu však církev podezřívala jeho ujce a generalissima páté kruciáty Friedricha markraběte braniborského. Ten se totiž smluvně zavázal husitům, když stáli hluboko v jeho zemi, že se postará o to, aby se jim v Říši dostalo veřejného slyšení, jehož se na církvi pořád marně domáhali; a — což je hodno většího podivu — svůj závazek také plnil, třeba bez úspěchu. Ačkoli zřejmě jednal jen z potřeby míru pro svoji zemi, byl proto přece podezříván z náklonnosti k českým kacířům či spíše k jejich artikulu o sekularisaci církevního vlastnictví.
Prozatím viděly takové nebezpečí jen velké oči poděšené hierarchie, která tu však zárodky příštího vývoje vytušila zcela správně. Po stu letech převzali světští kurfiřti onen článek o „českých dárečcích“ (jak se vtipně vyjádřil veliký revolucionář Tomáš Münzer) do svého lutherského vyznání víry.
Nicméně byly církevní obavy pochopitelny už v dobách velkých husitských vítězství. Tato vítězství všude přilévala oleje do ohně lidového kacířství. Feudálové všude šilhali po církevní půdě. V hlavách států žily představy národních církví: habsburský vévoda Rudolf IV. prohlásil už ve 14. století, že ve své zemi chce sám být papežem, arcibiskupem, biskupem, arciděkanem i děkanem; a touž myšlenku opakoval Jiří Saský. Tyto odstředivé a opravné tendence byly podporovány značnou částí nižšího kléru, pro nějž byly nedostupny prebendy, protekčně rozdělované Římem za poplatky stále zvyšované, a částí profesorských sborů universit, nelibě nesoucích papežský absolutismus. Konciliární hnutí svádělo sice tyto tendence do kolejí nepoměrně méně nebezpečných, avšak papežská kurie měla dost příležitosti pozorovat, jak právě nepřemožitelnost husitských Čech činila z koncilů instituci, ohrožující světovládnou posici Říma. V patnácti letech od novoměstské defenestrace po Lipany byla tato posice v sázce. Papežství, organisující křížové výpravy k potlačení českého kacířství, se proto zároveň horečně namáhalo upevnit hlavy států a světské pány v přesvědčení, že z husitského centra hrozí nebezpečí pro celý feudální řád. Kardinál Branda byl ve jménu „záchrany lidské společnosti“ vyslán do Polska, které prolamovalo blokádu Čech, aby tam důrazně upozornil, jak „veliký díl kacířů tvrdí, že všechno má býti obecné a vrchnostem že se nemají platy a daně dávati, ani jich poslouchati, zásady to, jimiž se ničí kultura občanská“, a aby v nejtemnějších barvách vylíčil, jak „dojde to až tam, že nebudou před opovážlivostí kacířů bezpečni ani králové a knížata ve svých říších a panstvích, ba vůbec nikdo ani ve vlastním domě“. A sám papež Martin V. si nelenil vyložit Zikmundovi, jak prý kacířství, „když znásilnilo božská, ničí i lidská práva a ruší všechen lidský řád i politickou vládu“.
Není pochyby, že nejradikálnější část husitství byla nositelem programu, který mířil na všechny politické a hospodářské vztahy feudalismu. Avšak plebejské vrstvy měst a nejvyspělejší složky venkova, jež jediné se tehdy mohly hlásit k tomuto programu, nebyly ani v Čechách samotných dost silné, aby jej mohly účinně prosazovat. Pak však nemohl jejich příklad a jejich agitace dostatečně posílit tytéž vrstvy v ostatní Evropě, kde byly jejich avantgardy zdecimovány nedávnými porážkami a vytrvalou persekucí. Na druhé straně musel strach před nimi posílit odpor všech ohrožených vládnoucích tříd, jenž na konec společně triumfoval u Lipan.
Znamená to snad, že je možno podceňovat vliv husitské revoluce na sociální vývoj Evropy nebo že je dokonce nutno hodnotit jej negativně? Naprosto ne, naopak. Husitská revoluce působila velmi positivně na současné i pozdější tendence, do nichž se skládaly různé hospodářské a společenské proudy, tendence, které směřovaly k zjednodušení pyramidy mocenských poměrů klasického feudalismu podvrácením hypertrofované církevní moci. Ta se stávala v každém směru stále nebezpečnějším faktorem reakce a stagnace. Zde byla klíčová posice dalšího vývoje; zde muselo padnout rozhodnutí o tom, otevře-li se před hlavními evropskými zeměmi ohlašujícího se novověku cesta Anglie nebo cesta Španělska.
Husitská revoluce v sobě akumulovala hospodářské a sociální podněty, které vyrůstaly z peněžního hospodářství měst, do větší průbojnosti, než jaké do té doby dosáhly kdekoli jinde. Za cenu hrdinských obětí celé generace přenášela tyto podněty v jejich nové, mohutnější síle dál do Evropy. Její progresivní vliv se tu projevil v tom, jak pomohla v dosavadním systému mocenských vztahů otřást dřívější ekonomickou i společenskou posicí římské církve s jejím parasitním fiskalismem a jak tím zjednodušila, usnadnila a urychlila další společenský vývoj civilisovaného světa.
Husitské Čechy daly současné Evropě to, čeho jí bylo nejvíc třeba: mocnou ránu — jednu z těch, které svojí zdravou destruktivností vůči zahnívajícím elementům reakce a stagnace otevírají brány konstruktivním faktorům nových společenských formací.